28 Cdo 220/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: hlavní město Praha, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské
nám. 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 15, za účasti dalších účastníků: 1) Ing. M. V., zastoupeného Mgr. Alešem
Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, 2) K. H., zastoupené
JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 20, 3)
MUDr. L. S., 4) M. S., zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Podolská 496/124, a 5) Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Bukvářem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 11, o určení vlastnictví
oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 75/2009,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května
2013, č. j. 24 Co 313/2012-199, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2013, č. j. 24 Co
313/2012-199, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. července 2012,
č. j. 39 C 75/2009-115, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4,
k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 12. července 2012, č. j. 39 C 75/2009-115, ve výroku
I, jímž byl zamítnut návrh žalobce na určení, že účastníci 1) až 5) nejsou
spoluvlastníky pozemku parc. č. 2910/337 o výměře 1.097 m2, ostatní plocha (dle
PK parc. č. 2906, role) v katastrálním území Nusle, jakož i v nákladovém výroku
pod bodem V rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně jej změnil v
nákladových výrocích II, III a IV (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výroky III a IV).
Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu řízení dle části páté (§
244 a násl.) občanského soudního řádu (o. s. ř.), poté, co o věci dříve rozhodl
pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha
ze dne 11. 12. 2008, č. j. PÚ 1838/92/4), uznávaje nárok účastníků 1) až 5) –
oprávněných osob podle § 4 odst. 1, popř. § 4 odst. 4 zákona o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“) za opodstatněný, s určením těchto účastníků
za spoluvlastníky předmětného pozemku podle § 9 odst. 4 zákona o půdě.
Ve vztahu k překážce vydání nemovitostí, uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě, vyšel odvolací soud z týchž skutkových zjištění jako soud prvního
stupně, tedy že na pozemku se nachází veřejná zeleň (park) a nejde o pozemek
přímo zastavěný či nezbytně nutný k provozu staveb nacházejících se na
sousedních sídlištích (Na D., Na P., P. I, P. II) a v takovém případě – uzavírá
odvolací soud – překážka jeho vydání oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě dána není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za
přípustné podle § 237 o. s. ř., s argumentací, že se odvolací soud rozhodnutím
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné
(naplňující tak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel označuje
právní posouzení věci v otázce zastavěnosti pozemku coby překážky jeho vydání
oprávněným osobám; přitom odvolacímu soudu vytýká, že jako relevantní hledisko
nezohlednil funkční spojení pozemku s okolními stavbami, za situace, kdy je
předmětný pozemek součástí Centrálního parku P., jenž je funkčně s bytovými
domy v areálu přilehlých sídlišť, coby veřejná zeleň podléhá zvláštnímu
právnímu režimu obecného užívání, vylučující jeho užívání k zemědělským či
lesním účelům. Přitom dovolatel poukazuje na další negativní souvislosti, které
by nastaly v případě vydání pozemku oprávněným osobám, ať už jde o povinnosti
těchto osob při údržbě pozemku coby neoddělitelné součásti zmíněného areálu,
ale též o případnou povinnost jiného subjektu k náhradě za omezení vlastnického
práva k pozemku dotčenému veřejným užíváním. Dovolatel navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu (a spolu s ním i rozsudek soudu prvního
stupně) změnil tak, že účastníci ad 1) až 5) nejsou vlastníky předmětného
pozemku, čímž se nahrazuje označené rozhodnutí pozemkového úřadu.
K dovolání podali vyjádření účastníci 1) až 5), jež pokládají rozhodnutí
odvolacího soudu za věcně správné a navrhují odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudu v
hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že
pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické
osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo
jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, jež jsou
veřejnosti dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)
může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též
funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s
objekty výstavby jeden funkční celek. V rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn.
28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud vyjádřil též k otázce funkčního vymezení
určitého areálu, kdy současně formuloval některá interpretační kritéria
podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci,
jimiž je: funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený
účel, přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat spojeným nemovitostem
povahu uceleného souboru nemovitostí (tzv. areál); zvláštní právní režim, jemuž
případně pozemek podléhá a který vykazuje účelové sepětí s přilehlou stavbou či
provozem; jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“
spojení pozemku se stavbou a tedy k alternativě jeho vydání, pak je třeba v
návaznosti na plnění funkce souboru nemovitostí zvážit, zda tato funkce může
být plněna i v redukované míře (případné oddělení části pozemků). Judikatura
současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii
kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp.
zn. 28 Cdo 3063/2012).
K uvedenému výkladu se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 8.
dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím
tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a
pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí
areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno
též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn.
28 Cdo 2518/2006“.
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru
nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu
(srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; usnesení ze dne 17. února 2005, sp.
zn. I. ÚS 159/03), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce
majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud
se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v
němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž
sídlištní komplex (shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna
2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
V posuzované věci – argumentuje-li dovolatel nejenom funkční souvislostí
předmětného pozemku se stavbami, ale navíc i zatížením pozemku veřejným
užíváním [je-li pozemek coby veřejná zeleň veřejným prostranstvím; § 34 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] – nelze pominout ani aktuální
nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků, jež jsou takto
veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn.
II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na
internetových stránkách nalus.usoud.cz), podle níž je naturální restituce
vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent
objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky
způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o
půdě.
V posuzované věci odvolací soud k výše uvedeným závěrům z rozhodovací praxe
dovolacího soudu (od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit) přihlédl v
míře nedostatečné, omezil-li se na posouzení, zda je předmětný pozemek (jež je
součástí Centrálního parku na Pankráci) zastavěn či nikoliv, případně zda je
nezbytně nutný k užívání staveb v sousedních sídlištních areálech. Ve svých
úvahách tak nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemku s okolními
nemovitostmi, ovšem též kritérium využitelnosti pozemku oprávněnými osobami k
sledovaným účelům, a v neposlední řadě též veřejný zájem (je-li pozemek zatížen
břemenem veřejného užívání). V této souvislosti sluší se též připomenout, že v
případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického
práva k pozemku mají oprávněné osoby právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, §
11a, § 16 odst. 1 zákona o půdě).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, a
že závěr, k němuž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda je možné
předmětný pozemek vydat oprávněným osobám, je proto přinejmenším předčasný.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.). V souladu
s ustanovením § 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o věci rozhodl bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu