28 Cdo 3831/2017-430
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti 1) M. V., zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, 2) K. H., zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, 3) L. S., 4) M. S., zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124, a 5) P. V., zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 75/2009, o dovolání účastníků 1) a 5) a dovolání účastnice 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2017, č. j. 24 Co 200/2016-370, takto:
I. Dovolání účastníků 1) a 5) i účastnice 2) se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. července 2016, č. j. 39 C 75/2009-327, v napadeném výroku I (jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na znovuprojednání věci o vlastnictví oprávněné osoby, o níž bylo dříve rozhodnuto Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Praha dne 11. 12. 2008, pod č. j. PÚ 1838/92/4) tak, že určil, že účastníci 1) až 5) nejsou vlastníky pozemku v k. ú. N., obec P. (dále jen „předmětný pozemek“), a nahradil tím výše označené rozhodnutí pozemkového
úřadu (výroky I a II rozsudku odvolacího soudu); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Negativní rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby (dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“) odvolací soud založil na posouzení, že vydání předmětného pozemku oprávněným osobám brání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, vycházeje ze zjištění, že pozemek stavbou ve smyslu uvedeného ustanovení sice přímo zastavěn není, jde ovšem o veřejnou zeleň, pozemek je „protkán“ parkovými cestami a je součástí širšího celku – Centrálního parku P., vybudovaného na základě stavebního povolení z konce sedmdesátých let minulého století; jde tedy o pozemek užívaný pro veřejné účely a jeho individuální užívání oprávněnými osobami není reálné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání účastníci 1) a 5) a účastnice 2).
Účastnice 2) ve vztahu k přípustnosti dovolání neuvedla ničeho, co do důvodu
dovolání (za nějž označuje nesprávné právní posouzení věci) polemizuje se závěry odvolacího soudu o nemožnosti individuálního užívání předmětného pozemku (tvrdíc, že v budoucnu není vyloučeno jeho zastavění); nákladový výrok napadá s argumentací, že účastníci jsou jím „trestáni“ za obranu vlastnického práva v řízení.
Účastníci 1) a 5) spatřují přípustnost dovolání v tom, že při řešení relevantních otázek napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; za nesprávné (dle jejich názoru naplňující způsobilý dovolací důvod) považují závěr o tom, že žalobce unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní k okolnostem o veřejném užívání předmětného pozemku, dále polemizují s výkladem ustanovení zákona o překážkách naturální restituce (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), zejména pak v soudem odkazované nálezové judikatuře Ústavního soudu, považujíce takový výklad za nepřípustně rozšiřující; závěr odvolacího soudu označují za formální, jenž nevychází z individuálního rozměru dané věci, kritizují i případnou úvahu o nemožném využití předmětného pozemku k jiným účelům; poukazují i na to, že jiné pozemky v tomtéž parku jim byly již dříve vydány a tato naturální restituce byla následně stvrzena i rozhodnutími obecných soudů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. – posoudil obě dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání účastnice 2) Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř. proto, že toto dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, ovšem ani vymezení důvodů dovolání (způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř.). Absence obligatorních náležitostí dovolání (o něž lze dovolání doplnit jen do skončení lhůty k podání dovolání; srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Může-li být totiž dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (přičemž k projednání dovolání nepostačovala by ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu); dále pak např. již usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citované), usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
K otázce obsahových náležitostí dovolání (jakož i procesních důsledků vadného dovolání) pak dále srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Jestliže se k přípustnosti dovolání účastnice 2) v jí podaném dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska) vůbec nevyjádřila, pak – ve světle výše uvedeného – zjevně nedostála zákonným požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, nehledě na to, že s určitostí nevymezila ani právní otázku, jejíž řešení považuje za nesprávné (nesou-li se i v tomto směru její námitky převážně v rovině skutkové, kdy polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti individuálního užívání předmětného pozemku, uvádějíc, že je možné jeho zastavění, a neuvádí-li žádnou relevantní argumentaci ani ve vztahu k současně napadenému výroku o nákladech řízení).
Dovolání účastníků 1) a 5), jež bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl proto, že není přípustné (§ 243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř.), jelikož v relevantních právních otázkách je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (ovšem i Ústavního soudu) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
V otázce hmotného práva, s jejímž řešením je spojeno napadené rozhodnutí, se odvolací soud nikterak neodchýlil od závěrů, na něž Nejvyšší soud poukázal již ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí v této věci (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014), a jím vyslovené závěry (v otázce výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě v situaci, kdy je restituentem nárokován pozemek, jenž je dotčen veřejným užíváním a je tedy veřejným statkem, k němuž by restituent nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydaný pozemek způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě) korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřené i v jeho dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5638/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014), jež reflektuje i rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
K dovolateli uplatněné argumentaci, že uvedené závěry se za skutkových okolností přinejmenším srovnatelných s okolnostmi nyní projednávané věci dříve neprosadily v případě jiných pozemků v tomtéž areálu (tvořících Centrální park P.), jež byly oprávněným osobám vydány, snad postačí odkázat na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, jímž byly rozhodnutí obecných soudů o vydání pozemků v uvedené lokalitě Ústavním soudem zrušena (včetně dovolateli odkazovaného nemeritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4128/2013) s toutéž ústavněprávní argumentací, vyslovenou již ve shora uvedených nálezech sp. zn. I. ÚS 581/14 a II. ÚS 536/14, jež byly reflektovány i dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi. I proto Nejvyšší soud ani v poměrech věci nyní projednávané neshledává důvody k jinému posouzení této relevantní právní otázky, v jeho rozhodovací praxi již vyřešené (kdy jiné řešení nemohlo by obstát ani při přezkumu v rovině ústavněprávní).
Také lze znovu připomenout, že v případě překážky bránící naturální restituci obnovením vlastnického práva k původně vlastněnému pozemku má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků by nemohla vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů může vést pouze ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Námitky dovolatelů o tom, že předmětný pozemek je individuálně využitelný (a to i navzdory jeho funkčnímu určení v územním plánu), nesou se pak v hypotetické rovině a nemají ani oporu v učiněných skutkových zjištěních, jejichž zhodnocení je primárně na úvaze soudů nižších stupňů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013, nebo usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14, resp. usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15), nehledě na to, že způsoby užívání dovolateli příkladmo uváděné nelze podřadit využití pozemku způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a § 1 zákona o půdě [a kdy ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že předmětný pozemek je součástí Centrálního parku P., je (jako veřejná zeleň) veřejným statkem a i z jeho umístnění je patrno, že naturální restituce vedla by tak toliko k holému vlastnictví restituentů]. Za této situace není relevantní ani dovolateli uplatněná námitka, že žalobce před soudy nižších stupňů neunesl břemeno tvrzení, potažmo břemeno důkazní, která přepokládá jiný než odvolacím soudem učiněný závěr o skutkovém stavu, který však má odvolací soud – co do relevantních okolností – za spolehlivě zjištěný.
Ačkoliv v dovolání uvádějí, že je podávají „proti napadenému rozhodnutí do všech jeho výroků“, ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ani účastníci 1) a 5) již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – nevznášejí a ani oni neotvírají žádnou právní otázku, na které závisí toto rozhodnutí a pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníků 1) a 5) i dovolání účastnice 2) byla odmítnuta a náklady žalobce (hlavního města) spojené s podáním stručných vyjádření k dovoláním nelze v tomto případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
Mgr. Petr Kraus předseda senátu