U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně KOVOSPORT Třinec akciová společnost, se sídlem v Třinci, Novém
Borku, IČO: 16628870, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v
Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9,
IČO: 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 10 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 25. října 2012, č. j. 71 Co 233/2012-355, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 10 C 72/2008-303, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že
žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to pozemků parc. č. 1968/2,
parc. č. 1968/7, parc. č. 1968/8, parc. č. 1968/9, parc. č. 1968/10, parc. č. 1968/12, parc. č. 1968/13, parc. č. 1968/14, parc. č. 2583/1 a parc. č. 2584,
to vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 722 pro katastrální území a
obec T. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 25. října 2012, č. j. 71 Co 233/2012-355, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo
podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
[§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Dovolací soud nevidí důvod pro to, aby se odchýlil od právních závěrů
vyjádřených v rozsudku ze dne 17. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011
(vycházejícího z názoru vysloveného již v rozhodnutí ze dne 19. listopadu 1997,
sp. zn. 2 Odon 28/97), podle kterého právo trvalého užívání pozemků nemohlo být
převedeno na jiného, a to ani vkladem majetku do obchodní společnosti. Odkaz
dovolatele na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 278/2004 Sb.,
neobstojí. Z tohoto nálezu především nevyplývá, že by se transformace práva
trvalého užívání na právo vlastnické měla vztahovat na jiný subjekt než na ten,
v „jehož prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno“, a to žalobce není;
zmíněný nález se převoditelností tohoto práva nezabývá. Pokud se zde uvádí, že
uvedené právo, stejně jako právo osobního užívání, svým způsobem nahrazovalo
vlastnické právo, nevyplývá z toho závěr o převoditelnosti těchto práv; o tom,
že právo osobního užívání nebylo možno samostatně převádět, není sporu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2712/2006);
není důvod pro to, aby pro právo trvalého užívání platilo něco jiného. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení nevznikly takové náklady, jejichž náhradu by mohla
požadovat. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.