23 Cdo 3562/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobkyně HUTNÍ MATERIÁL Břeclav, s. r. o., se sídlem v Břeclavi, Třída
1. máje 1369/9A, PSČ 690 02, IČ 27669564, proti žalovanému J. M., zastoupenému
Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, PSČ 602
00, o zaplacení částky 65 979,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 181/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 47 Co 392/2013–174,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.)
Okresní soud v Břeclavi uložil žalovanému rozsudkem ze dne 6. března 2013, č.
j. 4 C 181/2010-135, povinnost zaplatit žalobkyni částku 65 979,74 Kč (výrok
pod bodem I) spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 29 080,92 Kč (výrok pod
bodem II) do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 47 Co 392/2013–174, napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně ve výroku I. potvrdil a výrok II. změnil tak, že uložil
žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 27 847,90 Kč k rukám jeho
právního zástupce a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve
kterém brojí proti nesprávné aplikaci právních předpisů odvolacím soudem. Dále
lze z podaného dovolání dovodit námitku dovolatele, týkající se tvrzené
faktické nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti
dovolatel zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn.
30 Cdo 4111/2009, neboť podle něj rozhodnutím odvolacího soudu došlo k
odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z výše uvedených
důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně zrušil spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) se, po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas podle § 240 odst. 1 o. s. ř. osobou k tomu oprávněnou, zabýval
otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen)
pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), jak upřesňuje
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze též připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp.
zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu
není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu
při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je
vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237
o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně
odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního
práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp.
zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015,
sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli
dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že „k tomu, aby dovolání nevykazovalo
vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu,
ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“
Pokud v posuzovaném případě dovolatel fakticky namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí, namítá jinou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání nezakládá.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen
po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které
trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu