U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců: a) Technická správa komunikací hl.m. Prahy, IČO: 63834197, se sídlem v
Praze 1, Řásnovka 770/8, zastoupena JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se
sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6, b) hlavní město Praha, IČO:
00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Miroslavem
Janstou, advokátem se sídlem v Praze1, Těšnov 1059/1, c) P. K., d) P. K.,
žalobci c) a d) zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze
5, náměstí 14. října 496/13, za účasti: 1) Sady, lesy a zahradnictví Praha,
státní podnik v likvidaci, IČO: 00063347, se sídlem v Praze 1, Betlémská 267/9,
zastoupený JUDr. Danielou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Ke kašně
507/36, 2) Správní bytové družstvo Rozvoj, IČO: 00033006, se sídlem v Praze 4,
Jihlavská 1276/17, zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v
Praze 8, Mazurská 846/2, 3) Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v
likvidaci, IČO: 00063541, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1594/19, zastoupený
Mgr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Podskalská 295/4, 4)
MOTOKOV a.s. v likvidaci, IČO: 00000949, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
a 5) Česká telekomunikační infrastruktura a. s., IČO: 04084063, se sídlem v
Praze 3, Olšanská 2681/6, o určení vlastnictví k nemovitostem podle zákona o
půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 284/2003, o
dovolání žalobců c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
listopadu 2016, č. j. 24 Co 49/2016-765, takto:
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze tak, že změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 28 C 284/2003-680
(jenž byl vydán po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015,
č. j. 28 Cdo 4086/2013-606) ve výroku pod bodem I „jen v tom, že žalobci c) a
d) a jejich právní předchůdkyně A. K., nejsou vlastníky každý ideální 1/18
nemovitostí specifikovaných v tomto výroku, s výjimkou pozemku v katastrálním
území K., a v tom, že ohledně tohoto pozemku se žaloba zamítá“; jinak odvoláním
napadený rozsudek ve výroku pod bodem I, o nevydání dalších v tomto výroku
identifikovaných pozemků, potvrdil (výrok I); v ostatních (nákladových)
výrocích (pod body II – V) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci c) a d).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a
o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí závisí, odvolací soud
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(korespondující též závěrům aktuální judikatury Ústavního soudu) a Nejvyšší
soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených
otázek.
Odvolací soud se nyní nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené judikatury, na
kterou Nejvyšší soud v dané věci poukázal již ve svém předchozím (kasačním)
rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, a na kterou dovoluje si
v zásadě odkázat i nyní (z níž srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010; ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; nebo usnesení ze dne
18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3863/2012; či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014), podle níž se při
zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“),
považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami, tedy
že je třeba přihlížet také k celkové funkční provázanosti dotčených pozemků s
ostatními pozemky a stavbami, tvořícími vzájemně provázaný soubor staveb
(areál), jímž může být za určitých okolností i sídlištní celek (k tomu dále
srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3874/2013 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014). Zákon o půdě slouží totiž k
odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které
vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je právě veřejný
zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální
restituci.
V otázce, zdali pozemek tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční
celek, jakož i zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že
je zatížen veřejným užíváním), lze pak dále odkázat na ustálenou rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne
14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014; ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014; a ze dne 24. 5. 2017,
28 Cdo 5045/2015; nebo v usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o
ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1.
7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k
níž se Ústavní soud aktuálně znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp.
zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci
veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální
restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by
restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat
vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí, vyjádřenému v preambuli
a v § 1 zákona o půdě.
Také lze znovu připomenout, že v případě překážky bránící naturální restituci
obnovením vlastnického práva k původně vlastněnému pozemku má oprávněná osoba
právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1 zákona o půdě),
zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků by
nemohla vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů může vést pouze ke
sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení
vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II.
ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo
332/2015).
Nebude-li snad již možné uspokojení nároku v zákonem privilegované formě, tj.
poskytnutí jiného vhodného pozemku (jak se dovolatelé současně obávají vzhledem
k omezené nabídce náhradních pozemků a blížící se „restituční tečce“ k 30. 6.
2018 – viz zákon č. 503/2013 Sb.), jistě pak není vyloučeno poskytnutí náhrady
v penězích (viz § 16 odst. 1 zákona o půdě; k výši náhrady pak srovnej též
nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
Rozhodnutí odvolacího soudu (byť jsou dovolatelé také jiného mínění) není
založeno na mechanické (slovy dovolatelů „čistě formalistické“) aplikaci
prezentovaných judikatorních závěrů Ústavního soudu či dovolacího soudu, bez
zohlednění konkrétních (dle dovolatelů specifických) okolností věci, nýbrž na
jejich logickém uplatnění v návaznosti na nalézacím soudem učiněná (a odvolacím
soudem současně prověřená) skutková zjištění, jež jsou detailně – vztahu k
jednotlivým pozemkům – popsána v odůvodnění rozsudku a z nichž je patrno, že
předmětné pozemky funkčně souvisejí se stavbami (ať již jde o stavby bytových
domů či komunikací), tvoří se stavbami funkční celek a jsou také dotčeny
veřejným užíváním (kdy držba oprávněných osob, došlo-li by k naturální
restituci, byla by permanentně rušena a restituce vedla by tak toliko k holému
vlastnictví).
Zhodnocení skutkových zjištění (povahy staveb, jejich rozsahu i účelu řešeného
komplexu) je přitom primárně na úvaze soudů nižších stupňů (na nichž tak
spočívá i náležité uvážení funkční provázanosti jednotlivých pozemků s celkem –
areálem, což je z podstaty věci dominantně právě otázkou konkrétních skutkových
okolností; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3874/2013, nebo usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014 – ústavní
stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením
ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14, resp. usnesením ze dne 19. 1.
2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15).
Na aplikovatelnosti uvedených závěrů (k nimž se Ústavní soud znovu přihlásil i
nálezem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, vydaným za skutkových
okolností obdobných okolnostem projednávané věci) v zásadě nemůže pak nic
změnit ani dovolateli namítaná doba uplynuvší od vydání (nahrazovaného)
rozhodnutí pozemkového úřadu (tvrdí-li dovolatelé, že obnovené vlastnické právo
znovu ztrácejí po mnoha letech od jeho konstituování), ba ani okolnost, jsou-li
některé z jimi nárokovaných pozemků (podílů k nim) v uvažovaném celku ve
spoluvlastnictví jiných osob (proto, že podíly k nim – navzdory překážkám
naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě – byly jiným
rozhodnutím pozemkového úřadu, žalobou však posléze nenapadeným, vydány jiným
oprávněným osobám, jež však takto nabyté právo také nemohou plně realizovat).
Tedy ani tato dovolateli uplatňovaná argumentace nemůže nikterak ovlivnit
závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a že není důvod se od této praxe
odchýlit (a to i s ohledem na ústavněprávní dimenzi věci zvažovanou právě v
odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu); proto dovolání (ve smyslu § 237 o.
s. ř.) přípustné není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn.
20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), jelikož rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně současně ve všech jeho nákladových výrocích zrušen a věc byla vrácena
soudu prvního stupně, jenž doposud o náhradě nákladů řízení před nalézacími
soudy nerozhodl; v konečném rozhodnutí tak bude tedy rozhodnuto i o nákladech
tohoto dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151
odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.; k tomu srov. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3858/2009).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článku II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 207
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu