28 Cdo 5376/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve
věci žalobkyň a) S. B., b) V. P.,a c) H. P., zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1/ F.C. T. B., o.s., a 2/ P. f. ČR, o určení vlastnictví oprávněných
osob k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C
136/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14.6.2007, č.j. 18 Co 244/2005-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací
potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6.10.2004, č.j. 28 C
136/2003-121, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly „vydání
pozemků části původní parc. PK č. 918 pův. role o výměře 3.702 m2 a části pův.
parc. PK č. 925 pův. role o výměře 1.969 m2 v kat. území B., každá v podílu ve
výši id. 1/3, podle § 6 odst. 1 písm. p) a n) zák. č. 229/1991 Sb., event.
vydání pozemků náhradních“ (výrok I). Spolu s rozhodnutím o věci samé rozhodl
odvolací soud i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vycházel přitom
ze zjištění, že o věci dříve rozhodl správní orgán, Okresní pozemkový úřad ve
Zlíně, který rozhodnutím ze dne 8.3.2001, č.j. Rozh. PÚ 639/2001-Je/C, návrhu
žalobkyň na vydání předmětných (výše identifikovaných) pozemků nevyhověl. S
jeho rozhodnutím, vydaným podle ust. § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., u
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon o půdě“) žalobkyně nesouhlasí a požádaly o projednání věci soud v řízení
podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.). V něm vzal i odvolací soud
za prokázané, že žalobkyně jsou dcery původního vlastníka předmětných pozemků
A. Ž., jemuž byly pozemky vyvlastněny rozhodnutím Okresního národního výboru v
G., odboru výstavby, ze dne 22.2.1961, č.j. Výst. 2540/1960-dr.T. Jelikož
nebylo prokázáno, že by proti tomuto rozhodnutí, po jeho doručení účastníkům
správního řízení, podal opravný prostředek, nabylo rozhodnutí o vyvlastnění
právní moci a na jeho základě vlastnické právo k pozemkům přešlo na stát. V
době vydání rozhodnutí o vyvlastnění byl A. Ž. již výlučným vlastníkem
předmětných pozemků, jelikož krom spoluvlastnického podílu o velikosti jedné
poloviny, který nabyl na základě smlouvy trhové, uzavřené dne 7.11.1936, získal
i zbylý spoluvlastnický podíl na základě rozhodnutí o dědictví po své matce F.
Ž.; jím je usnesení Státního notářství ve V. K. ze dne 17.8.1953, č.j. D
129/53, které bylo bezprostředně po svém vydání doručeno všem účastníkům
dědického řízení a tímto okamžikem nabylo právní moci. Okolnost, že v záhlaví
rozhodnutí o vyvlastnění pozemků z roku 1961 je krom A. Ž. uvedena i F. Ž.,
nepokládal odvolací soud za podstatnou vadu tohoto rozhodnutí. Uzavřel tudíž,
že otec žalobkyň vlastnické právo k pozemkům pozbyl na základě existující
právního důvodu, rozhodnutí o vyvlastnění, vydaného podle tehdy platných
právních předpisů. Dovodil, že nedošlo proto k převzetí nemovitostí státem bez
právního důvodu a k naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p)
zákona o půdě. Současně vzal za prokázané, že za vyvlastněné pozemků byla otci
žalobkyň vyplacena peněžitá náhrada, stanovená podle tehdy platných cenových
předpisů; naplněn není proto ani důvod pro vydání pozemků podle § 6 odst. 1
písm. n) zákona o půdě. Vyvlastněné pozemky dosud slouží sportovnímu účelu,
jako hřiště, kvůli jehož vybudování byly vyvlastněny (§ 6 odst. 1 písm. m/
zákona o půdě). Žalobkyně také neprokázaly, ba ni nevylíčily skutečnosti, jež
by naplňovaly restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě.
Proti rozsudku podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
dovozovaly z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tvrdíc, že odvolací soud věc
posoudil v rozporu s hmotným právem a rozhodnutími dovolacího a Ústavního soudu
(aniž by některá z nich v dovolání označily). Po zopakování dosavadního průběh
řízení dovolacímu soudu vytkly, že nesprávně posoudil otázku vlastnictví k
předmětným pozemkům v době jejich vyvlastnění. Namítaly, že při jejím řešení
odvolací soud vycházel z nesprávného zjištění o okamžiku doručení rozhodnutí o
dědictví po zůstavitelce F. Ž., jímž je usnesení Státního notářství ve V. K. ze
dne 17.8.1953, sp. zn. D 129/53. Žalobkyně mají za to, že ze spisu Státního
notářství v G. sp. zn. 2 D 53/72, vyplývá, že shora označené rozhodnutí o
dědictví z roku 1953, podle kterého měla otci žalobkyň (na základě státním
notářstvím schválené dohody dědiců o vypořádání dědictví) připadnout další
polovina předmětných pozemků, bylo účastníkům dědického řízení doručeno nikoliv
bezprostředně po svém vydání, nýbrž až 21.8.1961. Z tohoto dovozují, že v době
vydání rozhodnutí o vyvlastnění pozemků, k 22.2.1961, měly být účastníky
rozhodnutí o vyvlastnění i ostatní osoby, jež byly dědici po zůstavitelce F. Ž.
(J. Ž., F. K., J. Ž., J. Ž. a A. Ž.), nikoliv pouze otec žalobkyň A. Ž. Jelikož
těmto dalším osobám nebylo rozhodnutí o vyvlastnění doručeno, nemohlo nabýt
právní moci a nemovitosti přešly na stát bez platného právního důvodu; v
takovém případě je naplněn důvod pro jejich vydání podle § 6 odst. 1 písm. p)
zákona o půdě. Nesprávný je podle názoru žalobkyň i závěr odvolacího soudu, že
jejich otci byla za vyvlastněné pozemky poskytnuta náhrada v plné výši.
Namítají, že se nelze spokojit pouze se zjištěním, že povinnost k náhradě
stanoví rozhodnutí o vyvlastnění. Naplnění rozhodnutí, jde-li o vyplacení
náhrady, podle názoru dovolatek z provedených důkazů nevyplývá. Dovolatelky
navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2/ se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, dovolání
označil za neopodstatněné a navrhl, aby je dovolací soud zamítl.
Žalovaný 1/ se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), se zřetelem k
době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o
dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov.
čl. II, bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami
(účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval tím, zda je přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen a nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy by
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl
ve věci samé jinak než v rozsudku dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem
odvolacího soudu, může být přípustnost dovolání založena pouze ust. § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu je
dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3
o.s.ř.), při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §
237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Na
závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam
po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
7/2004, po pořadovým číslem 132). Právní posouzení věci je tehdy nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96). Za nesprávné právní posouzení
věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nelze považovat hodnotící
závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je
rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v
Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Jak je z obsahu dovolání patrno, žádnou z otázek, které by byly
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., dovolatelky sami
neoznačují a za rozhodnutí po právní stránce zásadně významné v uvedeném smyslu
nepokládá rozsudek odvolacího soudu ani dovolací soud. Jde-li o právní
posouzení věci, spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že k přechodu
předmětných pozemků na stát došlo vyvlastněním, za které byla tehdejšímu
vlastníku – otci žalobkyň – poskytnuta náhrada, tedy nikoliv bez právního
důvodu, resp. bez vyplacení náhrady; v takovém případě předpoklady pro vydání
nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p), resp. dle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o
půdě naplněny nejsou. Závěr odvolacího soudu je v posuzované věci bezchybný a
nekoliduje ani se současnou judikatorní praxí, podle níž pod pojem „převzetí
věci bez právního důvodu“ je podřatitelné i převzetí věci státem na základě
neplatného právního úkonu, případně na základě správního rozhodnutí, které
nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci (rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7.12.72/2006, sp. zn. 31 Cdo
1529/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72,
ročník 2006). Rozhodnutí o vyvlastnění není právním úkonem (u něhož lze
zkoumat, zda jde o úkon platný či neplatný), nýbrž existujícím individuálním
správním aktem, vydaným na základě tehdy platných právních předpisů.
Zpochybňují-li dovolatelky závěry odvolacího soudu o okruhu účastníků správního
řízení, z něhož vzešlo toto správní rozhodnutí, a jeho účinné doručení
účastníkům správního řízení, v návaznosti na otázku doručení rozhodnutí
Státního notářství v K. ze dne 17.8.1953, sp. zn. D 129/53, podle něhož měl
jejich otci A. Ž. připadnout zbylý spoluvlastnický podíl k pozemkům, jde
nikoliv o polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž s jeho
skutkovými závěry, které – podle názoru dovolatelek – odporují obsahu spisu a v
něm založeným listinným důkazům. Jak dovolací soud (s odkazem na shora
citovanou judikaturu v otázkách procesního práva) vysvětlil, nesprávná skutková
zjištění odvolacího soudu sama o sobě dovolacím důvodem nejsou (k této otázce
dále srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1992, sp. zn. 7 Cdo
9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník
1994), tím méně důvodem podřaditelným pod ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
prostřednictvím něhož jedině lze zkoumat otázku přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obdobná hlediska uplatní se i v případě námitek dovolatelek, jimiž
zpochybňují závěry odvolacího soudu o vyplacení náhrady za vyvlastnění. I tyto
závěry mají povahu okolností skutkových, jež jsou výsledkem hodnocení v řízení
provedených důkazů
(§ 136 o.s.ř.). I v nyní posuzované věci se přitom odvolací soud řídil právním
názorem, že za poskytnutí náhrady za vyvlastnění nelze pokládat pouze její
vyúčtování či stanovení v rozhodnutí o vyvlastnění, nýbrž její vyplacení (k
tomu srov. kupříkladu rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.10.1994,
sp. zn. 22 Ca 390/94, uveřejněné v časopise Správní právo, svazek 5, ročník
1995, po pořadovým číslem 85). Byla-li podle skutkovým závěrů odvolacího soudu
náhrada za vyvlastněné pozemky jejich vlastníku, otci žalobkyň A. Ž., vyplacena
a odpovídá-li ceně pozemků podle tehdy platných cenových předpisů, je zřejmé,
že ani důvod pro vydání pozemků oprávněným osobám podle § 6 odst. 1 písm. n)
zákona o půdě naplněn není.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (a s
nímž, krom nerozhodných námitek skutkové povahy, polemizovaly žalobkyně v
dovolání), je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní rozhodovací
praxí. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po
právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu
přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, §
218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., za
situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího
řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu