28 Cdo 3079/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce S. s. s. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice,
jejímž jménem jedná Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 293/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2006, č. j. 18 Co
432/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech bylo určeno, že žalobce je
vlastníkem čtyř v rozsudku specifikovaných pozemků v katastrálním území D.,
zapsaných na LV č. 580, vedených u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální
pracoviště K. V. Dále soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náklady
řízení v částce 13.078,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní
soud vzal za prokázané, že právnímu předchůdci žalobce byly podle § 70 zákona
č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) a § 10 vyhl. č. 156/1975 Sb. pozemky
předány do trvalého užívání. Žalobce je vlastníkem budovy č.p. 585 na pozemku
parc. č. 856/4. Pozemky parc. č. 856/2 a parc. č. 856/3 jsou pak sousední a
souvisí s provozem výše uvedené budovy. Žalobce k nim má rovněž zřízeno právo
trvalého užívání. Soud prvního stupně vycházel z ust. § 879c občanského
zákoníku (dále jen obč. zák.), ve znění zákona č. 103/2000 Sb., na jehož
základě požádal žalobce stát o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo
vlastnické v jednoroční lhůtě. Předmětné ustanovení bylo sice zákonem č.
229/2001 Sb. zrušeno s účinností od 30. 6. 2001, nálezem Ústavního soudu České
republiky ze dne 9. 3. 2004, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., však byla
zrušena část II. zákona č. 229/2001 Sb., která se ust. § 879c obč. zák. týkala.
Okresní soud z toho dovodil, že platnost ust. § 879c obč. zák. byla obnovena.
Krajský soud pak přijal stejné právní závěry jako soud první instance a jeho
rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opírala o
důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci a o přípustnost pro otázku
zásadního právního významu. Své dovolání žalovaná opřela o řadu sofistikovaných
argumentů, blíže specifikovaných v samotném dovolání.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 občanského soudního
řádu, dále jen o. s. ř.) a za současného splnění podmínky povinného zastoupení
(§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z § 237
odst. 1 písm. c) a jeho důvodnost opírala o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Již dříve dospěl Nejvyšší soud k závěru (viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2205/2005
a další rozhodnutí), že pokud účastník požádal v souladu s ust. § 879c odst. 4
obč. zák. o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické (což se v
tomto případě stalo dopisem žalobce ze dne 10. 10. 2000), pak k této změně
došlo od 1. 7. 2001, tedy v intencích zákona č. 103/2000 Sb. Ust. § 879c obč.
zák. bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 6.
2001, tedy o pouhý jeden den dříve, než mohla uplynout lhůta jednoho roku,
předpokládaná v ust. § 879c obč. zák.
Ústavní soud však svým nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 zrušil
část druhou zákona č. 229/2001 Sb. Nejvyšší soud je vázán plenárním nálezem
Ústavního soudu, i tou částí odůvodnění, kde je zřejmý právní názor Ústavního
soudu, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav
založený ustanoveními §§ 879c, 879d a 879e obč. zák. V souladu s tímto nálezem
Nejvyšší soud již rozhodl v obdobných věcech – zejména je nutné upozornit na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5426/2007, ve kterém je podrobně
rozvedena otázka vázanosti obecných soudů rozhodnutím Ústavního soudu a taktéž
zde Nejvyšší soud dovodil, že zrušením části druhé článku II. cit zákona se
následně obnovuje právní stav založený ustanoveními §§ 879c, 879d a 879e obč.
zák.
Pokud jde o vztah ustanovení § 879c obč. zák. a nezrušené části IV. zákona č.
229/2001 Sb., byla tato problematika rovněž již dříve judikována, např. v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1961/2006.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc rozhodnou právní otázku z hlediska hmotného
práva správně a vzhledem ke konstantní judikatuře bez jakékoli kontradikce
vyšších instancí věc nevykazuje ani judikatorní přesah ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud
proto dovolání žalované odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s.
ř.).
Žalobci nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu