22 Cdo 1506/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně JUDr. J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému
I. P., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 98/2006, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2007, č. j.
21 Co 423/2007-107, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně se v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků
(dále „SJM“), domáhala, aby byla vypořádána též níže uvedená rekreační chalupa.
Žalovaný namítal, že chalupa do SJM nepatří, neboť ji nabyl do svého
vlastnictví před uzavřením manželství a za trvání manželství byla ze společných
prostředků toliko rekonstruována. Účastnicí navrhli, aby o právním režimu
chalupy soud rozhodl mezitímním rozsudkem.
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze
dne 17. dubna 2007, č. j. 8 C 98/2006-88, rozhodl, že „budova čp. 45 (rekreační
chalupa) na st. parc. č. 63 v kat. území J. u Ch., okr. Ch., zapsaná na LV 41 u
Katastrálního úřadu pro P., Katastrální pracoviště Ch., nepatří do zaniklého
společného jmění účastníků“, a že „o vypořádání zaniklého společného jmění
účastníků, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozsudku“.
Zjistil, že žalovaný spornou nemovitost nabyl do vlastnictví před uzavřením
manželství na základě darovací smlouvy z 27. 11. 1985. Za trvání manželství
docházelo k její postupné přestavbě. Tvrdila-li žalobkyně, že v té době byla
postavena na místě původní chalupy zcela nová stavba, bylo její procesní
povinností vznik nové věci prokázat. Tuto povinnost žalobkyně nesplnila, neboť
nedoložila, že by k určitému dni došlo v důsledku stavebních prací k destrukci
střechy chalupy a obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním
podlažím tak, že by již nebylo patrno dispoziční řešení tohoto podlaží.
Žalovaný za situace, kdy doklady o nákupu stavebního materiálu již
neexistovaly, odhadl výši nákladů vynaložených ze společných prostředků na
přestavbu chalupy částkou 50 000,- Kč, a tu uznal jako vnos do jeho osobního
majetku. Soud uzavřel, že za trvání manželství v důsledku provedených prací
nedošlo k zániku stavby. Vyšel přitom z § 120 odst. 1, § 143 odst. 1 občanského
zákoníku („ObčZ“) z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98, 28 Cdo
3589/2006, 2 Cdon 755/96, 3 Cdon 460/96, 2 Cdon 862/97 a 22 Cdo 761/2001.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 12. prosince 2007, č. j. 21 Co 423/2007-107, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že rozhodl, že sporná nemovitost do zaniklého společného
jmění účastníků patří; o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí. Doplnil dokazování výpověďmi účastníků. Z nich zjistil, že u
chalupy byla provedena postupně destrukce vnitřních příček, stropů a obvodového
zdiva; zůstala zachována toliko střecha, s níž však bylo manipulováno tak, že
byla zvýšena. Hospodářský objekt přiléhající k původní „roubence“, s níž však
nebyl stavebně či funkčně spojen, byl zbourán celý. Účastníci se ve výpovědích
neshodli v otázce, zda chalupa měla či neměla základy a zda docházelo k
postupnému odbourávání obvodových zdí najednou či postupně. Odvolací soud
konstatoval, že došlo k destrukci rozhodujících stavebních prvků a že z původní
stavby nezbylo kromě střechy (i tou však bylo manipulováno) a části základů
nic. Uzavřel, že původní stavba zanikla a byla vybudována nová; k tomu došlo za
trvání manželství a chalupa proto patří do SJM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a odůvodňuje je
tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Uvádí, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně. Z něho plyne, že sporná stavba byla rekonstruována tak, že docházelo k
postupnému odbourávání jednotlivých částí zdí, ty byly postupně nahrazovány
novou vyzdívkou, přičemž střecha nad obytnou částí zůstávala původní. Tato
střecha, pokrytá taškami, vážící „mnoho tun“, musela mít při uvedených výměnách
zdiva svoji stálou oporu, když každé jiné řešení bylo z technického hlediska
vyloučené. Tato postupná přestavba trvala několik let. Odvolací soud v této
souvislosti sice cituje správnou judikaturu Nejvyššího soudu, totiž, že
nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již
patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, avšak v daném případě
takový okamžik nikdy nenastal, neboť stavba musela být v každém okamžiku svojí
střechou jasně vymezena. Nelze si tedy představit v jakém okamžiku by v daném
případě mělo dojít k zániku stavby a kdy se pak tedy mělo začít jednat o věc-
stavbu novou. Dovolatel tedy trvá na tom, že pokud stavba zůstávala v každém
okamžiku jasně vymezena obvodovými zdmi a střechou, jako tomu bylo v daném
případě, k zániku stavby nemohlo dojít. Navíc připomíná, že z hlediska předpisů
stavebního řízení nikdy nebyla povolena demolice staré ani výstavba nové
budovy; šlo o pouhou opravu stávající stavby. Ze strany odvolacího soudu tedy
šlo o nesprávné právní posouzení věci a dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že má za to, že předmětná chalupa do
SJM patří, neboť vznikla jako stavba nová, za trvání manželství účastníků a z
jejich společných prostředků. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně,
který rozhodl na základě dvou fotografií a nezabýval se posouzením míry
rozestavěnosti. Dovolání pokládá za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud
odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 5. února
2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, publikovaný pod č. C 1008 Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu) je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci
rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od
něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto
druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních
staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a
nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží“. V této souvislosti lze odkázat i na § 27 písm. l zákona č. 344/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon), podle kterého je
rozestavěnou budovou „budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je
patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží“ (o
příčkách se zákon nezmiňuje – podobně viz § 18 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o
vlastnictví bytů). To obdobně platí o zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba
zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla
destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při
současném odstranění zdiva příček.
Při posuzování, zda šlo z hlediska občanského práva o zánik (demolici) původní
stavby či její přestavbu není rozhodné, jak bylo formulováno stavební povolení.
Stavební úřad se věcí zabývá z jiných (veřejnoprávních) hledisek, než soud
rozhodující o vlastnictví budovy, a proto lze v řízení o vlastnictví stavby k
stavebnímu povolení přihlížet, pro posouzení věci však není rozhodující.
Vzhledem k tomu, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a
také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy
při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí
v právním smyslu, resp. zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či
nikoliv; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela
přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek
stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, resp.
zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato
úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může
úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo
1407/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 4008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, www.nsoud.cz).
V dané věci odvolací soud své úvahy vyložil na str. 4 jeho rozsudku a dovolací
soud tyto úvahy nepovažuje za nepřiměřené. K dovolací námitce týkající se toho,
že vzhledem k hmotnosti střechy nebylo možno provést destrukci obvodového
zdiva, se poukazuje na zjištění, že během stavebních prací byla střecha
podepírána telefonními sloupy (str. 3 rozsudku odvolacího soudu).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v. r.
předseda senátu