28 Cdo 4022/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce J. S., bytem v L. K., zastoupeného Mgr. Robertem Šupem, advokátem
advokátní kanceláře JIRÁSEK & ŠUP, se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová
199, proti žalovanému J. K., bytem v S., zastoupenému Mgr. Miroslavem Šipkou,
advokátem se sídlem v Sokolově, Jednoty 1628, o zaplacení částky ve výši
500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn.
9 C 209/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
16. 12. 2010, č. j. 14 Co 398/2010-293, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2010, č. j. 14 Co 398/2010-293,
se v části výroku I., kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze
dne 15. 4. 2010, č. j. 9 C 209/2006-216, tak, že se žaloba co do částky
312.199,- Kč zamítá, a v závislých výrocích II., III., IV. a V. zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 593.379,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaný v období od 24. 11. 2004 do 29. 9. 2008 užíval bez právního
důvodu osobní automobil PEGUOT, (dále jen „předmětné vozidlo“), který od
žalovaného zakoupil na základě kupní smlouvy ze dne 23. 7. 2004. Rozsah takto
vzniklého bezdůvodného obohacení žalobce vyvozoval z hodnoty obvyklého
nájemného (půjčovného) v daném místě a čase pro shodný typ vozidla, a to s
odvoláním na znalecký posudek Ing. B. M. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že předmětné vozidlo neměl v držení
protiprávně a že jej fakticky neužíval. Žalovaný rovněž zpochybnil výši
bezdůvodného obohacení a namítl, že posudek Ing. B. M., který si nechal
zpracovat žalobce, vycházel pouze z ceny běžného nájemného bez přihlédnutí ke
konkrétním okolnostem souzené věci. Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 9 C 209/2006-142, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne
14. 12. 2009, č. j. 9 C 209/2006-187, žalobě částečně vyhověl a žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím;
ve zbytku, tj. co do částky 93.379,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5 2. 2010, č. j. 14
Co 576/2009-195, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při určení rozsahu bezdůvodného
obohacení je třeba vycházet z výše nákladů, které by byly v daném místě a čase
obvykle vynakládány na dlouhodobý pronájem vozidel. V této souvislosti odvolací
soud dovodil, že vedle dlouhodobého nájemného v autopůjčovnách přichází do
úvahy obvyklá cena operativního leasingu. Odvolací soud konečně uvedl, že při
určení výše obvyklého nájemného je nutné přihlížet i k rozsahu služeb, které
ceny autopůjčoven či leasingových pronajímatelů do svých cen obvykle zahrnují,
neboť ty se mohou odlišovat od rozsahu plnění, které žalobce žalovanému poskytl. Soud prvního stupně posléze rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, č. j. 9 C
209/2006-216, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci
částku 500.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k
závěru, že žalovaný se bezdůvodně obohatil užíváním předmětného vozidla ve
vlastnictví žalobce. Při určení výše obvyklého nájemného vyšel soud prvního
stupně z informací oslovených autopůjčoven a leasingových pronajímatelů
(sazebník IC WEST, s.r.o.; ceník Dopravního podniku Mariánské Lázně, a. s.;
sazebník AUTO KALNÝ s. r. o.; vyjádření Regionální inženýrské společnosti, s. r. o.; vyjádření P. O. – APOauto – autopůjčovna; předběžná kalkulace CZECH RENT
CAR spol. s r. o.; vyjádření S. S., Autopůjčovna APSS; zpráva České pojišťovny,
a. s.; zpráva Kooperativy pojišťovny, a. s.; zpráva Allianz pojišťovny, a.s.;
nabídky operativního leasingu V. Č., zprostředkovatele leasingu ŠkoFIN; nabídky
operativního leasingu ROTO DPML, s. r. o., zprostředkovatele leasingu ČSOB
Leasing, a.
s.) a na základě takto provedeného dokazování dospěl k závěru, že
obvyklé nájemné činilo v daném místě a čase částku 12.000,- Kč měsíčně, což za
rozhodné období od 24. 11. 2004 do 29. 9. 2008 představovalo celkovou částku
552.800,- Kč. Tuto částku soud prvního stupně snížil o nutné a účelné náklady
vynaložené žalovaným ve výši 34.749,- Kč. Proto uzavřel, že nárok žalobce
uplatněný v částce 500.000,- Kč je důvodný. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, č. j. 14 Co
398/2010-293, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 187.801,- Kč s
příslušenstvím potvrdil a co do částky 312.199,- Kč s příslušenstvím změnil
tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.); výroky II. až V. rozhodl o
nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se na úkor žalobce užíváním
předmětného vozidla bez právního důvodu bezdůvodně obohatil. Ve vtahu k rozsahu
bezdůvodného obohacení však dospěl k závěru, že výše zjištěného obvyklého
nájemného v částce 12.000,- Kč měsíčně neodpovídá ekonomické realitě, jestliže
by takto zjištěné nájemné za dobu 46 měsíců odpovídalo dvojnásobku hodnoty
samotného vozidla. Odvolací soud dále uvedl, že při stanovení výše bezdůvodného
obohacení nebylo možné vycházet z půjčovného, neboť žalovaný užíval vozidlo
dlouhodobě. V tomto směru vzal za rozhodující výši obvyklé ceny operativního
leasingu, který lépe odpovídá charakteru dlouhodobého užívání. Zároveň uvedl,
že je třeba přihlédnout i k rozsahu služeb, které ceny udávané leasingovými
pronajímateli zahrnují. Odvolací soud následně vyšel z rozdílu hodnoty vozidla
při jeho prodeji žalobci zjištěné na základě kupní smlouvy ze dne 23. 7. 2004 a
hodnoty vozidla při jeho předání žalobci zjištěné znaleckým posudkem znalce J. Š., čímž získal částku ve výši 174.375 Kč, kterou navýšil o průměrnou hodnotu
spotřebitelského úvěru. Na základě uvedeného postupu dospěl k závěru, že výše
obvyklého nájemného v případě předmětného automobilu činila 132,068 Kč denně, a
celkový rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného tak za období od 24. 11. 2004 do 29. 9. 2008, tj. 1422 dnů, představuje částku ve výši 187.801,- Kč. B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným
rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako
dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Konkrétně uvedl, že výše bezdůvodného obohacení musí odrážet reálnou a nikoliv
pouze fiktivní možnost pořídit věc na trhu v daném místě a čase. Uvedl, že v
žádném případě nemohl předvídat, že žalovaný bude bránit v užívání vozidla po
dobu čtyř let, přesto však soud tuto skutečnost zohlednil a na základě toho
celkovou částku snížil. Dovolatel tak nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu,
že při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení nelze vycházet z výše
půjčovného jenom proto, že žalovaný užíval vozidlo dlouhodobě. Dále dovolatel
namítl, že není zřejmé, jakými důkazy odvolací soud podpořil své zjištění o
výši spotřebitelských úroků. Uzavřel, že zjištěná výše obvyklého nájemného ve
výši 132,068 Kč denně (tj. 4.010,- Kč měsíčně) neodpovídá ekonomické realitě,
neboť za takovou částku by reálně nikdo osobní automobil k užívání jinému
nepřenechal. Dovolatel současně prostřednictvím podaného dovolání brojil i
proti výrokům o náhradě nákladů řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Ve vztahu k výrokům II., III. a V. rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně
napadeným prostřednictvím dovolání žalobce), kterým bylo rozhodnuto o
povinnosti žalované uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobci, není
dovolání přípustné, neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci
samé ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z
ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o. s. ř. (srov. též usnesení ze
dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Jelikož jsou tyto výroky akcesorické (§
142 o. s. ř.), rozhodnutí o nich se podle § 243d odst. 1 věty druhá o. s. ř.
striktně odvíjí od posouzení správnosti napadeného výroků I. odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.
Ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 312.199,- Kč s
příslušenstvím zamítá, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť dotčeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů,
dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost
dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a dovolací soud z něj při dalších úvahách
vycházel.
2. Dovolací soud rovněž uvádí, že je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán
uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v
dovolání. Dovolací soud se proto (v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním) zabýval pouze otázkou správností právního posouzení rozsahu
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
3. Právní posouzení věci je obecně nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
4. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. „[k]do se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat.“
5. Dle § 458 odst. 1 obč. zák. pak „[m]usí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením,“ přičemž [n]ení-li to dobře možné, zejména
proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
6. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu platí, že
majetkovým vyjádřením prospěchu, který vznikl účastníku užíváním věci bez
právního důvodu, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze
citované pravidlo použít i pro ocenění užívání věcí movitých, včetně automobilů
(srov. např. rozsudek ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1211/2004, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4266/2007). Při
určování výše obvyklého nájemného v daném místě a čase je třeba přihlédnout i k
charakteru užívání vozidla a případným dalším službám, které vlastník vozidla
jeho uživateli v souvislosti s užíváním vozidla poskytoval, tak, aby výše
náhrady za užívání věci odpovídala nájemnému, které v daném místě a čase
platili nájemci za užívání stejných věcí obdobným způsobem.
7. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1526/2009, uveřejněném pod č. C 7561 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, uvedl, že při určení výše náhrady za užívání vozidla je třeba
vyjít z cen nájemného, které v daném místě a čase platili nájemci za dlouhodobé
užívání obdobných vozidel za obdobných podmínek. Vedle dlouhodobého nájemného
vozidel v autopůjčovnách přichází jako základ pro určení výše obvyklého
nájemného v úvahu např. obvyklá cena operativního leasingu, neboť při
operativním leasingu leasingový pronajímatel umožňuje leasingovému nájemci
užívání předmětu leasingu (typicky automobilu) na určitou dobu, po které se věc
vrací zpět pronajímateli. Zároveň je nutno přihlédnout i k rozsahu služeb,
které ceny udávané autopůjčovnami a leasingovými pronajímateli zahrnují, a
které se mohou lišit jak od sebe navzájem, tak od plnění, které v projednávané
věci žalovaný žalobkyni poskytoval.
8. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že při
výpočtu výše obvyklého nájemného je třeba vycházet z rozdílu pořizovací a
zůstatkové hodnoty předmětného vozidla (tzv. amortizace) zvýšeného o průměrný
spotřebitelský úrok. Dovolací soud má však za to, že předeslaný závěr
odvolacího soudu není správný. Amortizace může vyjadřovat pouze snížení účetní
hodnoty předmětného vozidla jako hmotného majetku (např. odpisovou metodou
podle § 56 vyhlášky č. 500/2002 Sb. z účetního ocenění ve smyslu § 24 a násl. zákona č. 563/1991 Sb.). Obvyklým (tržní) nájemným je naproti tomu třeba
chápat, jak vyplývá i z § 2 zákona č. 151/1997 Sb. částku, kterou by bylo nutné
vynaložit při užívání stejného, popř. obdobného majetku v obvyklém obchodním
styku. V tomto směru obvyklé nájemné představuje hodnotu udávanou střetem
nabídky a poptávky ohledně takové věci, služby či práva na relevantním trhu,
tj. v daném místě a čase (srov. Hálek, V. Oceňování majetku v praxi. Bratislava: DonauMedia, 2009. s. 20). Rozdíl mezi pořizovací a zůstatkovou
hodnotou na jedné straně a výše obvyklého nájemného na straně druhé tedy nemusí
nutně korespondovat. Naopak jestliže se např. automobil určité značky při
stejné míře užívání znehodnocuje v průměru méně (tedy rozdíl mezi pořizovací a
zůstatkovou hodnotou je menší), než automobil značky jiné, je pravděpodobné, že
poptávka a v důsledku toho i výše obvyklého nájemného budou v prvním případě
vyšší. Odvolací soud současně přehlíží, že k naplnění skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení není ani nezbytné, aby obohacený cizí věc fakticky
užíval (a tím ji reálně opotřebovával), nýbrž postačuje, aby obohacený měl
možnost věc užívat namísto jejího skutečného vlastníka (srov. závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2007, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4608/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2552/2009). I s
přihlédnutím k těmto případům je zjevné, že míra znehodnocení užívané věci
(rozdíl mezi pořizovací a zůstatkovou hodnotou užívané věci) nemůže být pro
určení výše obvyklého nájemného směrodatná. Uvedené jinými slovy znamená, že
soudy při zjišťování výše obvyklého nájemného musí sledovat ocenění užívacího
práva a nikoliv užívané věci, byť sama hodnota užívané věci může být
relevantním kritériem při hodnocení přiměřenosti zjištěné výše obvyklého
nájemného (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, uveřejněný pod č. C 7561 Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu). Protože část napadeného výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v
uvedeném rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil (§
243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu