28 Cdo 9/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyň
a) Z. S., b) E. D., zastoupených JUDr. Robertem Černým, advokátem se sídlem
Louny, Pnětluky 119, proti žalované ZEPO Bohuslavice a. s., IČ: 25295560, se
sídlem v Bohuslavicích nad Metují 67, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrabou,
advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, o zaplacení částky 158.452,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 42/2009, o dovolání
žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2012,
č. j. 20 Co 521/2011-550, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Zdeňka
Hraby, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího
řízení ve výši 3.912,33 Kč.
III. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Zdeňka
Hraby, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího
řízení ve výši 5.477,27 Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobkyň
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 9. 2011, č. j. 10 C
42/2009-516, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 66.022,- Kč se
specifikovanými úroky z prodlení žalovanou žalobkyni a/ i žaloba o zaplacení
92.430,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení žalovanou žalobkyni b/ a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I.); současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze
zjištění, že žalovaná, coby vlastnice budov kravína a odchovny mladého skotu
zbudovaných na níže uvedených pozemcích, v období od 10. 9. 2006 do 10. 9. 2008
užívala parcely č. 102/3 a 105/12 katastrálního území Č. (dále jen – „předmětné
pozemky“), v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň (žalobkyně a/ je podílovou
spoluvlastnicí ideálních 5/12 a žalobkyně b/ podílovou spoluvlastnicí ideálních
7/12 předmětných pozemků), aniž ji k tomu opravňoval jakýkoliv právní důvod.
Obvyklá výše nájemného za užívání předmětných pozemků v dotčeném období přitom
dosahovala nejvýše částky 2,46 Kč/m2/rok, která již byla žalobkyním přiznána
pravomocnými výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 7.
2010, č.j. 10 C 42/2009-389. Uvedený závěr odvolací soud, odkazuje na znalecký
posudek Miroslava Havlíka vypracovaný dne 2. 6. 2011 obsahující porovnání
částek, za něž se pronajímají pozemky v okolních zemědělských areálech,
odůvodnil tím, že vzhledem k povaze a využití pozemků v dané lokalitě obvyklé
nájemné v případě zastavěných i nezastavěných pozemků nacházejících se v areálu
zemědělského podniku dosahuje obdobných částek, jež se pohybují v rozmezí 1 až
2,- Kč/m2/rok. Uvedl přitom, že určená částka odpovídá nejen nájemnému, za něž
jsou obdobné pozemky pronajímány okolním zemědělským podnikům (osloveným
soudem), ale též částkám, za které obdobné pozemky pronajímá Pozemkový fond
České republiky. Nevěrohodným pak z hlediska stanovení obvyklého nájemného
shledal odvolací soud posudek Ing. Pavla Hamáka předložený žalobkyněmi, neboť
jeho zhotovitel nevycházel z výše nájemného sjednaného v praxi za užívání
obdobných pozemků, a dospěl tak (za pomoci hypotetického výpočtu) k částkám
mnohonásobně převyšujícím výši nájemného dosahovaného za pronájem obdobných
pozemků v dané lokalitě. Za základ svých úvah odvolací soud nevzal ani výši
nájemného sjednaného v nájemní smlouvě uzavřené mezi L. S. a K. J. K. K., neboť
uvedenou smlouvou byl pronajat jiný druh pozemku (pozemek, na němž se nacházejí
sádky sladkovodních ryb), než o jaký jde v posuzovaném případě (pozemky tvořící
součást areálu zemědělského podniku).
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že
se žalovaná bezesmluvním užíváním předmětných pozemků, na nichž jsou zbudovány
stavby v jejím vlastnictví, na úkor žalobkyň ve smyslu ust. § 451 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč.
zák.“), bezdůvodně obohatila. Získala tak majetkový prospěch odpovídající
částce obvykle vynakládané v daném místě a čase za užívání obdobných pozemků
(např. formou nájmu), jenž ovšem za posuzované období od 10. 9. 2006 do 10. 9.
2008 dosáhl nejvýše částky 45.308,- Kč, která již byla žalobkyním (žalobkyni a/
ve výši 18.878,- Kč, žalobkyni b/ ve výši 26.430,- Kč) pravomocně přisouzena. Z
uvedeného důvodu odvolací soud požadavku žalobkyň na zaplacení dalších
158.452,- Kč nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázaly na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s.
ř.“). Co do důvodů měly za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně
namítaly, že obvyklé nájemné bylo odvolacím soudem určeno pouze s přihlédnutím
k výši nájmů obvyklých v zemědělské výrobě, a nikoliv se zřetelem k výši nájmů
u pozemků sloužících podnikatelské činnosti obecně. Vytýkaly, že výše nájemného
za užívání zemědělské půdy v daném regionu je pokřivena v důsledku monopolního
postavení žalované a ostatních zemědělských podnikatelů na trhu nájmů
zemědělských pozemků. Vyjadřovaly názor, že při stanovení výše obvyklého
nájemného by mělo být odhlédnuto od okolnosti, že jsou předmětné pozemky
zastavěny, i od skutečnosti, že dotčené stavby slouží zemědělské výrobě.
Upozorňovaly přitom, že se žalovaná věnuje též jiným výdělečným činnostem, než
toliko zemědělské výrobě. Uváděly taktéž, že ze znaleckého posudku Miroslava
Havlíka nevyplývá, zda pozemky, ohledně nichž zjišťoval výši nájemného
sjednaného za jejich užívání, svým charakterem odpovídají předmětným pozemkům.
Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastnicemi řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a
ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento
soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací
soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelky zpochybňují závěry odvolacího soudu o výši peněžité náhrady
za bezdůvodné obohacení spočívající v bezesmluvním užívání pozemků zastavěných
stavbami ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku (§ 458 odst. 1 obč.
zák.).
Nejvyšší soud se otázkou způsobu určení výše peněžité náhrady za
bezesmluvní užívání zastavěného pozemku opakovaně zabýval. Vždy přitom dospěl k
závěru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení od skutečnosti, že pozemky
jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka, nelze odhlédnout. Jinak by se
navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna
podmínka judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí
vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci
vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla
právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní
smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z
judikatury Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25
Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53,
ročník 2000, rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek
ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky
vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té,
jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým
charakterem odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba
při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož
plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné obdobnou stavbou jiného
vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5.
2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Pokud reálně není možné v daném případě
zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou
situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory
zohlednil ve svých úvahách (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012).
Odvolací soud v posuzovaném případě při určování výše peněžité náhrady
za bezesmluvní užívání předmětných pozemků okolnost, že jde o pozemky zastavěné
stavbami ve vlastnictví osoby odlišné od vlastnic pozemků, zohlednil, když
vyšel ze závěrů znaleckého posudku, dle nichž nájemné za užívání obdobných
pozemků v daném regionu dosahuje stejných částek, ať již jde o nájem pozemků
zastavěných či nezastavěných. Správně přitom přihlížel též k charakteru
předmětných pozemků zastavěných stavbami sloužícími zemědělské výrobě.
Nepochybil proto, poměřoval-li výši obvyklého nájemného za užívání předmětných
pozemků s nájemným sjednaným za užívání obdobných zemědělských pozemků v dané
lokalitě. Namítají-li v této souvislosti dovolatelky, že výše nájemného
sjednávaného za užívání obdobných pozemků je v dané lokalitě ovlivněna
dominantním postavením žalované, jakožto monopolní nájemkyně, sluší se uvést,
že obvyklé nájemné určené soudy nižšího stupně koresponduje též s nájemným, za
něž i mimo daný region přenechával v předmětném období dle zjištění
ustanoveného soudního znalce zemědělské pozemky do užívání třetím osobám
Pozemkový fond České republiky. Výše bezdůvodného obohacení získaného
bezesmluvním užíváním předmětných pozemků tak byla určena v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané
věci.
Zpochybňují-li dovolatelky svými námitkami znalecké posudky a další
důkazy, na jejichž základě soudy nižšího stupně stanovily výši obvyklého
nájemného, napadají tím navíc správnost hodnocení v řízení provedených důkazů,
které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění a které lze
zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však
možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve
zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a
způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst.
1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty
první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části
věty před středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalobkyně, jejichž dovolání
bylo odmítnuto, povinny nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení, sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11
odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném a účinném znění, dále jen –
„advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu
protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2013, pod R 73/2013), z tarifní hodnoty 158.452,- Kč (§ 8
odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 7.460,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního
tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13
odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.), celkem ve výši 9.389,60 Kč. Z hlediska výše uplatňované pohledávky se na
předmětu řízení podílela žalobkyně a) z 5/12 a žalobkyně b) ze 7/12. Nejvyšší
soud proto uložil žalobkyni a), aby žalované nahradila 5/12 celkových nákladů
dovolacího řízení (3.912,33 Kč), a žalobkyni b), aby žalované nahradila 7/12
celkových nákladů dovolacího řízení (5.477,27 Kč).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu