28 Cdo 1526/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského
v právní věci žalobkyně Š. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. P.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 167.045,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 212/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.11.2008,
č.j. 18 Co 535/2008-115, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24.11.2008, č.j. 18 Co 535/2008-115,
se zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19.6.2008, č.j. 13 C
212/2006-87, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u soudu dne 31.1.2006, aby
žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku 167.045,- Kč s příslušenstvím.
Uvedla, že dne 3.6.2004 uzavřela se žalovaným „smlouvu o přenechání leasingu“,
podle níž převzala od žalovaného k užívání osobní automobil A. A4 (dále jen
„vozidlo“) a zavázala se splácet za žalovaného cenu vozidla společnosti G.E. C.
M., a.s. s tím, že po zaplacení splátek měl žalovaný vozidlo na žalobkyni
převést. Žalovaný však v prosinci 2005 žalobkyni vozidlo odebral. Žalobkyně se
proto domáhala vrácení zaplacených splátek ve výši 107.045,- Kč, poplatku za
uzavření smlouvy ve výši 30.000,- Kč a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši
30.000,- Kč.
Žalovaný namítal, že důvodem odebrání vozidla žalobkyni bylo prodlení
s úhradou splátek podle smlouvy o přenechání leasingu a že mu žalobkyně jako
úhradu za uzavření smlouvy předala pouze 15.000,- Kč. Proti pohledávce žalované
navrhl započíst svůj nárok na úhradu splátek úvěru ve výši 171.817,- Kč, popř.
nárok na vydání bezdůvodného obohacení v téže částce, a nárok na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19.6.2008, č.j. 13 C
212/2006-87, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 81.499,- Kč
(výrok I.), ve zbývající částce 85.546,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl
o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že dne 31.5.2004
uzavřel žalovaný se společností G.E. C. M., a.s., smlouvu o úvěru ve výši
209.000,- Kč za účelem koupě vozidla A. A4 v téže ceně. Dne 6.6.2004 pak
žalovaný uzavřel se žalobkyní „smlouvu o přenechání leasingu“ (datovanou
3.6.2004), v níž se žalobkyně zavázala platit měsíční splátky úvěru ve výši
9.043,02 Kč s tím, že pokud smlouvu poruší, vrátí žalovanému vozidlo a složí
částku 30.000,- Kč, čímž bude smlouva „zrušena“. Stejnou částku měl zaplatit
žalovaný v případě porušení smlouvy z jeho strany. Smlouva byla „uzavřena s
tím, že při poslední splátce bude auto přepsáno“ na žalovanou. Soud prvního
stupně považoval smlouvu o přenechání leasingu za neplatnou pro neshodu vůle a
projevu účastníků, neboť žalobkyně měla za to, že bude za žalovaného platit
splátky leasingu vozidla, ačkoli žalovaný byl již v době uzavření smlouvy
vlastníkem vozidla. Neplatným pak bylo podle soudu prvního stupně rovněž
ustanovení o smluvní pokutě, neboť nebylo dostatečně specifikováno porušení
smluvní povinnosti. Proto soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku
žalovaného týkající se zaplacení splátek úvěru ve výši 171.817,- Kč a smluvní
pokuty ve výši 30.000,- Kč. Dále vzal za prokázané zaplacení částky 15.000,- Kč
jako poplatku za uzavření smlouvy. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o přenechání
leasingu přiznal žalobkyni nárok na vrácení částek, které zaplatila namísto
žalovaného společnosti G.E. C. M., a.s., ve výši 107.045,- Kč a poplatku za
uzavření smlouvy ve výši 15.000,- Kč, od nichž odečetl nárok žalovaného na
náhradu za užívání vozidla žalobkyní ve výši 40.546,- Kč, určenou jako
amortizaci vozidla.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.11.2008,
č.j. 18 Co 535/2008-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v
částce 81.499,- Kč zamítl (výrok I.) a žalobkyni přikázal nahradit náklady
řízení žalovanému (výrok II.) a státu (výrok III.). Na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně dovodil, že přenechání leasingu bylo právně
nemožné, neboť žalovaný byl v době uzavření smlouvy již vlastníkem vozidla. I v
případě platnosti smlouvy by však podle ní došlo vzhledem k neplacení splátek k
jejímu zrušení a účastníci byli proto povinni si vrátit vše, co podle ní nabyli
(§ 457 obč. zák.). Podle odvolacího soudu však užívání vozidla nelze ocenit
jeho amortizací, nýbrž cenou, kterou by žalobkyně musela za užívání obdobného
automobilu zaplatit. Cenu užívání by bylo možno určit v částce 1.282.709,- Kč,
vycházející z cen nájemného autopůjčoven, nebo v částce 9.043,- Kč měsíčně,
kterou žalobkyně splácela podle smlouvy o přenechání leasingu. V obou případech
by však byla hodnota užívání vozidla žalobkyní vyšší než bezdůvodné obohacení
žalovaného.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jeho výrokům I. a II., podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Konkrétně namítala, že
„smlouva o přenechání leasingu“ je smlouvou o budoucí smlouvě kupní, jejímuž
uzavření nebránila žádná právní překážka a která byla proto smlouvou platnou.
Protože žalovaný smlouvu jednostranně porušil, má podle žalobkyně povinnost
vrátit žalobkyni zaplacené splátky úvěru, částku, kterou žalobkyně zaplatila
při podpisu smlouvy, a zaplatit smluvní pokutu;
úvahy odvolacího soudu o nájemném za užívání motorového vozidla ve výši 9.043,-
Kč postrádají „jakoukoliv logiku a realitu“, stejně jako znalecké posudky ing.
P., z nichž soudy nižších stupňů vycházely při určování hodnoty užívání vozidla
žalobkyní.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že
obě strany učinily nesporným, že „smlouva o přenechání leasingu“ zanikla. Bez
ohledu na její platnost je proto nutné vzájemné nároky účastníků vypořádat
podle ustanovení o bezdůvodném obohacení;
bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním věci se podle rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 33 Odo 1186/2004 určuje ve výši obvyklého nájemného za užívání shodné
věci v daném místě a čase, a proto je třeba vyjít ze znaleckého posudku Ing. L.
P., který obvyklé nájemné určil v částce 1.282.709,- Kč až 1.567.429,- Kč.
Pokud žalovaný uplatnil námitku započtení, bylo zamítnutí žaloby odvolacím
soudem správné.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
K otázce (ad a/) platnosti „smlouvy o přenechání leasingu“.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle
konstantní judikatury soudů základním principem výkladu smluv je priorita
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který
neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 14.4.2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Při výkladu právního
úkonu je proto třeba vyjít z jeho obsahu. Použití nesprávných právních pojmů,
případně nepřesného označení právního úkonu nečiní právní úkon neplatným,
lze-li jeho obsah zjistit výkladem.
Podle § 534 obč. zák. kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči
jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli.
Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.
V projednávané věci účastníci uzavřeli dohodu, označenou jako „smlouva
o přenechání leasingu“, v níž se žalobkyně zavázala „dle uzavření smlouvy se
společností G. E. C. B. platit měsíční splátky ve výši 9043,02 Kč, a to do 28.
dne v každém měsíci“. V čl. VII. smlouvy se mj. stanoví, že „při poslední
splátce bude auto přepsáno na [žalobkyni]“. Podle čl. VIII smlouvy „po dobu
přenechání leasingu
a užívání auta je povinna [žalobkyně] veškeré závady na autě uhradit sama“.
Nejvyšší soud má za to, že dohoda, kterou se žalobkyně zavázala platit za
žalovaného splátky úvěru u G.E. C. B. a.s., je platnou dohodou podle § 534 obč.
zák. (tzv. dohoda
o převzetí plnění).
Právní názor soudu prvního stupně a odvolacího soudu o neplatnosti „smlouvy
o přenechání leasingu“ pro neshodu vůle žalované a jejího projevu, dovolávající
se skutečnosti, že žalovaná nevěděla o vlastnictví žalovaného k vozidlu, nýbrž
byla přesvědčena o tom, že žalovaný „má auto na leasing“ (tj. vlastníkem
vozidla je leasingová společnost), je nesprávný. Uvedenou skutečnost bylo totiž
třeba posoudit podle ustanovení § 49a obč. zák. o omylu. Soudy nižších stupňů
přehlédly, že omyl zakládá pouze relativní neplatnost právního úkonu podle §
40a obč. zák. Žalobkyně se však neplatnosti „smlouvy o přenechání leasingu“
nedovolala.
Za přehnaně formalistický považuje dovolací soud právní názor odvolacího soudu,
podle něhož „přenechání leasingu“ bylo právně nemožné, neboť žalovaný byl
vlastníkem vozidla. Ze „smlouvy o přenechání leasingu“ totiž jasně plyne vůle
stran směřující k tomu, že žalobkyně bude za žalovaného platit splátky kupní
ceny vozu, aby se po jeho splacení stala vlastnicí vozidla. S přihlédnutím k
ustanovení § 41a odst. 1 obč. zák. (Má-li neplatný právní úkon náležitosti
jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností
zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.) je proto nutno uzavřít, že „smlouva
o přenechání leasingu“ je platnou dohodou o převzetí plnění podle § 534 obč.
zák.
Správný je naopak závěr soudů nižších stupňů o neplatnosti ustanovení čl. V.
a VI. smlouvy, kterými si účastníci dohodli, že v případě porušení smlouvy
zaplatí druhému částku 30.000,- Kč. Citovaná ustanovení je nutno posoudit jako
ustanovení o smluvní pokutě podle § 544 obč. zák. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího soudu jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je to,
aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, v
důsledku jejíhož porušení je dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit (srov.
rozsudek NS ze dne 24.1.2007, sp. zn. 33 Odo 403/2005). Ze slov “porušení
smluvního vztahu” nelze vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního
vztahu, popř. jejich určitý souhrn měly být zajištěny smluvní pokutou, což je
podmínkou pro to, aby při jejich porušení mohla být uplatněna tato sankce
(srov. rozsudek NS ze dne 29.4.1998, sp. zn. 2 Odon 90/97). Protože v
citovaných ustanoveních „smlouvy o přenechání leasingu“ účastníci nevymezili,
které smluvní povinnosti jsou zajištěny smluvní pokutou, je jejich ujednání o
smluvní pokutě neplatné.
Současně podle čl. V. „smlouvy o přenechání leasingu“ bylo dohodnuto, že
„jakmile bude porušena tato smlouva ze strany [žalobkyně], je povinna do 1
měsíce auto odevzdat v pořádku bez závad [žalovanému …]. Tím dnem bude zrušena
smlouva mezi oběma stranami a [žalobkyně] ztrácí nárok na auto.“ Citované
ustanovení je nutno vyložit jako dohodu o právu žalovaného odstoupit od smlouvy
podle § 48 odst. 1 obč. zák. Jestliže v projednávané věci bylo odvolacím soudem
zjištěno, že žalobkyně byla v prodlení s úhradou splátek, uplatnil žalovaný
odebráním vozidla žalobkyni své právo odstoupit od smlouvy. Protože odstoupením
od smlouvy se smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.), odpadl tím
právní důvod plnění mezi účastníky (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Je-li smlouva
neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše,
co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit
plnění, která od žalobkyně přijal, resp. která žalobkyně plnila na základě
„smlouvy o přenechání leasingu“ společnosti G.E. C. M., a.s., oproti povinnosti
žalobkyně vydat žalovanému prospěch, který získala užíváním jeho vozidla, a to
formou peněžité náhrady (§ 458 odst. 2 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že se jedná
o závazek synallagmatický, bylo by nutno nárok žalovaného proti nároku
žalobkyně započíst, i kdyby žalovaný započtení nenamítal (srov. část A III.
stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.3.1975, sp. zn. Cpj 34/74,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1975).
K otázce (ad b/) určení hodnoty užívání vozidla žalobkyní.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu majetkovým vyjádřením prospěchu,
který vznikl účastníku užíváním věci bez právního důvodu, je peněžitá částka,
která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání
věci, zpravidla právě formou nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15.6.1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 53/2000). Obecně lze citované pravidlo použít i pro ocenění
užívání věcí movitých, včetně automobilů (srov. např. rozsudek ze dne
29.11.2006, sp. zn. 33 Odo 1211/2004, nebo ze dne 22.10.2008, sp. zn. 21 Cdo
4266/2007). Při určování výše obvyklého nájemného v daném místě a čase je třeba
přihlédnout i k charakteru užívání vozidla
a případným dalším službám, které vlastník vozidla jeho uživateli v souvislosti
s užíváním vozidla poskytoval, tak, aby výše náhrady za užívání věci odpovídala
nájemnému, které v daném místě a čase platili nájemci za užívání stejných věcí
obdobným způsobem.
V projednávané věci je dovolateli třeba přisvědčit v tom, že určení hodnoty
užívání předmětného vozidla, zakoupeného při uzavření smlouvy za cenu 209.000,-
Kč, po dobu cca 1,5 roku (od června 2004 do prosince 2005) výší obvyklého
nájemného obdobného vozidla v autopůjčovnách v částce 1.282.709,- Kč až
1.567.429,- Kč neodpovídá ekonomické realitě. Ze znaleckého posudku Ing. L. P.
(č.l. 63
a násl. spisu) plyne, že znalec při určení obvyklého nájemného vycházel z cen
půjčovného na jeden měsíc. V projednávané věci je nesporné, že žalovaná užívala
předmětné vozidlo dlouhodobě, a proto je při určování výše bezdůvodného
obohacení třeba vyjít z nákladů, které se v daném místě a čase obvykle
vynakládaly na dlouhodobé užívání vozidel. Ostatně žádný rozumně uvažující
nájemce by neuzavřel smlouvu, která by nájemné za užívání vozidla po dobu 1,5
roku stanovila ve výši šesti až osminásobně překračující cenu vozidla.
Při určení výše náhrady za užívání vozidla nelze bez dalšího vyjít ani z částky
9.043,- Kč měsíčně, neboť uvedená částka byla splátkou úvěru, který si žalovaný
vzal na koupi vozidla, a proto nemusí odpovídat výši obvyklého nájemného
předmětného vozidla. Výše splátek byla stanovena s cílem koupě vozidla, nikoli
jeho (pouhého) užívání.
Z výše uvedené argumentace plyne, že při určení výše náhrady za užívání vozidla
žalobkyní je třeba vyjít z cen nájemného, které v daném místě a čase platili
nájemci za dlouhodobé užívání obdobných vozidel za obdobných podmínek. Vedle
dlouhodobého nájemného vozidel v autopůjčovnách přichází jako základ pro určení
výše obvyklého nájemného v úvahu např. obvyklá cena operativního leasingu,
neboť při operativním leasingu leasingový pronajímatel umožňuje leasingovému
nájemci užívání předmětu leasingu (typicky automobilu) na určitou dobu, po
které se věc vrací zpět pronajímateli. Zároveň je nutno přihlédnout i k rozsahu
služeb, které ceny udávané autopůjčovnami a leasingovými pronajímateli
zahrnují, a které se mohou lišit jak od sebe navzájem, tak od plnění, které v
projednávané věci žalovaný žalobkyni poskytoval.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil, a proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek ve
výrocích, které byly předmětem řízení před odvolacím soudem (§ 243b odst. 3
o.s.ř.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu