29 Cdo 1786/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Mgr. P. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně TESLAMP Holešovice a. s.,
identifikační číslo osoby 00009784, zastoupeného Mgr. Luisem Velázquezem,
advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Za Poříčskou bránou 390/18, PSČ 186
00, proti žalovanému JUDr. M. N., jako správci konkursní podstaty úpadkyně TES
PRAHA a. s., identifikační číslo osoby 64949133, zastoupeného JUDr. Milanem
Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186
00, o zaplacení částky 6.205.190,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 38/2005, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2008, č. j. 21
Co 284/2008-231, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2008, č. j. 21 Co
284/2008-231, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 14. ledna 2008, č. j. 7 C 38/2005-176, Okresní soud v Hradci
Králové uložil žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně TES PRAHA a. s. /dále též jen „druhá úpadkyně“/) zaplatit žalobci (správci konkursní
podstaty úpadkyně TESLAMP Holešovice a. s. /dále též jen „první úpadkyně“/)
částku 6.205.190,- Kč s příslušenstvím tvořeným 3 % úrokem z prodlení za
dobu od 11. prosince 2004 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku). Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního
stupně o věci samé, když jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 23. ledna 2006,
č. j. 7 C 38/2005-81, zrušil Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. srpna 2006, č. j. 21 Co 226/2006-109. Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Budovy označené jako A1 až A6, nacházející se na pozemcích parcelních čísel
966, 970, 972 a 973, pozemek parcelní číslo 966 a budova označená jako M3,
nacházející se na pozemku parcelní číslo 965/2, všechno nemovitosti nacházející
se v katastrálním území Holešovice, obec Praha (dále též jen „sporné
nemovitosti“) byly v době od 1. dubna 2002 do 30. června 2004 ve vlastnictví
první úpadkyně. 2/ Konkurs na majetek první úpadkyně byl prohlášen 6. března 2002. 3/ Až na budovu M3 nebyly sporné nemovitosti nikdy zapsány v konkursní podstatě
druhé úpadkyně. 4/ Budovu M3 vyloučil žalovaný ze soupisu majetku konkursní podstaty druhé
úpadkyně na základě usnesení jeho konkursního soudu z 13. července 2004. 5/ Žalovaný pronajal sporné nemovitosti za sjednanou úplatu společnosti FIRST
MADR s. r. o. (dále též jen „společnost F“) smlouvami z 1. února 2002, ve znění
dodatků z 15. října 2002 (dále též jen „nájemní smlouvy“). Od těchto smluv pak
žalovaný odstoupil podáním datovaným 31. května 2004 pro neplacení sjednané
úplaty. 6/ V době od 1. února 2002 do 30. června 2004 užívali sporné nemovitosti
podnájemci společnosti F. 7/ Podle znaleckého posudku znalce Ing. Jana Doležala ze dne 2. září 2007, ve
znění doplnění ze dne 21. října 2007, výše obvyklého nájemného za všechny
sporné nemovitosti v rozhodném období činila celkem 7.568.317,- Kč. Na tomto základě soud - cituje ustanovení § 451, § 454 a § 456 až § 458 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - uzavřel, že:
1/ Žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce tím, že v době od 1. dubna
2002 do 30. června 2004 vystupoval jako vlastník či detentor sporných
nemovitostí a z práva s nemovitostmi nakládat vyloučil žalobce tím, že 1. února
2002 podepsal nájemní smlouvy, podle kterých byly nemovitosti dány do užívání
společnosti F. (jež je přenechala k faktickému užívání dalším subjektům). 2/ Tímto nakládáním se spornými nemovitostmi získal žalovaný neoprávněný
majetkový prospěch tím, že „ačkoliv svým jednáním vystupoval jako oprávněný
držitel nemovitostí, vystupoval tak na úkor vlastníka bez právního důvodu“.
Tím
se tedy majetkový stav žalovaného nezmenšil, jak by se jinak stalo za běžných
okolností, kdyby musel vynakládat prostředky v souvislosti s právním vztahem,
na jehož základě by mu skutečně vzniklo právo nemovitosti držet, užívat a
nakládat s nimi. 3/ Žalovaný tedy nakládal se spornými nemovitostmi, aniž by za toto „faktické
uchopení“ platil jejich vlastníku odpovídající úhradu. Je tudíž dána jeho
pasivní věcná legitimace z titulu odpovědnosti za vzniklé bezdůvodné obohacení
dle § 451 a násl. obč. zák. 4/ Žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, jelikož první úpadkyně byla v
rozhodném období jedinou vlastnicí sporných nemovitostí s právy dle § 123 obč. zák. Po prohlášení konkursu na majetek první úpadkyně (6. března 2002) tedy
dle § 6 a § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“), ve spojení s § 17 až 19 ZKV vzniklo právě a jen žalobci
jako správci konkursní podstaty první úpadkyně právo nakládat s majetkem
patřícím do konkursní podstaty první úpadkyně. Takto mu vzniklo i právo
nakládat se spornými nemovitostmi, neboť šlo o majetek patřící první úpadkyni v
den prohlášení konkursu na její majetek. 5/ Výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení ve smyslu § 458 obč. zák. je
podle soudu dána výší obvyklého nájemného určeného znaleckým posudkem. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, k nimž doplnil, že:
1/ Námitka nedostatku pasivní legitimace žalovaného není opodstatněná
se zřetelem k závěrům, jež v této věci přijal ve zrušujícím usnesení ze dne 7. srpna 2006, vzhledem k tam zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu a nově např. vzhledem k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo
1089/2005 (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná
v době od 1. ledna 2001, je toto rozhodnutí veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu). 2/ Nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného nelze dovodit z toho,
že budovy označené jako A1 až A6 nebyly v rozhodné době pojaty do soupisu
majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně, a to s přihlédnutím k ustanovení §
14a odst. 1 a § 6 odst. 1 a 2 ZKV. Nadto žalobce pojal do soupisu majetku
konkursní podstaty druhé úpadkyně pohledávku vůči žalovanému ve výši
6.205.190,- Kč, z titulu bezdůvodného obohacení. 3/ Ohledně námitek týkajících se budovy M3, sepsané v konkursní
podstatě druhé úpadkyně, platí, že tím, že vlastník zmešká lhůtu k podání
vylučovací žaloby, nastává toliko účinek popsaný v § 19 odst. 2 ZKV (jak plyne
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem
106). Neznamená to však, že vlastníku nevzniká nárok na vydání bezdůvodného
obohacení způsobeného neoprávněným nakládáním s tímto majetkem. Tento závěr lze
podle odvolacího soudu opřít o ustanovení § 451 odst. 2 obč.
zák., neboť jde o
majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl, ve spojení
s § 458 odst. 1 obč. zák. 4/ Na námitku týkající se výše bezdůvodného obohacení nebral odvolací
soud zřetel s poukazem na ustanovení § 205a odst. 1 písm. e/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., namítaje, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v nesprávném právním
posouzení aktivní věcné legitimace žalobce v situaci, kdy sporné nemovitosti
nebyly sepsány v konkursní podstatě první úpadkyně, jakož i v nesprávném
právním posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného za situace, kdy v souladu
se zákonem o konkursu a vyrovnání nemovitost sepsal do konkursní podstaty, ze
které ji následně vyloučil, ačkoli žalobce jako správce konkursní podstaty
vlastníka nemovitosti vzal zpět žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní
podstaty spravované žalovaným. Tyto výhrady konkretizuje následovně:
1/ K aktivní věcné legitimaci žalobce. Dovolatel uvádí (s tím, že tutéž argumentaci uplatnil již v předchozích fázích
řízení), že žádná ze sporných nemovitostí nebyla v rozhodné době zahrnuta do
soupisu konkursní podstaty první úpadkyně a žalobce je sepsal až 30. července
2004, ačkoli mu v soupisu nebránila žádná překážka. Jako člen věřitelského
výboru druhé úpadkyně přitom žalobce věděl, že se sporné nemovitosti staly
předmětem smlouvy uzavřené mezi žalovaným a třetí osobou; přesto proti tomuto
postupu nevznesl žádné připomínky a neučinil žádné kroky k tomu, aby výnos
získal do konkursní podstaty první úpadkyně. Soudům nižších stupňů dovolatel v této souvislosti vytýká, že nesprávně
rozlišují mezi postavením úpadce jako vlastníka věci a postavením správce
konkursní podstaty, který je při splněním určitých podmínek oprávněn nakládat s
majetkem úpadce. V daném případě je dle dovolatele nesporné, že první úpadkyni
svědčilo ke sporným nemovitostem vlastnické právo. Dovolatel však vzhledem k
ustanovení § 18 odst. 3 ZKV usuzuje, že právo nakládat s majetkem úpadce vzniká
správci konkursní podstaty až od okamžiku, kdy majetek sepíše do konkursní
podstaty. Nedojde-li k soupisu, není k takovému nakládání oprávněn. Jelikož v daném případě správce konkursní podstaty (žalobce) nemovitosti v
rozhodném období nezahrnul do konkursní podstaty první úpadkyně (budova M3 byla
dokonce sepsána v konkursní podstatě druhé úpadkyně), nemohl jimi ani nakládat
(tedy je sám užívat nebo je poskytnout do užívání třetí osobě). Žalobce tak
nemohl dosáhnout žádného užitku z nemovitostí a není tak dána ani jeho aktivní
věcná legitimace, neboť žalovaný se nemohl obohatit na jeho úkor. I kdyby
žalovaný neuzavřel smlouvu se třetí osobou (společností F), nemohl by žalobce
čerpat žádný prospěch z nemovitostí. 2/ K pasivní věcné legitimaci žalovaného. Dovolatel poukazuje na to, že žalobce se domáhá náhrady za užívání budovy M3 za
dobu, po kterou byla zahrnuta v soupisu konkursní podstaty druhé úpadkyně. Přitom nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že se ve smyslu § 451 a násl. obč. zák.
obohatil „na základě důvodu, který následně odpadl“. Míní, že
ustanovení občanského zákoníku na daný stav vůbec nedopadá a naopak je nutno
aplikovat ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, coby zvláštního právního
předpisu. Potud dovolatel zdůrazňuje, že správce konkursní podstaty je oprávněn
a rovněž povinen sepsat do konkursní podstaty i věci, které zajišťují
pohledávky vedené za úpadcem (§ 27 odst. 5 ZKV), jakož i věci, jejichž zahrnutí
do konkursní podstaty je sporné (§ 19 odst. 1 ZKV). Od okamžiku zápisu do
podstaty je to přitom právě a jen správce konkursní podstaty, kdo je oprávněn s
věcí nakládat (§ 18 odst. 3 ZKV). Dovolatel dále uvádí, že v daném případě důkladně zvažoval, jaký majetek
zahrne do soupisu konkursní podstaty, přičemž postupoval s ohledem na
věřitelovu přihlášku a tvrzení o existenci zástavního práva zajišťujícího
pohledávky vůči úpadci. Vzhledem k tomu, že vlastník nemovitosti po výzvě
učiněné v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV nesložil cenu zastavených
nemovitostí ani hodnotu zajištěné pohledávky, zapsal nemovitosti do konkursní
podstaty a v důsledku této skutečnosti byl jedinou osobou oprávněnou s nimi
nakládat. Jelikož zástavní smlouva a samotný zápis v katastru nemovitostí byly
formulovány nejednoznačně (ve smyslu, zda zástavní právo zatěžuje pouze pozemky
nebo i budovy na nich stojící), dospěl žalovaný po složitých úvahách k závěru,
že zástavní právo nebylo zřízeno k budově M3. Proto s přivolením soudu a dle
kladného vyjádření věřitelského výboru žalovaný vyloučil tuto budovu z
konkursní podstaty sám, považuje za nedůvodné, aby zůstala součástí konkursní
podstaty. Dovolatel má za podstatné, že v období dotčeném žalobou byla budova sepsána
pouze v konkursní podstatě druhé úpadkyně, že žalobce k ní neuplatňoval žádná
práva a že dokonce vzal zpět žalobu o vyloučení budovy z konkursní podstaty. Za
této situace nemohl žalobce v rozhodném období dosáhnout soupisu budovy a proto
s ní ani nemohl nakládat ve smyslu § 18 odst. 3 ZKV; žalovaný se tak nemohl
obohatit na úkor žalobce. K oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s majetkem zahrnutým do
konkursní podstaty odkazuje dovolatel na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu,
konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (jde o rozsudek ze dne 30. května 2002, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále též jen „R 27/2003“), 29 Odo 850/2001 (jde o rozsudek ze
dne 21. srpna 2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku
2003, pod číslem 209), 29 Odo 1005/2004 (jde o rozsudek ze dne 27. dubna 2005,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2005, pod číslem 113)
a 29 Odo 1478/2005 (jde o rozsudek ze dne 27. září 2007, uveřejněný pod číslem
43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 43/2008“).
Z
R 43/2008 pak vyjímá argumentaci, podle níž:
„Sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc
ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci, je
nájemce takto sepsané věci nadále povinen platit nájemné dle dříve uzavřené
nájemní smlouvy správci konkursní podstaty a nikoli vlastníku věci“. Za zásadní pro posouzení dané problematiky pokládá dovolatel též závěr obsažený
v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 659/04 (jde o usnesení z 19. června
2007), podle nějž:
„Tímto ustanovením (rozuměj § 18 odst. 3 ZKV) je po dobu trvání konkursního
řízení omezeno vlastnické právo osoby, která je tvrdí nebo uplatňuje, a to bez
dalšího. Oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s věcí zapsanou do
konkursní podstaty trvá do doby, než je věc z podstaty vyloučena nebo než dojde
k jejímu zpeněžení v rámci konkursního řízení. Toto oprávnění trvá i tehdy,
je-li vůči věci uplatněno právo třetích osob, například jejího vlastníka“. Dovolatel namítá, že tato rozhodnutí, na něž poukázal, odvolací soud při
rozhodování nezohlednil. Za nesprávnou a odporující smyslu úpravy zákona o
konkursu a vyrovnání pokládá úvahu odvolacího soudu, podle níž tato judikatura
na daný případ nedopadá, neboť se prosadí jen ve vztahu mezi správcem konkursní
podstaty a nájemcem tohoto majetku, nikoli mezi správcem konkursní podstaty a
vlastníkem. Za situace, kdy je správce povinen zahrnout majetek do soupisu
konkursní podstaty i ve sporných případech, a kdy se soupisem stává jedinou
osobou oprávněnou s takovým majetkem nakládat, by bylo absurdní takový postup
sankcionovat, míní dovolatel. Právě k tomu by došlo, kdyby po vyloučení majetku
z konkursní podstaty byl povinen vydat majetkový prospěch spočívající v tom, že
byl detentorem sepsaného majetku. Takovým výkladem by ustanovení § 18 odst. 3
ZKV zcela pozbylo smyslu. Ostatně, i Ústavní soud řešil v citovaném usnesení
vztah správce konkursní podstaty a vlastníka nikoli (jak nesprávně konstatuje
odvolací soud) vztah správce konkursní podstaty a nájemce. V souvislosti s výše uvedeným je podle dovolatele nepřípadné rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 12/2005, na něž odkazuje odvolací soud. Z
tohoto rozhodnutí sice plyne možnost správce konkursní podstaty vyloučit
majetek z konkursní podstaty, i když vlastník věci nepodal vylučovací žalobu
nebo ji podal opožděně, nárokem vlastníka na vydání bezdůvodného obohacení se
však nezabývá; jde o rozhodnutí, které nedopadá na řešenou problematiku,
uzavírá dovolatel. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června
2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Dovolání v této věci je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 131 obč. zák. neoprávněný držitel je povinen vždy vydat
věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která
neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a
provoz věci (odstavec 1). Neoprávněný držitel si může od věci oddělit to, čím
ji svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci
(odstavec 2). Dle ustanovení § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Ustanovení § 458 obč. zák. pak určuje, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 1). S
předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten,
kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (odstavec 2). Ten, kdo předmět
bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na
věc vynaložil (odstavec 3). V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení občanského
zákoníku v době uzavření nájemních smluv (k 1. únoru 2002, tedy naposledy ve
znění zákona č. 317/2001 Sb.) a později nedoznala změn. Z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ věty první ZKV se pak podává, že prohlášení
konkursu má i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na
správce. Dle § 18 ZKV soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů
soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského
výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení
sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich
zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě,
která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu
úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné
majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo
jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec
2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může
s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas
(odstavec 3). Podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo
nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené
soudem podal žalobu proti správci.
V případě, že žaloba není včas podána, má se
za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata
oprávněně. V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání v době prohlášení konkursu na majetek druhé úpadkyně (15. srpna
2001, tedy naposledy ve znění zákona č. 120/2001 Sb.) a do 1. ledna 2008, kdy
byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), nedoznala změn. K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud v daném právním rámci
následující:
1/ K aktivní věcné legitimaci žalobce. Dovoláním nejsou nikterak zpochybněny skutkové závěry soudů nižších stupňů
spočívající v tom, že pozdější druhá úpadkyně nebyla vlastnicí budov A1 až A6
(že tyto budovy vlastnila pozdější první úpadkyně) a že v rozhodném období
dovolatel budovy ani nesepsal (neměl sepsány) do konkursní podstaty druhé
úpadkyně, lhostejno zda postupem dle § 27 odst. 5 ZKV nebo z jiných příčin. Za této situace byla konkursní podstata druhé úpadkyně, reprezentovaná
dovolatelem, v rozhodném období neoprávněným držitelem (detentorem) těchto
budov, neboť při nesporném závěru o absenci soupisu zde nebyl ani jiný právní
důvod, na jehož základě by si konkursní podstata druhé úpadkyně mohla usurpovat
držbu budov a brát z této držby plody a užitky. Již v rozsudku ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněném pod
číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že v případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení
pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že
užíval cizí věc (srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince
2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněné pod číslem 37/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit
inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu
práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou
formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu (není-li určen právním
předpisem) je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v
daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by
nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato
náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Na tento závěr dále navazuje
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo
2526/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod
číslem 17, podle kterého plnění, které je povinen vydat ten, kdo se obohatil
užíváním nebytových prostor k bydlení bez právního důvodu, vychází z hodnoty
nájemného k bytu. I z těchto rozhodnutí se podává, že neoprávněný držitel (detentor) věci se
jejím užíváním (byť i v té formě, že z ní bere užitky prostřednictvím dalších
smluvních ujednání se třetími osobami /zde společností F/) obohacuje na úkor
toho, jemuž by tyto užitky jinak příslušely.
Osobou, na jejíž úkor se konkursní podstata druhé úpadkyně neoprávněnou držbou
budov A1 až A6 obohacovala, byla první úpadkyně (coby vlastnice budov). V
situaci, kdy zde podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů nebyl jiný
subjekt, jenž by měl k budovám A1 až A6 silnější právo než jejich vlastnice
(první úpadkyně), nemá žádný význam dovolatelův argument, že v době, kdy se na
úkor první úpadkyně bezdůvodně obohacovala konkursní podstata druhé úpadkyně,
nebyly budovy sepsány v konkursní podstatě první úpadkyně. Argument, že první úpadkyně by v důsledku absence soupisu budov ve své
konkursní podstatě nebyla oprávněna z nich mít jakýkoli užitek, za který by
mohla požadovat peněžitou náhradu, je nepřiléhavý. Soupis majetku konkursní podstaty plní jinou funkci. Tak především ve vztahu ke
třetím osobám, které vůči tomuto majetku uplatňují konkurenční nároky,
prokazuje oprávnění správce konkursní podstaty nakládat se sepsaným majetkem a
ty úkony (nakládání), které ohledně sepsaných věcí učiní třetí osoby bez
souhlasu správce konkursní podstaty, činí neplatnými (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5230/2008). Oproti tomu
úpadce je osobou, jejíž úkony ani ohledně sepsaného majetku nepodléhají sankci
neplatnosti (ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV jsou pouze neúčinné, přičemž
ve světle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června
2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněném pod číslem 110/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, z nich konkursní podstata dokonce může mít i prospěch). Dále soupis deklaruje úpadcovým věřitelům (ať již jde o věřitele konkursní nebo
věřitele s pohledávkami za podstatou) rozsah majetku, z nějž mohou být
uspokojeny jejich nároky vůči úpadci a dokládá oprávnění správce konkursní
podstaty sepsaný majetek zpeněžit. Absence soupisu příslušného úpadcova majetku do konkursní podstaty může za
určitých okolností vést i k závěru, že jde o majetek vědomě ponechaný v
dispozici úpadce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu
2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009), rozhodně však sama o sobě nebrání (nejde-li o
nakládání vyžadující průkaz oprávnění /soupisu/ tak činit vůči třetím osobám) v
užívání takového majetku a braní plodů a užitků z něj ve prospěch konkursní
podstaty z titulu nezpochybněného vlastnictví úpadce (srov. k tomu opět i § 14
odst. 1 písm. a/ větu první ZKV). V tomto směru jde o situaci, jež se podstatně
liší od té, kdy konkursní podstata získává (až) soupisem právo držet a užívat
majetek (a brát z něj plody a užitky), jenž úpadci vlastnicky nenáleží (typicky
postupem dle § 27 odst. 5 ZKV). Řečené přitom platí i pro tu částku úpadcova
majetku, která je tvořena pohledávkami úpadce vůči jeho dlužníkům. U úpadcových
pohledávek za jeho dlužníky tak jen z toho, že nebyl doložen jejich soupis v
konkursní podstatě úpadce, bez dalšího neplyne, že by správce konkursní
podstaty nebyl již na základě účinků obsažených v § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV
oprávněn s nimi nakládat tak, že jejich úhradu do konkursní podstaty bude
soudně či jinak vymáhat vůči úpadcovým dlužníkům.
Ostatně, ve vztahu k
pohledávce vymáhané žalobou v této věci, platí skutkový závěr odvolacího soudu,
že v konkursní podstatě druhé úpadkyně sepsána je. Přitom úprava obsažená v § 131 obč. zák. je ve vazbě na úpravu obsaženou v §
458 odst. 2 obč. zák. určující (u neoprávněného držitele má přednost) pro
závěr, že plody a užitky vzešlé konkursní podstatě druhé žalované z užívání
budov A1 až A6 musí být vydány v plném rozsahu. 2/ K pasivní věcné legitimaci žalovaného. Dovolatel má pravdu namítá-li, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Odo 12/2005 nejsou uplatnitelné pro úvahu o významu soupisu budovy
M3 ve vazbě na požadované bezdůvodné obohacení (že rozhodnutí tuto problematiku
neřeší). Na druhé straně dovolání přeceňuje závěry obsažené v R 43/2008 a ve
výše označeném usnesení Ústavního soudu. K výhradě, podle níž nelze při úvaze o
bezdůvodném obohacení vůbec postupovat podle ustanovení občanského zákoníku,
nýbrž (jen) podle zákona o konkursu a vyrovnání, poukazuje Nejvyšší soud např. na svůj rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2010, pod číslem 71, obsahující
závěry, které tuto výhradu činí neopodstatněnou. Pro věc podstatné ovšem je, že v rozhodném období již správce konkursní
podstaty první žalované nemohl vynutit vyloučení budovy M3 ze soupisu majetku
konkursní podstaty druhé žalované, jelikož v důsledku zpětvzetí vylučovací
žaloby nastala nevyvratitelná domněnka předjímaná ustanovením § 19 odst. 2 věty
druhé ZKV (podle níž se nadále mělo za to, že budova M3 je do soupisu majetku
konkursní podstaty druhé žalované pojata oprávněně). Dovolatel (konkursní podstata druhé žalované, reprezentovaná dovolatelem) byl v
rozhodném období oprávněným držitelem budovy M3, přičemž v intencích závěrů
obsažených v R 27/2003 již na základě soupisu měl právo s budovu M3 nakládat,
tedy držet ji, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a
inkasovat nájemné), s omezením daným (co do zpeněžení budovy M3) úpravou
obsaženou v § 19 odst. 3 ZKV. Nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu
budovy M3 (jež platila pro celé rozhodné období) pak činila ze správce
konkursní podstaty druhé úpadkyně bez dalšího též osobu, která z budovy M3
brala (ku prospěchu konkursní podstaty druhé úpadkyně) plody a užitky v dobré
víře (§ 458 odst. 2 obč. zák.). K tomu, že mezi termínem užitky (přírůstky)
obsaženým v § 458 odst. 2 a termíny plody na užitky, jak se vyskytují na jiných
místech občanského zákoníku (srov. § 123, § 130) není věcného rozdílu, srov. v
literatuře např. dílo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a
kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1999. Jinak řečeno, jestliže ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 věty druhé ZKV nastala
nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu určitého majetku do konkursní
podstaty úpadce, pak platí, že plody a užitky nabyté z takového majetku po
dobu trvání soupisu do konkursní podstaty úpadce jsou nabyty v dobré víře (§
458 odst. 2 obč.
zák.) bez zřetele k tomu, zda správce konkursní podstaty
posléze příslušný majetek i tak vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce. S požadavkem na zaplacení peněžité náhrady za užívání budovy M3 v době, kdy
nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu této budovy do konkursní
podstaty druhé úpadkyně, tedy správce konkursní podstaty první žalobkyně nemůže
(ve vztahu ke konkursní podstatě druhé žalované) uspět ani poté, co byla budova
M3 vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v tomto rozsahu správné není. Skutková zjištění soudů nižších stupňů nedovolují Nejvyššímu soudu určit, jaký
díl požadované částky tvoří peněžitou náhradu za užívání budov A1 až A6 (v
rozhodnutích nejsou obsaženy údaje potřebné pro výpočet peněžité náhrady za
budovu M3, jež by měla být od celkové částky odečtena, tak jak je bylo možné
zjistit ze znaleckého posudku). Jakkoli tedy napadené rozhodnutí obstálo co do závěrů týkajících se budov A1 až
A6, vzhledem k nemožnosti provést příslušný propočet byl Nejvyšší soud nucen v
důsledku závěru o neprávnosti napadeného rozhodnutí v části týkající se budovy
M3 zrušit napadené rozhodnutí jako celek, včetně závislého výroku o nákladech
odvolacího řízení a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu