28 Cdo 1707/2018-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. S., P., a
b) J. S., P., zastoupených JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Plzeňská 232/4, za účasti: 1) Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra,
příspěvková organizace, IČO 67779999, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12,
zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, a
2) obec Bohostice, IČO 00662763, se sídlem Obecního úřadu Bohostice na adrese
Bohostice 55, Milín, zastoupená JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem
v Příbrami, Zahradnická 140, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 252/2013, o dovolání účastníka ad
1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 28 Co
240/2017-588, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Příbrami ze dne 9. 2. 2017, č. j. 10 C 252/2013-485, ve znění opravného
usnesení ze dne 17. 7. 2017, č. j. 10 C 252/2013-549, změněn v části výroku I.
o věci samé tak, že žalobci a) a b), každý v rozsahu ideální ?, jsou
spoluvlastníky pozemků p. č. a p. č. v k. ú. Z. Z., obec B., s tím, že se v
tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského úřadu
pro Středočeský kraj ze dne 30. 8. 2013, č. j. 436/91, 34/93 RVIII 26/93, a ve
výroku III. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 18 936,50 Kč (výrok I.
rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývajících částech výroků I. a III. odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (výrok
II. rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu mezi žalobci a účastníkem ad 1)
odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal
žádnému z účastníků (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům
nahradit účastníkovi ad 2) náklady odvolacího řízení ve výši 9 064 Kč (výrok
IV. rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl též o povinnosti účastníka ad 1)
zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami 2 100 Kč (výrok V.
rozsudku odvolacího soudu).
Proti výrokům I., III. a V. rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 1)
dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval ve skutečnosti, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a
Nejvyššího správního soudu při řešení otázky, zda pozemky vydávané žalobcům, na
nichž se nachází asfaltové parkoviště a betonové schodiště, jsou zastavěny
samostatnými stavbami, a zda je v situaci, kdy se restituentům dostane toliko
„holého vlastnictví“, dán zájem na jejich vydání. Odkazoval přitom na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 27/2015, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 a
sp. zn. 28 Cdo 2174/2010 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5As
62/2008 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Předestřel též
otázku existence areálu jakožto překážky vydání pozemků, zde odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006,
sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 a
na další judikaturu řešící otázky překážek naturální restituce majetku
tvořícího součást uceleného areálu, a otázku funkčního celku (provázanosti)
mezi hotelem a parkovištěm. Měl za to, že shora uvedené právní otázky mají být
dovolacím soudem posouzeny jinak, případně nově. Jako dovolací důvod ohlásil,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
Účastník ad 2) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému
právnímu posouzení.
Podle ustálené rozhodovací praxe je pro účely občanského práva pojem „stavba“
nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek
určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních
vztahů, včetně práva vlastnického, a nemusí být tedy nutně součástí jiné věci
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1414/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002,
uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). V problematických případech je pak vždy
třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a
to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí
v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem
právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je
výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního
stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí
pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla
o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve
smyslu občanského práva je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010);
její vyřešení je ovšem do značné míry závislé na konkrétních skutkových
okolnostech případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je
součástí pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny
myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na
úvaze soudu [srovnej např. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč.
2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 ].
Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho
hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a
zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
Jestliže tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu (na pozemku parc. č. se nachází zpevněná asfaltová plocha sloužící k
parkování, přes parc. č. je zajištěn přístup z parkoviště k bazénu umístěnému
na stavební parcele č.) uzavřel, že dotčené pozemky nejsou zastavěny stavbami v
občanskoprávním smyslu, jež by bránily vydání těchto pozemků (§ 11 odst. 1
písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“), když na nich umístěné výsledky
stavební činnosti představují toliko formu zpracování zemského povrchu, nejsou
jeho úvahy nijak nepřiměřené ani odporující výše citované judikatuře, na níž
není důvodu čehokoliv měnit. Využitelnost dovolatelem odkazované judikatury
(zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015,
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2009, sp. zn. 5 As
62/2008) na posuzovaný případ je pak limitována právě již výše zmiňovanou úzkou
provázaností právních závěrů o zastavěnosti pozemku stavbou s individuálními
skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud rovněž judikoval, že při zkoumání, zdali je dána překážka
naturální restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, považuje za
relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Je tedy třeba
vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními
nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k
odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které
vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný
zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální
restituci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení
areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro
vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění
restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční
spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní
právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou
či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež
mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria pak vskutku
nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28
Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“
spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda
funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované
míře (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2392/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo
220/2014).
V kontextu posuzované věci však odvolací soud shora naznačená kritéria
nepominul, naopak se jejich naplněním náležitě zabýval, přičemž nic
nenasvědčuje tomu, že by označené překážky vydání pozemku v rozporu s ustálenou
judikaturou interpretoval kumulativně, neboť zohlednil jak absenci zvláštního
režimu sporných pozemků, tak míru jejich prostorové i účelové návaznosti na
hlavní budovu komplexu a současně konstatoval, že funkce rekreačního areálu
zůstanou (byť v redukované míře) zachovány i po vydání požadovaných
nemovitostí; ve svých úvahách tak uvedené alternativy zřetelně zkoumal
samostatně. Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných
pozemků k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne
12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jejich funkční
vazby na tento celek (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, a
ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší,
neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je
orientována toliko na otázky právní (srovnej například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, eventuálně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016). Nikoliv zcela
bezvýznamnou jeví se přitom též skutečnost, že předmětné pozemky parc. č. jsou
zcela obklopeny dalšími žalobcům již vydanými pozemky parc. č. (dovolání
účastníka ad 1/ směřující vůči rozsudku odvolacího soudu, jímž byla jeho
správní žaloba napadající restituci dotčených pozemků zamítnuta, bylo odmítnuto
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017).
Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7.
2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti
podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné
zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy
snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či
finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného
zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad
restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu
zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém
vlastnictví (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS
1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS
3714/12, bod 11). Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění
křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského
majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá
rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených
vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má
být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí
ustoupit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28
Cdo 436/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3588/2011, dále srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn.
II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není
důvodu se odchylovat, zjevně přidržel. Zcela případnou paralelu lze pak vést
mezi nynějším sporem a věcí, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 23.
10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, mimo jiné akcentující, že § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě není přiléhavé interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že
jde-li o ucelený rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý, a
vyloučit restituci veškerých ploch k němu přináležejících, včetně volného
prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm.
V uvedených souvislostech je třeba dodat, že výše vyslovené závěry Ústavní soud
zjevně ani svými rozhodnutími ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, ze dne
21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS
1961/15, nemínil popřít (neboť je vydal bez předchozího předložení věci plénu
podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů), nýbrž je toliko usměrnil potud, že nad rámec překážek výslovně
uvedených v § 11 zákona č. 229/1991 Sb. argumentem per analogiam dovodil
nemožnost vydání pozemku sloužícího jako veřejná zeleň, respektive zatíženého
obecným užíváním, o takový případ se však v dané věci nejedná.
Zpochybňuje-li pak dovolatel způsob, jímž odvolací soud hodnotil ve věci
provedené důkazy, směřují jeho výtky toliko do roviny skutkové (nikoliv
právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení býti nemůže. Jejich
prostřednictvím tudíž přípustnost dovolání založit rovněž nelze (na ni lze
totiž usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn.
28 Cdo 5223/2017 či usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3946/2015.
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném
případě zjevně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel konečně rozsudek odvolacího soudu i ve výroku III. o
náhradě nákladů řízení a ve výroku V. o povinnosti zaplatit soudní poplatek,
není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) a
písm. i) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníka ad 1) bylo
odmítnuto a žalobcům podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu