28 Cdo 1910/2017-202
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně ROUČKA – SLATINA a. s., se sídlem v
Brně, Tuřanka 1222/115, identifikační číslo osoby: 46346601, zastoupené JUDr.
Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6,
za účasti 1) F. H., B., 2) J. H., B., obou zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem,
advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, 3) České republiky – Státního
pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo
osoby: 01312774, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 36 C 198/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 13. října 2016, č. j. 18 Co 129/2016-159, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2016, č. j. 18 Co
129/2016-159, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne
20. 10. 2010, č. j. 110/91/9 – RBD (dále „rozhodnutí správního orgánu“), bylo
podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
půdě“), rozhodnuto tak, že účastníci F. H. a J. H. jsou každý v podílu o
velikosti jedné ideální poloviny vlastníky pozemků dle KN parc., ostatní
plocha, o výměře 312 m2 a parc., ostatní plocha, o výměře 1.386 m2, obě v k. ú. S. (dříve dle PK části parc., role v k. ú. S.), dosud vedených u Katastrálního
úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví pro obec B. a
katastrální území S. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se uvádí, že
předmětné pozemky lze vydat, neboť se na nich v převážné části nachází volná
plocha – navážka, zarostlá plevelem, místy náletem dřevin, a nelze je tudíž
považovat za zastavěné stavbami, které by ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě jejich vydání oprávněným osobám bránily. Městský soud v Brně v řízení podle ustanovení § 244 a následujících
občanskéhosoudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“)
rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 36 C 198/2010-132, určil, že účastníci
řízení 1) a 2) nejsou vlastníky každý podílu o velikosti jedné ideální poloviny
předmětných pozemků (výrok I.), na základě prokázaného nároku účastníků řízení
1) a 2) ohledně předmětných pozemků rozhodl o tom, že jim Státní pozemkový úřad
České republiky ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě po výzvě
účastníků řízení 1) a 2) bezúplatně převede do jejich vlastnictví za
nevydatelné pozemky jiné pozemky z vlastnictví státu, popřípadě jim bude
poskytnuta finanční náhrada (výrok II.), čímž změnil rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne
20. 10. 2010, č. j. 110/91/9 – RBD (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Své rozhodnutí
zdůvodnil tím, že mezi účastníky bylo nesporné postavení účastníků řízení 1) a
2) jako osob oprávněných dle § 4 odst. 4 zákona o půdě a žalobkyně jako osoby
povinné, přičemž původním spoluvlastníkům nebyla vyplacena náhrada za
vyvlastněné pozemky. Předmětné pozemky ovšem nelze vydat pro překážku dle § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se na nich nacházejí základy stavby
acetylenové stanice vybudované po přechodu vlastnictví pozemků na stát. Jde o
pozemky ležící v uzavřeném areálu, který slouží provozní činnosti žalobkyně. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 10. 2016,
č. j. 18 Co 129/2016-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I.,
II. a III. tak, že se žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté rozhodnutím
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9 – RBD, zamítá, a ve výroku IV. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
účastníkům řízení 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů
řízení ve výši 38.188,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta (výrok I.).
Dále uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení vůči
účastníkům řízení 1) a 2) ve výši 12.729,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka,
advokáta (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem řízení
3) nemá žádný právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací
soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o zastavěnosti předmětných
pozemků. Vyšel ze zjištění, že stavba acetylenové stanice (vybudovaná po
přechodu vlastnického práva k pozemkům na stát), která se na předmětných
pozemcích nacházela v době nabytí účinnosti zákona o půdě, byla (měla být) na
základě rozhodnutí příslušného orgánu do 31. 8. 2001 odstraněna. Správní orgán
tudíž v rozhodnutí vydaném podle § 9 odst. 4 zákona o půdě správně aplikoval
ustanovení § 11 odst. 6 zákona o půdě vydání, jelikož základy stavby (zbylé po
její demolici) nejsou stavbou v občanskoprávním smyslu. Námitku žalobkyně, že
důvodem pro nevydání pozemků oprávněným osobám má být skutečnost, že pozemky se
nacházejí v areálu jako uceleném souboru nemovitostí a je třeba přihlédnout i k
jejich funkčnímu propojení se stavbami plnícími určený účel, nepovažoval
odvolací soud pro případné nevydání nárokovaných pozemků za rozhodnou, jelikož
byla vznesena až po koncentraci řízení, a to bez bližší specifikace a bez
navržení důkazů, a proto k doplněnému tvrzení o skutečnostech významných pro
rozhodnutí ve věci nepřihlížel. Dále se ztotožnil se soudem prvního stupně (a
rovněž i se správním orgánem), že v poměrech projednávané věci byla naplněna
restituční skutková podstata obsažená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona
o půdě, tj. že došlo k vyvlastnění pozemků bez vyplacení náhrady. Připomněl, že
žalobkyně, byť tvrdila, že právním předchůdcům účastníků řízení 1) a 2) náhrada
za vyvlastnění vyplacena byla a že čestné prohlášení účastníků řízení 1) a 2) k
prokázání opaku nestačí, žádný důkaz o vyplacení náhrady nenabídla. Poukázal
přitom i na listiny obsažené ve spise správního orgánu (sdělení Ministerstva
vnitra ČR, archivní správa – Moravský zemský archiv, ze dne 4. 2. 2002 a
sdělení likvidátorky SLATINA, státní podnik v likvidaci, ze dne 25. 2. 2002), z
nichž vyplynulo, že se žádné doklady prokazující vyplacení náhrady za
vyvlastnění pozemků právním předchůdcům účastníků řízení 1) a 2) v zemském
archivu a ani v archivu státního podniku SLATINA nenacházejí. Z uvedených
důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu podle
§ 220 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 250i o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými
rozhodnutími) v otázce posouzení zákonné překážky dle § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě, v otázce umístění a funkce pozemku, který je součástí areálu,
včetně přihlédnutí k jeho velikosti ve vztahu ke zbytku celku, dále podřazením
projednávané věci pod režim zákona o půdě a taktéž v připuštění čestného
prohlášení jako způsobilého důkazního prostředku. Připomíná, že na nárokovaných
pozemcích byla po jejich přechodu či převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby vybudována nemovitá stavba, přičemž stavební práce započaly
před 20. červnem 1991, čímž byla beze zbytku naplněna zákonná překážka ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a tudíž předmětné
pozemky naturální restituci nepodléhají. Má za to, že předmětné pozemky není
možno vydat oprávněným osobám také z důvodu jejich přináležitosti k areálu,
tedy ke vzájemně funkčně provázaným objektům či pozemkům, neboť je nutno
vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku. Odvolacímu soudu dále
vytýká absenci úvahy o velikosti vydávaných pozemků v porovnání k rozsahu
celého areálu a jejich schopnosti plnit funkce předpokládané zákonem o půdě. Domnívá se totiž, že nárokované pozemky mají malou rozlohu vůči celku, a
nemohou tak plnit zákonem požadované funkce. Rovněž brojí proti zahrnutí
předmětných pozemků do režimu zákona o půdě. Nárokované pozemky jsou zemědělsky
nevyužitelné, a nespadají tak do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě. Nesouhlasně se dovolatelka vyjadřuje i k otázce vyplacení
náhrady za vyvlastněnou nemovitost. Upozorňuje totiž, že čestným prohlášením
nemůže být nikdy sporná skutečnost prokázána, nýbrž pouze osvědčena, a odkazuje
v tomto směru na judikaturu správních soudů. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje. K dovolání podali účastníci řízení 1) i 2) vyjádření, v němž se ztotožnili s
rozsudkem odvolacího soudu, a navrhli, aby dovolací soud „dovolání jako
nedůvodné odmítl.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 21. 12. 2010 (srovnej část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první
o. s. ř.), že je uplatněn, pokud jde o část dovolacích námitek, dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). První dovolatelkou nastolená otázka (posuzováno podle obsahu dovolání), tedy
zda odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu interpretoval
podmínku „zastavěnosti“ pozemku coby podmínku pro nevydání pozemku ve smyslu §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Závěr, že jednalo o nezastavěný pozemek, na němž se ke dni účinnosti
zákona o půdě nacházela stavba, jež posléze zanikla, čímž překážka vydání dle §
11 odst. 6 zákona o půdě (s účinností od 1. 7. 2018 se jedná o ustanovení § 11
odst. 4 zákona o půdě) ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu odpadla, plně
koresponduje textu zákona, judikatorní praxi a nejeví se nikterak nepřiléhavým
(srovnej mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 1811/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007, jež jsou publikovány, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 96, svazek 34, str. 35). Základy stavby, které zůstaly po její demolici skryté pod skrývkou půdy,
nelze považovat za stavbu ve smyslu občanskoprávním, jelikož stavební základy s
pozemkem splývají a tvoří s ním jednu věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Odvolací soud se nikterak
neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, pouze korigoval jeho
právní posouzení předložené otázky. Nemůže být tak právně významná argumentace
dovolatelky, že odvolací soud měl, pokud – na rozdíl od soudu prvního stupně –
na restituovaných pozemcích neidentifikoval stavbu, rovněž provést místní
šetření. Ostatně podle učiněného závěru o skutkovém stavu ani soud prvního
stupně na předmětných pozemcích v době vyhlášení rozsudku existenci stavby v
občanskoprávním slova smyslu nezjistil, když uvedl, že na pozemku parc. se
nacházejí betonové základy acetylenové stranice demolované v roce 2001. Závěr o
právním posouzení věci, že předmětné pozemky nemohly z hlediska jejich
„zastavěnosti“ podléhat naturální restituci, řešil soud prvního stupně
jednoznačně na podkladě úvahy o dřívější zastavěnosti pozemku stavbou, která
bránila zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a i jinak splňovala kritéria
vylučující vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Přehlédl ovšem, že ve smyslu ustanovení § 11 odst. 6 zákona o půdě se zákonné
výluky naturální restituce (§ 11 odst. 1 a 3 zákona o půdě) neuplatní,
pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí
pozemkového úřadu. V době vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9 – RBD, však označená
stavba v pojetí občanskoprávním již neexistovala. Přípustnost dovolání nelze dále založit na námitce dovolatelky ohledně
nepoužitelnosti předmětných pozemků k zemědělskému využití, a tedy jejich
nevydatelnosti oprávněným osobám v režimu zákona o půdě. Jedním z předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou
otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak
řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jak se ovšem
podává z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z hlediska zemědělské
využitelnosti předmětných pozemků odvolací soud možnost jejich vydání
účastníkům řízení 1) a 2) neposuzoval. Již proto nemůže být podrobena
dovolacímu přezkumu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Dovolatelka má dále za to, že čestné prohlášení o existenci či neexistence
právně významné skutečnosti není způsobilé takovou skutečnost prokázat, ale
pouze osvědčit. Odkazuje přitom na „nepublikované rozsudky Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 16 Ca 168/99, Krajského soudu v Brně
ze dne 29 Ca 133/2001, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 10 Ca 117/2002.“ Uplatňuje důvod přípustnosti dovolání
spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od „setrvalé rozhodovací praxe
příslušných soudů v rámci správního soudnictví.“
Ohledně této námitky není dovolání přípustné, neboť důvod přípustnosti nebyl
vymezen v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje
přípustnost dovolání v právní otázce řešené odvolacím soudem s rozhodovací
praxí soudu dovolacího (Nejvyššího soudu ČR).
Pouze ve vztahu k jeho judikatuře
lze přípustnost dovolání vymezit tím, že se odvolací soud v určující právní
otázce od jeho rozhodovací praxe odchýlil, nebo že jde o otázku neřešenou, nebo
řešenou dovolacím soudem rozdílně, popřípadě již vyřešenou, ale existují
relevantní důvody, pro které by se měl dovolací soud od stávajícího řešení
otázky odchýlit. Nelze proto přistoupit s ohledem na znění ustanovení § 237 o. s. ř. na argument, že by přípustnost dovolání jako mimořádného opravného
prostředku civilního soudního řízení zakládalo odchýlení se odvolacího soudu od
rozhodovací praxe správních soudů působících v systému správního soudnictví
jako soudů prvního stupně. Dovolání žalobkyně je ovšem z hlediska kritéria odchýlení se odvolacího soudu
od rozhodovací praxe soudu dovolacího přípustné pro posuzování otázky, zda jsou
splněny podmínky, pro něž by bylo možno považovat pozemky společně s dalšími
nemovitostmi za jeden funkční celek, pročež by pozemky, nárokované v
restitučním řízení, nebylo možné vydat oprávněným osobám ve smyslu § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě. Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň
stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení
výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem
restitučním. Typově jednu z výluk představuje zastavěnost pozemku, a to buď
konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada,
tělovýchovné nebo sportovní zařízení – § 11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o
půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému
využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za
zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně
zastavěna není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu
provozu a obsluze. Jak dovolatelka v poměrech projednávané věci správně připomíná, při zkoumání,
zda je dána překážka naturální restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě, se podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu považuje za relevantní
i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Je tedy třeba přihlížet k
celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi,
tvořícími vzájemně provázaný areál. V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28
Cdo 2518/2006, na nějž odkazuje i pozdější rozhodovací praxe dovolacího soudu
(srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2101/2017), se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce
funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria
podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém
naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě může být funkční
spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní
právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou
či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež
mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria pak vskutku
nemají kumulativní ani taxativní charakter (tento závěr je vyjádřen např. v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze
dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad
mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich
vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí,
může být plněna i v redukované míře (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014). V kontextu posuzované věci však odvolací soud
shora naznačená kritéria pominul s tím, že žalobkyně tvrzení o situování
předmětných pozemků uvnitř oploceného areálu uvedla až po koncentraci řízení,
přičemž tvrzené skutečnosti nevyplývají z obsahu spisu. Odvolací soud se ovšem
odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť interpretace a aplikace §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě si žádá zohlednění skutečností, které by
mohly nasvědčovat tomu, že předmětné pozemky jsou společně s dalšími
nemovitostmi součástí funkčního celku. Není vyloučeno, aby v řízení
podléhajícím zákonné koncentraci (v řízení podle části páté občanského soudního
řádu ve smyslu § 250d o. s. ř.) soud provedl i jiné než účastníky navržené
důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu § 120
odst. 2 o. s. ř. do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srovnej
k aplikaci významově totožného ustanovení § 118b o. s. ř. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006). Z obsahu spisu (především z
rozhodnutí správního orgánu) přitom vyplynula nutnost provést důkazy i k
nastíněné otázce, neboť správní orgán se v rozhodnutí s uvedenou otázkou
zabýval (viz poslední odstavec na straně 4 rozhodnutí správního orgánu). Ostatně i soud prvního stupně na základě zjištění plynoucích z provedeného
místního šetření učinil ten skutkový závěr, že pozemky se nacházejí v uzavřeném
areálu Slatina, jenž slouží k provozní činnosti žalobkyně (viz poslední
odstavec na straně 5 rozsudku soudu prvního stupně). K otázce, zda předmětné pozemky jsou s ohledem na individuálně dané okolnosti
případu součástí areálu či nikoliv, zbývá dodat, že revize konkrétních úvah
týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu, respektive intenzity
jejich funkční vazby na tento celek, Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se
jedná o problematiku skutkové povahy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28
Cdo 2501/2016, ze dne 12. 9.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, nebo ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017), zatímco kognice dovolacího soudu je
orientována toliko na otázky právní (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016). Z výše uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o
uplatnění výluky z naturální restituce pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě (zda pozemky jsou funkčně navázány na stavby, které plní určený
účel, a jsou tak součástí areálu), je neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci byl tak v uvedeném rozsahu žalobkyní
uplatněn právem. Protože dovolací soud neshledal naplnění podmínek pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1
o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu