22 Cdo 1089/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobkyně V. K., zastoupené jako obecným zmocněncem, proti žalovanému Z.
K., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 1598/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2006, č. j.
17 Co 186/2005-304, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2006, č. j. 17 Co
186/2005-304, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. února 2005, č.
j. 9 C 1598/98-264, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 16. února 2005, č. j. 9 C 1598/98-264, výrokem pod bodem I. zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části
rozsudku a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, jemuž
uložil povinnost vyplatit žalobkyni 260 408,30 Kč do třiceti dnů od právní moci
rozsudku. Výrokem pod bodem II. žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů
řízení a výroky bod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a
povinnosti účastníků k zaplacení soudního poplatku.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 18. října 2006, č. j. 17 Co 186/2005-304, rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé potvrdil vyjma výroku o výši vypořádacího podílu, který změnil
tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 400 000,- Kč; dále pak
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím
účastníkům povinnost zaplatit České republice soudní poplatek a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V rozsahu potvrzujícího výroku se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, které shledal správnými jak po stránce skutkové, tak po stránce
právní a ve vztahu k věci samé změnil toliko výrok o výši vypořádacího podílu.
Při úvaze o výši vypořádacího podílu se odvolací soud učinil shodný závěr se
soudem prvního stupně, který nezohlednil tvrzený vnos žalovaného z jeho
výlučných prostředků (resp. finančních prostředků zapůjčených žalovanému jeho
matkou) na zakoupení nemovitostí a jejich následnou rekonstrukci, neboť ve
shodě se soudem prvního stupně učinil závěr, že žalovaný i přes jemu poskytnuté
procesní poučení vnost neprokázal a tuto žalovaným tvrzenou skutečnost
zohlednit nelze. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud po částečném
zopakování dokazování dospěl k závěru, že nelze zohlednit ani soudem prvního
stupně akceptovaný vnos žalovaného ve výši 139 591,70 Kč, představující podle
jeho názoru zhodnocení společných nemovitostí žalovaným ve výši vyčíslené
znaleckým dokazováním. Odvolací soud zdůraznil, že uvedená částka představuje
hodnotu nového materiálu a nikoliv materiál dovezený žalovaným z obce V., který
mu podle jeho tvrzení zbyl z výstavby domu v P. s jeho bývalou manželkou. Podle
odvolacího soudu uvedená částka byla vynaložena na nákup nového materiálu
použitého k rekonstrukci nemovitostí, přičemž ze žádného provedeného důkazu
nelze dovodit, že by tyto náklady byly hrazeny výlučně žalovaným, resp. z jeho
výlučných prostředků. S podrobnou argumentací obsaženou v odůvodnění
odvolacího soudu pak tento uzavřel, že žalovaný svá tvrzení týkající se vnosu
neprokázal. A opačný závěr soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném
dokazování. Z tohoto důvodu také změnil výši částky, kterou je žalovaný
povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s
uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ. Ačkoliv výslovně napadl
rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, konkrétní dovolací námitky uplatnil
toliko k jím tvrzeným vnosům, kdy oproti odvolacímu soudu dospěl k závěru, že v
rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k nim mělo být přihlédnuto. Ve
vztahu k vnosu ve výši 139 591,70, o jehož hodnotu odvolací soud zvýšil
platební povinnost žalovaného, namítal, že odvolací soud měl dostatek důkazů,
které existenci jeho výlučného vnosu prokazovaly, nicméně k provedeným důkazům
nepřihlédl. K druhé tvrzené investici ve výši 107 606,- Kč, představované
finančními prostředky zapůjčenými od matky, namítal, že odvolací soud vůbec
nezohlednil složenku prokazující úhradu této částky dne 19. 12. 1992 na účet S.
s. H., s. p. na kupní cenu. Odvolací soud tedy měl akceptovat investici ve výši
139 591,70 Kč a investici v částce 107 606,- Kč. Navrhl proto zrušení
napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu
a dovolání považovala za snahu žalovaného vyhnout se jemu uložené platební
povinnosti.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě k tomu
oprávněnou osobou (žalovaným) dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Ve věci bylo rozhodováno již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2001,
č. j. 9 C 1598/98-107, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 20. 10.
2003, č. j. 17 Co 389/2001-143, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí ve věci však soud prvního stupně nerozhodl
odlišně oproti svému prvnímu rozhodnutí ve věci v důsledku závazného právního
názoru odvolacího soudu, neboť odvolací soud v kasačním rozhodnutí vytkl soudu
prvního stupně procesní pochybení spočívající v porušení poučovací povinnosti
podle § 118a OSŘ. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ tak
dána není.
V části rozsudku odvolacího soudu, kde bylo rozhodnuto shodně se soudem prvního
stupně, tj. tam, kde odvolací soud práva a povinnosti účastníků posoudil stejně
jako soud prvního stupně, je dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné jen pro řešení otázek právních, je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla
přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit
tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak
musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Podle § 142 odst. 1, 2 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví
a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z
důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví
přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám se jedná o potvrzující rozhodnutí
odvolacího soudu v té části výše vypořádacího podílu, kde nalézací soudy shodně
nezohlednily tvrzení žalovaného o jeho investici kvantifikované v dovolání
částkou 107 606,- Kč. Zde je dovolání přípustné pouze za splnění předpokladů v
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. pro otázku zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní
otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada
dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková
právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena,
nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou
revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení,
danými zejména ustanovením § 242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008,
uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz).
Dovolání v této části nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by
dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka
se z obsahu dovolání ani nepodává.
Dovolatel v daném směru odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a v
jeho důsledku nesprávné právní posouzení. Tím, že dovolatel na odlišných
skutkových závěrech buduje jiný právní názor na otázku posouzení vlastnictví,
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ. Tímto důvodem však přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nelze (srovnej též právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS
3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz).
Současně pak dovolatel namítá, že odvolací soud vůbec nezohlednil listinný
důkaz – složenku prokazující úhradu částky na kupní cenu ve výši 107 606,- Kč.
Touto námitkou tvrdí dovolatel existenci vady řízení a tím i dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ
může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky
zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad
procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS
3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a
tato se nepodává ani z obsahu dovolání, neboť případné nezohlednění listinného
důkazu otázku zásadního právního významu zjevně nezakládá.
Potud dovolání přípustné není.
Z obsahu dovolání se však podává, že vůči potvrzujícímu výroku o
zrušení spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do výlučného
vlastnictví žalovaného, jakož i proti části výroku o výši vypořádacího podílu
dané rozdílem mezi částkou 400 000,- Kč a žalovaným tvrzenými investicemi v
částkách 139 591,70 Kč a 107 606,- Kč žalovaný výslovně dovolání podal, žádné
konkrétní dovolací důvody však neuplatnil.
Podle § 241a odst. 1 OSŘ v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by
měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 věta první OSŘ dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu
napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k
dovolání.
Jestliže nedostatek spočívající v neuvedení dovolacího důvodu žalovaným
nebyl v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněn, jsou dány důvody k odmítnutí
dovolání vůči uvedené části rozsudku odvolacího soudu (§ 43 odst. 2 ve spojení
s § 243c odst. 1 OSŘ), neboť dovolání se stalo pro existenci vad trvale
neprojednatelným.
Žalovaný dále výslovně napadl výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení (mezi účastníky a státu); proti nim však
není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Přípustné pak není ani dovolání směřující proti výroku o povinnosti k
zaplacení soudního poplatku; v části, v níž je tato povinnost uložena
žalovanému, není dovolání přípustné objektivně (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo
2423/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5231) a v části ukládající povinnost žalobkyni schází na straně
žalovaného subjektivní přípustnost dovolání, neboť subjektivně je k podání
dovolání legitimován účastník, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu
způsobena újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. V
této části rozhodnutí odvolacího soudu však žalovanému újmu způsobena nebyla,
neboť platební povinnost byla uložena žalobkyni.
Přípustným tak je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ toliko v té
části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, tj. v části, v
níž zvýšil vypořádací podíl o částku 139 591,70; dovolání je i důvodné.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel se domáhal, aby v průběhu řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví byly zohledněny investice z jeho výlučných
prostředků do společné věci. Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní
praxe, podle kterých v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví lze zohlednit investice do společné věci, jež byly vynaloženy
některým ze spoluvlastníků, přičemž poukaz na takové investice je účastníky
řízení činěn zpravidla z některého ze tří důvodů : a) pro podporu návrhu na
přikázání věci do svého výlučného vlastnictví, b) vůči druhému spoluvlastníku
uplatňuje požadavek na zaplacení odpovídající části investovaných finančních
prostředků, jedná se o tzv. širší vypořádání, c) navrhuje započtení částky
odpovídající podílu druhého účastníka na investici oproti povinnosti k
zaplacení náhrady, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vylučovanému
spoluvlastníku (k tomu srovnej např. R 40/70 nebo rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 5. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 5084/2008 se pak dále podává, že pokud není
nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice do společné věci v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatněny, je na
soudu, aby v rámci své poučovací povinnosti (§ 5, § 43 OSŘ) účastníka vyzval k
jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska k uplatněným investicím. V
případě, že se účastník domáhá, aby mu příslušná část investovaných prostředků
byla druhým účastníkem řízení zaplacena (uplatňuje vypořádání spoluvlastnictví
v širším smyslu), je soud povinen poučit takového účastníka o náležitostech
návrhu s tím, že o takovém nároku musí soud rozhodnout vždy samostatným
výrokem; je vyloučeno provést zohlednění investic v rámci rozhodování o náhradě
za spoluvlastnický podíl (k tomu srovnej např. R 46/91 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 3380).
Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně
požadoval (podání žalovaného ze dne 5. března 2000, podání ze dne 16. února
2001), aby jím provedené investice byly zohledněny při rozhodování o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, aniž by jednoznačně vymezil, jakým
způsobem se mají do vypořádání promítnout. Soud prvního stupně pochybil,
jestliže žalovaného nevyzval v rámci plnění poučovací povinnosti ke
konkretizaci jím uvedeného tvrzení z pohledu, zda se domáhá zaplacení příslušné
částky po žalobci. Odvolací soud pak pochybení soudu prvního stupně nenapravil,
zvláště, když žalovaný nesprávně s ohledem na svá tvrzení o vynaložených
investicích v rámci závěrečného přednesu jeho zástupce u jednání odvolacího
soudu konaného dne 11. září 2006 se domáhal, aby jím provedené investice byly
započteny na částku, kterou bude povinen žalobkyni z titulu vypořádacího podílu
vyplatit. Odvolací soud tím, že k pochybení soudu prvního stupně nepřihlédl a
žalovaného příslušným procesním postupem nepoučil, zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a)
OSŘ) a k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti.
Při posouzení možnosti provedení započtení vychází dovolací soud ze své
ustálené judikatury potud, že během řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví si spoluvlastník, kterému je ukládáno, aby zaplatil druhému
spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za vypořádávané nemovitosti, nemůže proti
takovému nároku započíst jiný majetkový nárok (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo
1927/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 142 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2009, sp. zn. 22 Cdo
5084/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Uvedený závěr je odrazem argumentace, podle které má
rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví konstitutivní
povahu, a zakládá tak práva a povinnosti teprve do budoucna. Právo na zaplacení
náhrady tak vzniká spoluvlastníku až právní moci tohoto rozhodnutí a teprve
proti takto existujícímu nároku lze namítat započtení.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 OSŘ zrušil a
protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným
právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první OSŘ.
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby vyzval žalovaného s
odpovídajícím procesním poučením k jednoznačné konkretizaci, zda uplatňuje
nárok na vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu a v kladném
případě jej poučil o náležitostech takového návrhu postupem podle § 43 OSŘ s
tím, že při uplatnění tohoto nároku se jím bude zabývat z věcného hlediska. Z
procesního hlediska pak dovolací soud dodává (ve vztahu k závěru odvolacího
soudu o neprokázání žalovaným tvrzených investic), že podle stávající úpravy
poučovací povinnosti v občanském soudním řádu je možno učinit závěr o
neprokázání rozhodných skutečností pouze v případě řádného poučení podle § 118a
odst. 3 OSŘ. Jestliže by pak žalovaný jím tvrzené investice prokázal, bude na
nalézacích soudech, aby se jejich posouzením zabývaly z věcného hlediska tak,
jak se jejich výklad podává z ustálené judikatury (k tomu srovnej např. R 37/82
a přehled použitelné judikatury v publikaci : Podílové spoluvlastnictví v
občanském zákoníku, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 134 – 136).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr.Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu