28 Cdo 2501/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované PHL
– Hotels s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČO: 28162714,
zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká
36/5, o zaplacení částky 2 424 807 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 298/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 70 Co 441/2015-398,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. srpna 2015, č. j. 8 C
298/2010-354 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 1. prosince
2015, č. j. 8 C 298/2010-387); jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni
částku 2 424 807 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, současně bylo
rozhodnuto o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalované.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Dovoláním není napadeno rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v § 238a o. s.
ř. a přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí nezakládá ani ustanovení
§ 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu – poměřováno uplatněným dovolacím
důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace – nezávisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná
se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak).
V souzené věci je žalobkyní žádána (a soudy nižších stupňů přisouzena) náhrada
za bezesmluvní užívání označených pozemků v kat. území Š. M. ve vlastnictví
žalobkyně, k němuž žalované (vlastnici stavby, pod níž pozemky leží, kdy další
žalobkyní vlastněné a žalovanou užívané pozemky tvoří se stavbou funkční celek)
nesvědčí žádný právní důvod, pročež žalované vzniká na úkor žalobkyně coby
vlastnice pozemků bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu (§ 451, § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Jakkoliv v dovolání uplatněná argumentace o „legitimním očekávání nabytí
majetku“ (založená na tom, že právním předchůdcům dovolatelky náleželo právo
trvalého užívání pozemků) není způsobilá zpochybnit relevantní závěry
odvolacího soudu o absenci právního důvodu k užívání pozemků (v situaci, kdy
dovolatelce žádné právo k pozemkům evidentně nesvědčí, a to vposledku ani právo
odpovídající věcnému břemeni; k tomu srov. též závěry z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013, vydané ve věci týchž
účastnic), sluší se i v této projednávané věci odkázat na konstantní judikaturu
dovolacího soudu, podle níž právo trvalého užívání pozemků (§ 70 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářský zákoník) mělo obligační povahu a bylo zřizováno
výhradně pro subjekt uvedený v dohodě o jeho zřízení a nemohlo být předmětem
převodu ani přechodu na jiný subjekt (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013; z dřívější judikatury dále srovnej i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, usnesení ze dne
23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4250/2008, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 4201/2008 – ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma
rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS
144/10, resp. usnesením ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 145/10). Naproti
tomu nepřípadný je odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 3.
2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, jehož závěry se vztahují k právnímu postavení osob,
které – na rozdíl od žalované, na kterou právo nepřešlo – byly nositelkami
práva trvalého užívání a novelou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
provedenou zákonem č. 229/2001 Sb., částí druhou, nazvanou „změna občanského
zákoníku čl. II“ (jíž označený nález Ústavního soudu ruší) jim již jednou
zákonem přiznané právo na vznik vlastnictví (transformací práva trvalého
užívání podle § 879c obč. zák.) bylo zpětně odňato.
Následná polemika dovolatelky se závěry odvolacího soudu o funkční souvislosti
dalších pozemků se stavbou hotelu (uplatňovaná navzdory tomu, že žalovaná, byť
bezúspěšně, dříve konstruovala vznik věcných práv pro sebe právě i k těmto
pozemkům, o nichž bylo tvrzeno, že je užívá a s provozem hotelu funkční
souvisejí) nese se pak již víceméně v rovině kritiky skutkových zjištění
odvolacího soudu, jež nelze zpochybnit dovoláním (to lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; §
241a odst. 1 o. s. ř.). Otázkou užívání pozemků a jejich funkční souvislosti se
stavbou se přitom odvolací soud v potřebném rozsahu zabýval a své závěry
logicky odůvodnil, a to i co do kritérií funkční souvislosti pozemků a stavby,
čerpaje v tomto směru svá zjištění i z odborného posouzení relevantních
skutkových otázek znaleckým posudkem (z něj se podává, že „pozemky a stavby se
vzájemně doplňují a umožňují provoz hotelu včetně poskytování navazujících
služeb pro ubytované hosty“). Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené
konstatování, nelze než připomenout, že zjištění, zda je určitá nemovitost
prvkem uceleného areálu ve výše nastíněném smyslu (tedy v souvislostech řešené
kauzy, zdali zmiňované pozemky vykazují dostatečně úzkou vazbu na stavbu hotelu
a plnění všech jeho funkcí), představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou,
odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu
přezkumu dle účinné procesní právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně
usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18.
10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5305/2014, a obdobně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012).
Za skutkových okolností projednávané věci pak závěry odvolacího soudu v rovině
navazujících právních úvah nekolidují ani s dovolatelkou odkazovaným
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013
(které řeší otázku funkční souvislosti pozemku se stavbou ve vlastnictví nebo
spoluvlastnictví oprávněné osoby z pohledu ustanovení § 11a odst. 11 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nadto za okolností, jež nejsou
poměrům nyní posuzované věci připodobitelné) či s citovaným rozsudkem
Nejvyššího soudu „sp. zn. 30 Cdo 933/2007“ (správně patrně rozsudkem ze dne 5.
3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 993/2007, jenž – stejně tak jako odvolací soud v nyní
posuzované věci – připouští poskytnutí náhrady za užívání pozemků tvořících
ucelený areál, byť v nyní souzené věci oproti věci odkazované nejde o areál
oplocený a uzamčený, do nějž však – jak vidno z učiněných skutkových zjištění –
patří i pozemky funkčně související s provozem hotelu a sloužící k uspokojování
potřeb ubytovaných hotelových hostů).
V otázce rozsahu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, tedy poskytnutí
náhrady za bezdůvodné obohacení získaného užíváním cizí věci (§ 458 odst. 1
obč. zák.), vychází právní posouzení věci odvolacím soudem z judikatorně
konformního závěru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 263/99, nebo rozsudek ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
845/99), že vyjádřením majetkového prospěchu, jejž je povinen obohacený vydat
ochuzenému, je peněžitá částka odpovídající hladině obvyklého nájemného (částce
vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci). Zpochybňuje-
li dovolatelka svými námitkami závěry odvolacího soudu o výši obvyklého
nájemného v daném místě a čase, při jehož určení se odvolací soud opíral o
výsledky provedeného dokazování, tedy v prvé řadě o odborné posouzení
zjištěných skutečností znaleckým posudkem, napadá tím správnost hodnocení v
řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových
zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28
Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn.
IV. ÚS 710/09).
Rozhodnutí odvolacího soudu není pak ani v rozporu s dovolatelkou prezentovaným
názorem (argumentačně podloženým též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3.
2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012 a ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014;
kromě nich z rozhodovací praxe dovolacího soudu dále srovnej např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013), že při stanovení
obvyklého nájemného je třeba vycházet „z pozemků obdobných, z čehož plyne i to,
že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka“. Z
odůvodnění napadeného rozhodnutí (v němž odvolací soud zpřístupnil i své
hodnocení v řízení podaných znaleckých posudků, včetně přijatého posudku
znaleckého ústavu Activities, a.s., z něhož vycházel) je přitom patrno, že při
určení obvyklého nájemného bylo jako jedné z metod (vedle simulace nájemného)
užito právě i srovnání cen obdobných pronájmů u pozemků zastavěných stavbou
jiného vlastníka. Nepřípadný v dané souvislosti je odkaz dovolatelky na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, v němž
se dovolací soud zabýval otázkou referenčních nájemních vztahů a metodou určení
náhrady za užívání pozemků v nestandardním tržním prostředí (kdy šlo o
jedinečné pozemky v areálu letiště), aniž by však použití srovnávací metody
tam, kde byla by vypovídající, apriori vylučoval. Konečně závěr, že „promítnutí
mimořádných okolností do obvyklé ceny není žádoucí“ (jenž je obsažen v soudem
přijatém posudku znaleckého ústavu, který je dovoláním kritizován), je pak také
v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jež při stanovení obvyklé ceny klade
důraz na její určení s ohledem na „běžné okolnosti“, kdy se ani dle
relevantních předpisů do výše obvyklé ceny „nepromítají vlivy mimořádných
okolností trhu“ (k tomu srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2.
2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012).
Přestože pak žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek
odvolacího soudu „v jeho celém rozsahu“, žádnou dovolací argumentaci – natož
tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2
o. s. ř. – neuplatňuje vůči výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy nižších
stupňů, ani proti rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyni, jež měla by jinak na
náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu internetových
stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu