28 Cdo 999/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve
věci žalobce Ing. D. C., bytem v P., zast. JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, za účasti 1) Pozemkového fondu České
republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) Střední školy technické a
řemeslné se sídlem v Novém Bydžově, Dr. M. Tyrše 112, zast. JUDr. Terezou
Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Dražkovicích 181, 3) České republiky – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř.
42, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, a za účasti vedlejšího
účastníka Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské nám.
1245, o určení vlastnického práva, vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 20 C 65/2008, o dovolání druhého účastníka proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 30 Co 2/2011-309, takto:
Dovolání se zamítá.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud výrokem III. potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2011, č. j. 20 C 65/2008-272, v
části, jíž byl výrok II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu
v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2008, č. j. R-5281-7355/867/2008-Bá-B, nahrazen
určením, že žalobce je vlastníkem budovy na st. p., stavební parcely, stavební
parcely, budovy bez č. p. na st. p., stavební parcely, budovy bez č. p. na st. p. a pozemků, i v části, jíž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva
k budovám vystavěným na st. p., pozemku, budově bez čp., stavbám, pozemku a
budově bez čp. na tomto pozemku vybudované, vše v katastrálním území a obci H. Současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo určeno, že
žalobce je též vlastníkem budovy na st. p., a v části, jíž byla zamítnuta
žaloba ohledně stavební parcely č. 5, vše v katastrálním území a obci H., a v
uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výroky I.,
II.). Odvolací soud uzavřel, že komplex budov a pozemků, ohledně nichž žalobce v
posuzovaném řízení uplatňuje restituční nárok (komplex tvořený budovou zámku se
sousedící budovou tělocvičny a administrativní budovou s kotelnou, šatnami,
jídelnou a prodejnou, pozemky a drobnými stavbami, vše v užívání střední
školy), nepředstavuje nedělitelný celek. Pro případ vydání jen některých z
nemovitostí užívaných školou žalobci totiž nevydané budovy a pozemky (např. tělocvična, administrativní budova apod.) mohou i nadále plnit svou funkci a
sloužit svému účelu. Odvolací soud proto dovodil, že se v posuzovaném případě
nejedná o ucelený soubor nemovitostí (tzv. areál), jenž by v důsledku zastavění
stavbami zbudovanými po přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát,
nemohl být žalobci vydán (§ 11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen – „zák. č. 229/1991
Sb.“). Odvolací soud rovněž zjistil, že budova zámku (budova na st. p. č.) se
sousedícími stavbami vybudovanými po jejím přechodu do vlastnictví státu
(budova bez čp. na st. p. – administrativní budova s kotelnou a šatnami,
jídelna a prodejna, budova bez čp. na st. p. – tělocvična) nemá společné
prostory nezbytně nutné pro zajištění provozu budov, každá ze staveb má
samostatný vstup a stavby nejsou ani provozně propojeny (provoz jedné budovy
není podmíněn provozem budov ostatních), byť z jedné budovy do druhé procházejí
technická zařízení zajišťující přívod vody, elektrické energie či tepla a
komunikační spojení mezi budovami zpříjemňují tzv. spojovací krčky. V důsledku
vybudování sousedících staveb přitom v zásadě nedošlo ke změně půdorysného
ohraničení budovy zámku v rozsahu hlavních stavebních konstrukcí a zásadním
způsobem nebyly dotčeny ani stavební prvky dlouhodobé životnosti (vodorovné a
svislé konstrukce, krovy a schodiště). Na základě těchto skutečností dospěl
odvolací soud k závěru, že budova zámku patřící k původní zemědělské usedlosti
v důsledku vybudování sousedících staveb, které nemají charakter přístavby
(odstranění průchodnosti tzv.
spojovacích krčků nebude mít vliv na fungování
jednotlivých budov), neztratila svůj původní stavebně technický charakter. Nejsou tak dány zákonné překážky jejího vydání žalobci (§ 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb.). Vzhledem k tomu, že po přechodu do vlastnictví státu neztratily
svůj původní stavebně technický charakter ani předmětné budovy bez čp. na
stavebních parcelách č. 2/1 a 2/2, jsou dle závěrů odvolacího soudu naplněny
zákonné předpoklady vydání dotčených staveb i pozemků, na nichž jsou zbudovány. Překážky neshledal odvolací soud ani v případě vydání pozemků, když dovodil, že
uvedené pozemky, na nichž se nachází škvárový běžecký ovál, plechová kůlna,
železné konstrukce fotbalových branek, zpevněná asfaltová plocha parkoviště a
zámecký park, nelze považovat za zastavěné (§ 11 odst. 1 písm. c, e/ zák. č. 229/1991 Sb.). Stavební parcela č. 3 je pak dle závěrů odvolacího soudu
zastavěna toliko jednoduchou stavbou, která překážku vydání pozemku rovněž
nepředstavuje (§ 11 odst. 1 písm. c/ zák. č. 229/1991 Sb.) Z uvedených důvodů
odvolací soud vyhověl žalobě o vydání výše popsaných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání druhý účastník. Brojil proti té
části výroku III. rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým bylo určeno vlastnické právo žalobce k budově na st. p. (budova zámku),
stavební parcele, stavební parcele, budově bez č. p., stavební parcele č. 2/2,
budově bez č. p. na st. p. a pozemkům p. p., vše v katastrálním území a obci H. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, že veškeré nemovitosti, jejichž
vydání se žalobce v posuzovaném případě domáhá, tvoří komplex propojený účelem
jeho využití. Uvedl, že v budově zámku má situovány kancelářské prostory,
počítačovou učebnu, posilovnu a ubytovací kapacity, bez jejichž využití by se
provozování školy stalo ekonomicky neúnosným. Poukázal rovněž na okolnost, že
po pozemku parc. č. 1 je zajištěn přístup k ostatním nemovitostem z veřejné
komunikace, zpevněná plocha na pozemku byla vytvořena až po jeho přechodu do
vlastnictví státu a zámecký park slouží výcviku studentů. Dovolatel zpochybnil
též závěr odvolacího soudu, že budova zámku je samostatnou stavbou. Odkázal
přitom na obsah protokolu o místním šetření provedeném dne 18. 8. 1999, dle
kterého ze stavebně technického hlediska lze zámek považovat za samostatnou
budovu pouze za předpokladu zřízení samostatných přípojek, provedení svislého
oddělení budov a zajištění příchodu a příjezdu k odděleným budovám, a zmínil
závěry vyjádřené v posuzované věci v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
sp. zn. 30 Ca 201/96. Uvedl rovněž, že jednotlivé budovy slouží témuž účelu, a
to provozu školy, a jsou propojeny chodbami a inženýrskými sítěmi. Upozornil
též na okolnost, že budova zámku byla v souvislosti s napojením krčku
spojujícího ji s vedlejší budovou rozšířena o přístavbu prvního nadzemního
podlaží. Z uvedených skutečností dovolatel dovozuje, že budova zámku svou
zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že
již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vydání nemovitostí pak dle názoru
dovolatele v posuzovaném případě odporuje i účelu zákona č. 229/1991 Sb., neboť
obnovením vlastnických vztahů pouze k některým nemovitostem tvořícím ucelený
areál nedojde ke zlepšení péče o půdu a výsledek nebude ani v souladu se zájmy
hospodářského rozvoje venkova. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky
soudů nižšího stupně v napadených částech zrušil a věc v uvedeném rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je
přípustné, když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku
(rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2008, č. j. 20 C
65/2008-96) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a
shledal, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Podle § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. pozemky nelze vydat v případě,
že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou,
nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení. Podle § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. obytnou budovu, hospodářskou
budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v
případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický
charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Z dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu
vyplývá, že ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. jako jednoho z tzv. restitučních
předpisů je nutno vykládat předně s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008, veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího
soudu). V těchto a mnoha dalších rozhodnutích bylo konstatováno, že daným
účelem je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž
přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum) před poskytováním
náhradních pozemků či finančních kompenzací. Institut překážek bránících vydání
nemovitosti obsažený v § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je dle citované judikatury
institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí.
Pojem zastavěnosti pozemku
ve smyslu § 11 odst. 1 tohoto zákona je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím
než extenzivním způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004,
sp. zn. IV.ÚS 176/03). V posuzovaném případě jednotlivé nemovitosti tvořící předmět řízení
mohou dle skutkových závěrů odvolacího soudu plnit samostatné funkce
(tělocvična, ubytovna, administrativní budova, odpočinková zóna apod.). Vydání
některých z těchto nemovitostí žalobci tudíž nebude mít za následek ztrátu
jejich funkčnosti. Nemovitosti budou moci být i nadále využívány k účelům, jimž
z hlediska svého stavu a uspořádání mají a mohou sloužit, přičemž se nutně
nemusí jednat o provozování školy. K danému účelu byly totiž nemovitosti
sloučeny pouze na základě vůle jediného vlastníka. Na předmětné nemovitosti
tedy nelze nahlížet jako na ucelený soubor nemovitostí (tzv. areál), jenž by v
důsledku zastavění stavbami zbudovanými po přechodu vlastnického práva k
nemovitostem na stát, nemohl být vydán žalobci (§ 11 zák. č. 229/1991 Sb.),
zvláště ne v situaci, kdy žalobce naplňuje zákonné podmínky pro vydání
podstatné části těchto nemovitostí (včetně budovy zámku) o značné majetkové
hodnotě. Nevydání nemovitostí s odkazem na okolnost, že nemovitosti tvoří
funkční areál se stavbami dodatečně zbudovanými v sousedství budovy zámku, by
totiž bylo v příkrém rozporu s účelem restitučního zákonodárství. Na posuzovaný
případ tudíž nedopadají závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, dle nichž nelze samostatně vydat dílčí
stavební pozemek a na něm vybudované drobné stavby (šatna, klubovna) tvořící
součást areálu sportoviště, jejichž oddělením od celku by došlo k podstatnému
narušení funkčnosti celého sportovního areálu, ani závěry vyplývající z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006,
týkající se lesních pozemků tvořících součást areálu letiště, jejichž
samostatné hospodářské využití není slučitelné s funkčností leteckého areálu. V
projednávané věci totiž v důsledku vydání některých z požadovaných nemovitostí
ostatní nemovitosti svou funkčnost neztrácejí. Vydávané nemovitosti navíc z
hlediska svého rozsahu a hodnoty nemají ve vztahu k ostatním nevydávaným
nemovitostem toliko doplňkový charakter, jak tomu je v případech řešených
citovanými rozhodnutími. Překážkou vydání budovy zámku (budova na st. p.) není ani okolnost, že
po přechodu majetku do vlastnictví státu byly v jejím sousedství zbudovány
další stavby. Důvodem pro nevydání může být totiž jen skutečnost, že stavba
zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter (§ 11
odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb.). K významu termínu „zásadní přestavba“ se
Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uvedl, že na zásadní přestavbu lze
usuzovat tehdy, jestliže při ní došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z
hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti.
Při výkladu pojmu „stavba,
která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter“
lze na ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby usuzovat tam,
kde při zásadní změně (slovy zákona „zásadní přestavbě“) došlo k obměně
(výměně) těch konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale
od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí, tzv. prvků dlouhodobé
životnosti stavby, a že alespoň u některého z těchto prvků šlo o zásah
reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku
objektu. Prvky dlouhodobé životnosti stavby jsou přitom zejména hlavní svislé a
vodorovné konstrukce stavby, konstrukce střechy a taktéž konstrukce schodiště
za předpokladu, že tvoří součást nosného systému stavby (srov. např. rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, a ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 154/97, a ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 565/2001, publikovaný v
časopise Soudní judikatura sv. 9, roč. 2003, pod č. 149). V nálezu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 486/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení (dále
jen „Sbírka“) pod č. 145, sv. 12, Ústavní soud konstatoval, že pro úvahu o
zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků
dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl
všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a
nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna
konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně
technického charakteru (obdobně např. nález ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS
719/2000, uveřejněný ve Sbírce pod č. 69, sv. 22). Okolnost, že v sousedství
budovy zámku byly po přechodu vlastnictví na stát zbudovány tělocvična a
administrativní budova, jež jsou prostřednictvím inženýrských sítí a tzv. spojovacích krčků, vyúsťujících do budovy zámku a zajišťujících možnost
průchodu z jedné budovy do druhé, propojeny s budovou zámku, tudíž sama o sobě
zásadní přestavbu ani změnu původního stavebně technického charakteru budovy
zámku nepředstavuje. Namítá-li dovolatel, poukazuje na obsah protokolu o
místním šetření provedeném dne 18. 8. 1999, že ze stavebně technického hlediska
nelze zámek považovat za samostatnou budovu, sluší se uvést, že již v nálezu
Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní
závěr, že výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat
pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích (např. práva
stavebního). Pro posouzení podmínek vydání budovy zámku podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou tudíž podstatné skutkové a právní závěry odvolacího soudu,
dle nichž má budova zámku charakter samostatné stavby, jejíž komunikační
propojení se sousedícími budovami lze odstranit, aniž by to mělo negativní
dopad na funkčnost té které budovy.
Okolnost, že jsou jednotlivé budovy na
základě rozhodnutí jejich jediného dosavadního vlastníka užívány k jednotnému
účelu (provozování školy), totiž neznamená, že jsou provozně propojeny a že by
každá z budov nemohla být užívána samostatně. Argumentuje-li odvolatel v souvislosti s vydáním pozemku tím, že byl po
přechodu majetku na stát zastavěn zpevněnou plochou, dlužno uvést, že v
restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu nelze považovat za stavbu
bránící vydání pozemku (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 42/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 26, nález č. 48). Přístupu k nemovitostem, jež žalobci nebyly vydány, se
pak v případě sporu za zákonem stanovených podmínek lze domáhat postupem podle
§ 151o odst. 3 občanského zákoníku nebo podle § 170 stavebního zákona. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2
věty první o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.