28 Cdo 4560/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně: MUDr. L. P., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se
sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR
se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem
Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 121/39, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalovaného TOS Olomouc, s. r. o., se sídlem v
Olomouci-Hodolanech, Tovární 1180/30, IČ 439 65 156, zastoupeného JUDr. Karlem
Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 25, o uzavření dohody o
vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 76/92,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 17. dubna 2014, č. j. 69 Co 77/2014-1008, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci [poté, co usneseními ze dne 17. 5. 1993, č. j. 11 C
76/92-49, a ze dne 12. 6. 2012, č. j. 11 C 76/92-294, připustil, aby do řízení
na straně žalovaného přistoupil vedlejší účastník Obráběcí stroje Olomouc,
společnost s ručením omezeným (nyní TOS Olomouc, s. r. o.), a rozhodl, že v
řízení bude dále pokračováno na straně žalobce Ing. O. K., CSc., zemřelého dne
25. 3. 1995, s MUDr. L. P. a na straně žalovaného Silničního investorského
útvaru s Ředitelstvím silnic a dálnic ČR, a poté, co usneseními ze dne 11. 10.
2013, č. j. 11 C 76/92-468, a ze dne 18. 11. 2013, č. j. 11 C 76/92-778,
připustil změnu žaloby] rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, č. j. 11 C 76/92-973,
žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost
uzavřít s ní dohodu o vydání specifikovaných pozemků, zamítl; dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního
stupně po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně, jakožto dcera původního
žalobce Ing. O. K., CSc., je ve vztahu k jedné ideální polovině pozemků
oprávněnou osobou [§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „restituční
zákon“)], že žalovaný je jako právní nástupce původního žalovaného Silničního
investorského útvaru hospodařícího s majetkem státu osobou povinnou a že
nemovitosti přešly v rozhodném období na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1
písm. k) restitučního zákona, tj. znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy
platnými zákonnými předpisy. Uzavřel, že pozemky (později přečíslované) nelze
podle ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona vydat, neboť se na nich
nacházejí stavby, které byly vybudovány až po převzetí pozemků státem;
konkrétně se na nich nacházejí výrobní haly vedlejšího účastníka a vybudované
účelové komunikace a dále komunikace - ulice Tovární v Olomouci, a že na
restituční nárok žalobkyně nepřirostl podíl v rozsahu druhé ideální poloviny
původní druhé oprávněné osoby Z. B., která podala výzvu k vydání pozemků podle
ustanovení 5 odst. 2 restitučního zákona a jejíž žaloba byla pravomocným
usnesením tohoto soudu ze dne 14. 8. 2012, č. j. 11 C 76/92-370, odmítnuta „pro
neprojednatelnost“.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka v
Olomouci rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 69 Co 77/2014-1008, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu
mezi účastníky potvrdil, ve výrocích o nákladech státu jej změnil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
závěrem, že předmětné pozemky nelze ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vydat, neboť se na nich nacházejí stavby, které byly vybudovány po
převzetí pozemků státem. Část pozemků je zastavěna stavbami vedlejšího
účastníka a účelovou komunikací, jež tvoří areál a které byly vybudovány před
doručením výzvy povinné osobě (jedná se o pozemky st. p. č. 320/1, st. p. č. 320/3, st. p. č. 320/4, st. p. č. 320/5 v kat. území H.). Zbývající část
pozemků (díl „c l“ z původního pozemku st. p. č. 320 dle geometrického plánu ze
dne 12. 4. 1991 a původní pozemky st. p. č. 519 a st. p. č. 301) je zastavěna
stavbou estakády silnice I/35 a souvisejícími přilehlými komunikacemi včetně
zpevněných ploch; ani tyto pozemky však vydat nelze, a to i přes to, že
estakáda nebyla zcela postavena (byla ve fázi příprav před vydáním stavebního
povolení) před doručením výzvy k vydání nemovitostí (30. 9. 1991), když
stavební povolení na její výstavbu bylo vydáno až rozhodnutím Úřadu města
Olomouc ze dne 28. 8. 1992 a kolaudována byla po tomto datu. V tomto ohledu
poukázal odvolací soud na to, že v ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona
není blíže určen časový úsek umístění či zřízení stavby a že ustanovení § 9
odst. 1 restitučního zákona obsahuje toliko jednoznačný zákaz zcizování věcí,
jež mají být vydány. Z toho dovodil, že i v případě, kdy oprávněná osoba řádně
a včas vyzve povinnou osobu k vydání pozemku, není v rozporu s ustanovením § 9
odst. 1 restitučního zákona, když poté povinná osoba na pozemku zřídila stavbu,
neboť z hlediska tohoto ustanovení stavebník nepostupoval protiprávně, a že
výkon takového práva by mohl být toliko v rozporu s dobrými mravy (viz závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 263/2001, které je možno
přiměřeně aplikovat). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, neboť stavba
estakády byla výsledkem dlouhodobé přípravy, která nezačíná až stavebním
povolením. Jednalo se totiž o úsek stavby, bez něhož by její zbývající části
postrádaly smysl (stavba estakády navazovala z obou stran na dva již dokončené
úseky silnice I/35, jak to vyplývá ze stavebního povolení, přičemž i demolice
byly prováděny dlouho před doručením výzvy). Žalovaný se tedy nechoval
způsobem, který by zakládal rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud rovněž
přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že je-li pozemek zastavěn „komunikací,
lze pokládat i komunikaci za stavbu a samostatnou věc v právním slova
smyslu“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2600/2012).
Současně
uzavřel, že s ohledem na míru zastavěnosti pozemků, jejich uspořádání a
velikost není možné oddělení částí zastavěných pozemků a že žalobě nelze ve
vztahu k jedné ideální polovině pozemků vyhovět z důvodu zastavěnosti pozemků
podle ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona (ve vztahu k druhé ideální
polovině předmětu řízení žalobkyně „nenabyla právo na vydání pozemků, jelikož
toto právo náleželo další oprávněné osobě Z. B.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Uvedla, že je srozuměna se závěrem odvolacího soudu,
že nelze vydat část pozemků zastavěných stavbami vedlejšího účastníka a
účelovou komunikací, které tvoří areál, za nesprávný však považuje jeho závěr,
že nelze z důvodu zastavěnosti vydat díl „c l“ vyčleněný z původního pozemku
st. p. č. 320 geometrickým plánem ze dne 12. 4. 1991 a původní pozemky st. p.
č. 519 a st. p. č. 301. Dovolatelka poukazuje na to, že výzva k vydání pozemků
byla uplatněna řádně a včas, že pozemky nebyly ke dni podání výzvy zastavěny,
že po demolici domů byly „holé“ a že estakáda jako část silnice I/35 byla na
pozemcích vybudována až po uplatnění restitučního nároku a po podání žaloby
(dne 30. 3. 1992) na základě stavebního povolení ze dne 28. 8. 1992, přičemž
kolaudována byla až dne 19. 10. 1993. Namítá, že povinná osoba si počínala v
rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 restitučního zákona, které stanoví, že věc se
oprávněné osobě vydá ve stavu, v němž se nacházela ke dni doručení písemné
výzvy k vydání věci povinné osobě. Nepovažuje proto za správný právní názor
Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 263/2001, z něhož odvolací
soud v dané věci při právním posouzení vycházel. Naopak má za to, že restituční
zákon zakládá povinnost povinné osobě po uplatnění restitučního nároku na
nezastavěném pozemku nestavět a nemařit tak vydání věci, a že tedy nemá právo
zahájit na pozemku stavbu pouze s rizikem, že by toto jeho jednání nemuselo být
v souladu s dobrými mravy. I pokud by byl právní názor uvedený v citovaném
rozsudku Nejvyššího soudu správný, aplikoval odvolací soud závěry v něm uvedené
nesprávně, když uzavřel, že jednání povinné osoby neodporuje dobrým mravům.
Podle názoru dovolatelky však dobrým mravům odporuje, pokud povinná osoba
ignoruje uplatněný restituční nárok a na dotčených pozemcích zahájí výstavbu, a
svým jednáním tak chce zmařit vydání pozemku a omezit tak oprávněnou osobu
pouze na finanční náhradu, ač primární je restituce naturální. Na tom nemůže
nic změnit ani to, že v daném případě šlo o výstavbu estakády a že vybudovaný
úsek silnice navazoval na další úseky. Pozemky měly být navráceny oprávněným
osobám a pro výstavbu estakády měla povinná osoba jednat s novými vlastníky
pozemků o jejich zajištění pro výstavbu stejně, jako to dělala a dělá při
přípravě výstavby jakékoliv silnice, kdy jedná s vlastníky pozemků o jejich
výkupu. Jestliže žalovaný zákon ani dobré mravy nerespektoval, pak pro účely
daného řízení se ke stavbě komunikace přihlížet nedá, a pozemky mají být vydány
bez dalšího. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, neboť bez „vypracování znaleckého posudku z
oboru geodézie za účelem vyměření původních pozemků dle současného stavu
katastru nemovitostí nemůže být ve věci rozhodnuto“.
Vedlejší účastník řízení navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto,
protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe, ani nemá být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl.
II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé je v dovoláním dotčené části,
tj. ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby na uzavření dohody o vydání pozemků, a to dílu „c 1“ vytvořeného z
původního pozemku st. p. č. 320 geometrickým plánem ze dne 12. 4. 1991 a dále
původních pozemků st. p. č. 519 a st. p. č. 301, založeno na závěru, že tyto
pozemky nelze ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona vydat, neboť
jsou zastavěny stavbou estakády silnice I/35 a souvisejícími přilehlými
komunikacemi včetně zpevněných ploch, které byly zřízeny až po jejich převzetí
státem, byť estakáda nebyla zcela postavena před doručením výzvy k vydání
nemovitostí dne 30. 9. 1991 (v té době byla ve fázi příprav před vydáním
stavebního povolení), přičemž stavební povolení na její výstavbu bylo vydáno až
rozhodnutím Úřadu města Olomouc ze dne 28. 8. 1992 a stavba byla kolaudována po
tomto datu. S odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp.
zn. 20 Cdo 263/2001 dále odvolací soud dovodil, že povinná osoba při výstavbě
estakády nejednala v rozporu s dobrými mravy, jelikož stavba estakády byla
výsledkem dlouhodobé přípravy, která nezačíná až stavebním povolením, přičemž
se jednalo o úsek stavby, bez něhož by její zbývající části postrádaly smysl
(stavba estakády navazovala z obou stran na dva již dokončené úseky silnice
I/35, jak to vyplývá ze stavebního povolení, přičemž i demolice byly prováděny
dlouho před doručením výzvy).
Podle ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona zákon se vztahuje na zmírnění
následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a
pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948
do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) v rozporu se zásadami
demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou
Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími
mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a
kulturních právech.
Zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními
úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v
rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady
nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti
sociálního zabezpečení, a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b) došlo-li k
nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c)
byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody (§ 2 odst. 1 restitučního zákona).
Podle ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona pozemek, na němž je umístěna
stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. V
případech uvedených v odstavcích 1 až 4 náleží oprávněné osobě finanční náhrada
podle § 13 zákona, pokud jí nebyla věc vydána (odst. 5 tohoto ustanovení).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 27. září 1999, sp. zn
2 Cdon 453/97, ze dne 27. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněný pod č.
23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 18. dubna 2000, sp. zn.
23 Cdo 2049/98) dovodila, že v rámci zásady, podle níž stavba není součástí
pozemku (§ 119 odst. 2, § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších změn a doplňků), je účelem ustanovení § 8 odst. 3
restitučního zákona zabránit oddělenému vlastnictví pozemků a staveb na nich
zřízených. Za stavbu ve smyslu § 8 odst. 3 restitučního zákona je třeba
považovat takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících
zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného
poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo,
tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Stavbou uvažovanou z hlediska
citovaného ustanovení je především nemovitost, tj. stavba spojená se zemí
pevným základem, neboť právě u takové stavby lze - až na výjimky
- předpokládat její trvalý charakter (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněný pod č. 23/1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, který pojem stavby vysvětluje pro účely
ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých
majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990
Sb.“), jehož první věta je však identická se zněním ustanovení § 8 odst. 3
restitučního zákona). Ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona dopadá na
případy, kdy na pozemku byla po jeho převzetí státem vybudována stavba
splňující shora uvedená kritéria, která jako samostatná věc je způsobilá být
předmětem právních vztahů (není součástí věci ve smyslu § 120 odst. 1
občanského zákoníku).
V posuzované věci není pochyb o tom, že stavba estakády silnice R I/35 (od 1.
1. 2016 dálnice) je samostatnou věcí a že je způsobilá být předmětem právních
vztahů (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005,
uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
vyslovil právní názor, podle kterého „místní komunikace může být stavbou, a
tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí
být totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena. Této možnosti nasvědčuje
i § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dle nějž,
jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím
pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout
majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální
stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je
nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu
ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za vyvlastnění. Z tohoto
ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s
výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace, a tudíž je na
tyto pozemní komunikace, tj. dálnice, silnice a místní komunikace, třeba v
zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů“.
Ustanovení § 7 odst. 1 restitučního zákona stanoví, že věc se oprávněné osobě
vydá ve stavu, v němž se nacházela ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci
povinné osobě.
Namítá-li dovolatelka, že povinná osoba si počínala v rozporu s ustanovením § 7
odst. 1 restitučního zákona, které jí „zakládá povinnost po uplatnění
restitučního nároku na nezastavěném pozemku nestavět a nemařit tak vydání
věci“, je k tomu třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je
tímto ustanovením deklarována důležitost dne, kdy byla povinné osobě doručena
výzva podle § 5 odst. 2 restitučního zákona. Systematickým a logickým výkladem
lze dovodit, že smyslem tohoto ustanovení je zajištění určité stability stavu
věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení účelovým změnám tohoto stavu. Stav
věci je totiž významný zejména u nemovitých věcí, kde vydání brání důvody
uvedené v ustanovení § 8 restitučního zákona, týkající se právě stavu věci - ať
již jde o stav materiální či právní (vydání stavby brání změna stavebně
technického charakteru stavby, která je důsledkem její zásadní přestavby,
vydání pozemku brání jeho zastavěnost po převzetí státem či zřízení práva
osobního užívání). Stav vydávané nemovitosti spoluvytváří rovněž existence
věcných břemen, majících reálnou povahu; přecházejí totiž na oprávněného spolu
s vydáním věci. Skutečnost, že ustanovením § 7 odst. 1 restitučního zákona bylo
najisto postaveno, že významný z hlediska posouzení nároku na vydání je (mimo
jiné) právě stav věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné
osobě, má přispět k právní jistotě jak oprávněných, tak povinných osob (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2000, pod číslem
134).
Současně je ovšem třeba vycházet z ustanovení § 9 odst. 1 restitučního zákona,
podle kterého povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné
osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže
tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani
přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu,
uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné.
Obdobné ustanovení obsahuje i zákon č. 403/1990 Sb. v § 22 odst. 1, který
stanoví, že povinná osoba je povinna s odňatými věcmi a s movitými věcmi
uvedenými v § 13 odst. 2 až do jejich vydání oprávněným osobám nakládat s péčí
řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich
součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do
užívání, s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě
dohod o výměně bytu).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, na
nějž poukázal odvolací soud, ve věci, v níž byl uplatněn restituční nárok podle
zákona č. 403/1990 Sb., vyslovil právní názor, podle kterého „výkon práva
nevydat pozemek ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, proto, že je na něm umístěna stavba, která byla
zřízena povinnou osobou, popř. jiným subjektem s jejím svolením po podání
dovolání proti (následně zrušenému) rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nárok na jeho vydání zamítl, lze mít za
rozporný s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)“. V odůvodnění tohoto rozsudku
dovolací soud poukázal na to, že ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
neuvádí - ve vazbě na umístění stavby na pozemku po jeho převzetí státem -
žádné časové omezení, a dále mimo jiné dovodil, že vyzvala-li oprávněná osoba
řádně a včas povinnou osobu k vydání (nezastavěného) pozemku, a současně podala
žalobu, jíž dobrovolně neuspokojený nárok uplatnila u soudu, není v rozporu s
ustanovením § 22 odst. 1 tohoto zákona, když poté na pozemku zřídila povinná
osoba, popřípadě jiný subjekt, stavbu (z pohledu tohoto ustanovení nepostupoval
stavebník protiprávně). Stejné platí i tehdy, jestliže opravným prostředkem
(řádným nebo mimořádným) prosazuje oprávněná osoba kasaci rozhodnutí, jímž soud
odmítl její nárok uznat. Zřízení stavby na pozemku, k němuž bylo shora
uvedenými způsoby uplatněno právo u soudu, poskytuje povinné osobě -
existuje-li stavba v době, kdy o věci soud rozhoduje - právo zastavěný pozemek
nevydat (a oprávněnou osobu odkázat na peněžní náhradu, poskytovanou příslušným
ústředním orgánem státní správy). Výkon takového práva ve smyslu § 10 odst. 4
zákona č. 403/1990 Sb. - za situace, kdy povinná osoba o podaném dovolání
věděla - splňuje znaky ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“), tj. je výkonem v rozporu s dobrými mravy;
odporuje totiž morálním zásadám demokratické společnosti, aby nárok na
naturální restituce vlastnictví k věcem byl zmařen.
S těmito právními názory se dovolací soud ztotožňuje a považuje je, stejně jako
odvolací soud, za použitelné i v dané věci, neboť znění ustanovení § 10 odst. 4
zákona č. 403/1990 Sb. a ustanovení § 9 odst. 1 restitučního zákona jsou
prakticky identická; z těchto ustanovení však nevyplývá, že by povinná osoba
tím, že po podání výzvy k vydání pozemku oprávněnou osobou na tomto pozemku
zřídila stavbu, jednala protiprávně. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou právě
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud se tudíž správně v souladu s naposledy citovaným rozhodnutím
Nejvyššího soudu zabýval posouzením, zda výkon práva povinné osoby ve smyslu
ustanovení § 9 odst. 1 restitučního zákona splňuje znaky ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., tj. zda byl výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práva ve smyslu tohoto ustanovení se
rozumí uplatňování (existujících) subjektivních občanských práv způsobem, které
objektivní právo svým adresátům dovoluje (k němuž je opravňuje), a které
současně směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem sledovanému. Výkon
práva, uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, pojmově vylučuje protiprávnost
a tím i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat ochrany subjektivního
občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu (srov. § 4 obč. zák., § 7
o. s. ř.), jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků; k nim
náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soudní praxe používá ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve významu normativním (nikoli jen jako ustanovení interpretační), jako
korektivum ekvity pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji
spravedlnosti v rozhodování, nalézaje maximy sociální etiky, jimž přisuzuje
regulativní princip. Následkem výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými
mravy, který má sankční povahu, je proto neposkytnutí ochrany takového práva. Dobrými mravy je přitom míněn souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce
podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a majíce
povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 8, ročníku 1997, pod číslem 62, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 1998,
sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 21, ročníku
1998, pod číslem 151, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001,
sp. zn. 20 Cdo 263/2001). Kompendium uvedených norem představuje společensky
uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být
obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům
v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí
a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění). V
těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dále vyložil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem (pro
použití korektivu „dobré mravy“ totiž zákon nestanoví, z jakých hledisek má
soud vycházet) a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro
použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž
rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj.
jak okolnosti,
které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny
okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu
musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, zda výkon práva je či není
v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě spatřuje dovolatelka rozpor s dobrými mravy v tom, že
povinná osoba ignorovala uplatněný restituční nárok, když na dotčených
pozemcích zahájila výstavbu a svým jednáním tak chtěla zmařit vydání pozemků a
omezit oprávněnou osobu pouze na finanční náhradu, ač primární je restituce
naturální; na tom podle dovolatelky nemůže nic změnit ani to, že šlo o výstavbu
estakády a že vybudovaný úsek silnice navazoval na další úseky.
Právní závěr odvolacího soudu, že povinná osoba v daném případě nejednala v
rozporu s dobrými mravy přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
taktéž nezakládá, neboť skutkové okolnosti případu podávající se z obsahu spisu
včetně připojených příloh rozporu jednání povinné osoby s dobrými mravy
nenasvědčují. Stavba estakády silnice I/35, jako veřejně prospěšné stavby,
totiž byla, jak vysvětlil již odvolací soud, výsledkem dlouhodobé přípravy
prováděné podle tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), která nezapočala vydáním rozhodnutí Úřadu
města Olomouc ze dne 28. 8. 1992 - stavebního povolení, nýbrž jí - jak se z
tohoto rozhodnutí podává, předcházelo mj. vydání „souhlasu s povolením stavby
DSÚ oblast O. dne 24. 6. 1991 pod č. j. 632/91-DSÚ-Hu, OÚ, Okresním hygienikem
dne 9. 7. 1992 pod č. j. 3847-217.4/92“, rozhodnutí „o povolení výjimky pro
výškové uspořádání mostu nad tratí ČSD vydané FMD dne 19. 3. 1991 (změněné 12.
7. 1991) pod č. j. 17460/91-0210 (resp. 19394/91-0210)“, či vydání územního
rozhodnutí na stavbu dne 20. 5. 1992 pod č. j. ÚHA 853/91-Sv., přičemž se
jednalo o úsek stavby, bez něhož by jeho zbývající části postrádaly smysl,
neboť stavba estakády navazovala z obou stran na dva již dokončené úseky
silnice I/35, jak to vyplývá ze stavebního povolení. Z připojených příloh též
mj. vyplývá, že již dne 3. 12. 1984 bylo Odborem územního plánování a
architektury MěstNV v Olomouci pod č. j. ÚPA 7307/84/Ing.Fi/Kř rozhodnuto o
odstranění „obytného domu v O.-H.“ z důvodu „rekonstrukce hodolanského
nadjezdu“.
Protože dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud
České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení
nemá na náhradu svých nákladů právo, žalovanému v řízení žádné náklady
nevznikly a vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání nelze považovat za náklad
účelně vynaložený na bránění práva, když dovolatelka proti části výroku
rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve vztahu k pozemkům zastavěným stavbami
vedlejšího účastníka dovolání nepodala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu