28 Cdo 556/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce České republiky –
Ministerstva financí, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. M. S.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 6 C 44/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2005, č.j. 20 Co 515/2005-248, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl v
zamítavém výroku o žalobě na vyklizení pozemku parc.č. 1193/1 v katastrálním
území N. M. nad M. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 12.
2003, č.j. 6 C 44/2003-162; jinak byl však ve prospěch žalobce jako odvolatele
prvostupňový rozsudek změněn tak, že žalovaný je povinen vyklidit budovu č.p.
1132 na pozemku parc.č. 180/1, budovu č.p. 1133 na pozemku parc.č. 180/2,
stavbu – zastřešenou verandu na pozemku parc.č. 181 a pozemek parc.č. 180/1,
vše zapsáno na listě vlastnictví č. 1203 pro k.ú. N. M. nad M. Odvolací soud
zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce
14.371,- Kč a před soudem odvolacím v částce 18.158,- Kč.
Odvolací soud v řízení vycházel z právního názoru, vysloveného
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, č.j. 28 Cdo 72/2004-190, že
nájem předmětných nemovitostí byl sjednán na dobu určitou. Jinak ale odvolací
soud dovodil, že nájemní vztah mezi právním předchůdcem žalobce jako
pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je nutno posuzovat podle ustanovení §
663 a násl. občanského zákoníku (dále „o. z.“). I nájem sjednaný na dobu
určitou je možné vypovědět, jestliže se účastníci smlouvy o nájmu na takovém
způsobu skončení nájmu dohodli. Odvolací soud dospěl k závěru, že právě takové
ustanovení o výpovědi z nájmu obsahoval čl. III bod 1 smlouvy o nájmu, uzavřené
dne 1. 12. 1994; jím se řídila výpověď pronajímatele ze dne 25. 2. 1997. Z
těchto důvodů bylo vyhověno žalobě na ochranu vlastnického práva žalující
strany, opřené o § 126 odst. 1 o. z. (s výjimkou žaloby na vyklizení pozemku
parc.č. 1193/1, u něhož žalobce neprokázal své vlastnické právo).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýkal
odvolacímu soudu, že řízení bylo postiženo vadou s následkem nesprávného
rozhodnutí, a navíc došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nastolil
právní otázky, jež považoval za zásadní: nájemní vztah mezi stranami se neměl
řídit obecnými ustanoveními o. z., ale zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, s jiným právním režimem skončení nájmu na dobu
určitou (vymezené výpovědní důvody v § 9 odst. 2 citovaného zákona, z nichž
žádný nebyl naplněn); nájemní smlouva nebyla posouzena v souladu s tou
interpretací, která vychází z § 35 odst. 2 o. z., byl k ní neprávem „doplněn“
pozemek a tím ovlivněna její právní kvalifikace; mělo být vzato v úvahu
postavení nájemce jako potencionálního restituenta v řízení, dosud vedeném
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s nímž je vyklizení
nemovitostí v rozporu. Po procesní stránce porušil odvolací soud podle
dovolatele ustanovení § 132 o. s. ř., neboť nesprávně zhodnotil obsah výpovědi
svědka J. B. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal své
dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
byla dána diformitou rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř.) a uplatněné dovolací důvody odpovídaly ustanovením § 241a odst. 2 písm. a/,
b/ o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Předmětem nájmu byly nebytové prostory v objektu turistické základny R., a to
hlavní budova s kotelnou, skladem, vinárnou, dílnou a plechovou trojgaráží,
obytná budova se dvěma byty a dvěma garsoniérami a dále dvě dřevěné rekreační
chaty na sezónní užívání. Zákon č. 116/1990 Sb. definuje v § 1 nebytové
prostory jako „místnosti nebo soubory místností“, určené podle rozhodnutí
stavebního úřadu k jinému účelu než bydlení. To však neznamená, že jsou věcí ve
smyslu právním; výklad citovaného ustanovení se ustálil na názoru, že
představují určitý prostor uvnitř stavby. Na tom nic nemění ani to, že se – v
důsledku prohlášení vlastníka budovy – mohou stát jednotkou v intencích zákona
č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Z toho plyne, že přenechá-li pronajímatel nájemci k užívání stavbu jako celek,
nebude se nájemní smlouva řídit ustanoveními zákona o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ale obecnými předpisy občanského zákoníku o nájmu (§ 663 a
násl.). Přitom nic nebrání smluvním partnerům, aby si v rámci prostoru daného
těmito ustanoveními (§ 676 odst. 1, § 677 odst. 1 o. z.) smluvili dobu trvání
nájemního vztahu i podmínky jeho skončení obdobně jako u nájmu nebytových
prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., ale i jinak.
Mezi smluvními stranami se stal relevantním ujednáním článek III. smlouvy se
sjednanou dobou nájmu a možností výpovědi, dané případně i během trvání nájmu
bez udání důvodu.
Popsaná výkladová praxe se u dovolacího soudu ustálila zejména na základě
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc č. 73/2000.
Odvolací soud tedy při své aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku na
zjištěný skutkový stav nepochybil. Od tohoto právního posouzení se odvíjí také
další správné závěry téhož soudu o důsledcích relevantních právních úkonů
stran, takže dovolací soud považuje za nadbytečné zabývat se, ve světle těchto
závěrů, dalšími hmotněprávními námitkami vznesenými v dovolání žalovaného.
Neobstojí ani dovolací důvod, uplatněný podle § 241a odst. 2 písm.
a/ (eventuálně odst. 3) o. s. ř. Nebylo shledáno, že by odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu obsahovalo z hlediska hodnocení důkazů jiné skutečnosti, než
které vyplynuly z protokolace výslechu svědka B., eventuálně že by takové
skutečnosti absentovaly. Pokud jde o samotné hodnocení obsahu výpovědi tohoto
svědka zvlášť i v návaznosti na obsah provedených důkazů ostatních, pak je
nutné připomenout, že dovolací soud je při svém přezkumu vázán skutkovým
základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi (srov. § 243a o. s. ř. a
výklad k němu, viz zejména Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv, Občanský soudní
řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck 2006, str. 1288). Hodnocení
svědecké výpovědi, napadané v dovolání, mu tedy nepřísluší.
Dovolací soud neshledal naplnění ani jednoho z obou žalovaným
uplatněných dovolacích důvodů, nezjistil ani, že by v řízení před soudy obou
nižších stupňů došlo k vadám vedoucím ke zmatečnosti nebo i k jiným vadám,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), a dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s.
ř.).
Žalobci, ač v řízení o dovolání úspěšnému, nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. února 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu