U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) B. S., b) T. K., c) M. A. E. K., a d) M. P. K. všichni zastoupeni
Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West
34th Street, Suite 1800, New York, N.Y. 10122, Spojené státy americké (se
sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), za účasti 1) J. H., zastoupeného JUDr.
Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, 2) statutárního
města Brno, IČO: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, 3)
Tepláren Brno, a.s., IČO: 463 47 534, se sídlem v Brně, Okružní 828/25, a 4)
České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství –
Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 3239/92/65-RNP,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 215/2012, o dovolání účastníka
1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 18 Co
225/2014-358, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 1. dubna 2014, č. j. 94 C 215/2012-256, jímž tento soud zamítl
žalobu, kterou se žalobci domáhali znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto
rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 27. 6.
2012, sp. zn. 3239/92/65-RNP, žádajíce určení, že žalobci a zúčastněná osoba ad
1) jsou podílovými spoluvlastníky (v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku
rozsudku) pozemků p. č. 1321/94, 2553/1, 2553/2 a 2609, všech v kat. území B.,
obec B.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 1) dovolání, jehož
přípustnost (podle § 237 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
spatřuje v tom, že právní otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž
vyřešení napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu
dosud vyřešena; jako dovolací důvod ohlásil nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal
existenci překážky pro vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále
jen „zákon o půdě“) u každého jednotlivého pozemku (jeho části) zvlášť, a že
pojmy „bezprostřední souvislost“ a „nezbytná nutnost“ ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě vyložil nesprávně, tedy v rozporu se smyslem
restitučního zákonodárství.
Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněných osob, v řízení podle
části páté (§ 244 a násl.) o. s. ř., v návaznosti na předchozí negativní
rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4
zákona o půdě, a to pro překážku zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11 odst. 1
písm. c/ cit. zákona.
Právní posouzení věci odvolacím soudem ve shora vymezené otázce je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. již rozhodnutí
publikovaná pod čísly 70/1994 a 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), jež současně připouští, že překážkou pro vydání pozemků (§ 11
odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) může být též funkční souvislost dalších pozemků
se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod
takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek
zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými
pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze
dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek ze dne 14. 7. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2016/2010; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014 – všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V dané souvislosti Nejvyšší soud také
konstantně odkazuje i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, která – při šetření
práv restituentů a prioritě restituce obnovením vlastnictví – respektuje
nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89, svazek 18, ročník 2000,
nebo usnesení ze dne 17. února 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03).
K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil
např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž – za
skutkových okolností věci jím tehdy posuzované – vyslovil, že sídlištěm se
obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát
areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště
apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných
kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006. Sama existence
sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden
funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových)
pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek,
potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by
byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a
dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako
areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho,
zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na
paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování
také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy
sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho
umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto
pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu
potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných
souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití,
jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
S ohledem na posouzení některých pozemků (či jejich částí) jako veřejného
prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),
nelze pak pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k
restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu
ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne
21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního
soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz), jež zpravidla
nepřipouští naturální restituci ani tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by
restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat
vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a
v § 1 zákona o půdě (právě citované závěry jsou pak v judikatuře Nejvyššího
soudu plně reflektovány, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
března 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, a ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo
2720/2015, nebo usnesení ze dne 16. února 2016, sp. zn. 28 Cdo 5638/2015).
V dovoláním označené otázce hmotného práva, týkající se kritérií rozhodných pro
určení, zda konkrétní pozemek (či jeho část) lze považovat za pozemek zastavěný
ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. zda pozemek tvoří s
ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek – areál sídliště, jakož i
zohlednění posledně zmíněných kritérií (možnosti realizace vlastnického práva k
nárokovaným pozemků oprávněnými osobami; možnosti využití pozemků pro
zemědělské či lesní účely; jejich povahy jako veřejného prostranství ve smyslu
§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), je tedy rozhodnutí
odvolacího v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší
soud neshledává důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již
dříve vyřešené otázky hmotného práva.
Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatele, že odvolací soud
nesprávně objasnil okolnosti o reálném stavu jednotlivých částí nárokovaných
pozemků, jsou pak právě již kritikou skutkových zjištění (jejich správnosti a
úplnosti).
Ani dovolatelem odkazované rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009, nepopírá pak význam funkční propojenosti
pozemků s určitým uceleným komplexem, byť současně naznačuje, že pouhá
lokalizace pozemků na sídlišti k naplnění negativní podmínky vydání pozemků
podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nepostačuje. Úvahy odvolacího soudu
co do svého obsahu či podloženosti s uvedeným rozhodnutím nikterak nekolidují.
V tomto směru se jeví jako vhodné opětovně poukázat na aktuální rozhodovací
praxi Ústavního soudu, jíž byla linie zmiňovaných kontur v podstatě zpřesněna
zdůrazněním nutnosti ustoupit od restituce v naturální formě, vedla-li by k
situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické
právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí
vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě (viz již citované závěry z nálezů
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14). Dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu není pak ani v rozporu se závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, ovšemže ani s
další aktuální judikaturou Ústavního soudu (jak plyne již z výše uvedeného).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o otázku hmotného práva, na
jejímž řešení závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu a Nejvyšší soud také neshledal důvody pro jiné posouzení této v jeho
rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky, dovolání přípustné není.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů odůvodněno
(srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu