NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 5638/2015-368
originál
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Seifertova 9, b) M. Z., c) R. Z., žalobci b) a c) zastoupeni
JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, d)
A. I., zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem,
Masarykova 1250/50, za účasti 1) hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1,
Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, 2) městské části Praha
– Petrovice, se sídlem v Praze 10, Morseova 251, 3) Státního statku hl. m.
Prahy „v likvidaci“, IČO: 000 64 092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8,
zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou se sídlem v v Praze 10,
Turnovského 497/2, a 4) Svoboda Press a.s., IČO: 270 78 396, se sídlem v Praze
10, Sazečská 560/8, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Florenci 2116/15, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 456/2007, o dovolání žalobkyně ad d) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. 24 Co
191/2014-325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně ad d) dovoláním napadla shora označený rozsudek Městského soudu v
Praze, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 16. července 2014, č. j. 11 C 456/2007-277, v části, kterou byla zamítnuta
žaloba o určení, že žalobkyně ad d/ A I. je vlastnicí pozemků v katastrálním
území P., označených ve výroku I rozsudku obvodního soudu, jakož i v
akcesorickém nákladovém výroku pod bodem VI (jímž bylo této žalobkyni uloženo
zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení účastníku ad 1/ částku 4.114,-
Kč, účastníku ad 3/ částku 8.228,- Kč, a účastníci ad 4/ částku 4.114,- Kč).
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněné osoby, v řízení dle části
páté (§ 244 a násl.) o. s. ř., v návaznosti na předchozí – negativní –
rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), pro překážku zastavěnosti
pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ cit. zákona.
V dovoláním označené otázce hmotného práva, týkající se kritérií rozhodných pro
určení, zda konkrétní pozemek lze považovat za pozemek zastavěný ve smyslu § 11
odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, resp. zda pozemek tvoří s ostatními pozemky a
stavbami jeden funkční celek – areál sídliště, jakož i zohlednění okolnosti, že
pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), je
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4086/2013; ze dne 14. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014; ze
dne 24. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. listopadu 2015, sp.
zn. 28 Cdo 2013/2014, včetně další judikatury v těchto rozhodnutích citované,
opírající se též o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech
Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21.
ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Nejvyšší soud současně neshledává důvody k
jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené otázky
hmotného práva.
Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatelky, že odvolací soud
nesprávně objasnil okolnosti stran reálného stavu sporných pozemků, jsou pak
právě kritikou skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti).
Námitka, že odvolací soud rozhodl též ve vztahu k někomu, kdo neměl způsobilost
být účastníkem řízení (Svoboda Press, a.s.), vystihuje zmatečnostní vadu řízení
(srov. § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jež není způsobilým dovolacím důvodem
(k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení nelze
připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013; nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 15/2014;
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ke zmatečnostem jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací
soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. naplněn není.
Proti dalšímu napadenému výroku pod bodem VI, jímž odvolací soud uložil
dovolatelce nahradit účastníků ad 1/, 3/ a 4/ náklady odvolacího řízení, je
přitom přípustnost dovolání vyloučena již tím, že tímto výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění, jež nepřevyšuje částku 50 000 Kč, představující bagatelní
limit přípustnosti dovolání (srov. § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2013; k otázce přípustnosti dovolání proti výroku o náhradě
nákladů řízení srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013,
sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalobkyně d) bylo odmítnuto, jiným účastníkům v dovolacím řízení náklady
nevznikly, přičemž náklady žalovaného ad 1), jenž prostřednictvím zvolené
advokátky podal vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené
náklady k obraně práva (nejenom se zřetelem na postavení tohoto účastníka, ale
též s přihlédnutím k obsahu vyjádření, jež ve vztahu k relevantním otázkám
nepřináší žádnou novou argumentaci).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho webových
stránkách (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu