22 Cdo 2545/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J.
H., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Kateřinská 522/21, proti žalované Ing. K. H., zastoupené JUDr. Janou Markovou,
advokátkou se sídlem v Českém Brodě, Husovo náměstí 64, o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 100/2013,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015,
č. j. 20 Co 390/2015, 20 Co 391/2015-278, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 903,40 Kč k
rukám zástupkyně žalované JUDr. Janě Markové. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 14 C 100/2013-228, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 3. 2015,
č. j. 14 C 100/2013-247, a ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 6. 2015,
č. j. 14 C 100/2013-257, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům
parc. č. st. 468, parc. č. 297/5, parc. č. 306/2, parc. č.306/4, parc. č. 306/17 a parc. č. 306/19, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj
na listu vlastnictví č. 1059 pro katastrální území a obec D. (výrok I.),
pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu do šedesáti dnů od
právní moci rozsudku částku 2 146 475 Kč (výrok III.). Žalobci dále uložil
povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 180 822 Kč (výrok IV.) a
státu zaplatit na nákladech řízení částku 20 053 Kč (výrok V.), a dále částku
1090,21 Kč (doplňující usnesení). Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 20 Co 390/2015, 20 Co 391/2015-278, rozsudek soudu prvního
stupně ve znění opravného a doplňujícího usnesení ve výrocích II. a III. změnil
tak, že nařídil prodej pozemků parc. č. 306/4 a 306/19 v dražbě s tím, že
výtěžek bude mezi účastníky rozdělen podle výše podílů a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 1 825 850 Kč do
šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze do části výroku I., jímž byl
žalobce zavázán k povinnosti zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu
částku 1 825 850 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku, podává žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle názoru žalobce byla znaleckým posudkem nesprávně zjištěna obvyklá cena
předmětných nemovitostí, v důsledku čehož byla soudy chybně stanovena přiměřená
náhrada, kterou je povinen zaplatit žalované za její spoluvlastnický podíl. V
souvislosti s tím uvádí, že napadené rozhodnutí záleží na posouzení otázky,
která dovolacím soudem nebyla dosud řešena. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby bylo dovolání
odmítnuto. Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Obsahem podaného dovolání je polemika žalobce se závěry znaleckého posudku,
kterým byla zjištěna cena nemovitostí, na jejichž základě soudy rozhodly o výši
přiměřené náhrady (resp. vypořádacího podílu) v řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví. Dovolací soud již v usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008
(toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), formuloval závěr, že
„stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou,
nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně
akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání
opírající se o řešení otázky zásadního právního významu, neboť dovolatel ve
skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých
odvolací soud vycházel.“ Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, stanovil, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu
povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou
právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky
právní; může řešit jen otázky skutkové.“ Tyto závěry je možno vztáhnout i na
úpravu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v zákoně č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015). Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku
představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito
skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu;
dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn.
28 Cdo
4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ze shora uvedeného
vyplývá, že námitky žalovaného vůči znaleckému posudku, tedy skutkové námitky,
nejsou v dovolacím řízení přípustné. Ze shora uvedeného se podává, že dovolání je nepřípustné, proto jej Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.