U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně Hlavního města Prahy, IČO: 00064581, se sídlem Praha, Mariánské
náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze, Na
Slupi 15, proti žalovaným 1. Ing. M. V., zastoupenému Mgr. Alešem Buriánkem,
advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 28, 2. K. H., zastoupené JUDr. Zuzanou
Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojická 20, 3. M. S., zastoupenému
JUDr. Radkem Reschem, advokátem se sídlem v Praze, Podolská 496/124, 4. Ing. P.
V., zastoupenému JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem v Praze, Za
Hanspaulkou 11, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 397/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. 24 Co 292/2012-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3 na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Radka Resche, zastupujícího žalovaného 3.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně podala žalobu podle části páté o. s. ř., kterou napadla rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha (dále jen „Pozemkový úřad“)
ze dne 10. 6. 2009, č. j. PÚ 1838/92/5, jímž bylo určeno, že žalovaní jsou
spoluvlastníky čtyř v rozhodnutí specifikovaných pozemků v katastrálním území
N., obec P. (dále jen „předmětné pozemky“), které jim žalobkyně byla povinna
vydat podle § 5 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Podle názoru žalobkyně rozhodl
Pozemkový úřad nesprávně, neboť předmětné pozemky nebylo možné vydat z důvodu
jejich zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože jsou
součástí Centrálního parku Družba (Pankrác), který funkčně souvisí s přilehlými
sídlišti a je nezbytný k jejich provozu. Dále uvedla, že předmětné pozemky už
nemohou sloužit zemědělským či lesnickým účelům, neboť jsou součástí areálu
sídliště, tudíž mají veřejné využití a žalovaným jako oprávněným osobám z
jejich užívání nevznikne žádný užitek. Závěrem poukázala na skutečnost, že na
jednom z předmětných pozemků se nachází chodník a přístupová cesta v parku,
přičemž přímo navazující pozemek nebyl (jiným) oprávněným osobám Pozemkovým
úřadem vydán právě kvůli zastavěnosti. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2012,
č. j. 19 C 397/2009-98, žalobě vyhověl, pokud jde o určení, že žalovaní 1 až 4
nejsou podílovými spoluvlastníky pozemku, na němž se nachází chodník a
přístupová cesta v parku, a žalobu zamítl, pokud jde o zbylé tři pozemky. Soud
prvního stupně vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž je
nutno preferovat vydání původních pozemků restituentům, jestliže o to usilují a
zákon to nevylučuje, a že tento cíl je nadřazen ostatním cílům restitucí, jako
např. zajištění zemědělského využití pozemků. Dále uvedl, že nelze bez dalšího
prohlásit, že sídliště tvoří ucelený funkční soubor nemovitostí, a proto nelze
vydat žádný z pozemků, který do tohoto souboru patří. Naopak je třeba zkoumat,
zda předmětné pozemky bezprostředně souvisí s okolními stavbami nacházejícími
se na sídlišti, a zda jsou k provozování těchto staveb nezbytně nutné. Ve
vztahu k předmětným pozemkům přitom soud prvního stupně uzavřel, že sídliště
není závislé na existenci přilehlého parku či veřejné zeleně, a proto bylo
možné předmětné pozemky vydat žalovaným 1 až 4 s výjimkou pozemku, na němž se
nachází chodník a přístupová cesta v parku. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 24
Co 292/2012-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když navíc poukázal na
ustálenou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, podle níž nelze
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vykládat extenzivně. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. 24 Co
292/2012-156, podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že předmětné pozemky
souvisí s okolními sídlišti, s nimiž jsou funkčně spojeny, a proto je třeba je
považovat za zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě, a to s
tím důsledkem, že nemohou být předmětem vydání podle restitučních předpisů
žalovaným 1 až 4. Navíc získáním předmětných pozemků žalovaným 1 až 4 vzniknou
především povinnosti, a to zejména udržovat pozemky ve stavu odpovídajícím
jejich určení. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně jako obec
bude muset žalovaným 1 až 4 zaplatit náhradu za užívání předmětných pozemků,
čímž fakticky dojde k přenesení povinnosti státu vyplatit restituentům náhradu
za nevydané pozemky podle § 14 až 16 zákona o půdě na žalobkyni. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř., a zabýval se proto přípustností dovolání. Podle § 237 o.s.ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“. Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle níž platí, že
restituční předpisy je třeba interpretovat co nejvstřícněji vůči restituentům a
preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují (tzv. naturální restituce), přičemž v souladu s ustanovením § 11 zákona o půdě lze
nevydat původní pozemek restituentům, nicméně uvedené ustanovení je nutno
vykládat restriktivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28
Cdo 821/2007, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01,
nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, nález pléna
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 10/13, nález Ústavního soudu
ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3362/2010). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu,
na která dovolatelka poukazuje s tím, že jimi bylo rozhodnuto o nevydání
pozemků oprávněným osobám v případech obdobných souzené věci, nelze na souzenou
věc vztáhnout, neboť jsou založena na odlišných skutkových zjištěních. V
souzené věci nejde o pozemky nacházející se v zástavbě sídlišť, nýbrž o pozemky
nacházející se mezi několika sídlišti. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech
dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.
Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalovanému 3 účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti
s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (které však dovolací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí s ohledem na výsledek dovolacího řízení
nerekapituloval). Tyto náklady, je-li tarifní hodnota věci 50.000,- Kč (srov. §
9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sestávají z odměny advokáta ve
výši 3.100,- Kč (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,
Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a
21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 21 odst. 1 a odst. 5 a § 37 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb.) ve výši 714,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti
byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. dubna 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu