28 Cdo 5426/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v
právní věci žalobce V., a.s. (dosud spotřební družstvo P.), (dříve v P., ),
zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r., jejímž jménem jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v P., o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 27 C 53/2006, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, č. j. 35 Co
148/2007-58, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná má povinnost nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve
výši 6.307,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalobce.
Městský soud v Praze potvrdil svým rozsudkem shora uvedeným rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2006, č.j. 27 C 53/2006-36, jímž
bylo určeno, že žalobce je vlastníkem (v rozsudku soudu prvního stupně detailně
specifikovaných) šesti pozemků v k.ú. Krč, zapsaných na LV č. 1816, vedených u
Katastrálního úřadu P., obec P. Odvolací soud rozhodl též povinnosti žalované
nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12.257,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. T. R.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce požádal příslušný státní orgán
(žalovanou) ve lhůtě stanovené v § 879c odst. 4 občanského zákoníku (ve znění
po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., o změně zákona o vlastnictví bytů
a některých dalších zákonů, jež nabyla účinnosti 1. 7. 2000), o změnu práva
trvalého užívání na právo vlastnické. Uplynutím lhůty jednoho roku ode dne
účinnosti cit. zákona došlo ke změně práva trvalého užívání na právo
vlastnické, svědčící žalobci. Odvolací soud považoval derogační rozhodnutí
Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004, kterým byla zrušena část
druhá zákona č. 229/2001 Sb., o změně zákona o majetku ČR, za rozhodnutí s
následkem takového stavu věci, jaký předcházel před účinností zákona č.
229/2001. Taktéž poukázal na konstantní rozhodování Nejvyššího soudu v
obdobných věcech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
opírala o důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a o
přípustnost pro otázku zásadního právního významu. Tu spatřovala v tom, že
zrušení příslušných ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. Ústavním soudem by nemělo
mít za následek „oživení“ původně zrušených ustanovení; tedy se v tomto ohledu
nemohl stát žalobce vlastníkem předmětných pozemků ve smyslu ustanovení § 879c
odst. 1 a 4 obč. zák. Vlastnické právo k předmětným pozemkům mělo být pro
žalovanou zachováno. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Ztotožnil se s právním
názorem odvolacího soudu; měl za to, že nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3.
2004 došlo k obnovení stavu založeného podle ustanovení § 879c odst. 1 a 4
obč. zák. tak, jak bylo Ústavním soudem zamýšleno. Tento stav nebyl následně
dotčen jinou změnou právní úpravy. Vlastnické právo k pozemkům tak přešlo na
žalobce. Ten navrhl, aby dovolací soud zamítl dovolání žalované.
Žalovaná právnická osoba podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž
by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti
dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy pod
tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl již dříve - viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo
2205/2005 a další rozhodnutí, viz níže - k závěru, že požádal-li účastník (zde
doručením písemnosti žalované dne 13. 4. 2001) v souladu s ustanovením § 879c
odst. 4 obč. zák. o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické,
pak došlo k této změně – v intencích zákona č. 103/2000 Sb. – od 1. 7. 2001.
Toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne
30. 6. 2001, tedy o den dříve, než mohla uplynout lhůta jednoho roku uvedená v
§ 879c odst. 4 obč. zák.
Ústavní soud však svým nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. Pl. ÚS 2/02,
zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., a to dnem 31. 12. 2004. Nejvyšší
soud je vázán plenárním nálezem Ústavního soudu, i tou částí odůvodnění, kde je
zřejmý právní názor Ústavního soudu, že zrušením části druhé čl. II. zákona č.
229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c/, d/ a e/ obč.zák. V
souladu s tímto nálezem Ústavního soudu Nejvyšší soud již dříve rozhodoval v
obdobných věcech; zejména je nutné upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, ve kterém Nejvyšší soud podrobně
rozvedl otázku vázanosti obecných soudů rozhodnutím Ústavního soudu a taktéž
dovodil, že zrušením části druhé článku II. cit. zákona se následně obnovuje
právní stav založený ustanoveními § 879c/, d/ a e/ obč. zák.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska
hmotného práva správně. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní
význam napadeného rozsudku nejsou splněny, nebyla nalezena žádná judikatorní
mezera či kontradikce a Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítá (§ 243b
odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobce má podle § 243 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k
dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby,
tj. 10.000 ,- Kč (§ 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15), krácená o 50% podle § 18
odst. 1 téhož předpisu za jediný úkon v dovolacím řízení na 5.000,- Kč. Poté je
nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.); s přihlédnutím k DPH pak byly náklady řízení žalobce vyčísleny
částkou 6.307,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu