23 Cdo 633/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce: Autoturist, a.s., se sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4, IČ
45804800, zastoupen Mgr. Lukášem Tvrdíkem, advokátem se sídlem Konviktská
291/24, Praha 1, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 390/42, Praha 2 – Nové Město,
IČ 69797111, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 8 C 502/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 29 Co 358/2010-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem ze dne 25. března 2010, č. j. 8 C
502/2009-43, že žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem
pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, katastrální pracoviště Praha – východ, v obci a katastrálním území
Jevany, okres Kolín na listu vlastnictví 60000, a to pozemku parc. č. 300/46 a
č. 300/89, a dále pozemků st. p. č. 423, 426, 427, 428, 429, 430, 431, 432,
433, 434, 435,0 436, 437, 438, 439, 440 a 441, se zamítá (výrok I.) a že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval nejprve, že v této věci má žalobce naléhavý
právní zájem na určení svého vlastnického práva soudem, neboť jiným způsobem
nemůže dosáhnout změny stavu zápisu v katastru nemovitostí. Soud vyšel zejména ze zjištění, že předmětné pozemky původně nabyl hospodářskou
smlouvou ze dne 13. 4. 1989 Autoturist, p. o. s., („podnik občanského
sdružení“) jako hospodářské zařízení (§ 102 zák. č. 109/1964 Sb., ve znění
pozdějších předpisů – dále též jen „hosp. zák.“) do trvalého užívání (§ 70
odst. 1 hosp. zák.). S odkazem na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 2 Odon
28/97 soud dovodil, že Autoturist, p. o. s. nemohl převést právo trvalého
užívání na jiného a nemohl tak učinit ani jeho zřizovatel, a proto toto právo
zaniklo se svým nositelem ke dni výmazu z obchodního rejstříku dne 6. 8. 1992. Jestliže právo trvalého užívání nesvědčilo žalobci, kterého podle notářského
zápisu ze dne 12. 6. 1992 jako akciovou společnost Autoturist, a. s., založil
Ústřední automotoklub ČSFR jako jediný zakladatel, pak nemohl žalobce ani na
základě žádosti ze dne 20. 6. 2001, adresované Okresnímu úřadu v Kolíně, nabýt
vlastnické právo k předmětným pozemkům změnou práva trvalého užívání na právo
vlastnické podle § 879c občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl, jak shora uvedeno. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a
shledal je věcně správným. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci podrobné a
rozsáhlé dokazování a přiléhavě dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na
požadovaném určení (§ 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). I když žalobce tvrdil, že právo trvalého užívání ke sporným pozemkům na
něj přešlo vzhledem k tomu, že do jeho základního jmění byl Autoturist, p. o. s., vložen, soud prvního stupně správně zjistil, že právo trvalého užívání
pozemků patřících státu bylo na základě hospodářské smlouvy ze dne 12. 12. 1991
zřízeno ve prospěch Autoturist, p. o. s., a bylo tedy potřeba posoudit, zda
tento subjekt byl oprávněn převést toto právo na jiného. V tomto směru lze
odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 28/97, podle jehož
odůvodnění trvalý uživatel, jemuž byla část národního majetku smlouvou
přenechána do trvalého užívání (§ 70 odst.
1 a 3 hosp. zák.) byl oprávněn a
zároveň povinen tento majetek užívat jen k účelu, k němuž má být odevzdán a
dále je povinen jej udržovat a spravovat (§ 9 odst. 1 a 3 vyhl. č. 119/1988 Sb. Jiná dispozice s majetkem trvalému uživateli nepříslušela (konkrétně přenechání
k užívání jinému subjektu). Trvalý uživatel nebyl rovněž oprávněn přenechat za
úplatu tento majetek popř. jeho část, do dočasného užívání (nájmu) jinému
subjektu (§ 71 odst. 1 hosp. zák., § 10 odst. 1 vyhl. č. 119/1988 Sb.). Podle
názoru Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4250/2008 je právo trvalého
užívání věci třeba považovat za právo obligační, nikoliv za právo věcné. Odvolací soud uzavřel, že právo trvalého užívání nemohlo přejít na právního
nástupce ani v rámci univerzální sukcese a nemohlo být proto převedeno na
někoho jiného úkonem zřizovatele, takže nemohlo být ani vloženo do základního
kapitálu žalobce, když navíc zaniklo ke dni výmazu Autoturist, p. o. s., ke dni
6. 8. 1992. Toto právo nemohlo být převedeno ani na jiné subjekty, jímž
svědčilo právo trvalého užívání na základě uzavřené hospodářské smlouvy
(usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 4201/2008). Nesvědčilo-li právo
trvalého užívání žalobci v době, kdy požádal ve smyslu § 879c obč. zák. o jeho
změnu na právo vlastnické, nemohlo ani k nabytí vlastnického práva dojít. Odvolací soud proto rozsudek soud prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 3. 1. 2011, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že
napadené rozhodnutí má ve věci zásadní právní význam a za takovou otázku
zásadního právního významu považuje to, zda právo trvalého užívání přechází na
univerzálního sukcesora původního trvalého uživatele. Dovolatel má za to, že uvedená otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem meritorně
řešena (na rozdíl od judikatorně vyřešené singulární sukcese). Přesto Nejvyšší
soud již řešil tuto otázku jako předběžnou např. v rozhodnutí z 23. 10. 2009
sp. zn. 28 Cdo 4201/2008 a zejména v rozhodnutí z 29. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo
2599/2003, v němž dovodil, že právo trvalého užívání bylo zřízeno jako právo
obligační, nikoli věcné a toto právo mohlo přejít jen univerzálním
nástupnictvím. V rozhodnutí ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 pak
Nejvyšší soud dovodil přechod práva trvalého užívání na univerzálního právního
nástupce původního trvalého uživatele, když ve smyslu § 879c obč. zák. určil
vlastnické právo univerzálního sukcesora. Obdobné závěry se podávají i z
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3079/2008. Podle dovolatele je právní otázka možnosti univerzální sukcese práva trvalého
užívání soudy rozhodována nejednotně a v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena a rozhodování soudů judikatorně nebylo sjednoceno. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Základní procesní vady napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že se
argumentačně nevypořádalo s jeho odvoláním. Odvolacím soudem uváděna rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn.
2 Odon 28/97 (nemožnost singulární sukcese práva
trvalého užívání) a sp. zn. 28 Cdo 4250/2008 (obligační, nikoli věcný charakter
práva trvalého užívání), otázku univerzální sukcese práva trvalého užívání
neřeší. K závěru odvolacího soudu, že právo trvalého užívání nemohlo být převedeno na
někoho jiného úkonem zakladatele Autoturistu, p. o. s., takže nemohlo být
vloženo ani do základního kapitálu žalobce (tj. Autoturistu, a. s), dovolatel
poukazuje na to, že hospodářskou smlouvou o odevzdání národního majetku do
trvalého užívání ze dne 13. 4. 1989 bylo právo trvalého užívání k předmětným
pozemkům skutečně zřízeno Autoturistem p. o. s., a nikoli jeho zřizovateli,
jímž bylo Sdružení technických sportů a činností. Hospodářskou smlouvou ze dne
12. 12. 1991 následně převedlo Sdružení technických sportů a činností, jakožto
zřizovateli, Autoturist p. o. s. na nového nabyvatele – Ústřední automotoklub
ČSFR. Předmětem tohoto převodu byl Autoturist p. o. s. jako celek. Tím se stal
Autoturist p. o. s. podnikem občanského sdružení Ústřední automotoklub, jakožto
zřizovatele. Změnou zřizovatele nemohlo být právo trvalého užívání dotčeno. Podle názoru dovolatele přeměna podniku občanského sdružení na obchodní
společnost ve smyslu § 766 obch. zák. v termínu do 1. 1. 1993 nebyla ničím
jiným, než zrušením p. o. s. bez likvidace s univerzální sukcesí na nástupnický
subjekt. Zrušení p. o. s. bez likvidace v té době upravoval § 106 odst. 3 hosp. zák., podle něhož orgán, který rozhodl o jeho zrušení, tedy zřizovatel,
rozhodne, na koho přechází majetek a závazky zrušeného p. o. s. Druhý sporný závěr odvolacího soudu podle dovolatele spočívá v tom, že právo
trvalého užívání nemohlo přejít na právního nástupce ani v rámci univerzální
sukcese a že toto právo zaniklo ke dni výmazu Autoturistu p. o. s. z obchodního
rejstříku ke dni 6. 8. 1992. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 28
Cdo 2599/2003, v němž se dovozuje, že právo trvalého užívání bylo zřízeno jako
právo obligační, nikoli věcné a toto právo pak mohlo přejít jen univerzálním
nástupnictvím. Též v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3079/2008 byla předmětná otázka řešena obdobně. Dovolatel uzavírá, že přeměna Autoturistu p. o. s. byla univerzální sukcesí ve
smyslu § 766 obch. zák. (ve spojení s § 69 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném
do 27. 12. 1992) a na žalobce jako univerzálního sukcesora proto přešlo mimo
jiné i právo trvalého užívání předmětných pozemků. Dovolatel shrnuje, že na rozdíl od singulární sukcese je možný přechod práva
trvalého užívání univerzální sukcesí, jak vyplývá i z principiální shodnosti
tohoto práva s právem výpůjčky (nájmu). To plyne i z výše uvedených rozhodnutí
Nejvyššího soudu. Na základě tohoto dovolatel uzavírá, že svědčilo-li mu právo trvalého užívání v
době, kdy ve smyslu § 879c obč. zák. požádal o jeho změnu na právo vlastnické a
splní-li ostatní podmínky, stal se žalobce ex lege vlastníkem předmětných
pozemků a pokud oba soudy tuto skutečnost ignorovaly, rozhodly nesprávně.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnuté soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání se ztotožňuje s rozhodnutím soudů obou stupňů,
že právo trvalého užívání nemohlo na žalobce přejít ani v rámci univerzální
sukcese. Tuto otázku řeší konstantní judikatura dostatečně. Žalovaná zejména
poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4201/2008, podle kterého „právo trvalého užívání nemohlo předcházet na jiné
subjekty, byť tyto subjekty byly právními nástupci subjektů, jímž právo
trvalého užívání svědčilo na základě uzavřené hospodářské smlouvy...“, ať již v
rámci singulární anebo univerzální sukcese.
Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že
dovolání žalobce splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě
zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., na které taktéž dovolatel poukazuje, a podle něhož dovolání
je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a
podle tohoto písmena dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V takovém případě jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel formuluje právní otázku zásadního právního významu, zda právo
trvalého užívání přechází na univerzálního sukcesora původního trvalého
uživatele.
Podle ustanovení § 70 odst. 1 hosp. zák. části národního majetku mohou být
odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než
státním, zejména družstevním nebo společenským. Podle odst. 2 cit. ustanovení
organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat
majetek jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Je povinna majetek udržovat a
chránit. Mohou jí být uložena zvláštní omezení práva trvalého užívání.
Podle ustanovení § 102 odst. 1 hosp. zák. k obstarávání hospodářské činnosti
společenských organizací mohou jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo
hospodářská zařízení (dále jen „hospodářská zařízení“). Podle odst. 2 tohoto
ustanovení hospodářská zařízení nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem; k
majetku, který využívají k plnění svých úkolů, mají právo hospodaření.
Podle § 766 obch. zák. zřizovatelé podniků (hospodářských zařízení) občanských
sdružení – kromě dalších vyjmenovaných subjektů – převedou uvedené podniky na
obchodní společnosti podle tohoto zákona, a to nejpozději do jednoho roku ode
dne nabytí jeho účinnosti.
Konečně podle ustanovení § 879c odst. 1 obč. zák. právo trvalého užívání
pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného
budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého
užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí
s provozem této budovy nebo stavby, který trvá ke dni účinnosti tohoto zákona
(tj. zákona č. 103/2000 Sb. od 1. 7. 2000), se mění uplynutím jednoho roku od
účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo
toto právo zřízeno.
Z uvedené zákonné úpravy, rozhodné pro posuzovanou věc, vyplývá především to,
že je nezbytné rozlišovat mezi právem hospodaření, týkajícím se majetku
svěřeného hospodářskému zařízení, sloužícího předmětu činnosti hospodářského
zařízení na straně jedné a právem trvalého užívání pozemku jako speciálního
dobového institutu, týkajícího se svěřeného státního majetku, avšak se
specifickým, zúženým režimem užívání. Tyto dva právní instituty nelze tudíž
směšovat či zaměňovat.
Pro předmětné právo trvalého užívání pozemku – až do jeho zániku – platilo
proto také omezené dispoziční právo trvalého uživatele, resp. i jeho
zřizovatele s tímto majetkovým právem nakládat. Proto také posléze došlo k
zákonné úpravě přeměny institutu trvalého užívání pozemku ve vlastnické právo.
Platná právní úprava práva trvalého užívání pozemků byla adresná a toto právo
tak získalo konkrétní hospodářské zařízení, v daném případě Autoturist p. o. s.
Je tudíž správná též úvaha soudu prvního stupně potvrzená odvolacím soudem, že
toto právo zaniklo spolu se svým trvalým uživatelem ke dni výmazu Autoturistu
p. o. s. z obchodního rejstříku dne 6. 8. 1992.
Hospodářský zákoník a ani prováděcí předpis (vyhl. č. 119/1988 Sb., o
hospodaření s národním majetkem) neřešily otázku trvalého užívání v případě
zániku organizace, jíž bylo toto právo zřízeno. V Komentáři k Hospodářskému
zákoníku, Orbis 1965, str. 227 b), zastávám názor, že právo trvalého užívání
bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro níž bylo právo trvalého
užívání zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace
přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou
organizaci nepřecházejí. Právo trvalého užívání tedy vždy zanikne současně se
zánikem organizace, již byl majetek předán k trvalému užívání.
Dovolací soud se těmito závěry s ohledem na povahu tohoto institutu ztotožňuje.
Z toho vyplývá, že právo trvalého užívání pozemků nemohlo v posuzovaném případě
přejít na nového uživatele Autoturist a. s, a to ani vkladem do základního
kapitálu obchodní společnosti jejím zakladatelem, tj. ústředním autoklubem ČSFR.
Tím je dána i odpověď na právní otázku, položenou dovolatelem, tzn. že právo
trvalého užívání nemohlo přejít na dalšího nabyvatele univerzální sukcesí,
kterou by představoval vklad celého bývalého hospodářského zařízení do nově
vzniklé akciové společnosti.
Pokud dovolatel v dovolání odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího sodu ze dne 23.
10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008), popř. rozhodnutí téhož soudu z 29. 6.
2004, sp. zn. 28 Cdo2599/2003 je třeba uvést, že v těchto rozhodnutích nebyla
uvedená otázka jednoznačným způsobem vyřešena.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
zásadní právní význam. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je
správné, dovolání však zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, když dovolání bylo odmítnuto a žalobci proto
náhrada nákladů dovolacího řízení nenáleží, přičemž žalované podle obsahu spisu
žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu