B. Dovolání a vyjádření k němu
Žalovaná (dovolatelka) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž,
za prvé, argumentuje, že žalobci nejsou k podání žaloby legitimováni, neboť se
nestali vlastníky předmětných pozemků, jelikož rozhodnutí Pozemkového úřadu v
Kolíně, kterým jim (jejich právní předchůdkyni) byly pozemky vydány, je z více
důvodů nezákonné.
Za druhé, žalovaná brojí proti způsobu, jakým soudy vyčíslily náhradu za
bezdůvodné užívání předmětných pozemků: (i) Znaleckému posudku Ing. Mayera
žalovaná vytýká nesprávnou metodu stanovení nájemného (s marginálním, méně než
2%, vlivem na jeho výši) a dále to, že výši nájemného za 1 m2 pozemku odvozuje
od jeho obecné tržní ceny, avšak neodůvodňuje dostatečně, jak k této obecné
ceně dospěl. (ii) Dále žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že při zadání
revizního znaleckého posudku znaleckému ústavu A-Consult, s.r.o. položil
účelové otázky, kterými navigoval „znalce na výpočet, který byl učiněn v jiném
znaleckém posudku“. (iii) Konečně žalovaná uvádí, že v odvolacím řízení
předložila „revizní znalecký posudek“ vypracovaný znaleckým ústavem, který
stanovil výši nájmu na přibližně 7x nižší částku. V této souvislosti rovněž
namítá, že soudy nižšího stupně účelově přehlédly a opomněly se vypořádat s
rozdíly v cenách pozemků v rozpětí 35 až 160 Kč za m2 dle různých znaleckých
posudků.
Za třetí, žalovaná namítla, že pozemky mohly být vydány žalobcům, jen pokud
tvoří součást zemědělského půdního fondu, přičemž pro takové pozemky § 22 odst.
9 zákona o půdě stanoví roční nájemné ve výši 1 % z ceny pozemku, tedy
podstatně nižší částku než nájemné obvyklé.
Závěrem, za čtvrté, žalovaná uvedla, že soudy nižšího stupně neměly aplikovat
ustanovení o bezdůvodném obohacení a přiznat náhradu ve výši obvyklého
(tržního) nájemného. V této souvislosti žalovaná namítla, že předmětné pozemky
užívala na základě právního důvodu, tj. nájemního vztahu vzniklého dle § 22
odst. 8 zákona o půdě; dále že tento nájemní vztah na ní přešel spolu s nabytím
předmětných staveb od Zemědělského družstva Podlipan Vitice kupní smlouvou ze
dne 17. 4. 1997 a konečně že nájemné v režimu § 22 odst. 8 zákona o půdě se
stanoví nikoli v obecné (tržní) výši, nýbrž v podstatně nižší částce zakotvené
vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění účinném ke dni 24. 6. 1991, tedy ke dni,
kdy měl účinností zákona o půdě vzniknout nájemní vztah k předmětným pozemkům),
jak vyžaduje i nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. II. ÚS
696/01.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že dovolání je zatíženo formální vadou, neboť
směřuje proti rozsudkům obou soudů nižšího stupně, ačkoli správně má směřovat
jen proti rozhodnutí soudu odvolacího; ? že dovolání není přípustné v části, v
níž se zpochybňují skutkové závěry, které učinily soudy nižšího stupně; ? a že
námitky proti všem skutkovým zjištěním i právním závěrům soudů nižšího stupně
se opakují a byly již uplatněny i v paralelně běžícím soudním řízení, které se
vztahuje k téže věci, avšak za jiné období (tj. za období jiné než 27.4.2004 až
27.4.2006, které je předmětem nyní posuzovaného sporu).
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalované je včasně podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
o.s.ř. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může
být dovolání přípustné, jen dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tedy pokud by
dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.: „Rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam … zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“
1. Nezákonnost rozhodnutí o vydání pozemků
Zásadní právní význam nevyvolává první dovolací námitka, dle které se žalobci
nestali vlastníky předmětných pozemků a nemohou požadovat nájemné či náhradu za
bezdůvodné obohacení vzhledem k tomu, že pozemkový úřad vydal žalobcům (jejich
právní předchůdkyni) pozemky v rozporu se zákonem. Soudy nižšího stupně totiž
postupovaly v souladu jak s ustanovením § 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř., tak s
ustálenou judikaturou, z níž plyne, že pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu
o vydání pozemků dle § 9 odst. 2 zákona o půdě (kterým je i předmětné
rozhodnutí ze dne 16.3.1998, PÚ 1005/98) soudy co do jeho zákonnosti
nepřezkoumávají, tedy nemohou zpochybnit, že došlo k restituci majetku tak, jak
je rozhodnutím vyslovena.
V podrobnostech srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 7. 2005, sp. zn. 20
Cdo 2666/2004 a tam uvedenou judikaturu: „[dle] usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24.3.1999, sp. zn. 20 Cdo 1783/98, … vlastnictví oprávněné osoby je …
založeno nikoliv dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou, nýbrž
pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení; nabytí vlastnického práva
se spojuje s dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody.
[Dále srov. rozsudek] ze dne 11.7.2000, sp. zn. 28 Cdo 1443/99. V něm Nejvyšší
soud konstatoval, že z rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst.
2 zákona č. 229/1991 Sb. soud v občanském soudním řízení vychází podle
ustanovení § 135 odst. 2, věta druhá, o.s.ř. Protože rozhodnutí pozemkového
úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat
(stejně jako rozhodnutí téhož orgánu podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb.) jako rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti,
které není jen rozhodnutím deklarujícím právní stav, ale rozhodnutím
realizujícím institut zvláštního způsobu restituce (rehabilitace) práv
původního vlastníka …, nemůže soud … dospět k rozhodnutí, jímž by … určil …
vlastnictví … jiné osoby. To platí vždy, pokud nedošlo ke zrušení rozhodnutí
pozemkového úřadu např. na základě obnovy řízení … Lze v této souvislosti se
zmínit i např. o závěru vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu ČR, II. ÚS 257/96
(uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 9 /ročník 1997/ pod č. 147),
že totiž ani sama skutečnost, že pozemky byly vydány v rozporu se základním
předpokladem zákona č. 229/1991 Sb., nečiní toto vydání neplatným. A konečně v
usnesení ze dne 31.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 851/2003, Nejvyšší soud k tomu dodal,
že "pouhou vadu, nikoli nicotnost, způsobuje i (případná) okolnost, že s
určitým subjektem nebylo nakládáno jako s řádným účastníkem správního řízení.“
K přezkoumání, zda bylo rozhodnutí o vydání pozemků vydáno v souladu se
zákonem, tedy slouží předvídané formy správního řízení a správního soudnictví
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2000, sp. zn. 28 Cdo
2382/99), a to s tím důsledkem, že civilní soudy nemohou: ? přezkoumávat
zákonnost předmětného rozhodnutí mimo tyto formy (příp. dokonce „ještě
jednou“); ? odmítat jeho aplikaci (tedy rozhodnutí pro daný případ de facto
zrušit, navíc s retroaktivními účinky); ? a tím vnášet nejistotu do právních
vztahů, v daném případě téměř deset let poté, kdy rozhodnutí o vydání pozemků
nabylo účinnosti. To platí tím spíše, jestliže otázka vydání předmětných
pozemků se podstatněji nepromítá do postavení žalované, neboť ať už by tyto
pozemky byly vydány té či oné oprávněné osobě, nebo i zůstaly v původním
vlastnictví, žalovaná by za jejich užívání byla povinna platit náhradu v
totožné neregulované výši.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že: (i) Zemědělské družstvo Podlipan Vitice
(povinná osoba a původní vlastník předmětných staveb) sice ve správním řízení
argumentovalo proti možnosti vydat předmětné pozemky, avšak rozhodnutí
pozemkového úřadu, kterým tyto pozemky byly vydány, již nenapadlo opravným
prostředkem; (ii) žalovaná podala Ústřednímu pozemkovému úřadu podnět, aby
rozhodnutí o vydání pozemků přezkoumal mimo odvolací řízení, přičemž Ústřední
pozemkový úřad se tímto podnětem blíže zabýval a neshledal jej důvodným; (iii)
žalovaná podala proti rozhodnutí o vydání pozemků správní žalobu, kterou
správní soud odmítl s odůvodněním, že vydání pozemků se nedotýká subjektivních
práv vlastníka staveb na nich stojících, a že tedy žalovaná nebyla účastníkem
správního řízení a tím ani oprávněna správní rozhodnutí napadnout soudní
cestou. Posledně uvedený závěr o tom, že žalovaná nebyla oprávněna vyvolat
přezkum rozhodnutí o vydání pozemků, pak nelze, jak výše uvedeno, obcházet tím,
že by uvedené rozhodnutí de facto přezkoumaly civilní soudy. (K výše uvedenému
srov. ve spise založenou kopii správního spisu, který byl podkladem rozhodnutí
ze dne 16.3.1998, PÚ 1005/98, a mj. tam uvedené rozhodnutí Ministerstva
zemědělství zn. 719/99-5010 z 17.6.1999 a usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 21. března 2000, sp. zn. 38 Ca 307/99-27.)
2. Znalecké vyčíslení náhrady za užívání pozemků
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolací námitka směřující proti
postupu, který soudy nižšího stupně zvolily při zadávání znaleckých posudků a
vyčíslení obvyklého (tržního) nájemného za užívání pozemků žalobců žalovanou.
Tato námitka směruje jen proti skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně – tedy
proti vadám řízení dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., příp. nedostatku opory
skutkových zjištění ve spisu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. – a je tak z
dovolacího přezkumu vyloučena dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 237 odst.
3 o.s.ř., části za středníkem.
Uvedená námitka by výjimečně mohla založit přípustnost dovolání, jen pokud by
vady v řízení před soudy nižšího stupně byly natolik závažné, že by zakládaly
porušení ústavně zaručených práv odvolatele, zejména jeho práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě by se aktivovala
povinnost ochránit prostřednictvím dovolacího řízení základní práva a svobody
(čl. 4 Ústavy), jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález ze
dne 6.4.2006, sp. zn. II. ÚS 182/05, nález ze dne 10.5.2005, sp. zn. IV. ÚS
128/05, nález ze dne 9.1.2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, nález ze dne 11.9.2007,
sp. zn. I. ÚS 2030/07, nález ze dne 6.8.2008, sp. zn. II. ÚS 2837/07, nález ze
dne 4.3.2009, sp. zn. II. ÚS 3005/07, nález ze dne 15.6.2011, sp. zn. I. ÚS
1920/10). Jinak řečeno, dovolací soud při postupu dle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. nepřezkoumává skutková zjištění soudů nižšího stupně sama o sobě, nýbrž
pouze zprostředkovaně a v tom rozsahu, v jakém mohou vést k porušení práv
zaručených ústavním pořádkem.
V daném případě tak připadá alespoň pojmově v úvahu námitka, že soudy nižšího
stupně opomenuly některé důkazy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1954/09 z
2.12.2009), nevypořádaly se s relevantními námitkami strany (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 2541/09 z 7.4.2011 či I. ÚS 218/09 z 15. 9. 2009) nebo učinily
právní závěry v extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními (srov. např.
nález III. ÚS 1481/08 z 11.12.2008). Dovolací soud však dospěl k tomu, že k
žádnému takovému pochybení nedošlo a že dovolatelka pouze rozporuje skutkové
závěry, tedy že nenamítá situaci, kdy by soudy nižšího stupně postupovaly v
rozporu s ústavním pořádkem.
Předně dovolací soud uvádí, že o porušení práva na spravedlivý proces nesvědčí
dovolatelčiny námitky vůči posudku Ing. Mayera (tvrzená nesprávnost metodiky
výpočtu, která zvýšila výslednou cenu o 2 %, a skutečnost, že nebyl uveden
zdroj, z něhož pochází cena porovnávaných pozemků). To proto, že tyto případné
nedostatky odvolací soud překlenul tím, že vyšel nikoli ze zpochybňovaného
znaleckého posudku Ing. Mayera, nýbrž znaleckého posudku revizního,
vypracovaného na pokyn odvolacího soudu znaleckým ústavem A-Consult, s.r.o.
(č.l. 213 an.; tento znalecký posudek byl doplněn o dokumentaci podkládající
kupní cenu pozemků při srovnatelných transakcí na č.l. 256 an.) Není přitom
zřejmé, a žalovaná ani blíže neuvádí, v čem je zadání tomuto znaleckému ústavu
účelové. Dovolací soud naopak dospěl k závěru, že odvolací soud zvolil obvyklý
postup, neboť uložil znalci stanovit obvyklou cenu nájmu předmětných pozemků a
„vysvětlit případné odlišnosti svých znaleckých závěrů oproti“ dřívějším
znaleckým posudkům.
Stejně tak nevedla k zásahu do práva na spravedlivý proces (opomenutí důkazů)
skutečnost, že soudy nižšího stupně odmítly při vyčíslení výše obvyklého
nájemného vycházet ze znaleckém posudku MBM-Hopet, který předložila žalovaná.
Soudy nižšího stupně totiž náležitě odůvodnily, že tento znalecký posudek není
relevantní, neboť při stanovení výše nájemného vychází z ceny pozemků v úřední
výši, tedy výši dané zákonem č. 151/1997 Sb. a dále zejména vyhláškou č.
279/1999 Sb. Takovýto způsob vyčíslení je ovšem v dané situaci v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne
20.3.2011, sp. zn. 25 Cdo 845/99, rozsudek ze dne 15.4.2004, sp. zn. 33 Odo
668/2002, nebo usnesení ze dne 13.4.2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004), dle které
se bezdůvodné obohacení za užívání cizí věci vyčíslí obvyklou výší nájemného,
tedy peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a
čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu. Přitom je
legitimní, aby znalec stanovil obvyklou cenu nájemného určitým (správně
určeným) procentem z obvyklé kupní ceny užívané věci; znalecký ústav MBM-Hopet
však stanovil nájemné za užívání předmětných pozemků procentem z jejich úřední
ceny, a tedy výši nájemného – v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu – vyčíslil v kvaziúřední výši nereflektující poměry na trhu.
Konečně dovolací soud uvádí, že závěru o zásahu do práva na spravedlivý proces
nevede ani dovolatelkou namítaná skutečnost, že ačkoli znalecké posudky Ing.
Mayera a A-Consult, s.r.o. dospívají k téměř totožným výsledkům, vychází při
vyčíslení obvyklého nájemného z podstatně odlišných parametrů (znalecký posudek
Ing. Mayera stanoví obvyklou výši nájemného jako 9 % z ceny pozemku ve výši
84,32 Kč/m2, zatímco znalecký posudek A-Consult stanoví obvyklou výši nájemného
jako 5 % z ceny pozemku ve výši 150,- Kč/m2). Nelze totiž přehlížet, že
odvolací soud vyšel především z revizního znaleckého posudku A-Consult, s.r.o.
a že z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces není soud
povinen podrobně přezkoumávat jednotlivé kroky znalcova výpočtu a porovnávat je
s postupem znalce dřívějšího. Zároveň nedošlo ani k tomu, že by se soudy
nižšího stupně opomenuly vypořádat s relevantní argumentací strany. Žalovaná
(dovolatelka) totiž skutečnost, že posudky Ing. Mayera a A-Consul vychází z
rozdílných parametrů (procento, cena pozemku), před odvolacím soudem nenamítala
(srov. protokoly z jednání č.l. 244 an. a 276 an.) a uvedenou námitku vznesla
teprve v řízení dovolacím.
3. K posouzení, zda pozemky tvoří zemědělský půdní fond
Zásadní právní význam nevyvolává ani třetí dovolací námitka, v níž žalovaná
dovozuje, že vydání předmětných pozemků žalobcům nutně implikuje závěr, že tyto
pozemky tvoří součást zemědělského půdního fondu, a tedy za jejich užívání
náleží vlastníku částka nikoli v obvyklé (tržní) výši, nýbrž v částce dle § 22
odst. 9 zákona o půdě, totiž 1 % ceny pozemku. Žalovanou tvrzená implikace je
popřená jednak jednoznačným zněním zákona o půdě, který dle § 1 odst. 1 písm.
c) in fine dopadá i na zastavěné pozemky a v § 11 odst. 1 písm. c) umožňuje
vydání takových pozemků, a dále judikaturou Nejvyššího soudu, dle které
zastavěný pozemek, byť vydávaný dle zákona o půdě, součást zemědělského půdního
fondu netvoří: „Např. ve svém rozsudku ze dne 22.7.1998, čj. 2 Cdon 1777/97-105
zaujal [Nejvyšší soud] názor, že zemědělské pozemky jsou v právním řádu jasně
definovány. Podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu,
tvoří zemědělský půdní fond pozemky zemědělsky obdělávané, tj. orná půda,
chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, a půda dočasně
neobdělávaná. Z toho plyne, že zemědělský pozemek nemůže být současně zastavěn,
nejde-li jen o stavbu dočasnou.“ (Citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
17. 10. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1883/2000, zvýrazněno dodatečně.)
4. Přechod nájemního vztahu na žalovanou
Dovolání je však přípustné dle čtvrté dovolací námitky, která adresuje právní
otázku, zda nájemní právo, které vlastníku stavby vzniklo dle § 22 odst. 8
zákona o půdě, přechází na nabyvatele této stavby. Tato právní otázka, kterou
Nejvyšší soud dosud neřešil, je významná pro projednávanou věc samu a navíc má
judikaturní přesah, tj. potenciál ovlivnit rozhodovací činnost v širším okruhu
případů. Proto je dán zásadní právní význam uvedené právní otázky a tím i
přípustnost podaného dovolání.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Ohledně otázky, pro níž byl otevřen dovolací přezkum, soudy nižšího
stupně správně dovodily, že nájemní vztah, který dle § 22 odst. 8 (resp. § 22
odst. 2) zákona o půdě vznikl vlastníku stavby k pozemku pod stavbou ležícím
(tzv. vnucený nájemní vztah), nepřechází při převodu stavby na nového vlastníka.
2. Právní řád neobsahuje ustanovení, z něhož by vyplýval přechod pozice
„vnuceného nájemce pozemku na základě převodu stavby nacházející se na takovém
pozemku. Jak ustanovení § 25 zákona o půdě, tak ustanovení § 680 odst. 2 obč.
zák. se totiž vztahují výlučně na druhou stranu nájemního vztahu, totiž na
pozici pronajimatele. Absence ustanovení o přechodu pozice nájemce přitom má
opačné důsledky, než které dovozuje žalovaná, když klade otázku: „Kde [z § 22
odst. 8 zákona o půdě] vyplývá závěr soudu o dopadu tohoto ustanovení výhradně
do poměrů právního předchůdce žalovaného?“ Nájemní vztah je ze své podstaty
vztahem závazkovým, tedy takovým, který váže pouze samotné strany a jejich
právní nástupce (zejména dědice) a nemůže přejít na třetí osobu jen v důsledku
změny vlastnictví určité věci. (Srov. Spáčil, J. In Švestka, J. – Spáčil, J. –
Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl 1. 2. vydání.
Praha: C.H.Beck, 2009. s. 677, který uvádí: „Původní pojetí věcných práv
vycházelo z představy, že zatímco u závazků jde o právní vztah mezi dvěma nebo
více osobami, věcná práva jsou vztahem osoby k věci, jde o právní panství nad
věcí. Později však část právní vědy [...] dokázala, že tzv. práva věcná k věci
cizí jsou ve skutečnosti relativními právy, charakterizovanými tím, že jeden z
jejich subjektů je vždy vlastníkem určité věci a že práva nebo povinnosti
přecházejí na další vlastníky věci, které se tato práva týkají”).
3. Na předeslaném nic nemění, že nájemní právo vykazuje jisté
věcněprávní rysy, avšak to nikoli ze své podstaty, nýbrž jen v rozsahu, v jakém
mu je právní předpisy výjimečně přiznávají, tedy pouze, jak výše uvedeno, v
souvislosti se změnou pozice pronajimatele. Naopak u nájemce se tak plně
prosadí závazková povaha nájemního vztahu, tj. na jeho osobu nemá převod věci
(stavby ležící na pronajatém pozemku) vliv. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že
k tomu, aby nastal opačný následek, tedy aby právo užívat cizí pozemek bez
dalšího přešlo na nabyvatele stavby, slouží odlišný právní institut, totiž
věcné břemeno jako věcné právo k věci cizí ve smyslu § 151n odst. 2 obč. zák.
Ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě však vztah, který ze zákona vznikl mezi
právní předchůdkyní žalobců a původním vlastníkem staveb, označuje nikoli jako
věcné břemeno (byť institut věcného břemene byl v občanském zákoníku zakotven
již od roku 1983), nýbrž jako vztah nájemní. Lze tedy shrnout, že žalovaná se
nemohla stát stranou tohoto vztahu, tj. nájemcem předmětných pozemků, jen na
základě samotné skutečnosti, že stavby spočívající na těchto pozemcích koupila
od jejich původního vlastníka.
4. Konečně dovolací soud uvádí, že závěr o tom, že žalované nevzniklo
právo užívat předmětné pozemky, odpovídá nejen textu, ale i účelu § 22 zákona o
půdě. Nelze totiž přehlédnout, že (nájemní) vztah dle § 22 zákona o půdě má jen
provizorní povahu, jak bylo vyloženo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 07. 11.
2001, sp. zn. 28 Cdo 1399/2001: „účelem založení nájmu ze zákona [o půdě] bylo
okamžitě řešit právní vztahy mezi vlastníky a uživateli zemědělských a lesních
pozemků po zrušení předchozích užívacích práv, v době, kdy vlastníci pozemků a
jejich uživatelé neměli ještě ani možnost se o nájemních vztazích a jejich
podmínkách dohodnout. Nebylo možno připustit, aby jejich práva a povinnosti k
pozemkům, jež vyžadují každoroční obdělávání, zůstaly bez jakékoli právní
úpravy. Zákonodárce proto přistoupil k řešení, jež bylo považováno více méně za
provizorní.“ Vzhledem k uvedené provizorní povaze nájemního vztahu (dané i
právem každé ze stran jej vypovědět dle § 22 odst. 2 a 8 zákona o půdě) tak
dovolací soud nevidí důvod, aby tento nájemní vztah přešel, navíc se zcela
nepřiměřeným nájemným vycházejícím z ceny pozemku v roce 1991 stanovené
vyhláškou, na osobu, která věc začala užívat až po účinnosti zákona o půdě,
tedy na osobu, která musí vycházet ze stejných podmínek jako každý, kdo kupuje
stavbu na cizím pozemku. Stejně tak je třeba mít na paměti, že předmětné
pozemky byly vydávány dle zákona o půdě v rámci nápravy křivd způsobených
totalitním režimem a v tomto kontextu lze stěží připustit takovou interpretaci
§ 22 odst. 2 a 8 zákona o půdě, která by ve své podstatě znamenala pro žalobce
jako restituenty vydání trvale znehodnocených pozemků oproti jiným zemědělským
pozemkům.
Dovolatelka (žalovaná), s ohledem na výsledek dovolacího řízení, nahradí
žalobcům náklady tohoto řízení, spočívající jednak v odměně právnímu zástupci
za jeden úkon právní služby (podání písemného vyjádření), jednak v paušální
náhradě hotových výdajů (srov. § 137 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Předmětem
dovolacího řízení byla tarifní hodnota 140.400,- Kč, a proto dle § 3 odst. 1
bodu 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „Vyhlášky“) činí základní sazba za
právní úkon 31.168,- Kč (= 9.000 + [140.400 – 10.000] x 17 % = 9.000 + 22.168).
Tato sazba se vzhledem k tomu, že dovolatel (žalovaná) uskutečnil jen jediný
právní úkon (§ 18 odst. 1 Vyhlášky), snižuje na polovinu: na částku 15.590,- Kč
(po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru dle § 13 odst. 1 Vyhlášky). Po
přičtení 300,- Kč jako paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.) tak výsledná náhrada činí 15.890,- Kč. (Právní zástupce
žalobců není plátcem DPH.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu