28 Cdo 1466/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J.
K., zast. JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16,
proti žalované VRL Praha a. s., IČ: 45272905, se sídlem v Praze, Ke Kablu
378/24, zast. Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova 6,
o zaplacení částky 455.422,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 7 C 132/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 25. září 2012, č. j. 17 Co 331/2012-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám JUDr. Ivana Vávry,
advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení
ve výši 12.632,40 Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalované potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2011, č. j. 7 C
132/2009-113, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci
455.422,- Kč, a ve výrocích III., IV. a V. o nákladech řízení (výrok I.);
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel
ze zjištění, že žalobce, coby vlastník staveb zbudovaných na níže uvedených
pozemcích, v letech 2007 a 2008 užíval parcely č. 714/2, 714/3, 715/3, 715/4,
715/5, 715/6 a 715/7 katastrálního území D. M. (dále jen – „předmětné
pozemky“), vlastněné žalovanou, aniž jej k tomu opravňoval jakýkoliv právní
důvod (nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou mezi účastníky řízení dne 8.
6. 1994 zanikl písemnou výpovědí doručenou žalovanou žalobci dne 2. 4. 2004 v
šestiměsíční výpovědní době). Ačkoliv obvyklá výše nájemného za užívání
předmětných pozemků zastavěných stavbami ve vlastnictví jiné osoby určená
soudem ustanoveným znaleckým ústavem dosáhla za rok 2007 částky 251.820,- Kč a
za rok 2008 částky 258.815,- Kč, žalobce zaplatil žalované za jejich užívání v
roce 2007 částku 513.880,- Kč a v roce 2008 částku 452.177,- Kč.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že
se žalobce bezesmluvním užíváním předmětných pozemků, na nichž jsou zbudovány
stavby v jeho vlastnictví, na úkor žalované ve smyslu ust. § 451 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč.
zák.“), bezdůvodně obohatil. Získal tak majetkový prospěch odpovídající částce
obvykle vynakládané v daném místě a čase za užívání obdobných (zastavěných)
pozemků, např. formou nájmu. Dle ust. § 458 odst. 1 obč. zák. byl tudíž povinen
zaplatit žalované za užívání pozemků peněžitou náhradu ve výši obvyklého
nájemného, které za období let 2007 a 2008 činilo celkem 510.635,- Kč. Poněvadž
však žalobce za užívání předmětných pozemků v uvedeném období zaplatil žalované
celkem 966.057,- Kč, tj. o 455.422,- Kč více, než kolik zaplatit měl, vzniklo
úhradou dotčené částky bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu - §
451 obč. zák.) naopak straně žalované, a to ve výši odpovídající onomu
přeplatku. Odvolací soud proto žalobě vyhověl co do částky 455.422,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že se
vlastníku pozemku, na němž se nachází stavba ve vlastnictví jiné osoby, musí za
bezesmluvní užívání zastavěného pozemku dostat stejné peněžité náhrady jako v
případě užívání pozemku, jenž zastavěn není. Z uvedeného důvodu zpochybňovala
závěry soudů nižšího stupně o výši obvyklého nájemného učiněné na základě
znaleckého posudku vypracovaného ustanoveným znaleckým ústavem, dle něhož je
výše obvyklého nájemného za pozemek zastavěný stavbou osoby odlišné od
vlastníka pozemku podstatně ovlivněna samotnou skutečností, že jde o zastavěný
pozemek (znalecký ústav snížil výši obvyklého nájemného za zastavěný pozemek
oproti nájemnému za pozemek nezastavěný o 20 % použitím koeficientu 0,8). V
okolnosti, že otázka výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání zastavěného
pozemku nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, přitom
dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího
soudu. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že otázka výše obvyklého nájemného se v celém
řízení podrobně řešila a zastavěnost pozemku je pro její určení naprosto
zásadní. Daný stav byl ve znaleckém posudku náležitě zhodnocen a dovolatelka
proti výši bezdůvodného obohacení stanovené posudkem nic nenamítala ani v
řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Výhrady k
vypracovanému znaleckému posudku pak měla uplatnit dříve než v dovolání.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně
je zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3, věty
prvé, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že
výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v bezesmluvním
užívání pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka
pozemku (§ 458 odst. 1 obč. zák.) odpovídá obvyklému nájemnému vynakládanému v
daném místě a čase za užívání takovéhoto zastavěného pozemku, tzn., že výši
peněžité náhrady ovlivňuje zastavěnost užívaného pozemku.
Nejvyšší soud se otázkou způsobu určení výše peněžité náhrady za bezesmluvní
užívání zastavěného pozemku opakovaně zabýval. Vždy přitom dospěl k závěru, že
při stanovení výše bezdůvodného obohacení od skutečnosti, že pozemky jsou
zastavěny stavbou jiného vlastníka, nelze odhlédnout. Jinak by se navozoval
stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka
judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí vycházet z
finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož
majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou
nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy;
důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z
judikatury Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25
Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53,
ročník 2000, rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek
ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky
vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té,
jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým
charakterem odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba
při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož
plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka
(k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 4930/2009). Pokud reálně není možné v daném případě zajistit
dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po
odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve
svých úvahách (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 900/2012).
Jestliže tedy odvolací soud při určování výše peněžité náhrady za bezesmluvní
užívání předmětných pozemků zohlednil okolnost, že jde o pozemky zastavěné
stavbami ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemků, postupoval v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v
projednávané věci.
K tvrzení, že obvyklá výše nájemného za užívání předmětných pozemků v rozhodném
období dosahovala vyšších částek, než ke kterým dospěly soudy nižšího stupně,
ostatně přihlédnout ani nelze, neboť dovolatelka uvedenou skutkovou okolnost
uplatňuje v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. nově až v dovolacím
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20
Cdo 709/2003). Zpochybňuje-li dovolatelka svými námitkami závěry znaleckého
posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného za případný
pronájem pozemků v jejím vlastnictví, napadá tím navíc správnost hodnocení v
řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových
zjištění a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.
s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak -
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné. Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou
námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání
založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28
Cdo 3138/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32
Odo 618/2004).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení
sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1
písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném a účinném znění, dále jen –
„advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu
protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 455.422,- Kč (§ 8
odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 10.140,- Kč (§ 7 bod 6 advokátního
tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13
odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady
dovolacího řízení ve výši 12.632,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu