28 Cdo 3589/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského
a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně R. O., spol. s r.o., zastoupené
advokátem, proti žalovaným 1. K. A., zastoupené advokátkou, 2. B. A.,
zastoupené advokátkou, 3. M. Č., 4. O., s. p. O., s. p., 5. H. G., zastoupené
advokátkou, 6. L. H., zastoupené advokátem, 7. L. H., 8. Mgr. I. H.,
zastoupené advokátem, 9. Mgr. M. K., zastoupenému advokátem, 10. P. L., 11. Z.
L., zastoupené advokátkou, 12. J. M., zastoupenému advokátkou, 13. A. M.,
zastoupenému advokátkou, 14. Š. M., zastoupenému advokátkou, 15. Z. P.,
zastoupenému advokátem, 16. P. P., zastoupenému advokátkou, 17. R., spol. s
r.o., 18. E. R., zastoupenému advokátkou, 19. S. Ř., zastoupené advokátkou, 20.
O. S., zastoupené advokátkou, 21. PaedDr. E. S., zastoupené advokátkou, 22.
Ing. K. S., 23. Z. T., zastoupenému advokátem, 24. S. Z., 25. Ing. S. Z., 26.
JUDr. M. Š., správkyni konkurzní podstaty úpadce Ing. S. Z., 27. M. Ž.,
zastoupenému advokátkou,, o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v
Ostravě pod sp. zn. 16 C 97/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 24.5.2006, č.j. 8 Co 42/2006-326, ve znění doplňujícího
usnesení téhož soudu ze dne 24.5.2006, č.j. 8 Co 42/2006-337, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24.5.2006, č.j. 8 Co
42/2006-326, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 24.5.2006, č.j.
8 Co 42/2006-337, potvrdil rozsudek ze dne 29.6.2005, č.j. 16 C 97/97-275, jímž
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující určení,
že „žalobce je výlučným vlastníkem stavby občanské vybavenosti č.p. 1590, č.o.
6, na pozemcích parcela č. st. 2081, zastavěná plocha a nádvoří, a parcela č.
st. 2082, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro M. kraj, katastrální pracoviště O., na LV č. 1086 pro
katastrální území H., obec O., okres O.-m.“ (dále jen „předmětná budova“, resp.
„budova“), změnil výrok prvostupňového rozsudku o nákladech řízení a rozhodl o
nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a v odůvodnění svého
rozhodnutí na ně odkázal. Uvedl, že v době, kdy došlo mezi společností „M. s.“,
spol. s r.o. (dřívější obchodní firma žalobkyně) a společností R. – L.,
společnost s ručením omezeným, k uzavření smlouvy o převodu D. p.ů a i.
(1.9.1993), a následně mezi společností R. – L., společnost s ručením omezeným,
a žalovanými (případně jejich právními předchůdci) k uzavření smlouvy o
výstavbě domu s jednotkami (27.10.1994), stavby v jakémkoli stupni
rozestavěnosti nepodléhaly evidenci v katastru nemovitostí; ke změně tohoto
stavu došlo až zákonem č. 89/1996 Sb., kterým se novelizoval zákon ČNR č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve
znění pozdějších předpisů, a to s účinností od 1.7.1996. Soudy obou stupňů
dovodily, že teprve počínaje 1.7.1996 byla stavba jako rozestavěná budova
samostatným předmětem právních vztahů až v takovém stupni rozestavěnosti, kdy
bylo již patrné stavebnětechnické a funkční uspořádání 1. nadzemního podlaží.
Žalobkyně však v řízení netvrdila ani neprokázala, v jakém stádiu
rozestavěnosti se předmětná budova měla nacházet, že je vlastníkem budovy, ani
kdy a jakým způsobem měla vlastnictví k budově nabýt, a zbavila se možnosti být
soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o povinnosti svá
tvrzení a důkazní návrhy doplnit. Odvolací soud ve shodě se soudem prvého
stupně dospěl k závěru, že v době uzavření výše citovaných smluv nebylo nutné
rozestavěnou stavbu v katastru nemovitostí evidovat, a odmítl tvrzení
žalobkyně, že je vlastníkem předmětné budovy.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v potvrzujícím výroku i
ve výrocích o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod uvádí, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že teprve
až s účinností od 1.7.1996 je stavba jako rozestavěná budova samostatným
předmětem občanskoprávních vztahů až je v takovém stupni rozestavěnosti, že již
je patrné stavebnětechnické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží.
Namítá, že odvolací soud posoudil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, neboť
„již v době uzavření smlouvy o převodu domu podnikatelů a investorství ze dne
1.9.1993 platilo, že vlastnictví k nemovitostem přecházelo vkladem do katastru
nemovitostí a ani novela katastrálního zákona z roku 1996 na tom nic
nezměnila.“ Navíc podle dovolatelky smlouvu o převodu nemovitostí a
investorství nelze co do obsahu považovat „za řádnou a platnou smlouvu o
převodu nemovitostí či třeba kupní smlouvu k nemovitostem nezapsaným či
nezapisovaným do katastru nemovitostí a tudíž nemůže způsobovat tytéž účinky
jako řádná smlouva o převodu nemovitosti nezapisované do katastru nemovitostí.“
Dovolatelka dále uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je objektivně
nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť závěr, že žalobkyně netvrdila, že je
vlastníkem dotčených nemovitostí ani to, jakým způsobem vlastnické právo k
těmto nemovitostem nabyla, je v příkrém rozporu se samotným textem žaloby
podané dne 2.6.1997. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil, a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření 9. žalovaný uvedl, že argumentace obsažená v dovolání nemá
žádný význam pro výsledek řízení ohledně jeho spoluvlastnictví, neboť žalovaný
nabyl svůj spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti z konkurzní podstaty
v rámci zpeněžování majetku podle § 27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Zbývající žalovaní se k dovolání
nevyjádřili.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání
též sepsáno.
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
28.8.2006, č.j. 13 K 2/97, zproštěn funkce Ing. J. L., správce konkurzní
podstavy úpadce O., s. p. O., státního podniku (4. žalovaného), proto s ním
dovolací soud nadále nejednal jako s účastníkem řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad
řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu, že až s
účinností od 1.7.1996 je stavba jako rozestavěná budova samostatným předmětem
občanskoprávních vztahů, až je v takovém stupni rozestavěnosti, že již je
patrné stavebnětechnické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, jakož
i právní závěr, že pro převod vlastnického práva k rozestavěné stavbě nebylo
před 1.7.1996 třeba učinit vklad do katastru nemovitostí.
Dovolací soud ve své judikatuře dlouhodobě zastává názor, že za okamžik, v němž
se (rozestavěná) stavba stává věcí ve smyslu práva způsobilou být předmětem
právních vztahů je – pokud ovšem nejde o nějakou z takzvaných speciálních
staveb, jako jsou zejména stavby podzemní, stavby pro energetiku a dopravu,
některé stavby pro skladování, důlní díla či stavby pro vodní hospodářství –
pokládán ten kvalitativní stav, v němž je stavba dobudována minimálně do
takového stadia, od něhož počínaje veškeré další stavební práce směřují pouze k
dokončení takto druhově i individuálně již nezaměnitelně určené věci. S
výjimkou staveb, příkladmo vyjmenovaných shora, je tímto minimálním okamžikem
stav, kdy je již jednoznačně individualizováno a
nepochybně patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.1995, sp. zn. 3 Cz 57/92,
publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1995). Dovolací soud tak nepovažuje
za správný názor odvolacího soudu, že takto vymezené pojetí rozestavěné budovy
jako samostatného předmětu občanskoprávních vztahů je aplikovatelné až počínaje
1.7.1996 (tj. nabytím účinnosti zákona č. 89/1996 Sb., který mimo jiné do
katastrálního zákona začlenil nové ustanovení § 27 písm. 1/, podle kterého je
„rozestavěnou budovou budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je
patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží,
pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční, a u budovy, které
se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud dosud nebylo započato s
jejím užíváním“). Na tomto nesprávném právním závěru však podle názoru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí nespočívá.
V posuzovaném případě odvolací soud vycházel z ustanovení § 133 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30.6.1996 (dále též jen
„obč. zák.“), tj. v době uzavření výše citovaných smluv, podle kterého „převádí-
li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do
katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví
jinak.“ Avšak teprve zákonem č. 89/1996 Sb., kterým se novelizoval mimo jiné
právě občanský zákoník, byl do tohoto ustanovení vložen nový odstavec 3, podle
kterého „převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem
evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této
smlouvy“ (nikoliv tedy vkladem do katastru nemovitostí). Z povahy věci však
vyplývá, že toto pravidlo se uplatňovalo již dříve, neboť vklad práva k
nemovitosti, která se nezapisovala do katastru nemovitostí, nepřicházel v
úvahu. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru
nemovitostí České republiky zapisuje mimo jiné vlastnické právo; podle § 2
odst. 2 téhož zákona „práva uvedená v § 1 odst. 1 vznikají, mění se nebo
zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon
nestanoví jinak.“ Je zjevné, že vklad do katastru nemovitostí je předepsán jen
u práv uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., tedy u práv k
nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6.1.2006, sp. zn. 22 Cdo 1827/2003, publikovaný v časopise Právní
rozhledy č. 12/2006).
Podle § 2 písm. c) katastrálního zákona ve znění účinném do 30.6.1996 (tedy
podle stavu v době uzavření výše citovaných smluv) platilo, že v katastru se
evidují stavby se zemí spojené pevným základem, a to
1. stavby, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo,
2. stavby, kterým popisné nebo evidenční číslo přiděleno nebylo,
aa) seskupené na pozemku téhož vlastníka a užívané pro jiné než bytové
účely, s výjimkou drobných staveb, jen v souboru geodetických informací,
bb) jejichž obvod tvoří vlastnickou hranici nebo hranici druhu pozemku a
které jsou na pozemcích ve vlastnictví téhož vlastníka, s výjimkou drobných
staveb.
Evidenci rozestavěných staveb v té době zákon neupravoval; proto předmětem
evidence mohly být ty stavby, kterým nebylo přiděleno popisné nebo evidenční
číslo, jen šlo-li o případy uvedené v § 2 písm. c) bod 2 aa) a bb)
katastrálního zákona (ve znění účinném do 30.6.1996). Zákon také nestanovil, co
je to rozestavěná stavba; i pro toto období však lze vyjít z již výše
citovaného § 27 písm. l) katastrálního zákona, v platném znění. Je tedy zřejmé,
že před účinností zákona č. 89/1996 Sb. nebyl pro převod vlastnictví k budově,
která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, předepsán vklad práva
do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2006, sp.
zn. 22 Cdo 1827/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 12/2006, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006).
Námitku dovolatelky, že „obsahově se smlouva o převodu
nemovitostí a investorství nemůže považovat za řádnou a
platnou smlouvu o převodu nemovitostí či třeba kupní smlouvu k nemovitostem
nezapsaným či nezapisovaným do katastru nemovitostí a tudíž nemůže způsobovat
tytéž účinky jako řádná smlouva o převodu nemovitosti nezapisované do katastru
nemovitostí,“ za situace, kdy dovolatelka blíže nekonkretizuje, v čem
neplatnost smlouvy spatřuje, považuje dovolací soud za nezpůsobilou založit
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že žalobkyně netvrdila, že je vlastníkem dotčených nemovitostí ani to,
jakým způsobem vlastnické právo k těmto nemovitostem nabyla, je poněkud
nepřesný potud, že tvrzení o vlastnickém právu samo o sobě není skutkovým
tvrzením, nýbrž již právním posouzením. Ve skutečnosti však soudy obou stupňů
měly nepochybně na mysli, že žalobkyně netvrdila relevantní skutečnosti, na
jejichž základě by bylo možno dovodit, že je vlastníkem předmětné budovy (a to
z jiných důvodů než těch, které vyplývají z jejího mylného právního názoru, o
němž bylo pojednáno výše). Pokud pak dovolatelka namítá, že uvedený závěr je v
příkrém rozporu se samotným textem žaloby podané dne 2.6.1997, jedná se o
námitku směřující vůči skutkovým zjištěním (podřaditelnou dovolacímu důvodu
podle § 241a odst. 3 o.s.ř.), kterou však v případě, že přichází v úvahu pouze
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jak již bylo řečeno
– úspěšně uplatňovat nelze.
Z vyjádření dovolatelky, že podává dovolání „proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě č.j. 8 Co 42/2006-326 ze dne 24.5.2006 resp. proti všem jeho výrokům“,
vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího
soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
č. 88/2002).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve
zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti
kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu
dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto,
avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady,
na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo. Náklady 9. žalovaného
spojené s podáním vyjádření k dovolání nelze za účelné považovat, neboť toto
vyjádření, ač sepsané advokátem, se přípustností ani důvodností podaného
dovolání věcně nezabývalo, a tudíž bylo pro rozhodnutí dovolacího soudu zcela
bez významu. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu