33 Odo 403/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně
České republiky – Ministerstva obrany ČR, zastoupené Vojenským úřadem pro
právní zastupování ministerstva obrany, proti žalovaným: 1) Ing. Z. D., 2)
Ing. M. D., zastoupeným advokátem a 3) JUDr. J. D., o zaplacení částky
200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5
C 169/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
29. listopadu 2004, č. j. 17 Co 213/2003-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2004, č.
j. 17 Co 213/2003-143, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
května 2003, č. j. 5 C 169/2002-110, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na
tehdejším žalovaném Ing. F. D. (dále jen „původní žalovaný“), jehož jsou
nynější žalovaní procesními nástupci, domáhala zaplacení částky 200.000,- Kč s
6,5% úrokem z prodlení od 7. 3. 2002 do zaplacení, zastavil řízení o žalobě na
vyklizení blíže specifikovaného pozemku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z
obsahu smlouvy o nájmu uzavřené dne 23. května 1996, kterou žalobkyně pronajala
původnímu žalovanému blíže specifikované pozemky tvořící součást letiště za
účelem sklizně sena, a z dodatku č. 1 k této smlouvě sjednaného dne 8.
listopadu 1996. V něm se smluvní strany dohodly, že nájemce může provést ve
prospěch celkového zkvalitnění travnatých letištních ploch, zejména
provozuschopnosti letiště, jeho rekultivaci v trvání pěti let, a to za
podmínky, že požadované využití letištních ploch musí mít výsledný efekt
rekultivace, t. j. musí vyústit k obnově travního krytu podmiňující
provozuschopnost letiště. Do 31. 12. 2001, t. j. na konci pětiletého využívání
letiště, bude obnovena provozuschopnost letištních travnatých ploch s
požadovanou únosností, rovností povrchu a rozměry letiště. Pro případ nesplnění
těchto povinností byla sjednána smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč. Právě
jejího zaplacení se nyní žalobkyně domáhá. Soud prvního stupně ovšem dospěl k
závěru, že ujednání v dodatku ke smlouvě je neurčité, nesrozumitelné a
nepřezkoumatelné a tudíž neplatné podle § 37 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“). Z textu dodatku totiž není jednoznačně patrno, který závazek je
smluvní pokutou zajišťován, neboť je v něm uvedeno, že nájemce může provést
rekultivaci letiště a je zde tedy možnost, nikoli povinnost. Navíc není ani
stanoveno, kdo a do kdy má provést obnovu travního krytu letiště, že je zde
povinnost pokutu zaplatit a kdo ji má zaplatit. Z dodatku pak není zřejmé ani
to, že nájem pozemku byl sjednán na dobu pěti let a že byl změněn účel nájmu.
Jestliže hlavní závazek je pro neurčitost neplatný, nelze přiznat právo na
zaplacení smluvní pokuty, která má akcesorickou povahu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. listopadu 2004, č. j. 17 Co 213/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel rovněž ze znění nájemní smlouvy a
dodatku k ní a zdůraznil, že z ujednání o smluvní pokutě musí být patrno, na
jaké konkrétní porušení povinnosti je pokuta vázána, t. j. kdy a za jakých
podmínek vzniká právo její zaplacení požadovat. Přitom je třeba rozlišovat mezi
povinností a oprávněním (volbou). Jestliže se v dodatku uvádí, že nájemce může
(za sjednaných podmínek) provést rekultivaci letiště, je zřejmé, že zaplacení
smluvní pokuty nebylo vázáno na porušení smluvní povinnosti, nýbrž na oprávnění
nájemce. Proto je závěr, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně, správný a
soud prvního stupně právem žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z přesvědčení, že napadený rozsudek má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítla, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud chybně považoval
odkládací podmínku, při jejímž naplnění byl původní žalovaný povinen splnit
smluvní závazek zajištěný smluvní pokutou, za oprávnění, jehož nesplnění nelze
smluvní pokutou sankcionovat, a z tohoto důvodu shledal ujednání o smluvní
pokutě neplatným. Zdůraznila, že povinnost, jejíž porušení mělo za následek
vznik povinnosti původního žalovaného zaplatit smluvní pokutu, byla v dodatku
ke smlouvě nezaměnitelně určena. Původní žalovaný byl oprávněn zvolit, zda
pronajaté pozemky bude rekultivovat či nikoli; pokud se ale pro rekultivaci
rozhodl, vzal na sebe současně povinnost používanou plochu znovu zatravnit tak,
aby letiště mohlo být znovu provozováno. Obnova letištní plochy tedy již
nezávisela na jeho vůli, nýbrž na splnění odkládací podmínky, a šlo tudíž o
povinnost, nikoli o oprávnění. Jelikož výše pokuty byla určena konkrétní
částkou a ze znění smlouvy vyplývá jednoznačně, že pokutu je nájemce povinen
zaplatit pronajímateli, považuje žalobkyně ujednání o smluvní pokutě za určité
a tedy platné. Proto navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní především zpochybnili přípustnost dovolání žalobkyně; pro případ, že
je dovolací soud shledá přípustným, se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a
navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Jelikož – jak bude dále uvedeno – odvolací soud vyřešil otázku platnosti
ujednání o smluvní pokutě z hlediska určení povinnosti, na jejíž porušení je
zaplacení pokuty vázáno, v rozporu s hmotným právem, je dovolání žalobkyně,
pokud jde o výrok ve věci samé, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Proto dovolací soud [poté, co se ujistil, že jsou splněny podmínky § 241 odst.
2 písm. b) a odst. 4 a § 241a odst. 1 OSŘ] přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z
obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným
nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky, jež zakládá zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 544 odst. 1 ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle odst. 2 lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí
být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle § 36 odst. 1 ObčZ lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat
na splnění podmínky. Podle odst. 2 je podmínka odkládací, jestliže na jejím
splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou.
Smluvní pokuta jako jeden z prostředků zajištění závazků upravených občanským
zákoníkem je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v
případě, že nesplní svoji smluvní povinnost. Vznik povinnosti zaplatit smluvní
pokutu je tedy vázán na porušení povinnosti, kterou na sebe převzal dlužník na
základě smlouvy; proto i jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě
je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost,
v důsledku jejíhož porušení je dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit. Soudní
praxe dovodila, že není-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení
povinnosti, ale pro případ výkonu práva, které dlužníku podle smlouvy (případně
podle zákona) náleželo, jde o ujednání neplatné pro rozpor s účelem zákona
podle § 39 ObčZ (srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.
března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č.
4/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. 25 Cdo
182/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1274).
Z této judikatury vychází právní názor, který dovolací soud zaujal v této věci,
že totiž ujednání o smluvní pokutě v dodatku k nájemní smlouvě je neplatné,
jelikož smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že původní žalovaný jako
nájemce vykoná své dodatkem zajištěné právo provést rekultivaci pronajatého
pozemku, nikoli pro případ porušení smluvní povinnosti. Tento názor však není
správný. V dodatku k nájemní smlouvě skutečně byla sjednána možnost původního
žalovaného „provést ve prospěch celkového zkvalitnění travnatých letištních
ploch, zejména provozuschopnosti letiště, jeho rekultivaci v trvání 5 let“.
Stalo se tak ovšem pod podmínkou, že „požadované využití letištních ploch …
musí vyústit k obnově travního krytu podmiňující provoz letiště“ a že „do 31.
12. 2001 na konci pětiletého využívání letiště k polaření bude obnovena
provozuschopnost letištních travnatých ploch …“, přičemž je ve smlouvě uvedeno,
že „pro případ nesplnění se sjednává smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč“. To,
zda původní žalovaný provede dohodnutou rekultivaci letištních ploch, tedy
záviselo zcela na jeho vůli; povinnost obnovit travní kryt a provozuschopnost
letiště měla nastat pouze tehdy, pokud by se původní žalovaný pro rekultivaci
rozhodl. Žalobkyni lze přisvědčit, že toto ujednání je dohodou o podmínce, na
jejímž splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou, tedy o podmínce
odkládací ve smyslu § 36 odst. 2 věty prvé ObčZ. Pokud by tato podmínka byla
splněna (t. j. původní žalovaný by provedl dohodnutou rekultivaci letištních
ploch), nastaly by právní následky ujednání o obnovení travního krytu a
provozuschopnosti letiště, což znamená, že dnem 31. 12. 2001 by vznikla
povinnost toto obnovení zajistit. Smluvní pokuta pak nebyla vázána na
skutečnost, že původní žalovaný využije své oprávnění provést rekultivaci
pronajatých pozemků, ale až na porušení povinnosti zajistit v takovém případě
po uplynutí dohodnuté doby obnovení provozuschopnosti letiště. Jestliže tedy
odvolací soud vycházel z názoru, že smluvní pokuta nebyla sjednána pro případ
porušení povinnosti a tudíž jde o ujednání neplatné, a v důsledku toho se
nezabýval otázkou určitosti tohoto ujednání ani otázkou, zda původní žalovaný
svoji povinnost porušil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném výkladu § 544
ObčZ. Žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je
tak naplněn.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty
za středníkem OSŘ přezkoumávaný meritorní výrok napadeného rozsudku zrušit.
Současně s ním byly zrušeny i závislé [§ 242 odst. 2 písm. b) OSŘ] výroky o
nákladech řízení, proti nimž jinak dovolání není přípustné (srovnej blíže
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003, a –
přiměřeně – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon
117/96, publikovaný tamtéž pod č. R 27/1999). Podle § 243b odst. 3 věty prvé
OSŘ pak byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24.ledna 2007
Vít Jakšič
předseda senátu