U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO:
000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 15, za účasti 1) J. Š., 2) A. Š., obou zastoupených JUDr. Ladislavem
Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně č.p. 123, a 3) České republiky –
Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO:
01312774, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 7 C 196/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. března 2016, č. j. 24 Co 284/2015-379, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce napadl dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, v části,
kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 7 C 196/2009-331) ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba, že
účastníci 1/ a 2/ nejsou podílovými spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti
jedné ideální čtvrtiny) pozemku p.č. 2401/92 v kat. území S., odděleného /
označeným/ geometrickým plánem coby nedílné součásti rozsudku, přičemž v tomto
rozsahu mělo být ve výroku I nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 12. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4.
V souzené věci jde o vlastnictví oprávněné osoby, v řízení dle části páté (§
244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, iniciované žalobcem v návaznosti na předchozí rozhodnutí
pozemkového úřadu dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“).
Odvolací soud uzavírá, že v případě shora označeného pozemku (na rozdíl od
pozemku p.č. 2401/89 v k. ú. S., jehož vydání brání existence sportovního
zařízení; § 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) není dána překážka jeho vydání
oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 zákona o půdě (uzavíraje přitom, že
pozemek není nezbytně nutný pro provoz areálu školy a není ani výhradně užíván
veřejností).
Co do právního posouzení věci dovolatel kritizuje právě výklad a aplikaci
ustanovení § 11 odst. 1 písm. e), případně písm. c) zákona o půdě, stanovící
výluky vydání pozemku oprávněným osobám, spočívající v jeho zastavěnosti
(funkční spojení se stavbami a součást sportovního areálu); přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání odkazované.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části
první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu
rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. a přípustnost
dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť vymezené otázky
hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší
soud neshledává důvody k jinému posouzení, těchto v jeho rozhodovací praxi již
vyřešených, otázek.
Právní posouzení otázky zastavěnosti pozemku coby překážky jeho vydání
oprávněné osobě (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) v napadeném rozhodnutí
není nikterak v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009), jež
připouští, že překážkou vydání pozemku může být i funkční souvislost pozemků se
stavbou, kdy pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, tvořící
vzájemně provázaný soubor staveb a pozemků (areál); k tomu srov. např. i nález
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; či usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I.
ÚS 159/03.
Je-li dovolatelem zmiňována existence sportovního areálu, lze připomenout i
rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k výkladu a aplikaci ustanovení §
11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008), jíž byl formulován a odůvodněn závěr,
že pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle § 11 odst. 1
písm. e) zákona o půdě je rozhodující především naplnění podmínky skutečné
existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku;
sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném
pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván,
případně musí jít o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez
neodůvodněných obtíží možný; přitom při řešení otázky, zda je pozemek součástí
areálu sportovního zařízení, není významné jeho formální začlenění, nýbrž jeho
skutečná využitelnost k provozu sportovního zařízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010).
Jestliže právnímu posouzení věci – řešení otázky, zda vydání sporného pozemku
oprávněným osobám nebrání některá z překážek dle § 11 odst. 1 zákona o půdě –
zde předchází zjištění (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů),
že předmětný pozemek, situovaný na samém okraji areálu (tvořící jeho cíp), není
jeho součástí, resp. že není nezbytně potřebný k provozu školského či
sportovního zařízení, pak se právní posouzení věci shora uvedené rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu (stejně tak jako Ústavního soudu) nepříčí.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež dovodila, že při posuzování možnosti
vydání pozemku osobám oprávněným by mělo být též přihlédnuto i k tomu, zda
takto vydaný pozemek může být bez právních či faktických překážek užíván jeho
vlastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2796/2008, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nález
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), jestliže podle
skutkových zjištění odvolacího soudu v souzené věci předmětný pozemek „jen
volně navazuje na sportovní areál, není /výhradně/ užíván veřejností a může být
oprávněnými osobami jako jeho vlastníky individuálně užíván“.
Argumentace dovolatele, že předmětný pozemek je nezbytně nutný k provozu
sportovního areálu základní školy a že plní další funkce (že slouží jako
protihlukový val), nese se pak již v rovině kritiky skutkových zjištění
odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) a nemůže založit přípustnost
dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst.
1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.]
Sluší se dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dříve
vydaným rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci – usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, jež bylo vydáno ve vztahu k jiným
účastníky nárokovaným pozemkům (pozemky parc. č. 2401/25 a parc. č. 2401/28 v
kat. území S.), jež byly funkčně spojeny se stavbou místní komunikace, resp.
sloužily jako dělící (zatravněný) pás coby součást stavby místní komunikace.
V situaci, kdy má odvolací soud za prokázané, že konstituované vlastnické právo
oprávněných osob k předmětnému pozemku nebude omezeno veřejným užíváním, je
nepřiléhavý též odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015, doprovázený obavou, že by snad žalobci (tak jako
v jiných věcech) mohli v budoucnu nárokovat náhradu za omezení vlastnického
práva z titulu bezdůvodného obohacení.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věty první o.
s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady účastníků 1) a 2) spojené s
podáním stručného vyjádření k dovolání, v němž k relevantním otázkám nepřináší
žádnou novou argumentaci, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené
náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu