22 Cdo 2460/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti
žalované ALDIS, a. s., se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 375, IČO:
47468386, zastoupené JUDr. Josefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Senovážné náměstí 23, o zaplacení 11 963 600,- Kč s příslušenstvím a o určení
vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 9 C 184/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 7. března 2012, č. j. 21 Co 378/2011-619, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. března 2012, č. j. 21 Co
378/2011-619, se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud I. stupně“) částečným rozsudkem
ze dne 11. března 2011, č. j. 9 C 184/2006-526, zamítl vzájemný návrh, jímž se
žalovaná domáhala určení, že je vlastnicí pozemků st. parc. č. 614 – zastavěné
plochy a nádvoří o výměře 4 965 m2, parc. č. 303/5 – ostatní plochy o výměře
3711 m2, parc. č. 313/3 – ostatní plochy o výměře 15 474 m2 a parc. č. 313/76 –
ostatní plochy o výměře 550 m2, zapsaných na LV č. 12080 pro k. ú. V., a
pozemků parc. č. 324/5 – trvalého travního porostu o výměře 99 m2, parc. č. 324/6 – trvalého travního porostu o výměře 2 350 m2 a parc. č. 324/9 – ostatní
plochy o výměře 970 m2, zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. H. K., všech v obci
H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Hradec Králové (dále jen „předmětné pozemky“). Podle soudu I. stupně
Ústřední rada odboru Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů
(dále jen „MSDU“) měla k předmětným pozemkům zřízeno právo trvalého užívání ve
smyslu § 70 hospodářského zákoníku. Právo trvalého užívání k předmětným
pozemkům ovšem nepřešlo na další subjekt – Sdružení odborových svazů (dále též
jen „SOS“), a pokud měl SOS vložit jako vklad do základního kapitálu žalované
své hospodářské zařízení „Dům kultury odborů“, jemuž mělo svědčit právo
trvalého užívání k předmětným pozemkům, pak k tomu nebyl oprávněn, neboť tímto
právem nedisponoval. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že právo trvalého
užívání bylo do katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalované, a bylo zde
vedeno k 1. červenci 2000. Jelikož se právo trvalého užívání nestalo součástí
základního kapitálu žalované, žalovaná nemohla nabýt k předmětným pozemkům
podle § 879c občanského zákoníku vlastnické právo. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 7. března 2012, č. j. 21 Co 378/2011-619, potvrdil rozsudek
soudu I. stupně v části, ve které byl zamítnut vzájemný návrh na určení, že
žalovaná je vlastnicí pozemků parc. č. 324/5 a parc. č. 324/9 v obci a k. ú. H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 (výrok I.), a ve zbývající části
změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že žalovaná je vlastnicí pozemků
parc. č. st. 614, parc. č. 303/5 a parc. č. 313/3 v k. ú. V., obci H. K. zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 a pozemku parc. č. 324/6 v obci a k. ú. H. K., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 (výrok II.). Odvolací soud se zabýval
povahou práva trvalého užívání, přičemž dospěl k závěru, že i kdyby toto právo
mělo obligační charakter a nepřecházelo by na právního nástupce, je třeba s
ohledem na okolnosti věci upřednostnit zásadu právní jistoty, legitimního
očekávání a stability právních vztahů, které jsou základem právního státu.
Nabízí se otázka, zda zakladatelé žalované mohli být – objektivně vzato -
schopni v uvedené době učinit závěr o tom, že vkladu práva trvalého užívání do
základního kapitálu žalované brání jeho obligační povaha. Právo trvalého
užívání bylo po vzniku žalované vloženo do katastru nemovitostí a nebylo státem
až do okamžiku žádosti o změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo
nikterak zpochybňováno. V řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, pro které
by žalované bylo možné upřít její dobrou víru v to, že jí právo trvalého
užívání předmětných pozemků náleží a že je po právu nabyla vkladem od jednoho
ze zakladatelů. Vzhledem k tomu odvolací soud shledal, že právo trvalého
užívání předmětných pozemků žalované trvalo ke dni účinnosti zákona č. 103/2000
Sb. (tj. k 1. 7. 2000). Jelikož mezi účastníky řízení nebylo sporu, že žalovaná
ve lhůtě 1 roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. požádala o změnu práva
trvalého užívání předmětných pozemků na vlastnické právo, odvolací soud se dále
zaměřil na naplnění zákonné podmínky, zda předmětné pozemky jsou zastavěné
budovou nebo stavbou ve vlastnictví žalované nebo na ně navazující nebo zda
souvisí s provozem budovy nebo stavby ve vlastnictví žalované. U pozemků
uvedených ve výroku II. odvolací soud naplnění podmínek shledal, naopak u
pozemků uvedených ve výroku I. naplnění podmínek neshledal. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a
to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu. Žalobkyně namítá, že odvolací soud pochybil, když při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav nesprávně použil §§ 879c, 879d a 879e
občanského zákoníku. Uvedená ustanovení jsou kogentního charakteru, a proto
žalované coby obchodní společnosti nikdy právo trvalého užívání předmětných
pozemků nesvědčilo. Na žalovanou bylo potom převedeno jen právo hospodaření a
nikoliv právo trvalého užívání pozemků. Navíc právo trvalého užívání
předmětných pozemků je obligačního charakteru, a proto nemohlo být na žalovanou
převedeno. Bylo-li ve prospěch žalované v katastru nemovitostí vedeno právo
trvalého užívání předmětných pozemků, bylo tomu jen „v rozporu s realitou“. Žalobkyně rozporuje aplikaci nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04 a sp. zn. II. ÚS 504/04, neboť ty se vztahují na restituční věci, a nesouhlasí ani s
tím, že by žalovaná disponovala legitimním očekáváním, že se stane vlastníkem
nemovitostí, neboť nebyla ani bytovým družstvem, ani občanským sdružením. Žalobkyně nesouhlasí dále s tím, že by žalované vzniklo právo trvalého užívání
předmětných pozemků ke dni nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. Navrhuje,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalobkyně v doplnění dovolání upozorňuje, že právo trvalého užívání bylo
nepřevoditelné a nemohlo přecházet na další subjekty, ať již v rámci singulární
či univerzální sukcese (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn.
28 Cdo 4201/2008), a odkazuje dodatečně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, který byl vydán až po podání
dovolání. Žalovaná s dovoláním nesouhlasí. Odvolací soud věc řádně projednal a věc
správně posoudil. Právo trvalého užívání předmětných pozemků získala žalovaná
jako vklad podle § 59 odst. 3 obchodního zákoníku. Toto právo bylo zapsáno od
roku 1993 do roku 2003 v katastru nemovitostí, přičemž s ohledem na princip
materiální publicity dovozovala, že zápis odpovídá skutečnému stavu. Připomíná,
že zřizovatelé obchodních podniků (hospodářských zařízení) občanských sdružení
byli povinni tyto podniky převést na obchodní společnosti nebo družstva, a to
nejpozději do jednoho roku ode dne nabytí jeho účinnosti, anebo je do této doby
zrušit. Právo trvalého užívání předmětných pozemků bylo nepochybně určeno k
podnikání hospodářského zařízení Domu kultury odborů a již jen z tohoto důvodu
přešlo do základního jmění žalované. Ke zrušení Domu kultury odborů totiž došlo
bez jeho likvidace s tím, že veškerý majetek, práva a závazky přechází na nově
založenou obchodní společnost. Neméně podstatnou je i ta skutečnost, že jedním
ze zakladatelů žalované byla žalobkyně tehdy jednající Okresním úřadem Hradec
Králové. Nesouhlasí s tím, že se § 879c až § 879e občanského zákoníku na
žalovanou coby obchodní společnost nevztahuje. Každý právní subjekt, jenž se
stal právním nástupcem subjektu, jemuž bylo právo trvalého užívání zřízeno,
může být trvalým uživatelem pozemků, a to bez ohledu na jeho právní formu. Závěrem žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a zavázal
žalobkyni nahradit jí náklady dovolacího řízení. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto
datem také bylo o nároku žalobkyně odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. března 2012,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen
„o. s. ř.“).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
V předmětném řízení bylo pro rozhodnutí o vzájemném návrhu žalované důležité
posouzení otázky možného převodu, resp. přechodu práva trvalého užívání k
předmětným pozemkům.
Dovolací soud se v minulosti povahou práva trvalého užívání opakovaně zabýval,
přičemž dovodil, že právo trvalého užívání bylo institutem práva obligačního a
nikoliv práva věcného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008 (obě dostupná na www.nsoud.cz). K těmto
závěrům se v novější rozhodovací praxi přihlásil např. v usnesení ze dne 5.
září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013 (www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí [srovnej např. usnesení ze dne 29. června
2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. 28 Cdo
4250/2008, nebo usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2009
(všechna dostupná na www.nsoud.cz); ústavní stížnosti podané proti posledním
dvěma rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. března 2010, sp. zn.
III. ÚS 144/10, resp. usnesením ze dne 23. září 2010, sp. zn. III. ÚS 145/10
(obě dostupná na http://nalus.usoud.cz)] s odkazem na zvláštní povahu tohoto
právního institutu podle § 70 hospodářského zákoníku, totiž jeho bezplatnost,
účelovost, časovou neomezenost a zejména jeho adresnost dovodil, že právo
trvalého užívání majetku (svou povahou nikoliv právo věcné) nemohlo být
předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt. Tento závěr pak ve vazbě na
aplikaci ustanovení § 879c odst. 1 obč. zák. následně akceptoval Nejvyšší soud
například v usnesení ze dne 4. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013
(www.nsoud.cz).
V rozsudku ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011 (dostupném na
www.nsoud.cz) k již dříve řečenému s odkazem na názor právní teorie (srovnej
publikaci Hospodářský zákoník: komentář, Orbis, 1965, str. 227) Nejvyšší soud
dodal, že „právo trvalého užívání bylo nerozlučně spjato s existencí
organizace, pro kterou bylo toto právo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek
a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo
trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřechází. Právo trvalého užívání
tedy vždy zanikne současně se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k
trvalému užívání.“ V tomto rozsudku Nejvyšší soud zároveň uvedl, že „právo
trvalého užívání nemohlo přejít na dalšího nabyvatele univerzální sukcesí,
kterou by představoval vklad celého bývalého hospodářského zařízení do nově
vzniklé akciové společnosti“ [k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 684/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě žalovaná tvrdila, že nabyla právo trvalého užívání na
základě vkladu společností SOS do základního kapitálu žalované při jejím
založení. Jelikož však právo trvalého užívání bylo spjato se subjektem, jemuž
toto právo svědčilo, přičemž tímto oprávněným nebyla žalovaná, je při aplikaci
výše judikatorních závěrů zřejmé, že právo trvalého užívání vkladem do
společnosti nabýt nemohla.
S ohledem na uvedené je třeba se dále zabývat otázkou, zda žalobkyně mohla
pozbýt své vlastnické právo na základě dobré víry či legitimního očekávání
žalované, že jí svědčí právo trvalého užívání a následné transformace ve
vlastnické právo podle § 879c a násl. obč. zák.
Problematika dobré víry je široce zpracována v judikatuře jak Nejvyššího soudu,
tak Ústavního soudu. Dobrá víra v souvislosti s nabytím vlastnického práva
hraje roli především v případě oprávněné držby a s tím souvisejícího vydržení a
v případě nabytí vlastnického práva od nevlastníka, resp. neoprávněného.
Ústavní soud v nálezu ze dne ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, bod
21 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), obecně k dobré víře uvedl: „Princip
dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako
jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z
normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Související
filozofickou a sociologickou kategorií je pak princip důvěry v úkony dalších
osob při veškerém sociálním styku s nimi, který je ‚základním předpokladem pro
fungování komplexní společnosti (Luhmann, N. Vetrauen. Ein Mechanismus der
Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba
pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní
postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů
společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který
představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu,
jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy‘ [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429)].“ Ústavní soud z
uvedeného dovodil, že dobrá víra je jedním z principů soukromého práva, tudíž
při aplikaci ustanovení občanského zákoníku na ní musí být brán zřetel. Ústavní
soud na základě této konstrukce následně dospěl k závěru, že i za účinnosti
občanského zákoníku z roku 1964 je možno nabýt vlastnické právo od nevlastníka
[srovnej dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/12, a ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07 (vše dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k oprávněné držbě vyplývá, že dobrá víra
spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo
subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti,
které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní,
psychický stav držitele, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo
3249/2009, a usnesení ze dne 13. září 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2000 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře
„se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se
zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální)
opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém
požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o
tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel
seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že
mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto
případě být nadále subjektivně v dobré víře [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96 (publikovaný v časopise
Soudní rozhledy, 1999, č. 5, str. 151) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy,
2001, č. 5, str. 152) nebo rozsudek ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000 (uveřejněný pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“)].
S principem dobré víry úzce souvisí zásada materiální publicity katastru
nemovitostí, nicméně zákonná úprava zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31.
prosince 2013, tuto skutečnost ne zcela reflektovala, na což poukazovala i
judikatura Ústavního soudu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 11.
května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, bod 25, „posílení zásady materiální
publicity katastru nemovitostí by výrazně přispělo k posílení právní jistoty
osob vstupujících do právních vztahů týkajících se nemovitého majetku.
Polovičatost uplatnění zásady materiální publicity obsáhle kritizovala i
odborná literatura: ‚[Zásada materiální publicity] … má chránit toho, kdo jedná
v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů v katastru. Dosavadní právní úprava
umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i
na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána
jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací
povinností ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe,
nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po
dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán
někdo jiný. Takto může skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického
práva nepostará, rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání, vycházejících z
důvěry v pravdivost zápisů v katastru. Pozdějším nabyvatelům pak zpravidla
nezůstane nemovitost a může se stát, že nedostanou zpět ani peníze, které za
nemovitost vydali. To samé platí i pro nabyvatele jednající v dobré víře, pokud
jde o nabytí jiných věcných práv k nemovitostem, včetně práv zástavních.
Ustanovení § 11 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem tak budí mylný dojem, že v našem právním řádu je zásada materiální
publicity plně uplatněna. Současná právní úprava tedy stále stojí na zásadě
úplné materiální pravdy, kdy každý účastník právního vztahu je povinen vědět
nejen o tom, co je v katastru zapsáno, ale i o tom, co v katastru zapsáno není,
a přitom se o tom nemá možnost z katastru dozvědět‘ (Petr, B. Vydržení v českém
právu. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 91 a násl.). Rizika z nedostatečné
důvěryhodnosti údajů v katastru nemovitostí proto nesou nabyvatelé nemovitostí,
kteří v případě úspěchu žaloby na určení vlastnického práva původního vlastníka
již nikdy nemusí dostat zpět peníze, které vydali za nemovitost, která jim na
základě rozhodnutí soudu nepatří (srov. Baudyš, P. Katastr nemovitostí. Praha:
C. H. Beck, 2010, s. 32). Podle názorů odborné veřejnosti je tento právní stav
v rozporu s principem právní jistoty, resp. s principem ochrany dobré víry osob
jednajících v důvěře v katastr nemovitostí. Tyto osoby by přitom takto
nepřiměřená rizika neměly nést, ale naopak by měla být zaručena ochrana dobré
víry v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize, a to každého, kdo nabyl
práva od osoby zapsané jako vlastník ve veřejné knize, i kdyby se později
ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla. Nabyvatel by se neměl obávat toho, že
jej jeho dobrá víra neochrání, tzn., že pokud jednal s osobou zapsanou jako
vlastník v pozemkové knize, že by mohlo být jeho vlastnické právo později
zpochybněno.“
Zásada legitimního očekávání v souvislosti s vlastnickým právem vychází z
judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která byla následně převzata
Ústavním soudem.
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 34
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), uvedl, že ochrana „legitimního očekávání“
nabytí majetkové hodnoty je integrální součástí práva na ochranu majetku ve
smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Dodatkový protokol“). „Pojem ‚majetek‘ totiž v
kontextu tohoto ustanovení podléhá autonomnímu výkladu, tj. nezávislému na
případné definici pojmu ve vnitrostátním právním řádu; a to navíc výkladu dosti
širokému – zahrnuje nejen věci a nehmotné statky, ale v podstatně jakýkoli
nárok či zájem majetkové povahy mající nějakou hodnotu. Musí se přitom jednat o
nárok či zájem existující, skutečný – ustálená judikatura Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen ‚ESLP‘) pod pojmem ‚majetek‘ označuje buď ‚existující
majetek‘ nebo majetkové hodnoty (včetně pohledávek), u nichž stěžovatel může
tvrdit, že má alespoň ‚legitimní očekávání‘ jejich splnění; nestačí tedy výhled
na získání či důvěra v budoucí získání majetku [srov. například nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.),
nález sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 79/33 SbNU 259), nález sp. zn.
I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563) a další; rozhodnutí velkého
senátu ESLP o přijatelnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České
republice ze dne 10. 7. 2002 č. 39794/98, rozsudek ESLP ve věci Glaser proti
České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00 a další rozhodnutí ESLP citovaná
v uvedených nálezech; podrobně viz též Bobek, M. In Kmec, J., Kosař, D.,
Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 1257 an.]. U dobrověrného nabyvatele je přitom založeno
právě přinejmenším legitimní očekávání nabytí vlastnického práva ke konkrétní
nemovitosti, a to s ohledem na vklad jeho vlastnického práva do katastru
nemovitostí, tedy akt státního orgánu konstituující jeho vlastnické právo. K
tomuto aktu navíc dochází poté, co dobrověrný nabyvatel dodržel všechny zákonné
požadavky pro nabytí vlastnického práva převodem, s výjimkou toho, že převodcem
byl nevlastník, tj. k této dispozici neoprávněný, o němž se však nabyvatel
vzhledem k zápisu v katastru nemovitostí domníval (byl v dobré víře), že je
vlastníkem. Na závěru, že dobrověrnému nabyvateli svědčí právo na ochranu
majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, přitom nic nemůže změnit ani
skutečnost, že o určení vlastnického práva, tedy jeho subjektu, právě probíhá
spor mezi dobrověrným nabyvatelem a původním vlastníkem. V opačném případě by
totiž zmíněným základním právem nebyl chráněn ani onen původní vlastník,
existenci, jehož základního práva na ochranu majetku (vlastnictví) ovšem nikdo
nezpochybňuje.“
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
„ústředním pravidlem při zvažování aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu
k Úmluvě je ohled na konkrétní a individuální okolnosti případu, které ve svém
souhrnu měly založit majetkový zájem chráněný čl. 1 Dodatkového protokolu k
Úmluvě [Iatridis proti Řecku [GC], rozsudek ze dne 25. března 1999, č.
31107/96, odst. 54, ECHR 1999-II; Beyeler proti Itálii [GC], ze dne 5. ledna
2000, č. 33202/96, odst. 100, ECHR 2000-I; Broniowski proti Polsku [GC], ze dne
22. června 2004 č. 31443/96, odst. 129, ECHR 2004-V; Anheuser-Busch Inc. proti
Portugalsku [GC], ze dne 11. ledna 2007, č. 73049/01, odst. 63]“.
V posuzovaném případě odvolací soud upřednostnil ochranu dobré víry žalované
před vlastnickým právem žalobkyně. Jedná se tedy o střet dvou ústavně
chráněných hodnot.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, body
36
– 39, musí soudy při střetu dvou základních práv „nejprve rozpoznat, která
základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím
ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby je-li to
možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné,
pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea
spravedlnosti, respektive obecný princip [výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS
353/04, nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415) či
výše citované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. I. ÚS 1826/11].
37. Pokud jde o první krok, tj. identifikaci dotčených práv, v řešeném typu
případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle
čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního
vlastníka dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě
(viz bod 35 nálezu).
38. Pokud jde o druhý krok, usilující zachovat maximum z obou dotčených práv,
zde bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu. Na
jednu stranu bude mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně,
neboť se vzájemně vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému
nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude
uznáno vlastnické právo původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Střet dotčených práv tak bude muset být
řešen až ve třetím kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti,
respektive obecným principem. Na stranu druhou si však lze představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení
tohoto druhého kroku tak bude vždy odvislé od okolností a specifik
projednávaného případu.
39. Pokud pak bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti,
dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí
vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak
individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“
Uvedené názory měl na zřeteli dovolací soud při formulování závěrů
vyjádřených a podrobně odůvodněných v rozsudku velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo
1168/2013 (dostupného na www.nsoud.cz), v němž uvedl, že podle právního řádu
platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014) nemohlo (nemůže) –
vyjma zákonem stanovených způsobů
– dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do
katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru
nemovitostí od nevlastníka. Vzhledem k tomu, že v dané věci nešlo o převod vlastnického práva, je
základ argumentace vyplývající z uvedeného rozhodnutí velkého senátu tím spíše
použitelný potud, že samotná dobrá víra ve správnost zápisu do katastru
nemovitostí není způsobilá pro nabytí vlastnického práva. Tento závěr zaujal
Nejvyšší soud při východisku, že vlastnické právo je způsobilé být předmětem
převodu či přechodu na jiný subjekt, ale pokud ho převádí subjekt, kterému
nesvědčí (není oprávněn s ním disponovat), nemůže takový převod vést k jeho
nabytí jinou osobou. Tím spíše se pak závěr o nemožnosti nabytí práva prosadí v
případě, kdy právo trvalého užívání nebylo možné převádět na jiný subjekt,
svědčilo pouze tomu, v jehož prospěch bylo zřízeno a převáděl by ho subjekt,
který tímto právem trvalého užívání nedisponoval, což byl i případ daného
sporu. V souzené věci totiž nešlo o případ, kdy mělo být právo trvalého užívání
zřízeno žalované, resp. osobě, která vkládala nemovitý majetek do obchodní
společnosti žalované, ale o situaci, kdy bylo zřízeno jinému subjektu a při
vkladu nemovitého majetku do obchodní společnosti pouze bylo toto právo
trvalého užívání v rozporu se zákonem zapsáno ve prospěch žalované. Nicméně, i kdyby dovolací soud zvažoval – ve smyslu uvedené
ústavněprávní judikatury – kolizi principů vlastnického práva žalobkyně a dobré
víry žalované, nemohl by dospět k jinému závěru, než že žalované vlastnické
právo k předmětným pozemkům nesvědčí. V posuzovaném případě žalobkyni svědčí k
předmětným pozemkům vlastnické právo. K těmto pozemkům sice získala MSDU právo
trvalého užívání, nicméně toto právo bylo výlučně osobního charakteru, a proto
nemohlo být již podle tehdejších názorů právní nauky převedeno na jinou osobou,
resp. následně pak vloženo do základního kapitálu žalované (srovnej např. publikaci Hospodářský zákoník: komentář, Orbis, 1965, str. 227). Postavení
žalobkyně naopak oslabuje skutečnost, že jedním ze zakladatelů žalované byl
státní orgán – okresní úřad a že právo trvalého užívání bylo ve prospěch
žalované zapsáno do katastru nemovitostí. Postavení žalované se nezakládá na vlastnickém právu, ale na dobré víře.
Žalovaná vkladem do svého základního kapitálu nemohla nabýt právo trvalého
užívání předmětných pozemků, přesto bylo toto právo zapsáno do katastru
nemovitostí ve prospěch žalované. Žalovaná právě od tohoto zápisu dovozuje svou
dobrou víru. Z uvedeného je zjevné, že se nejedná o případ nabytí od neoprávněného, neboť
institut nabytí od neoprávněného míří na situaci, kdy nabyvatel nabude
nemovitou věc od osoby, které vlastnické právo nesvědčí, ale je v okamžiku
převodu zapsána jako vlastník této věci v katastru nemovitostí, přičemž se má
jednat o nabytí práva obecně převoditelného. Ve zde posuzovaném případě však
žalovaná věděla, od koho měla nabýt právo trvalého užívání a byla toliko v
právním omylu, že toto právo nabýt může. Žalovaná svou dobrou víru v oprávnění
převodce neopírala o zápis v katastru nemovitostí, nýbrž se dovolávala, že
právo trvalého užívání nabyla na základě zápisu v katastru nemovitostí. Takový
postup by podle Nejvyššího soudu vedl ve svém důsledku k absurdním důsledkům,
neboť nesprávně provedený zápis práva trvalého užívání katastrálním úřadem ve
prospěch konkrétního subjektu nemůže konvalidovat vady právního úkonu. Jde o
obdobu např. situace, kdy zjevně nesprávně katastrálním úřadem provedený zápis
např. odpovídající věcnému břemenu by měl vést při existenci dobré víry bez
dalšího (mimo institut vydržení) k nabytí takového práva. Při vážení práv tak na jedné straně stojí vlastnické právo žalobkyně a na druhé
straně dobrá víra žalované, která dovozovala z nesprávného zápisu v katastru
nemovitostí, že by jí mělo právo trvalého užívání náležet. Dobrou víru žalované
je však podle dovolacího soudu nutno hodnotit zejména s přihlédnutím k tomu, že
se jedná o nabytí práva k převodu nezpůsobilého, přičemž nadto žalovaná věděla
o okolnostech doprovázejících vklad vlastnického práva. Vzhledem k tomu
dovolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobkyně je v posuzovaném
případě zjevně silnější, a proto mu musí být poskytnuta ochrana. Subsidiárně
uvedené závěry podporuje i okolnost, že žalovaná stejně jako její právní
předchůdci nabyli právo trvalého užívání bezúplatně, tudíž nikdy za účelem
získání majetkové hodnoty nemuseli poskytnout jakoukoliv protihodnotu. Uvedené
závěry potom nemůže zpochybnit skutečnost, že jedním ze zakladatelů žalované
byl okresní úřad, neboť ten nebyl vkladatelem hospodářského zařízení, a že
katastrální úřad zapsal ve prospěch žalované právo trvalého užívání, neboť
katastr nemovitostí byl sice od 1. 1. 1993 zdánlivě založen na principu
materiální publicity, ale jak bylo uvedeno výše, se ve skutečnosti uplatňovala
zásada materiální pravdy. Taktéž je ve věci nerozhodná zásada legitimního očekávání, neboť ta by se
uplatnila až za situace, kdy by bylo shledáno, že žalovaná disponovala právem
trvalého užívání, a proto by mohla legitimně očekávat, že toto právo bude
přeměněno na vlastnické právo. To však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud výrok II. rozsudku odvolacího
soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a
vrátil věc podle § 243b odst.
3 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným
právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věty první, části za
středníkem o. s. ř. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení před
odvolacím soudem (§ 243d odst. 1 in fine o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.