28 Cdo 2359/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobců a) J. B., b) M. B., oba bytem H. n. V., H. 11, zastoupených Mgr.
Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti
žalovanému Š. M., nar. 26. 1. 1950, bytem Č. B., zastoupenému JUDr. Jaroslavou
Krybusovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla
Otakara II. č. 58/16, o zaplacení částky 250.600,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 180/2008, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11.
2011, č. j. 19 Co 2200/2011-366, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2011, č. j. 19 Co
2200/2011-366, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2012, č. j. 19 Co
2200/2011 – 384, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se svým návrhem domáhali po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve
výši 250.600,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění návrhu uvedli, že jsou
podílovými spoluvlastníky pozemků v areálu letiště H. v katastrálním území H.,
které v minulosti žalovaný užíval na základě nájemní smlouvy. Přestože následně
nájemní smlouvu vypověděl, předmětné pozemky užívá i nadále. Na některých jsou
umístěny stavby ve vlastnictví žalovaného, jiné užívá za účelem přístupu k
letištní ploše a jiné manipulaci. Po celou dobu užívání pozemků bez právního
důvodu žalovaný za toto užívání hradí žalobcům částku 1 Kč za m2 ročně. Žalobci
se domnívají, že je tato částka nepřiměřeně nízká a na straně žalovaného tak
vzniká bezdůvodné obohacení, kterého se domáhají za období od 19. 5. 2006 do
30. 6. 2010. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že výše bezdůvodného obohacení měla vycházet
z částky, kterou inkasují ostatní pronajímatelé pozemků v areálu letiště, a
která činí nejčastěji právě 1,- Kč za m2 ročně. Soudy obou stupňů zjistily, že pozemky v areálu letiště H. vlastní kromě
žalobců i několik dalších osob, které mají uzavřené nájemní smlouvy s A. Č. B. Z uvedených nájemních smluv (č. l. 251, 264, 272, 276, 289, 294, 299 a 304),
kterými soud prvního stupně provedl dokazování, bylo zjištěno, že výše
nájemného je ve většině případů stanovena na 1,- Kč/1 m2. Jedině v nájemní
smlouvě příbuzných žalobců (č. l. 251) je u některých parcel sjednané nájemné
ve výši 5,- Kč/ 1 m2 ročně. Z uvedených smluv se podává, že pozemky byly
pronajaty za účelem provozování letecké činnosti a nachází se na nich vzletová
a přistávací dráha, letištní zařízení a stavby. Z nájemní smlouvy žalobců se
žalovaným (č. l. 145), výpovědi nájemní smlouvy ze dne 28. 1. 2004 (č. l. 232)
a dopisu žalovaného, v němž navrhuje uzavření nové nájemní smlouvy (č. l. 45)
vyplývá, že žalovaný si předmětné pozemky pronajímal společně se společností
Helicopter s.r.o. Následně došlo k vypořádání spoluvlastnictví žalovaného a
společnosti Helicopter s.r.o. k budovám nacházejícím se na předmětných
pozemcích. Z uvedeného důvodu žalovaný nájemní smlouvu vypověděl a navrhl
žalobcům uzavření nové nájemní smlouvy, kde by figuroval jako jediný nájemce. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. července 2011, č.j. 34
C 180/2008-336, žalobě vyhověl do výše 159.425,- Kč s příslušenstvím (výrok I.)
a zamítl v částce 91.175,- Kč s příslušenstvím (výrok II.). Po provedeném
dokazování dospěl k závěru o deformaci tržního prostředí v areálu letiště. Proto usoudil, že ke stanovení obvyklé výše nájemného v daném případě není
vhodné aplikovat porovnávací metodu, neboť se nejedná o situaci, kdy se
srovnávané ceny vytvářejí ve fungujícím tržním prostředí. Z uvedeného důvodu
použil nájemné odvozené od tržní ceny pozemků v dané lokalitě, když vyšel ze
znaleckého posudku soudního znalce Ing. R. K., který stanovil nájemné na výši 5
Kč za m2 ročně. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č.j.
19 Co 2200/2011-366 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu v částce 159.425,- Kč s příslušenstvím zamítl a žalobcům uložil
povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté co opětovně provedl dokazování některými listinnými důkazy,
konkrétně znaleckým posudkem Ing. V. P. z roku 1999 a nájemními smlouvami na
pozemky v areálu letiště, u kterých bylo smluveno nájemné ve výši 1 Kč za m2
ročně, dospěl k závěru, že v areálu letiště není tržní prostředí nijak
deformováno a výše obvyklého nájemného tak činí 1 Kč,- za m2 ročně. B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřují v § 237 odst. 1 písm. a). Jako dovolací důvody uvedli, že řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.] a dále, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně
namítali:
a) odvolací soud nesprávně aplikoval § 458 odst. 1 obč. zák., neboť
nesprávně stanovil obvyklou výši nájmu, vycházel-li ze závěru o fungujícím
tržním prostředí v dané lokalitě, aniž by k tomu provedl jakékoliv důkazy.
b) odvolací soud nezkoumal platnost nájemních smluv, kterými provedl
dokazování. Rovněž nezkoumal, zda nedošlo k uzavření měnících dodatků o zvýšení
nájemného k těmto smlouvám. Nebylo provedeno dokazování, kterým by se
potvrdilo, nebo vyvrátilo tvrzení o cenovém diktátu dominantního nájemce na
daném trhu. Navíc odvolací soud stanovil výši obvyklé ceny odlišně od soudního
znalce Ing. F., ačkoliv z jeho znaleckého posudku vycházel.
c) odvolací soud se nezabýval možností aplikace ustanovení § 676 odst. 2
obč. zák., o zákonném obnovení nájemní smlouvy zaniklé uplynutím doby.
d) odvolací soud nesprávně uložil každému ze žalobců povinnost nahradit
polovinu nákladů řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Zákonem č. 404/2012 Sb. byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 novelizován občanský
soudní řád. V rámci novely doznala úprava dovolacího řízení podstatných změn. V
přechodných ustanoveních k uvedené novele občanského soudního řádu se uvádí, že
dovolání „proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode
dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ (srov. čl. II odst. 7 zákona č. 404/2012
Sb.) Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci bylo vydáno dne 8. 11.
2011, tedy před účinností zákona č. 404/2012 Sb. Dovolací soud proto dovolání
žalobce projednal podle znění občanského soudního řádu účinného ke dni 31. 12.
2012, s výjimkou ustanovení § 243c odst. 3 zákona, který použil v znění účinném
k 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř.
Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé, je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. K námitkám nesprávné aplikace § 458 odst. 1 obč. zák. (ad a/)
Námitka uvedená pod písmenem a) je důvodná. Podle § 456 občanského zákoníku se
předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Uživatel cizí věci však spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit
nedokáže. Občanský zákoník pro tento případ stanoví, že nelze-li vydat vše, co
bylo nabyto bezdůvodným obohacením, musí být „poskytnuta peněžitá náhrada“
(srov. § 458 odst. 1 obč. zák.). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila,
že tato náhrada musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného
za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006). Judikatura obsahuje i další konkrétní pravidla pro určení obvyklé ceny (nájmu),
která vymezují obsah tohoto pojmu. Bez zohlednění této související judikatury
nelze správně aplikovat § 458 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 6. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007 Nejvyšší soud ČR
uvedl, že výše bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu
odpovídá částce, „kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit
podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně “obvyklou” vzhledem ke
srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak
posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní
věci.“ V usnesení ze dne 24. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 5441/2007 Nejvyšší
soud dovozuje, že: „výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez
právního důvodu odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na
trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné), a je dána nabídkou a
poptávkou[…]“. V rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009,
Nejvyšší soud opět zdůrazňuje, že majetkovým vyjádřením prospěchu získaného
užíváním věci bez právního důvodu „je peněžitá částka, která odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě
formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní
smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného.“
Kromě těchto rozhodnutí se určením obsahu pojmu „obvyklá cena“ zabývají i další
rozhodnutí, která aprobují využití kupní ceny statku k určení obvyklé ceny za
jeho užívání. V rozsudku ze dne 20. března 2012, sp. zn.
28 Cdo 337/2011,
Nejvyšší soud uvedl, že „je legitimní, aby znalec stanovil obvyklou cenu
nájemného určitým (správně určeným) procentem z obvyklé kupní ceny užívané
věci; znalecký ústav […] však stanovil nájemné za užívání předmětných pozemků
procentem z jejich úřední ceny, a tedy výši nájemného - v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu - vyčíslil v kvaziúřední výši nereflektující
poměry na trhu.“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2012, sp. zn. 28
Cdo 4022/2011, pak dodal, že „soudy při zjišťování výše obvyklého nájemného
musí sledovat ocenění užívacího práva a nikoliv užívané věci, byť sama hodnota
užívané věci může být relevantním kritériem při hodnocení přiměřenosti zjištěné
výše obvyklého nájemného (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009).“ Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v
rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, Nejvyšší soud
poukázáním na hodnotu užívané věci (v daném případě automobilu) dochází k
závěru o nepřiměřeně vysoce odhadované náhradě za užívání věci bez právního
důvodu (soudní znalec dospěl k náhradě šesti až osminásobně překračující cenu
vozidla). Nic však nebrání tomu, aby tržní cena statku mohla být použita jako
korekce i v případě nepřiměřeně nízce stanovené hodnoty užívání věci bez
právního důvodu. Z uvedeného lze dovodit několik pravidel pro stanovení výše obvyklé ceny: Musí
se jednat o cenu danou nabídkou a poptávkou, která odpovídá výši úhrady za
obdobné plnění za běžných okolností. Je nutno respektovat všechny specifické
podmínky daného vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání). Pro úplnost dovolací soud uvádí definice obvyklé ceny, které lze nalézt v
právním řádu: Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku (v § 2 odst. 1),
obvyklou cenou rozumí takovou, „která by byla dosažena při prodejích stejného,
popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v
obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny
okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy
mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani
vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav
tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní
vztahy mezi prodávajícím a kupujícím.“. Další definici nalezneme v zákoně č. 526/1990 Sb., o cenách (§ 2 odst. 6), který obvyklou cenu definuje jako cenu
„shodného nebo z hlediska užití porovnatelného nebo vzájemně zastupitelného
zboží volně sjednávaná mezi prodávajícími a kupujícími, kteří jsou na sobě
navzájem ekonomicky, kapitálově nebo personálně nezávislí na daném trhu, který
není ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže“.
Jak vyplývá z předeslaného, judikatura Nejvyššího soudu i zákony při stanovení
obvyklé ceny kladou důraz na její určení s ohledem na běžné okolnosti (v
judikatuře „běžné okolnosti“, zákon o oceňování uvádí, že se do výše obvyklé
ceny „nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu“, zákon o cenách pak, mimo
jiné, hovoří o „ekonomické nezávislosti stran“). V souzené věci z nájemních smluv soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že
pozemky v areálu letiště H. pronajímají kromě žalobců i další osoby (jejich
nájemní smlouvy lze najít ve spisu pod č. l. 251, 264, 272, 276, 289, 294, 299
a 304). Dále soudy obou stupňů zjistily, že pozemky byly pronajaty za účelem
provozování letecké činnosti a nachází se na nich vzletová a přistávací dráha,
letištní zařízení a stavby. Z nájemní smlouvy žalobců ze dne 16. 12. 1999 se
žalovaným (č. l. 145), výpovědi nájemní smlouvy ze dne 28. 1. 2004 (č. l. 232)
a dopisu žalovaného, v němž navrhuje uzavření nové nájemní smlouvy (č. l. 45)
bylo zjištěno, že žalovaný si předmětné pozemky pronajímal společně se
společností Helicopter s.r.o. Protože následně došlo k vypořádání
spoluvlastnictví k budovám nacházejícím se na předmětných pozemcích, žalovaný
nájemní smlouvu vypověděl a navrhl žalobcům jako jediný nájemce uzavření nové
nájemní smlouvy. Z uvedených skutkových zjištění obou soudů plyne, že letiště H. je samostatným
trhem, protože na něm existuje omezený počet subjektů na straně pronajímatelů i
nájemců a z důvodu zastavění pozemků stavbami nájemců není pravděpodobné, aby
na tento trh vstoupil nový subjekt. Je těžko představitelné, že by nájemcům
pozemků pod letištěm konkuroval jiný subjekt, který by nabízel vlastníkům
pozemků lepší podmínky. Rovněž absurdní je představa, že by vlastníkům pozemků
pod letištěm mohl být reálnou konkurencí vlastník pozemků sousedících s areálem
letiště. Na tomto trhu tak vystupuje na straně poptávky vždy jeden ze dvou
nájemců (žalobce, nebo A. Č. B.). Na straně nabídky vystupuje vždy jeden z
několika pronajímatelů. Protože se na pozemcích nacházejí letištní budovy a
zpevněné plochy, žádný z nájemců nemá jinou možnost, než si pronajmout určitý
pozemek (na kterém se nachází určitá část letiště) právě od určitého
konkrétního pronajímatele (vlastníka předmětného pozemku). Žádný z
pronajímatelů nemá jinou možnost (vzhledem k absenci námitky neoprávněnosti
staveb na pozemcích žalobců lze usuzovat na jejich oprávněnost), než pronajmout
své pozemky určitému nájemci, a to tomu, jehož stavby se na předmětném pozemku
nacházejí, resp. s nimi funkčně souvisejí. Ani jedna ze stran vztahu tedy nemá
možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního. Stručně řečeno, o žádný pozemek ani žádného nájemce neprobíhá soutěž. Z
předeslaných důvodů je trh s pozemky v areálu letiště H. uzavřeným trhem a
podmínky na něm nelze označit za běžné.
Proto také lze souhlasit s argumentem
žalobců, že by bylo absurdní, aby v uzavřeném prostředí areálu letiště, byla
stanovena obvyklá výše nájemného za použití porovnávací metody, která je
determinována deformovanou výší nájemného dosahovanou u ostatních
pronajímatelů, kteří se tržně nechovají. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že v souzené věci je pro
stanovení obvyklé ceny třeba srovnat výši nájemného i s nájemným jiných pozemků
v dané lokalitě, ač způsob užívání těchto pozemků není stejný. Cílem je
zjistit, jaké nájemné by žalobci mohli dosáhnout, kdyby měli možnost svůj
pozemek pronajmout jinému subjektu. Současně při stanovení obvyklé výše nájmu
lze vycházet i z hodnoty pozemků, ne však bezvýhradně, protože „soudy při
zjišťování výše obvyklého nájemného musí sledovat ocenění užívacího práva a
nikoliv užívané věci“ (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011). Poptávka po nájmu pozemku totiž nemusí
kopírovat poptávku po koupi pozemků.
2. K námitkám vad dokazování (ad b/)
Námitka uvedena pod písmenem b), týkající se nepřezkoumání platnosti,
pravdivosti provedených důkazů, nedostatku provedených důkazů a hodnocení
důkazů není důvodná. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací.
Účastnici tedy mají povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné
skutečnosti. Pokud účastník skutečnosti pro něj příznivé netvrdí a tyto
nevyjdou v řízení ani jinak najevo, je důsledkem pro něj nepříznivé rozhodnutí.
Námitkou stanovení výše obvyklého nájmu odlišně od znalce Ing. F. žalobci
uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování) Skutkové zjištění nemá v důsledku vadného hodnocení
důkazů oporu v provedeném dokazování tehdy, je-li v hodnocení důkazů odvolacím
soudem z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti nebo věrohodnosti logický
rozpor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo
1183/2006) Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je
tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v
provedeném dokazování oporu v podstatné části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. března. 2011, sp. zn. 23 Cdo 628/2010) Skutečnost, že soud nemůže
přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neznamená, že je
znaleckým posudkem vázán, a že jej musí bez dalšího převzít (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010), neboť jde
jen o jeden ze soudem hodnocených důkazů. V souzené věci dovolací soud nemá za
to, že by skutkové zjištění odvolacího soudu nemělo v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Ačkoliv odvolací soud vycházel i ze znaleckého posudku
Ing. F., rovněž tak vycházel i z jiných důkazů, zejména nájemních smluv mezi A.
a vlastníky ostatních pozemků v areálu letiště H. Skutkové zjištění o výši
obvyklého nájmu se tak opírá i o jiné důkazy a dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. tak nemůže být založen skutečností, že soud nepřevzal závěr
znaleckého posudku bez dalšího. Proto ani uvedená námitka není důvodná.
3. K ostatním námitkám
Námitka uvedená pod písmenem c), týkající se možnosti aplikace § 676 odst. 2
obč. zák. není důvodná. Dle ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. „Užívá-li
nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na
vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se
nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně.“ Pro
aplikaci citovaného ustanovení je rozhodné, že se vztahuje pouze na případ
skončení nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou. (srov. Jiří Švestka, Jiří
Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2.
vydání, Praha 2009, s. 1926 - 1929). Vzhledem k tomu, že v souzené věci byla
uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou (ve spisu na č. l. 145 - 146), nelze
ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. aplikovat. Navíc se uvedené ustanovení
vztahuje na zánik nájmu uplynutím doby. Ani o tuto situaci se však v souzené
věci nejedná, neboť k zániku nájmu došlo výpovědí.
Dovoláním rovněž napadený výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má
povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání
proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud pro nesprávné právní posouzení věci
rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b
odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího; v
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 ve
sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. února 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu