22 Cdo 4532/2010

22 Cdo 4532/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

ve věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v

Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Emílií

Haškovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1479, o vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod

sp. zn. 14 C 100/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v

Praze ze dne 19. ledna 2006, č. j. 21 Co 271/2005-369, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení

40.210,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce

žalobkyně JUDr. Josefa Vaňka.

Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.

prosince 2004, č. j. 14 C 100/2001-220, ve znění usnesení ze dne 12. května

2005, č. j. 14 C 100/2001-232, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků

jako bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného

vlastnictví žalovaného 1) budovu č. p. 110 postavenou na stavební parc. č.

126, pozemek stavební parc. č. 126 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 21/5

– zahrada, zapsané na LV č. 141 pro obec a k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu pro

Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, v hodnotě 1.810.000,- Kč, 2)

jednu polovinu budovy bez čp/če – jiná stavba postavenou na stavební parc. č.

234/2, zapsanou na LV č. 37 pro obec a k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu pro

Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, v hodnotě 244.000,- Kč, a 3)

automobil Ford Taurus, v hodnotě 100.000,- Kč, věci v celkové hodnotě

2.154.000,- Kč, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit

žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 1.089.500,- Kč, a to tím způsobem,

že částku 850.000,- Kč je povinen zaplatit do jednoho měsíce od právní moci

rozsudku a částku 239.500,- Kč do pěti měsíců od právní moci rozsudku. Dále

rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne

11. ledna 2006, č. j. 21 Co 27/2005-262, výroky pod body I. a II. změnil

rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. tak, že „místo

částky 1.810.000,- Kč se určuje částka 1.450.000,- Kč“ a že „žalovaný je

povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 909.500,- Kč tak, že

částku 850.000,- Kč je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní

moci tohoto rozsudku a částku 59.500,- Kč je povinen zaplatit žalobkyni do pěti

měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III. rozsudek soudu

prvního stupně ve zbývajícím rozsahu ve věci samé, s „vypuštěním celkem

2.154.000,- Kč“, potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou

stupňů.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s výjimkou ceny

domu a pozemků. Znalecký posudek Ing. J. Krcha, ze kterého vyšel soud prvního

stupně, považoval za nepřesvědčivý, protože se dostatečně nevypořádal se

zjištěním tržní ceny těchto nemovitostí a účastníci se je bezúspěšně snažili v

průběhu sporu za cenu stanovenou znalcem prodat. Ze znaleckého posudku nebylo

možné zjistit, z jaké konkrétní „současné nabídky a poptávky po srovnatelných

nemovitostech v dané lokalitě ve vazbě na současné ekonomické trendy

hospodářství“ vycházel, jaké nemovitosti v okrese Kladno srovnával a jakými

konkrétními nabídkami v daném místě se řídil. Znalec vycházel jen z nabídek k

prodeji, které ovšem nemají takovou vypovídací hodnotu jako realizované prodeje

srovnatelných nemovitostí, neboť je všeobecně známo, že nabídky k prodeji se

pohybují ve vyšší cenové hladině, ze které lze při jednání s případnými zájemci

ustoupit (slevit z ceny). Proto odvolací soud doplnil dokazování zprávami

realitních kanceláří, na které se obrátil s dotazem na realizované prodeje s

popisem domu, který převzal ze znaleckého posudku Ing. J. Krcha. Z nich

zjistil cenu ve výši 1.450.000,- Kč. Žalovanému byly přikázány věci v hodnotě

1.794.000,- Kč (1.450.000,- Kč dům a pozemky, 244.000,- Kč podíl na montážní

dílně a 100.000,- Kč automobil), z toho polovina činí 897.000,- Kč a po

připočtení 12.500,- Kč vynaložených na dům ve spoluvlastnictví žalovaného,

uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 909.500, - Kč.

Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 22

Cdo 1966/2006-284, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k

dalšímu řízení. Dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl: „Obvyklou cenu

nemovitostí účastníků soud prvního stupně zjistil ze znaleckého posudku Ing.

J. Krcha, tedy vycházel ze zjištění, závislého na odborných znalostech. Lze

akceptovat, že odvolací soud vyžádal zprávy realitních kanceláří o

realizovaných prodejích srovnatelných nemovitostí s přihlédnutím k tomu, že

znalec sám žádné konkrétní prodeje neoznačil. Bylo však třeba, aby vyzval

znalce k doplnění jeho znaleckého posudku, v němž by znalec za použití svých

odborných znalostí konfrontoval informace vyplývající z uvedených zpráv s jím

zjištěnou obvyklou cenou nemovitostí. Pokud tak neučinil, posuzoval odborné

skutečnosti, což však soudu nepřísluší a jeho postup je v rozporu s § 127 odst.

1 OSŘ. Tím došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 19. ledna 2010, č. j. 21 Co 271/2005-369,

výrokem pod bodem I. rozhodl tak, že „rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení

s doplňujícím usnesením, se mění: a.) ve výroku I. bod 1.) tak, že namísto

částky 1.810.000,- Kč se obvyklá cena nemovitosti stanoví částkou 2.500.000,-

Kč; b.) ve výroku I. bod 2.) tak, že namísto částky 244.000,- Kč se obvyklá

cena nemovitosti v podílu jedné ideální poloviny stanoví částkou 285.500,- Kč;

c.) ve výroku ad I. in fine, tak, že částka 2.154.000,- Kč se z tohoto výroku

vypouští; d.) ve výroku ad II.) tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni

na vyrovnání jejího podílu částku 1.455.250,- Kč do šesti měsíců od právní moci

tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II.) rozhodl, že „ve zbylých částech výroku

ad I.) se rozsudek soudu prvního stupně s úpravou v údaji o státní poznávací

značce vozidla, která správně zní: KLK 29-67, potvrzuje“. Výrokem pod body

III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel při výkladu „obvyklé ceny nemovitosti“ ze zrušovacího

rozhodnutí dovolacího soudu. K vypracování doplňku znaleckého posudku pro účely

zjištění současné obvyklé ceny domu s pozemky a dílny podle stavu, v jakém se

nemovitosti nacházely ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků,

ustanovil znalce Ing. Jiřího Krcha. Obvyklou cenu předmětného domu s pozemky

znalec odhadl v intervalu od 2.300.000,- Kč až 2.700.000,-Kč a dílny ve výši

571.000,- Kč; svůj postup vysvětlil a podle názoru soudu adekvátně reagoval na

námitky žalovaného. Proto odvolací soud neshledal důvod pro vypracování

revizního znaleckého posudku a stanovil obvyklou cenu domu s pozemky částkou

2.500.000,- Kč, tj. ve středu cenového intervalu. Konstatoval, že polovina

hodnoty vypořádávané masy BSM činí 1.442.750 Kč a s připočtením podílu

žalobkyně na společných investicích dospěl k částce 1.455.250,- Kč jako

vypořádacímu podílu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a

uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.

Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění týkajících se

vypořádání nemovitostí a namítá, že tento soud nepřihlédl k tomu, že to byl

žalovaný, kdo od počátku vyvíjel snahu o mimosoudní dohodu. Uvádí, že odvolací

soud učinil skutková zjištění z důkazů provedených v rozporu s občanským

soudním řádem, neboť sám stanovil cenu nemovitostí, aniž požadoval určení

jejich hodnoty znalcem v oboru za použití jeho odborných znalostí;

nepožadoval, aby znalec doložil důkazy o skutečně realizovaných cenách v místě

a čase obdobných, resp. srovnatelných nemovitostí a nenechal vypracovat revizní

znalecký posudek. Sám posuzoval odborné skutečnosti, což mu nepřísluší, a proto

je jeho postup v rozporu s § 127 odst. 1 o. s. ř. Jde o vadu, jež měla za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souvislosti s tím dovolatel namítá, že

odvolací soud nepožadoval, aby znalec uvedl přesnou hodnotu nemovitostí, jak

byla určena v předchozím znaleckém posudku; postupoval tak v rozporu s § 212a

odst. 3 o. s. ř., když obvyklou cenu nemovitostí určil sám. Znalec však

především nesplnil zadání odvolacího soudu, když na str. 12 posudku uvedl, že

„obvyklou cenu odhaduje“. Odvolací soud dále nebral v úvahu dovolatelovy

námitky, že bylo třeba při určení ceny vyjít z vyhlášky č. 456/2008 Sb., o

oceňování nemovitostí. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a

odmítá dovolací argumentaci žalovaného jak k obsahu znaleckého posudku, tak k

závěrům, k nimž odvolací soud na jeho základě dospěl. Nesouhlasí ani s výhradou

žalovaného ohledně neuskutečnění mimosoudní dohody mezi účastníky. Poukazuje na

to, že tvrzení žalovaného uvedená v dovolání směřují výhradně proti hodnocení

důkazu znaleckým oceněním nemovitostí a uvádí, že námitky proti hodnocení

důkazů nejsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. Navrhuje,

aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) a

v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a

podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ),

napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Dovolací námitce, že při oceňování vypořádávaného majetku bylo třeba vyjít z

vyhlášky č. 456/2008 Sb., kterou se mění vyhláška č. 3/2008 Sb., o provedení

některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (oceňovací vyhláška), nelze

přisvědčit. Z čl. I. uvedené vyhlášky se podává, že jde o prováděcí předpis k

zákonu č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o

oceňování majetku). Podle § 1 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. „zákon upravuje

způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a

služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li tyto předpisy na

cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než

pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí i pro účely

stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona

a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo

dohodnou-li se tak strany“. V poznámce k tomuto ustanovení není § 150 obč.

zák., ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., uveden, a z textu zákona nevyplývá,

že se zákon na oceňování podle tohoto ustanovení vztahuje.

Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle § 150 obč. zák. sestává jednak

ze stránky kvalitativní, tj. uspořádání vlastnictví k jednotlivým věcem, jednak

ze stránky kvantitativní, při níž jde o hodnotové podíly účastníků. Pro

vypořádání je proto podstatná cena jednotlivých věcí patřících do bezpodílového

spoluvlastnictví, přičemž je třeba vycházet z cen odpovídajících cenám platným

v době, kdy se provádí vypořádání. Podkladem pro vypořádání může být jen obecná

cena nemovitosti, tj. cena obvyklá v daném místě v době rozhodování, která

vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti a je běžně označována jako cena

tržní, odpovídající poptávce a nabídce v daném místě a čase. Cena zjištěná

podle cenových předpisů má jen určitý informativní a orientační význam, a sama

o sobě proto nemůže být základem pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.

Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon

425/96, publikovaný jako R 15/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek;

viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo

2433/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu (dále jen „Soubor“) pod č. C 45.

Z uvedeného je zřejmé, že cenu nemovitostí pro účely vypořádání BSM (stejně

jako SJM) nelze určit podle cenového předpisu, ale je třeba vyjít z aktuální

obvyklé (tržní) ceny nemovitosti. Obvyklou cenou nemovitosti v určité době se

obecně rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v

obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy jde

o cenu, za kterou by určitou nemovitost bylo možno v určitém čase reálně prodat

či koupit.

Soudnímu znalci nelze vytknout, uvede-li ve znaleckém posudku určité rozpětí

ceny, za kterou by nemovitost bylo možno v daném čase a místě koupit; nelze

totiž zcela přesně stanovit cenu, kterou by v konkrétním případě prodávající

nabídl a kupující akceptoval. V takovém případě soudu nic nebrání, aby v rámci

volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) určil pro účely vypořádání cenu v

rámci tohoto rozpětí. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že vyšel z ceny

vycházející ze „středu uvedeného intervalu určeného znalcem“ s tím, že byl

„veden zájmem na rozumném a spravedlivém uspořádání vztahu mezi účastníky a

dále snahou žádného z nich nezvýhodnit“. Stanovení ceny tak vychází z posudku

znalce a námitka, že soud cenu stanovil sám, aniž by k tomu měl odborné

předpoklady, není důvodná.

Podobně neobstojí argumentace týkající se toho, že za základ ocenění měly být

vzaty „neporovnatelné nemovitosti“. Naprosto stejné nemovitosti neexistují a

znalec je vybaven odbornými znalostmi, které umožňují, aby při stanovení ceny,

resp. cenového rozpětí, přihlédl i k určitým odlišnostem mezi různými

nemovitostmi, z jejichž cen vychází. Znalec též vzal v úvahu pokles cen realit

v roce 2009.

Dovolací soud řádně zdůvodnil (včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu),

proč nenařídil provedení revizního znaleckého posudku; s jeho argumentací

dovolatel konkrétně nepolemizuje, a proto dovolací soud pro stručnost odkazuje

na věcně správné závěry, vyslovené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatel v této souvislosti zpochybňuje věcnou správnost znaleckého posudku.

Znalecký posudek podléhá hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., podle

kterého „důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a

všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,

co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“. Vzhledem k tomu,

že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů

věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení

důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem (viz níže), přezkoumávat jen

tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s

obecnou zkušeností. Hodnocením znaleckého posudku se zabývá (v citované části

stále použitelná) zpráva „K některým otázkám postupu soudů a státních notářství

při provádění důkazu znaleckým posudkem v občanském soudní řízení a v řízení

před státním notářstvím“, schválená usnesením pléna býv. Nejvyššího soudu ČSR z

23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovaná jako R 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, ve které se uvádí: „Ustanovení § 132 o. s. ř. platí pro hodnocení

důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazů znaleckým posudkem; přesto však je

tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi

tohoto důkazu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/1969 Sbírky rozhodnutí a

sdělení soudů ČSSR bylo uvedeno, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako

každý jiný důkaz, že však tam, kde se chce při hodnocení výsledků řízení

odchýlit od výsledku tohoto důkazu, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit. I v

tom dochází k pochybením, třebaže jde o výjimečné případy, kdy se soudy

odchylují od závěrů znalce.

Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek

znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním

posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda

znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem

skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky

řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však

nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu

soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto

přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým

posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné

správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí

znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho

nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného

znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného

posudku“.

Na to navazuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo

1290/2007, publikované v Souboru pod č. C 6293, ve kterém se uvádí: „Zákon

nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a

ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude

přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již

vypracovaného znaleckého posudku ...bude však vždy záležet na konkrétní situaci

a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít

pochybnosti za odstraněné“.

V dané věci odvolací soud znalce vyslechl a neměl pochybnosti o správnosti jeho

posudku. V rámci dovolacího přezkumu by tak dovolací soud mohl zpochybnit

výsledek hodnocení znaleckého posudku jen v případě, že by posudek znalce

postrádal formální náležitosti nebo pokud by jeho závěry tohoto hodnocení byly

zjevně nepřiměřené (v rozporu s pravidly logického myšlení či obecnou

zkušeností). Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí námitkami proti

znaleckému posudku zabýval, jasně vysvětlil, jak dospěl ke stanovení ceny, jeho

úvahy nejsou zjevně nepřiměřené a postup odvolacího soud netrpí ani formálními

nedostatky, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto

nejsou dány předpoklady k tomu, aby dovolací soud postup odvolacího soudu

zpochybnil.

Institut znaleckého posudku vychází z toho, že znalec má odborné znalosti,

kterými soud nedisponuje. Závěry posudku musí být jistě řádně odůvodněny; to

však neznamená, že by znalec musel zdůvodnit každý dílčí závěr či zjištění;

takový požadavek by vypracování znaleckého posudku neúměrně komplikoval. Je

tedy na soudu a na účastnících, aby tam, kde to považují za nutné, žádali

znalce o bližší zdůvodnění a vysvětlení, jak dospěl k jednotlivým závěrům.

Účastníci měli možnost při výslechu znalce klást mu otázky, a nemohou tak v

dovolacím řízení úspěšně namítat nedostatečné vysvětlení jednotlivých závěrů

(např. jak stanovil měsíční nájemné apod.).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací

důvody tvrzené dovolatelem tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení

uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,

ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, dovolacím soudem nebyly zjištěny.

Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšné žalobkyni vznikly náklady

dovolacího řízení představované odměnou advokáta za její zastoupení v dovolacím

řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle § 4 odst. 1 a 3, § 3

odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, částku 33.210,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů

ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty ve výši 6.700,- Kč

podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 40.210,- Kč. Platební místo a lhůta k

plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně

oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. února 2011

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu