28 Cdo 2392/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobců a) ELTODO EG, a. s., IČ 45274517, se sídlem v Praze 4, Novodvorská
1010/14, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 21 a b) PRAGORENT, s. r. o., IČ 24705136, se sídlem v Praze 9,
Jiřího ze Vtelna 1731, zastoupeného JUDr. Dominikem Hinerem, advokátem se
sídlem v Hrobě, Duchcovská 247, za účasti: 1) H. P., zastoupené Mgr. Martinem
Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 273/30, 2) Ing. J. D.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní
875/6, 3) Státního statku hl. m. Prahy ,,v likvidaci“, IČ 00064092, se sídlem v
Praze 5, Holečkova 8, zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou se sídlem
v Praze 10, Turnovského 497/2, 4) Xaverov, a. s., IČ 27242731, se sídlem v
Praze 4, Lopatecká 223/13, 5) Vojenských staveb – státního podniku v likvidaci,
IČ 00000337, se sídlem v Praze 8, V Mezihoří 1082/2, o žalobě proti rozhodnutí
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Praze ze dne 29. 10. 2007, č. j.
PÚ 742/91/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 1/2008, o
dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013,
č. j. 24 Co 1/2012-239 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2013, č. j. 24
Co 1/2012-248, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit účastnici 1), k rukám Mgr. Martina
Vondrouše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady
dovolacího řízení ve výši 3.388 Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 6. 2011, č. j. 60 C
1/2008-185, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby soud určil, že Ing. J.
D. a H. P. nejsou vlastníky pozemků parcely č. 4036/7 a 4036/38 v katastrálním
území H. P., obec P. (dle PK v k. ú. Ch.) a aby nahradil výrok II. rozhodnutí
Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. 10. 2007, č. j.
742/91/8. Ve výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu v řízení
zůstala spornou pouze otázka, zda vydání předmětných pozemků oprávněným osobám
brání překážka stanovená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon o půdě“), když podle odvolatele tyto pozemky jsou součástí uceleného
areálu a jsou nezbytné pro provoz tohoto areálu. Odvolací soud se ztotožnil se
názorem soudu prvního stupně, že v případě předmětných pozemků nelze uvažovat o
areálu staveb spojených v jeden funkční celek. Odkazoval na judikaturu
Nejvyššího a Ústavního soudu, podle které předpoklady pro vydání každého
pozemku je nutno posuzovat sice samostatně, ale s přihlédnutím k širším
souvislostem konkrétní posuzované věci. Poukazoval zejména na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, který obsahuje interpretační
kritéria, která jsou v intencích § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná
pro vydání pozemku, resp. jejich naplnění může restituci zabránit. Dovodil, že
na předmětném pozemku se nenachází stavba, která by bránila vydání pozemku
podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě s tím, že se zde nachází deponie
materiálu a zčásti slouží k parkování vozidel. Odvolací soud převzal závěr
soudu prvního stupně, že pozemek nebyl nezbytný pro plnění funkcí areálu jako
celku. Na pozemku č. 4036/7 je kromě části, na níž se nachází sklad deponie též
zpevněná plocha, o níž ani žalobci netvrdí, že by šlo o stavbu. Podle
odvolacího soudu soud prvního stupně správně zaujal názor, že automobily, které
zde parkují, mají možnost parkovat na jiných pozemcích, které jsou ve
vlastnictví žalobce. Stejně tak považoval za správný závěr soudu prvního stupně
ohledně pozemku parcely č. 4036/38 s tím, že se jedná o úzký pruh pozemku,
který je nezastavěn a sousedí s vedlejším pozemkem parcely č. 4036/168, který
patří jinému vlastníkovi. Správně byla zohledněna i skutečnost, že předmětné
pozemky se nacházejí na okraji celku, nejedná se tedy o integrální část
průmyslového areálu.
Soud prvního stupně též přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 28 Cdo 2016/2010, podle něhož označení určitého zařízení jako areálu
předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky a
takový areál nelze dělit. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně,
že v dané věci předmětné pozemky netvoří s ostatními pozemky, na nichž se
nacházejí stavby žalobce, jeden provázaný funkční celek, tedy areál.
Podle odvolacího soudu vydání předmětných nemovitostí nebrání ani ustanovení §
14a zákona o půdě, neboť toto ustanovení je aplikovatelné pouze ohledně nároků
nové skupiny oprávněných osob, tj., osob, které nebyly do 31. 1. 1993 nebo do
1. 9. 1993 oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého
pobytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) v plném rozsahu dovolání,
jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Tvrdil, že předmětné pozemky lze podle odůvodnění správního orgánu
vydat, neboť zde není dána překážka zastavěnosti. Zdůraznil, že první
restituční nárok byl vznesen až po půl roce od schválení privatizačního
projektu a následně trvalo 14 let, než došlo k rozhodnutí odpovědného orgánu. Žalobci přitom o vzneseném restitučním nároku až do předmětného rozhodnutí
jednali v dobré víře. Podle dovolatele pochybení, jakož i zavinění vzniku škody
účastníkům lze přisuzovat pouze odpovědným orgánům, resp. České republice. Podle dovolatele žalobce a) po celou dobu řízení upozorňoval na skutečnost, že
předmětné parcely jsou nezbytné k provozu stavby hlavní, resp. průmyslového
areálu. Jde o pozemky, které bezprostředně souvisejí s provozem celého areálu a
jsou nezbytně nutné k provozu stavby, která byla zahájena před 24. 6. 1991 a
která je umístěna na sousedních pozemcích, a proto je zde dána zákonná překážka
k vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákon o půdě. Namítal, že
rozhodnutí soudu nesmí být zatíženo projevem libovůle a v této souvislosti
odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3309/07. V dovolání dále
poukazoval na stanovisko Městské části Prahy 20, odbor výstavby ze dne 9. 9. 2009, v němž bylo jasně vyjádřeno, že ,, bez těchto pozemků nebo jejich částí
nelze plnohodnotně využívat přilehlé budovy k účelům, které byly povoleny na
základě kolaudačních rozhodnutí“. Namítal, že při posuzování funkční určenosti
pozemků nelze vycházet pouze z umístění pozemků podle katastrální mapy, avšak
je třeba zkoumat i to, jakým způsobem jsou stavby orientovány. Podle dovolatele
předmětné pozemky jsou nedílnou součástí areálu, neboť jsou úzce funkčně
provázány s celým průmyslovým areálem, tudíž je nelze nahradit jinými pozemky. Vytýkal odvolacímu soudu, že uvedené důkazy nebyly odvolacím soudem posouzeny z
hlediska, zda je možné efektivně provozovat průmyslový areál se specifickým
funkčním zaměřením bez speciálně upravené odstavné plochy. Dále poukazoval na
skutečnost, že na pozemku parcely č. 4036/7 byl vybudován kolektor pro
průmyslové sítě, kterým jsou vedeny sítě pro celý areál a tudíž je jeho
nedílnou součástí. Kolektor je opatřen nadzemní stavbou, umožňující vstup do
kolektoru s tím, že soudy o této stavbě učinily závěr, že jde o jednoduchou
stavbu. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy odvolací
soud nesprávně dovodil, že nejsou naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle dovolatele soudy obou stupňů učinily
nesprávný závěr ohledně otázky vzájemné provázanosti mezi jednotlivými objekty,
zastavěnými pozemky a předmětnými pozemky, které tvoří jeden funkční celek,
který vznikl pro zcela specifickou činnost před 24. 6.
1991. Nesouhlasil se
závěrem odvolacího soudu, že předmětné pozemky nejsou pozemky zastavěnými ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zde poukazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010,
sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006,
sp. zn. 28 Cdo 67/2009 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98. Dále
odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, v němž jsou
obsažena interpretační kritéria pro aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Účastnice 1) navrhla, aby dovolání bylo jako zcela nedůvodné zamítnuto,
případně odmítnuto a rozhodnutí soudů obou stupňů potvrzena. Účastník 2) navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a
zjistil, že žalobce a) podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázkou zastavěnosti pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že
dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře
při výkladu druhé části zákona o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším
právním normám. Jestliže zákon hovoří o podmínkách nevydání části pozemku, pro
niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost
pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba
jej vykládat podle konkrétní situace, a to – protože jde o citlivé restituční
vztahy – nikoli extenzivním způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného
práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro
účely územního plánování. Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01, uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona čl. 229/1991 Sb.: „Za zastavěnou část pozemku se
považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou
bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Jde-li o ucelený
rekreační areál, lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré
plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem
borovic a dětským hřištěm. V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou
plochu – parkoviště – považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona
č. 229/1991 Sb. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5222/2009, nebo ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009 či ze dne
5. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2873/2007).“
Nejvyšší soud konstantně setrvává na názoru, že shora uvedené ustanovení je
nutno interpretovat restriktivně, neboť stanovuje výjimky z pravidla, že osobám
oprávněným se v zásadě vydávají ty pozemky, které jim byly za trvání
totalitního komunistického režimu odňaty (srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006, ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo
821/2007 nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008, všechny veřejnosti
dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). V rozsudku ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, Nejvyšší soud odkazoval
na své rozhodnutí ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ve kterém
Nejvyšší soud formuloval některá interpretační kritéria (citována níže), která
jsou v intencích § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání
pozemku, resp. jejichž naplnění může restituci bránit. Jsou to v obecné rovině:
- funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel
(hospodářský, vojenský aj.), přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat
spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí (tzv. areál);
- zvláštní právní režim, jemuž případně pozemek podléhá a který vykazuje
účelové sepětí s přilehlou stavbou či provozem;
- jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení
pozemku se stavbou a tedy k alternativě jeho vydání, pak je třeba v návaznosti
na plnění funkce souboru nemovitostí zvážit, zda tato funkce může být plněna i
v redukované míře (případné oddělení části pozemků); jde tedy také o velikost
výměry sporných pozemků ve vztahu k ostatním částem areálu. V rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3303/2012 Nejvyšší soud
zdůraznil zejména nutnost posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého
případu a nemožnost naprosté uniformity judikatury, a to zejména v tak
komplikované problematice, jako je otázka zastavěnosti pozemků nárokovaných v
rámci restitučního řízení. Vyslovil, že o právní otázce vymezení areálu
existuje poměrně rozsáhlá judikatura jak Nejvyššího soudu, tak i soudu
Ústavního; Nejvyšší soud přitom poukazuje mj. na R 16/99, rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 4229/2008 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98. V
projednávané věci je rozhodující zejména zjištění soudů nižších instancí, že na
předmětném pozemku se nenachází stavba, která by bránila vydání pozemku podle §
11 odst. 1 zákona o půdě.
Nejedná se o pozemek, který by byl nezbytný pro
plnění funkcí areálu jako celku a vydání pozemku nebrání ani ta skutečnost, že
pod povrchem se nachází stavba kolektoru, která je stavbou podzemní, přičemž
nadzemní část této stavby není stavbou podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě, která by byla překážkou pro vydání pozemku. Dovolatel, který (jak uvedeno shora) „dovolání směřuje proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí“, nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokům neuplatňuje
žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku
procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není
přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013). Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je
třeba považovat v dané věci za nepřípadné. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v
souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není
naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena
přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá
(§ 243c odst. 1, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2014
JUDr.
Josef R a k o v s k ý
předseda senátu