28 Cdo 4640/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce F.
V. Ž. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v
Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovanému: FOCUS INVEST, investiční fond s
proměnným základním kapitálem, a.s., identifikační číslo osoby 24175013, se
sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Hodysem,
advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, o zaplacení 234.774,75 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 187/2014,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května
2016, č. j. 70 Co 135/2016-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám JUDr. Miroslava Muchny,
advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení
9.560,- Kč.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2015, č. j. 25
C 187/2014-158, jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 234.774,75
Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradil mu náklady řízení ve výši
114.577,- Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o
povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši
21.246,- Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal
důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda se coby žalovaný vlastník staveb umístěných
bez právního důvodu na pozemcích žalobce z titulu svého vlastnického práva
bezdůvodně obohacuje rovněž ve vztahu k žalobcovu nezastavěnému pozemku, jenž
je uvedenými stavbami obklopen a tvoří s nimi ucelený areál, a to v situaci,
kdy tento areál není provozován. Mínil, že se dovolací soud při řešení uvedené
otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na
rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a na nález Ústavního
soudu, sp. zn. III. ÚS 788/12.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez
právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12.
2013, dále též jen „obč. zák.“ (režim žalobcem požadovaného bezdůvodného
obohacení vzniklého v době od srpna 2012 do prosince 2013 se řídí ustanoveními
občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013; viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014), je i stav, kdy je
cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či
jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská
oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se
tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Nejvyšší soud
současně dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka
pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho
oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se
zároveň ale konsolidovala i v názoru, že jde-li o pozemky funkčně související s
určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě
její vlastník (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn.
28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, či ze dne 5. 4.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016). O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy
skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jde přitom
dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě přilehlých
pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které
jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami
součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areál jako funkční celek). K
tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28
Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8.
2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze
dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.
Jestliže tedy odvolací soud za skutkového stavu, kdy žalovaný dovolatel je
vlastníkem devíti rekreačních chat umístěných bez právního důvodu na pozemcích
žalobce, které z důvodu funkční provázanosti nelze užívat bez využití
nezastavěného pozemku vlastněného rovněž žalobcem (přes nezastavěný pozemek je
zajištěn přístup k jedné z chat, jež plní funkci správcovské budovy a je
vybavena sociálním zařízením, a na pozemku jsou umístěny objekty a zařízení
sloužící provozování rekreačního areálu - přístavky, přístřešky, chodníky,
parkoviště, hřiště, veřejné osvětlení, zavodněná plocha apod.), dovodil, že se
dovolatel z titulu svého vlastnického práva k dotčeným stavbám bezdůvodně
obohacuje rovněž ve vztahu k předmětnému nezastavěnému pozemku žalobce, a to
bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbám realizuje (zda
a za jakým účelem vlastněné chaty užívá), odpovídají závěry odvolacího soudu
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž jde-li o pozemky funkčně
související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem její vlastník,
přičemž bezdůvodné obohacení zde vzniká bez ohledu na to, zda a jakým způsobem
je areál tvořený souborem staveb a pozemků provozován (užíván). Ke stejnému
závěru dospěl Nejvyšší soud za obdobných skutkových poměrů např. v již výše
citovaném rozsudku ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013. Nastolenou
otázku přitom se zřetelem k výše uvedenému není důvodu řešit jinak.
Odkazuje-li v uvedené souvislosti dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 8.
1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3.
2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, zjevně pomíjí, že jím označená rozhodnutí
problematiku bezdůvodného obohacení vznikajícího vlastníku stavby umístěné na
cizím pozemku bez právního důvodu neřeší. Citovaný nález Ústavního soudu se
totiž zabývá otázkou bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným bydlením v
prostorách, jež nebyly kolaudovány jako byt. Označený rozsudek dovolacího soudu
pak posuzuje bezdůvodné obohacení, jehož vznik není odvozován od vlastnictví
staveb funkčně souvisejících s neoprávněně užívaným pozemkem, nýbrž od užívání
pozemku jako součásti oploceného areálu, přičemž ale i v uvedeném případě
dovolací soud uzavírá, že z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení není
rozhodující intenzita, jíž je připlocený pozemek užíván, ani okolnost, zda a
jakým způsobem je k takovému pozemku zachován přístup jeho vlastníku.
Brojí-li pak dovolatel vůči závěru soudů nižšího stupně, že nezastavěný pozemek
obklopený stavbami ve vlastnictví žalovaného s těmito stavbami (jakožto součást
rekreačního areálu) funkčně souvisí, poukazuje na okolnost, že nezastavěný
pozemek svou výměrou mnohonásobně překračuje výměru jednotlivých pozemků
zastavěných chatami vlastněnými žalovaným a že není dlouhodobě jako součást
rekreačního areálu užíván ani udržován ve stavu způsobilém sloužit potřebám
rekreačního areálu, nesou se jeho námitky zásadně v rovině kritiky skutkových
zjištění soudů nižšího stupně (jejich správnosti a úplnosti), jež nepředstavuje
uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou
založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není ani zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Shodný skutkový závěr soudů nižšího stupně, že předmětný
nezastavěný pozemek funkčně souvisí se stavbami chat vlastněných dovolatelem
přitom koresponduje provedenému dokazování (viz odůvodnění rozsudku Okresního
soudu v Klatovech ze dne 21. 11. 2002, č. j. 6 C 114/2002-70, rekapitulující
závěry místního ohledání posuzovaného areálu, listiny dokládající průběh a
výsledky stavebního řízení, jež vyústily v kolaudaci areálu jako rekreačního
střediska Na Špičáku, nájemní smlouva z 9. 12. 2004, na jejímž základě právní
předchůdce žalovaného a následně i samotný žalovaný byli až do 31. 7. 2012
oprávněni užívat za účelem provozování rekreačního zařízení celý areál, včetně
posuzovaného nezastavěného pozemku), přičemž právně kvalifikační závěr soudů
nižšího stupně, že tento pozemek tvoří součást vzájemně propojeného souboru
nemovitých věcí (areálu) odpovídá též kritériím vymezeným výše citovanou
ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Rovněž výtky dovolatele vůči hodnocení znaleckých posudků, jimiž bylo v řízení
provedeno dokazování, nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§
241a odst. 1 o. s. ř.), když jsou ve své podstatě kritikou skutkových závěrů
soudů nižšího stupně, případně mají poukazovat na vadu řízení, a nezakládají
tudíž žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou
odůvodnit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Soudy nižšího stupně ostatně
hodnotily účastníky řízení předložené znalecké posudky v souladu se zásadami
přijatými ustálenou judikaturou dovolacího soudu, dle nichž hodnocení důkazu
znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda jeho závěry jsou náležitě
odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem
skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda nejsou v rozporu s výsledky
ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům
logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 7776, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014),
když náležitě vysvětlily, že se zřetelem k ostatním výsledkům dokazování vzaly
za základ svých úvah o výši obvyklého nájemného za užívání předmětného
nezastavěného pozemku závěry znaleckého posudku předloženého žalobcem, jenž
dotčený pozemek oceňuje jako součást rekreačního areálu, a nikoliv posudku
dodaného dovolatelem, který nezohledňuje zařazení pozemku do rekreačního areálu
a oceňuje jej v rozporu se zjištěným skutkovým stavem jako samostatný pozemek
zarostlý zelení. Nebylo proto ani důvodu, aby byl znalecký posudek ústavu
Apelen Valuation s.r.o., předložený v písemné podobě dovolatelem, doplňován
výslechem znalce (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným (§ 237 o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému,
jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
nepřísluší. Žalobci, který se k dovolání písemně vyjádřil, pak přiznal Nejvyšší
soud vůči žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení
sestávajících z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši
9.260,- Kč (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /
advokátní tarif/,ve znění pozdějších předpisů) a paušální náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu