22 Cdo 2417/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobců a) ing. M. B., b) ing. Z. B., zastoupených advokátem, proti
žalované Mgr. H. F., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C
80/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.
dubna 2008, č. j. 14 Co 26/2008-223, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň–město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
srpna 2007, č. j. 14 C 80/2006-196, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků
k „pozemkové parcele č. 2/1 o výměře 554 m² v katastrálním území B. a obci
P.“, kterou přikázal do společného jmění žalobců. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení a o vrácení zaplacené zálohy na důkaz.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. dubna 2008,
č. j. 14 Co 26/2008-223, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila způsobilý dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. dubna 2008.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení věci nepodává žádná otázka
zásadního právního významu a tuto ostatně neuvádí ani sami dovolatelka.
Žalovaná především v dovolání vede polemiku se závěry nalézacích soudů, které
zaujaly názor, že rozdělení předmětného pozemku není dobře možné, zatímco podle
přesvědčení dovolatelky do úvahy funkční rozdělení pozemku přichází, aniž by v
této souvislosti dovolatelka otázku zásadního právního významu jakkoliv
formulovala. Uplatněná námitka však vymezení otázky zásadního právního významu
nezakládá.
Podle § 142 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)nedojde-li k
dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého
spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití
věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc
mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud
její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných
soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo
prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Dovolací soud navíc vychází z ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze
konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá
obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky
zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184 nebo rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Ustanovení § 142 odst. 1 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob
vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří
k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu
vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly
posouzením, zda uvedený pozemek je dělitelný či nikoliv a závěry, ke kterým
dospěly nejsou zjevně nepřiměřené.
Dovolatelka dále vyjádřila nesouhlas se stanovením hodnoty vypořádacího podílu,
neboť „cena zjištěná znaleckým posudkem je výrazně nižší než cena, za kterou
účastníci řízení pozemek nabyli“ s tím, že „tržní“ cena pozemku činila v roce
2004 částku trojnásobně vyšší, než jaká byla zjištěna znalcem.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou,
nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně
akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání
opírající se o řešení otázky zásadního právního významu, neboť dovolatelka ve
skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých
odvolací soud vycházel a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., který v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. uplatnit nelze (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolání ani v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu. Základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době
rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým
č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002,
sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007,
uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz) a tímto způsobem odvolací soud postupoval.
Dovolatelka dále vyjádřila nesouhlas s okolností, že soudy nepřihlédly k
investicím do pozemku, jenž je předmětem řízení. Vedle skutečnosti, že v této
souvislosti nevymezuje žádnou právní otázku, není ani zřejmé, jakým způsobem by
měla být promítnuta do poměrů souzené věci. Jestliže by prostřednictvím této
výtky měla být zpochybněna obecná cena pozemku (což ostatně dovolatelka v
dovolání v jiné souvislosti učinila), jedná se výhradu vůči skutkovým zjištěním
soudů, která – jak dovolací soud uvedl výše – nemohou být předmětem přezkumu u
dovolání přípustného pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud uvedenou
námitkou směřovala dovolatelka k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví
v tzv. širším smyslu, nejde o námitku důvodnou. V řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví lze zohlednit investice do společné věci, jež
vynaložil některý ze spoluvlastníků. Vypořádání podílového spoluvlastnictví lze
provést jako vypořádání v širším slova smyslu (k tomu srovnej např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. února 1969, sp. zn. 4 Cz 11/69, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1970, sešit 5, pod pořadovým č. 70), a
to na základě návrhu účastníka (§ 79 odst. 1 OSŘ) nebo vzájemného návrhu (§ 97
odst. 1, § 98 OSŘ). O návrhu (vzájemném návrhu) požadujícím zaplacení určité
částky z důvodu širšího vypořádání je však vždy třeba rozhodnout samostatným
výrokem rozsudku, nikoli jen v rámci náhrady za spoluvlastnický podíl (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1989, sp.
zn. 3 Cz 9/89, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1991,
sešit 9-10, pod pořadovým č. 46, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3694 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo
1089/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Protože však ze strany žalované nebyl v průběhu
řízení vzájemný návrh na vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu
podán, nebylo o něm ani soudy rozhodováno, a pro rozhodnutí věci je tak otázka
investic do pozemku z toho pohledu právně nevýznamnou.
Obdobně není patrno, jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu souvisí s
dovolací námitkou, že žalovaná vydržela spoluvlastnické právo k věcem umístěným
na předmětném pozemku s tím, že s ohledem na vydržení spoluvlastnického práva
by měl být brán zřetel i na možnost užívání těchto věcí žalovanou. Uvedené věci
neučinil žádný z účastníků předmětem řízení potud, že by se k nim domáhal
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebo ve smyslu § 139 odst. 2
obč. zák. úpravy užívání a pokud jde o právní režim pozemku, na kterém se tyto
věci mají nacházet, žalovaná se v průběhu řízení nedomáhala, aby jí byl tento
pozemek přikázán do vlastnictví. Žalovanou navržené rozdělení pozemku, jež by
reflektovalo velikost spoluvlastnických podílů účastníků, vzhledem k
minoritnímu postavení dovolatelky nemůže zajistit přístup k těmto věcem.
Ostatně, pokud by žalovaná měla být podílovou spoluvlastnicí věcí nacházejících
se na předmětném pozemku, užívání těchto věc spadá v režimu hospodaření se
společnou věcí pod právní režim § 139 odst. 2 obč. zák. a pravidla tam
zakotvená.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu