28 Cdo 574/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v
Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) A. Š., 2) Ing. M. S.,
obou zastoupených Mgr.Vlastimilem Beránkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích,
Turgeněvova 19, a 3) Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška
2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Medkova 913/48, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 66/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2014, č. j. 24 Co 51/2014-214,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2014, č. j. 24 Co
51/2014-214, se ve výroku I. v dotčené části, jíž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. ve vztahu k pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P. a
pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu
vrácena k dalšímu řízení, a dále ve výroku II., jímž byl ve výroku II. rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního
řádu domáhal vydání rozsudku, jímž bude částečně nahrazeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 12. 2012, č. j.
PÚ 7613/93/2, vydané podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kterým bylo určeno, že účastníci
ad 1) a ad 2) jsou vlastníky každý ideální 1/24 pozemků parc. č. 1770/79,
1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/147, 1770/152, 1770/155, 1770/156,
1770/158, 1770/166 a 1770/172 v kat. území P., obec P., a pozemku parc. č.
1052/70 v kat. území K., obec P. (dále též jen „předmětné pozemky“), tak, že
tito účastníci nejsou spoluvlastníky těchto pozemků. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že nebyl naplněn restituční důvod uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm.
n) zákona o půdě, protože předmětné pozemky byly vyvlastněny za náhradu, že
tyto pozemky jsou zastavěny ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tohoto
zákona, a to komunikacemi postavenými v 60. letech minulého století, resp.
bezprostředně souvisejí s bytovými domy vybudovanými na sousedních pozemcích a
zbylé jsou součástí dílčího areálu v sídlišti Pankrác I. a že účastníci řízení
ad 1) a ad 2) - dále jen „účastníci“ - uplatnili restituční nárok pouze k id.
1/24 podílu k pozemkům původního vlastníka V. S., nikoliv však k id. 1/24
podílu k pozemkům původní vlastnice A. H.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 41 C 66/2013-133,
určil, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky každý k ideální 1/24 pozemků
parc. č. 1770/79, 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/147, 1770/152,
1770/155, 1770/156, 1770/158, 1770/166 a 1770/172, vše v kat. území P., obec
P., a každý k ideální 1/48 pozemku parc. 1052/70 v kat. území K., obec P., a v
tomto rozsahu částečně nahradil výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství -
Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 12. 2012, č. j. PÚ 7613/93/2 (výrok I.),
dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že účastníci ad 1) a
ad 2) nejsou vlastníky každý k ideální 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K., obec P. (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal na základě
provedených důkazů za prokázané, že účastníci ad 1) a ad 2) jsou oprávněnými
osobami podle zákona o půdě, že řádně a včas uplatnili nárok na vydání (celkem)
id. 1/24 předmětných pozemků náležející původně V. S., nepodali však výzvu na
vydání další id. 1/24, jejímž původním vlastníkem byla A. H., že žalobce je
osobou povinnou a že předmětné pozemky byly rozhodnutím Odboru výstavby ONV v
Praze 4 - Nusle ze dne 8. 7. 1964, č. j. Výst. 3631/64-P.I., vyvlastněny bez
vyplacení náhrady za účelem výstavby sídliště Pankrác I. Pokud šlo o tvrzení
žalobce, že pozemky parc. č. 1770/152, 1770/155, 1770/156, 1770/158 a 1770/79 v
kat. území P. nelze vydat z důvodu jejich zastavěnosti, zjistil, že tyto
pozemky jsou funkčně spojené se stavbou komunikace na okolních pozemcích, a to
nejen vzhledem k bezprostřední prostorové návaznosti, neboť dělící pás je zcela
obklopen pozemky zastavěnými tělesem asfaltové komunikace, ale i proto, že
podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, je dělící pás součástí místní komunikace, a jako takový je se
stavbou komunikace účelově spjat a podléhá režimu místních komunikací podle
tohoto zákona; z tohoto důvodu je považoval za zastavěné ve smyslu ustanovení §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dále soud zjistil, že na pozemcích parc. č. 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/147, 1770/166 a 1770/172 v kat. území P. sice nejsou umístěny stavby ve smyslu občanského práva hmotného, jde
však o pozemky bezprostředně prostorově navazující na pozemky, jež byly před
rozhodným datem 24. 6. 1991 zastavěny stavbami (budovou čp., bytovým domem čp. a bytovým domem čp.). Vzhledem k prostorové návaznosti těchto pozemků na
pozemky zastavěné těmito domy, nízké výměře pozemků, jejich umístění a využití
(zatravněné malé „předzahrádky“ ohraničené přístupovými chodníčky do
jednotlivých domů), jsou tyto pozemky funkčně spojené a tedy bezprostředně
související a nezbytně nutné k provozu uvedených staveb, tzn. zastavěné ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, když jiné než jejich
stávající využití není možné. To platí i pro pozemek parc. č. 1770/147 v kat.
území P., který má sice větší rozlohu (368 m2) a tvoří větší část zatravněné
plochy mezi domy čp., protějším bytovým domem a stavbou občanské vybavenosti
čp., neboť částečně plní taktéž funkci nezbytné míry zeleně obklopující bytový
dům umožňující jeho důstojné užívání (podle platného územního plánu se nachází
v ploše s funkčním využitím „čistě obytné“ v zastavitelném území se zvýšenou
ochranou zeleně), ani tato část však není natolik velká, aby při jejím
případném oddělení od zbytku pozemku bylo možné reálně uvažovat o jiném způsobu
užívání. Vydání pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. překážka zastavěnosti
podle soudu prvního stupně nebrání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 821/2007 a sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 159/03), neboť bezprostředně sousedí s pozemkem zastavěným budovou základní
školy vystavěnou přede dnem 24. 6. 1991, a není nutný k provozu této stavby. Soud prvního stupně uzavřel, že napadená část rozhodnutí správního orgánu je
správná jen v části týkající se id. 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území
K., a v této části proto žalobu (výrokem II. rozsudku) zamítl; ve zbylé části
měl správní orgán rozhodnout jinak a proto je soud (výrokem I. rozsudku) podle
ustanovení § 250j odst. 2 o. s. ř. částečně nahradil a rozhodl, že účastníci ad
1) a ad 2) nejsou vlastníky příslušných podílů na předmětných pozemcích.
K odvolání účastníků ad 1) a ad 2) a k odvolání žalobce proti výrokům II. a
III. rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2014, č. j. 24 Co 51/2014-214, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve
vztahu k pozemkům parc. č. 1770/147 v kat. území P. a parc. č. 1052/70 v kat. území K. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jinak jej v
tomto výroku I. potvrdil (výrok I.) a dále jej potvrdil ve výroku II. (výrok
II.) a ve výroku III. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací
soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se
s jeho závěrem, že účastníci ad 1) a ad 2) neprokázali své tvrzení o tom, že
uplatnili též restituční nárok k podílu id. 1/24 předmětných pozemků, který
vlastnila A. H., a že pozemky přešly na stát vyvlastněním bez vyplacení
náhrady. Ke sporné otázce, zda je dána překážka podle ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě, bránící vydání pozemků oprávněným osobám, poukázal na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, a ze dne
9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/2003, a ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS
754/2001, v nichž byl vyjádřen názor, že toto ustanovení „nelze interpretovat
příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o celek (např. sídliště nebo rekreační
areál, příp. jiný soubor staveb), nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý a
zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící, např. i okrasnou zeleň, apod.“. Z toho
dovodil, že podle uvedených zásad je namístě zatravněné pozemky v sídlišti
vydat oprávněné osobě a že tím není ohrožen veřejný zájem obyvatel sídliště,
protože charakter pozemků jako zelených ploch je dán územním plánem, takže
vydáním pozemku dojde pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán. Odvolací soud tak setrval na svém názoru, že na zatravněné pozemky v sídlišti
nelze použít tzv. „areálovou“ judikaturu, na niž žalobce poukázal, a že tyto
pozemky je nutno posuzovat samostatně a nikoliv jako součást sídliště, a tedy
jako pozemky nezastavěné. Nepřisvědčil proto názoru soudu prvního stupně, že
vydání pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P. brání překážka uvedená v
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť tento pozemek má větší
plochu než ostatní posuzované pozemky a jen jeho část se nachází u stavby
vybudované na sousedním pozemku. „Stejná situace nastala“ i ve vztahu k pozemku
parc. č. 1052/70 v kat. území K., neboť - jak bylo zjištěno - tento pozemek
bezprostředně sousedí s pozemkem zastavěným budovou základní školy; je proto
třeba oddělit geometrickým plánem ty části těchto pozemků, které jsou nezbytně
nutné k užívání staveb (budovy a stavby základní školy) na sousedních pozemcích
- jen tyto části těchto pozemků nemohou být vydány oprávněným osobám, a naopak
jim lze, a to každému „navrátit“ id. podíl ve výši 1/48 k pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P. a k pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K.. Pokud
žalobce v daných souvislostech poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I.
ÚS 581/14, pak jeho závěr se podle odvolací soudu zcela vymyká
dosavadní judikatuře v otázce posouzení zastavěnosti zatravněných pozemků v
sídlišti. Naproti tomu za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního
stupně, že pozemky parč. č. 1770/152, 1770/155, 1770/156, 1770/158 a 1770/79 v
kat. území P., které tvoří zatravněný střední dělící pás v místních
komunikacích je třeba považovat za zastavěné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě, neboť jsou součástí místních komunikací [§ 12 odst. 1
písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích]. Stejně tak nelze
vydat pozemky parc. č. 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/166 a
1770/172 v kat. území P., které tvoří úzké pásy v okolí staveb vybudovaných na
okolních pozemcích a které jsou nezbytně nutnými plochami k účelnému užívání
těchto staveb.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž ve výroku I. ve vztahu k
pozemkům parc. č. 1770/147 v kat. území P. a parc. č. 1052/70 v kat. území K.
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení, a dále proti výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jež má
za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že k id. 1/24 předmětných pozemků patřící původně V. S. „byl
naplněn restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě“,
jakož i se závěrem o „nezastavěnosti celku předmětných pozemků ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“. Namítá, že v řízení bylo
prokázáno, že dědici V. S. požádali o náhradní pozemky, které jim též byly
nabídnuty, oni však nabídku nepřijali; z toho dovozuje, že náhrada za
vyvlastněné pozemky existovala a že její poskytnutí bylo závislé pouze na
souhlasu dědiců původního vlastníka. Pokud tito s poskytnutím náhrady
nesouhlasili, „nelze nyní namítat, že náhrada poskytnuta nebyla a že došlo k
naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o
půdě. Pokud jde o druhou otázku, poukazuje dovolatel na aktuální judikaturu
dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28
Cdo 3063/2012, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, ze dne 15. 5. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a na
rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006), která
připustila existenci překážky zastavěnosti i v případě ploch souvisejících a
nutných k provozu obytných budov, jež tvoří areál sídliště (komunikace,
chodníky, vstupy do domů, travnaté plochy, sportoviště). V daném případě je
přitom zřejmé, že celek předmětných pozemků - tvořený travnatými plochami - je
funkčně spojen s okolními budovami a komunikacemi, že tyto pozemky jako celek
podléhají zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání, jež vylučuje jejich
využití k zemědělským nebo lesním účelům a že v návaznosti na plnění jejich
funkce v rámci sídliště Pankrác I. nelze uvažovat o tom, že by tato funkce
mohla být plněna v redukované míře. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud v
rozhodnutí ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 619/06, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 619/06, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Dovolatel
poukázal i na to, že v důsledku vydání pozemků obecně užívaných čelí v současné
době množství žalob ze strany jejich nabyvatelů na vydání bezdůvodného
obohacení s tvrzením, že jsou žalobcem užívány. Dále odvolacímu soudu vytkl, že
jeho rozhodnutí není správné ani z toho důvodu, že „dospěl-li k závěru, že
žaloba je ohledně id. 1/24 pozemků patřící původně A. H. a ohledně další id. 1/24 pozemků původně patřící V. S. opodstatněná zčásti, měl rozhodnout tak, že
potvrdí výrok I. rozsudku soudu prvního stupně též v části, kterou bylo určeno,
že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky každý id. 1/48 (patřící původně A. H.) pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P. a pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. a v tomto rozsahu rozhodnutí správního orgánu nahradit, a dále tak, že
zruší a vrátí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (týkajícím se id. 1/24 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. patřící původně V.
S.) a ve
výroku I. pouze v části, kterou bylo určeno, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou
vlastníky každý id. 1/48 (patřící původně V. S.) k pozemku parc. č. 1770/147 v
kat. území P., a v tomto rozsahu nahradit rozhodnutí správního orgánu. Navrhl,
aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že napadenou část
výroku I. a výrok II. změní tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k pozemkům parc. č. 1770/147 v kat. území P. a parc. č. 1052/70 v
kat. území K. potvrdí, a ve výroku II. jej změní tak, že žalobě ohledně id. 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. vyhoví, případně, aby rozsudek
odvolacího soudu v napadené části výroku I. a ve výroku II. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Účastníci ad 1) a ad 2) navrhli, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto a aby mu
byla uložena povinnost uhradit jim náklady dovolacího řízení.
Účastnice ad 3) ve vyjádření k dovolání uvedla, že se „ztotožňuje s právním
názorem žalobce“ a že „je sporná otázka její pasivní legitimace ve sporu, neboť
je pouze správcem obecního majetku, nikoliv vlastníkem, a je tedy na posouzení
soudu, zda nemá vystupovat jeho vedlejší účastník“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti výrokům pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz
níže), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v
případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou,
nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň
stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení
výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem
restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to
buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada,
tělovýchovné nebo sportovní zařízení - § 11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o
půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému
využití ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom
výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou
bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je
potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne
31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 12.
2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze
dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) může být překážkou vydání pozemků
podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost
pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden
funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek,
popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se
zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného
pozemku přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a
stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční
celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který v
takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.
V citovaném rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, na nějž
dovolatel poukázal, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení
určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná
pro vydání pozemku, resp. bránící při svém naplnění restituci, kdy překážkou
pro vydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může
být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále
případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově
spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež
mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům
v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná
kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne
18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru
nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu
(srov. např. nález ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura
(srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha
1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovaném
rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ
pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 -
ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 5.
2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil
např. i v rozsudku ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za
skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se
obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát
areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště
apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných
kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu
tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např.
okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních
místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit
bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či
ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí,
které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.).
Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční,
bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při
tomto zvažování také s přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a
celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s
ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje
skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda
fakticky vylučuje jeho držbu a potažmo realizaci vlastnického práva v širším
slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost
zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení péče o tuto půdu (viz
např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
V posuzované věci - argumentuje-li dovolatel nejenom funkční souvislostí
předmětných dvou pozemků se stavbami, ale navíc i zatížením pozemků veřejným
užíváním
- nelze pominout ani aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci
pozemků, jež jsou takto veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), podle níž je naturální restituce vyloučena
zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl
plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem
odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v ustanovení § 1 zákona
o půdě.
Pakliže v daném případě bylo zjištěno, že pozemek parc. č. 1770/147 v kat.
území P. má rozlohu (jen) 368 m2, že tvoří větší část zatravněné plochy mezi
domy čp., protějším bytovým domem a stavbou občanské vybavenosti čp., tudíž
částečně plní funkci nezbytné míry zeleně obklopující bytový dům, a že podle
platného územního plánu se tento pozemek nachází v ploše s funkčním využitím
„čistě obytné“ v zastavitelném území se zvýšenou ochranou zeleně, nelze
přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dovodil, že je třeba oddělit geometrickým
plánem tu část tohoto pozemku, která je nezbytně nutná pro užívání stavby na
sousedním pozemku, s tím, že jen takto jeho oddělená část nemůže být vydána
oprávněným osobám. Při svém rozhodnutí totiž odvolací soud dostatečně
nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemku s okolními nemovitostmi
(stavbami), ani hledisko využitelnosti id. podílu ve výši 1/48 tohoto pozemku
každou z oprávněných osob, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřenému
v § 1 zákona o půdě, a v neposlední řadě nevzal v úvahu ani veřejný zájem
(jsou-li pozemky zatíženy veřejným užíváním). Je možné též připomenout, že v
případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického
práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, § 11a, § 16
odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným
užíváním) zatížených pozemků nemůže oprávněná osoba své vlastnické právo plně
realizovat, což v řadě případů vede jenom ke sporům mezi vlastníkem a obcí
stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015). V daném případě k
tomu navíc přistupuje okolnost, že vydáním id. podílů ve výši 1/48 pozemku pro
každou oprávněnou osobu by se zakládalo zcela nevyhovující podílové
spoluvlastnictví k tomuto pozemku, které by taktéž mohlo přinášet spory mezi
spoluvlastníky (a to i spory soudní).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem - jde-li o shora
uvedenou otázku kritérií rozhodných pro určení, zda pozemek parc. č. 1770/147 v
kat. území P. lze považovat za zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě, resp. zda tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek (s
případným zohledněním okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku, že je
zatížen veřejným užíváním)
- správné není, a že závěr, k němuž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda
lze id. 1/24 oddělené části tohoto pozemku vydat oprávněným osobám, resp. každé
z nich její id. 1/48 podíl, je v rozporu jak s rozhodovací praxí dovolacího
soudu (kromě již zmíněné judikatury srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4460/2015, byť byly vydány později než napadené rozhodnutí odvolacího soudu),
tak i judikaturou Ústavního soudu, z níž dovolací soud při vydání těchto
rozhodnutí vycházel (závěry uvedené v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS
581/2014, ovšem odvolací soud nemínil respektovat, jak v odůvodnění svého
rozhodnutí výslovně uvedl; dále srov. již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
V dovoláním napadené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve vztahu k pozemku parc. č.
1052/70 v kat. území K. a věc mu byla (i) v tomto rozsahu vrácena k dalšímu
řízení, a v napadeném výroku II., jímž odvolací soud potvrdil výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba v části, jíž se
žalobce domáhal určení, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky každý k
ideální 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K., je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Je tomu tak proto, že na straně jedné se odvolací soud
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětem daného řízení je jen
uplatněný nárok účastníků ad 1) a ad 2) na vydání id. 1/24 tohoto pozemku po
původním vlastníkovi V. S., o němž soud prvního stupně rozhodl výrokem II.
svého rozsudku, a na straně druhé rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
tomuto pozemku (částí výroku I.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V
důsledku této vady řízení, která mohla mít (a v dané věci měla) za následek
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.,
nemohl dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v těchto výrocích po věcné
stránce přezkoumat.
Pokud dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k id. 1/24
předmětných pozemků patřící původně V. S. „byl naplněn restituční titul podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě“, pak v této části dovolání
nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť neuvedl, při řešení jaké otázky hmotného (či procesního práva) se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř.
která otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešená
otázka má být tímto soudem posouzena jinak (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.);
ohledně této námitky je tak dovolání neprojednatelné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích správný a protože
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je
v těchto výrocích v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je v dalším řízení
závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení
končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu