22 Cdo 1966/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. V., o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 14 C 100/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 21 Co 271/2005-262, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna
2006, č. j. 21 Co 271/2005-262, o nákladech řízení se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 21 Co
271/2005-262, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
prosince 2004, č. j. 14 C 100/2001-220, ve znění doplňujícího usnesení ze dne
12. května 2005, č. j. 14 C 100/2001-232, vypořádal bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I.
přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 1) budovu č. p. 110 postavenou na
stavební parc. č. 126, pozemek stavební parc. č. 126 – zastavěná plocha a
nádvoří a parc. č. 21/5 – zahrada, zapsané na LV č. 141 pro obec a k. ú. Ž. u
Katastrálního úřadu pro S., Katastrální pracoviště K., v hodnotě 1 810 000,-
Kč, 2) jednu polovinu budovy bez čp/če – jiná stavba postavenou na stavební
parc. č. 234/2, zapsanou na LV č. 37 pro obec a k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu
pro S., Katastrální pracoviště K., v hodnotě 244 000,- Kč, a 3) automobil Ford
Taurus, SPZ KLA 29-67 v hodnotě 100 000,- Kč, věci v celkové hodnotě 2 154
000,- Kč, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
na vypořádání jejího podílu částku 1 089 500,- Kč, a to tím způsobem, že částku
850 000,- Kč je povinen zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a
částku 239 500,- Kč do pěti měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené dne 4.
6. 1988, zaniklo rozvodem ke dni 2. 6. 1998. Součástí bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků byly nemovitosti, spoluvlastnický podíl k
nemovitosti a automobil specifikované ve výroku rozsudku. K jejich vypořádání
dohodou účastníků nedošlo. Ze znaleckého posudku Ing. J. K. zjistil tržní cenu
domu č. p. 110, a pozemků stavební parc. č. 126 a parc. č. 21/5 (dále dům a
pozemky) 1 810 000,- Kč a cenu budovy bez čp/če na stavební parc. č. 234/2
(montážní dílny) 488 000,- Kč, na jejímž zbudování se účastníci z poloviny
podíleli. Za nespornou účastníci považovali cenu automobilu 100 000,- Kč a
společné investice ve výši 50 000,- Kč do domu č. p. 37 na st. parc. č. 234/1,
jehož ideální polovinu žalovaný vlastní. Soud prvního stupně věc posoudil podle
§ 143, § 149 a § 150 občanského zákoníku, ve znění účinném do 1. 8. 1998. V
souladu s návrhy účastníků přikázal věci (i spoluvlastnický podíl) do výlučného
vlastnictví žalovaného. Šlo o věci v celkové hodnotě 2 154 000,- Kč. K částce 1
077 000,- Kč, připadající žalobkyni při rovnosti podílů účastníků, připočetl 12
500,- Kč, neboť na ideální polovinu domu č. p. 37, náležející žalovanému, bylo
ze společného vynaloženo 25 000,- Kč, a uložil žalovanému, aby zaplatil
žalobkyni na vypořádání podílů 1 089 500,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11. ledna 2006, č. j. 21 Co 27/2005-262, výroky pod body I. a II. změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. tak, že „místo
částky 1 810 000,- Kč se určuje částka 1 450 000,- Kč“ a že „žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 909 500,- Kč tak, že
částku 850 000,- Kč je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku a částku 59 500,- Kč je povinen zaplatit žalobkyni do pěti
měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III. rozsudek soudu
prvního stupně ve zbývajícím rozsahu ve věci samé, s „vypuštěním celkem 2 154
000,- Kč“, potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s výjimkou ceny
domu a pozemků. Znalecký posudek Ing. J. K. považoval za nepřesvědčivý, protože
se dostatečně nevypořádal se zjištěním tržní ceny těchto nemovitostí a
účastníci se je bezúspěšně snažili v průběhu sporu za cenu stanovenou znalcem
prodat. Ze znaleckého posudku nebylo možné zjistit, z jaké konkrétní „současné
nabídky a poptávky po srovnatelných nemovitostech v dané lokalitě ve vazbě na
současné ekonomické trendy hospodářství“ vycházel, jaké nemovitosti v okrese K.
srovnával a jakými konkrétními nabídkami v daném místě se řídil. Znalec
vycházel jen z nabídek k prodeji, které ovšem nemají takovou vypovídací hodnotu
jako realizované prodeje srovnatelných nemovitostí, neboť je všeobecně známo,
že nabídky k prodeji se pohybují ve vyšší cenové hladině, ze které lze při
jednání s případnými zájemci ustoupit (slevit z ceny). Proto odvolací soud
doplnil dokazování zprávami realitních kanceláří, na které se obrátil s dotazem
na realizované prodeje s popisem domu, který převzal ze znaleckého posudku Ing.
J. K. Tak zjistil ze zprávy kanceláře Š. s. r. o., že cena popsané nemovitosti
by se mohla pohybovat mezi 950 000,- Kč až 1 300 000,- Kč a cena realizovaných
prodejů v okrese K. činila 1 348 000,- Kč a 1 200 000,- Kč, kancelář J.
stanovila cenu částkou 1 200 000,- Kč podle realizovaných prodejů a kancelář R.
N. s. r. o. P. odhadla cenu částkou 1 500 000,- Kč a doložila tři realizované
prodeje v okrese K. v částkách 1 180 000, 1 990 000 a 890 000,- Kč. Vhledem k
tomu, že žádný z účastníků nenavrhoval revizní znalecký posudek o ceně domu a
pozemků, odvolací soud vzal za základ informace, které měl o ceně těchto
nemovitostí ze znaleckého posudku Ing. J. K. a ze zpráv realitních kanceláří: 1
810 000,- Kč, 1 200 000,- Kč, 1 300 000,- Kč a 1 500 000,- Kč. Z nich zjistil
průměrnou cenu 1 452 5000,- Kč, po zaokrouhlení 1 450 000,- Kč. Žalovanému byly
přikázány věci v hodnotě 1 794 000,- Kč (1 450 000,- Kč dům a pozemky, 244
000,- Kč podíl na montážní dílně a 100 000,- Kč automobil), z toho polovina
činí 897 000,- Kč a po připočtení 12 500,- Kč vynaložených na dům ve
spoluvlastnictví žalovaného, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 909
500,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá
o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s odůvodněním,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýká odvolacímu
soudu, že postupoval v rozporu s § 212a odst. 3 OSŘ, když si vyžádal zprávy
realitních kanceláří a provedl jimi dokazování, aniž tyto důkazy byly v řízení
účastníky navrženy, což ostatně s ohledem na § 205a OSŘ ani nebylo možné. Pokud
v této souvislosti odkázal na § 213a OSŘ, namítá, že přechodná ustanovení
zákona č. 59/2005 Sb. jeho použití v tomto případě vylučují. Nesouhlasí s
odvolacím soudem, že znalecký posudek Ing. J. K. byl výše uvedenými zprávami
zpochybněn, aniž by znalci byla dána možnost se ke zprávám vyjádřit. Argument,
že se znalec řídil pouze nabídkami a nikoliv realizovanými prodeji, neodpovídá
obsahu znaleckého posudku, z něhož vyplývá, že zohlednil rovněž poptávku po
srovnatelných nemovitostech v dané lokalitě a výslednou hodnotu stanovil po
konzultaci s několika realitními makléři. Zodpověděl i otázku, proč dříve
nebylo možné dům č. p. 110, st. parc. č. 126 a parc. č. 21/5 za stanovenou
částku prodat. Případné nedostatky znaleckého posudku měl odvolací soud řešit
výzvou k jeho doplnění. Dále má dovolatelka výhrady k formulaci dotazu
zaslanému realitním kancelářím, který považuje za nedostatečný, neboť v něm
nebylo uvedeno, že se jedná o dvougenerační dům, i když tato skutečnost
nesporně ovlivňuje jeho hodnotu. Navíc realitní kanceláře, z jejichž odpovědí
soud vycházel, mají své sídlo v P. a nikoliv na K., žádný z jejich pracovníků,
na rozdíl od Ing. K., nemovitosti neviděl a některé samy uvedly, že parametry
zadané odvolacím soudem k určení prodejní ceny domu nejsou dostatečné a že
jejich odhad je velmi hrubý. Zřejmé není ani to, proč odvolací soud při určení
výsledné tržní ceny domu přihlédl pouze k některým nabídkám a realizovaným
prodejům realitních kanceláří, zatímco jiné opomněl, aniž by to jakkoliv
zdůvodnil. Přihlížel-li ke zprávě realitní kanceláře A. R., s. r. o., uvádí, že
jedna z jejích pracovnic je známou žalovaného a že závěr o neprodejnosti domu
zcela koresponduje s jeho úmyslem nemovitosti neprodávat, neboť je užívá jeho
bratr s rodinou, což prodejnost domu samozřejmě značně ovlivnilo. Při stanovení
splatnosti částky určené na vypořádání jejího podílu bylo přihlédnuto pouze k
tvrzení žalovaného, aniž by byly vzaté v potaz potřeby její a jejich nezletilé
dcery. Nesouhlasí také s tím, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení, který žalovanému uložil, aby jí nahradil
polovinu soudního poplatku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nevyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou č. 59/2005 (dále jen „OSŘ“), neboť
jde o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů (čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb.).
Odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
vydanému před účinností zákona č. 59/2005 Sb., tj. před 1. 4. 2005 (čl. II bod
2 tohoto zákona).
Dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastnicí
řízení. Jako nepřípustné odmítl Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) OSŘ dovolání směřující proti výroku o nákladech řízení (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek R 4/2003). Dále přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu na základě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 29. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2276/2006, že „při
stanovení ceny nemovitostí v rámci vypořádání společného jmění manželů se
vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a v době
rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck pod C 45 (dále „Soubor“). Tato tržní hodnota
nemovitosti je ovlivněna místními podmínkami a je závislá nejen na konstrukci a
vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném čase (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356//2000, publikovaný pod C 110
Souboru).“ Ustálená soudní praxe vychází ze stavu nemovitosti v době zániku
společného jmění manželů, ale zároveň z ceny majetku v době rozhodování o
vypořádání tohoto společného jmění manželů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu,
sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaný pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Stanovení obvyklé ceny nemovitostí v řízení o vypořádání společného jmění
manželů je otázkou skutkovou. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ohledně
zjištění obvyklé ceny, která je základem pro stanovení výše vypořádacího podílu
v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, a ze
dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněná v Souboru pod C 5211 a C
5758).
Jestliže soud učiní skutkové zjištění z důkazů, provedených v rozporu s
občanským soudním řádem, jde o vadu řízení, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K takové vadě podle žalobkyně došlo tím, že odvolací soud
aniž to účastníci navrhli, dokazování vůbec doplňoval, případně měl také vyzvat
znalce, aby doplnil znalecký posudek s přihlédnutím ke zprávám realitních
kanceláří.
Podle § 211 OSŘ pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o
řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Podle § 213 odst. 1 odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně.
Podle § 213 odst. 2 OSŘ odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i
doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li doplnění provést bez průtahů.
Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo soudu
dožádaného.
Podle § 213 odst. 3 OSŘ při zjišťování skutkového stavu odvolací soud
nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny
v rozporu s § 205a nebo 211a.
Podle § 120 odst. 1 OSŘ jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých
tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle § 120 odst. 3 OSŘ nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud
provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich
provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li
účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
K výkladu těchto ustanovení uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 10. 2008, sp.
zn. 21 Cdo 4841/2007, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, že „soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl
povinen provést všechny nabízené důkazy (srov. § 120 odst. 1 OSŘ věta druhou
OSŘ). Naproti tomu ve sporném řízení není soud odkázán jen na formální návrhy
účastníků na provedení důkazů. Ustanovení § 120 odst. 3 umožňuje soudu, aby
provedl i jiné, účastníky nenavržené důkazy. Toto oprávnění soudu je však
omezeno tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov.
slova „v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu
vyšla v řízení najevo v ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ). Soud proto nemůže ze své
iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu
a ve výsledcích dosavadního řízení (neplatí zásada vyšetřovací). Uvedené
oprávnění platí také pro řízení odvolací (srov. § 211 OSŘ), ovšem s omezením,
jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném
řízení vybudováno. Znamená to, že ani v odvolacím řízení nemůže soud provádět
jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v § 205a odst. 1 OSŘ)
a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro to podklad v obsahu spisu a ve
výsledcích dosavadního řízení.“
Neobstojí tak námitka dovolatelky, že teprve zákon č. 59/2005 Sb., jímž byl
doplněn občanský soudní řád, umožnil odvolacímu soudu doplnit dokazování o
nenavržené důkazy. Nově vložený § 213a OSŘ pouze výslovně upravuje, které
důkazy musí odvolací soud provést sám a které prostřednictvím dožádaného soudu.
Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky navržené
důkazy (§ 120 odst. 3 věta první), nebo opakuje-li dokazování (§ 213 odst. 2 a
3), provede dokazování sám, zatímco je ponecháno na jeho vůli (rozhodnutí), zda
o důkazy navržené účastníky, které nebyly dosud provedeny, doplní řízení sám
nebo prostřednictvím dožádaného soudu.
V daném případě znalec Ing. J. K. vypracoval 13. 5. 2004 písemný znalecký
posudek, v němž obecně uvedl, že ve srovnatelných lokalitách v okrese K. jsou k
prodeji nabízeny porovnatelné nemovitosti v cenovém rozpětí obvykle od 1 800
000,- Kč do 2 500 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nabídky k prodeji,
po konzultaci s makléři několika realitních kanceláří, dospěl k závěru, že
hodnota porovnatelné nemovitosti činí 2 000 000,- Kč. Metodou váženého průměru
věcné hodnoty (reprodukční cena majetku), výnosové hodnoty (hodnocení
schopnosti nemovitostí vytvářet zisk) a porovnatelné hodnoty (ceny, za kterou
jsou realizovány převody srovnatelných nemovitostí, kterou označil za nejvíce
průkaznou), dospěl k obvyklé ceně nemovitostí 1 810 000,- Kč. Při ústním
doplnění znaleckého posudku 6. 12. 2004 znalec uvedl, že od doby, kdy se
účastníci neúspěšně snažili dům s pozemky prodat za 1 300 000, - Kč, se ceny
nemovitostí zvýšily a že se při stanovení obvyklé ceny řídil především
nabídkami v daném místě a čase.
Soud prvního stupně vycházel bez dalšího z obvyklé ceny nemovitostí stanovené
znalcem, přičemž konkrétní prodej srovnatelných nemovitostí nebyl doložen,
ačkoliv znalec sám zdůraznil určující význam realizovaných převodů a
vypořádávané nemovitosti se účastníkům v průběhu řízení nepodařilo prodat. Tyto
výsledky řízení opravňovaly odvolací soud k tomu, aby i bez návrhu sám
dokazování doplnil o důkazy zaměřené na zjištění obvyklé ceny nemovitostí. Lze
tak uzavřít, že potřeba těchto důkazů vyšla najevo už před soudem prvního
stupně.
Podle § 127 odst. 1 OSŘ závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nímž
je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud
znalec vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně.
Místo výslechu znalce se může soud v odůvodněných případech spokojit s
písemným posudkem znalce.
Podle § 127 odst. 2 znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným
znalcem nebo ústavem nebo jinou institucí.
Obvyklou cenu nemovitostí účastníků soud prvního stupně zjistil ze znaleckého
posudku Ing. J. K., tedy vycházel ze zjištění, závislém na odborných
znalostech. Lze akceptovat, že odvolací soud vyžádal zprávy realitních
kanceláří o realizovaných prodejích srovnatelných nemovitostí s přihlédnutím k
tomu, že znalec sám žádné konkrétní prodeje neoznačil. Bylo však třeba, aby
vyzval znalce k doplnění jeho znaleckého posudku, v němž by znalec za použití
svých odborných znalostí konfrontoval informace vyplývající z uvedených zpráv s
jím zjištěnou obvyklou cenou nemovitostí. Pokud tak neučinil, posuzoval odborné
skutečnosti, což však soudu nepřísluší, a jeho postup je v rozporu s § 127
odst. 1 OSŘ. Tím došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Z tohoto důvodu dovolací soud, který nezjistil, že by v řízení došlo k
vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které by měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu