USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) J. S., b) B. S. S., a c) E. S., všichni zastoupeni JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, za účasti: Povodí Vltavy, státní podnik, IČO 70889953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/5, zastoupený JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, za vedlejší účasti na straně Povodí Vltavy, státního podniku: ČEZ, a. s., IČO 45274649, se sídlem Praze 4, Duhová 1444/2, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 196/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2023, č. j. 103 Co 41/2022-304, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit Povodí Vltavy, státnímu podniku, k rukám JUDr. Vladany Tikalové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč. III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit ČEZ, a. s., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 103 Co 41/2022-304, rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 9. 2022, č. j. 12 C 196/2018-241, změnil v nákladových výrocích IV., V., VI. a VIII. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a potvrdil jej ve výrocích I., II. a III., jimiž bylo rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského úřadu pro Středočeský kraj ze dne 3. 8. 2018, č. j. 436/91, 34/93, RVIII-11/2018, nahrazeno výrokem, dle něhož jsou žalobce a) spoluvlastníkem ideální ? a žalobkyně b) a c) každá spoluvlastnicí ideální ? pozemku parc. č. XY o výměře 129 m2 v k. ú. XY, odděleného – geometrickým plánem č. 126-104/2022, vyhotoveným M. K. (jenž je nedílnou součástí rozsudku) – od pozemku st. parc. č. XY v k. ú. XY o původní výměře 1 013 m2, přičemž ve zbývající části (stran zbytku pozemku st. parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 884 m2) zůstává napadené negativní rozhodnutí Státního pozemkového úřadu rozsudkem soudu nedotčeno (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Měli za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu při posuzování otázky, zda zbývající (nevydaná) část pozemku st. parc. č. XY v k. ú. XY funkčně souvisí s budovami a pozemky tvořícími areál rekreačního zařízení (hotel XY), případně zda tato souvislost brání (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“) naturální restituci dotčené pozemkové části. Odkazovali přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017.
3. Povodí Vltavy, státní podnik, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. ČEZ, a. s, uvedla, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nepochybil.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu vychází z toho, že zákon o půdě, stejně tak jako jiné restituční předpisy, slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad právem na naturální restituci. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno, nehledě na námitky účastníka (uvedené vyplývá z povahy restituce). Typově jednu z výluk představuje i zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu, nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho využití (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě); za zastavěnou část pozemku se výslovně považuje i ta, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze, jakož i přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení.
U nárokovaného pozemku je proto nezbytné přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb, a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu.
Zmíněná kritéria pak nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8.
4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013).
7. Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2978/2018). Lze také připomenout i tu rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).
8. Týká-li se překážka převoditelnosti jen části požadovaného pozemku, ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (i recentní judikatura Ústavního soudu) připouští vydání (překážkou nedotčené) části pozemkové parcely, vymezené geometrickým plánem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, či ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1520/2021, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, a jemu předcházející stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, publikované pod č. 408/2021 Sb.).
9. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je pak vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
10. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje na základě provedeného dokazování (včetně výsledků místního šetření realizovaného soudem prvního stupně) ze zjištění, že nevydaná pozemková část obklopuje hotelové budovy č. p. XY a XY (ve vlastnictví vedlejšího účastníka) a je na ní umístěno (k areálu připlocené) vyasfaltované parkoviště sloužící v nezbytném rozsahu parkování uživatelů hotelu (veřejná komunikace vedoucí k hotelu parkování vozidel vzhledem ke své šíři neumožňuje), schodiště spojující parkoviště s budovami hotelu, dlážděné nádvoří situované mezi hotelovými budovami (sloužící pohybu rekreantů ale i jako zásobovací, obslužná a přístupová plocha ke stavbám či shromaždiště evakuovaných osob a prostor určený pro protipožární zásah), pod jehož povrchem jsou vedeny inženýrské sítě, ústí únikové cesty z úpatí hráze vodního díla Orlík (potřebné k činnosti správce vodního díla), opěrné zdi (vybudované z důvodu svažitosti terénu) či hydrant, dovodil, že mezi nárokovanou pozemkovou částí a budovami hotelu je dána funkční souvislost (funkční provázanost pozemků a staveb tvořících funkčně propojený rekreační areál), nejsou jeho konkluze nikterak nepřiměřené (korespondující je zde i poměr výměry nevydané pozemkové části /884 m2/ k ploše zastavěné hotelovými budovami /527 m2 a 244 m2/), a tudíž ani odporující výše citované ustálené judikatuře.
Ve světle uvedených individuálních skutkových zjištění se přitom neprosadí ani konkluze o toliko „volném“ spojení nárokované pozemkové části s hotelovými budovami, když ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že uplatňovaná pozemková část je k provozu a údržbě předmětného rekreačního areálu naopak nezbytně nutná. Vzhledem k tomu, že nárokovaná pozemková část je nezbytnou součástí funkčně provázaného souboru staveb a pozemků (funkčního rekreačního areálu), je zde – v souladu s citovanou judikaturou, na níž není důvodu čehokoliv měnit – nepochybně dána překážka její naturální restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Okolnost, zda je určitá činnost v rámci funkčně propojeného souboru nemovitostí (jenž je v posuzovaném případě stavebně a technicky způsobilý k provozování ubytovacích a stravovacích služeb a k tomuto účelu je i kolaudován) vykonávána nepřetržitě či nikoliv, pak sama o sobě o funkční provázanosti jednotlivých nemovitostí, příslušejících k určitému areálu, ničeho nevypovídá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2867/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3005/2022, vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 375/23). Z vylíčeného charakteru a stavu nárokované pozemkové části konečně též zřetelně vyplývá, že by ji způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě (k zemědělské činnosti) dovolateli ostatně ani nebylo lze užívat.
Zájem na zachování stávajících vlastnických vztahů, umožňujících funkční využití nárokované pozemkové části se zřetelem k existující zástavbě (coby součásti funkčního rekreačního areálu), tudíž v posuzovaném případě zjevně převažuje nad zájmem oprávněných osob na její naturální restituci – zvláště zůstává-li jim zachováno právo na finanční náhradu či náhradní pozemkovou restituci.
11. Dovolateli odkazovaná rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1707/2018 a sp. zn. 28 Cdo 5267/2017) pak vycházela z odlišných individuálních skutkových okolností případu (funkce rekreačních areálů zde zůstaly i po vydání požadovaných pozemků zachovány; nárokované pozemky vykazovaly toliko volné spojení s budovami areálu – stejně jak je tomu ostatně i v případě v posuzovaném řízení z původního pozemku oddělené pozemkové parcely č. XY), pročež závěry z nich plynoucí na nyní řešenou věc aplikovat nelze.
12. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
13. Napadají-li snad dovolatelé rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2, § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a k nákladům Povodí Vltavy, státního podniku, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4, písm. d/, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč. K nákladům ČEZ, a. s., která podala vyjádření k dovolání, aniž byla v řízení zastoupena zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu