U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobců: a) Ing. J. J., b) V. P., c) J. M., d) P. Š., e) Bc. M. K., f) J.
U., g) J. M., h) H. Š., ch) T. J., i) Bc. E. F. , všichni zastoupeni JUDr.
Stanislavem Polčákem, advokátem ve Vysokém Poli 118, proti žalovanému: město
Slavičín, se sídlem Osvobození 25, Slavičín, zastoupeno JUDr. Jiřím Frajtem,
advokátem ve Valašských Kloboucích, Masarykovo nám. 177, o zaplacení
2.259.617,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.
5 C 24/2006, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočce ve Zlíně ze dne 5. 9. 2012, č. j. 59 Co 12/2012-362, takto:
I. Dovolání všech žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, výše označeným byl
ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 9.
2011, č. j. 5 C 24/2006-251, v části, v němž byla zamítnuta žaloba pro
zaplacení částky 2.259.617,- Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 2. 1.
2000 do zaplacení. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že
se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. mění tak, že žalobci a) – i)
jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech řízení před
soudem prvního stupně částku 139.992,- Kč. Ve výroku III. rozsudku odvolacího
soudu bylo rozhodnuto, že žalobci a) – i) jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 99.720,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se právní předchůdce žalobců, obec
Rokytnice, domáhala zaplacení shora uvedené částky – části finančních
prostředků ze zálohy za prodej akcií, kterými disponoval žalovaný k datu 1. 1.
2000. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že rozhodnutím Ministerstva
vnitra ČR ze dne 7. 10. 1999, č. j. VS/3 – 4764/99-589, byla na návrh obce
Slavičín, okres Zlín, podle § 11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, obec
Slavičín, okres Zlín, rozdělena k 1. 1. 2000 a k tomuto datu vznikla nová obec
Rokytnice, na kterou měl být podle rozhodnutí převeden majetek, finanční
prostředky, ostatní práva a závazky, organizace a zařízení podle přílohy tohoto
rozhodnutí. Varianta finančního vypořádání, která byla schválena
zastupitelstvem žalovaného, však byla pro obec Rokytnice nepřijatelná,
nepřiměřeně tuto obec zkracovala v jejích právech a vytvořila nepřijatelný
nepoměr v její neprospěch nátlakem žalovaného.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s poukazem na obdobnou věc, která
byla rozhodována týmž soudem pod sp. zn. 5 C 189/2005, resp. Nejvyšším soudem
pod sp. zn. 28 Cdo 1249/2009. Odvolací instance rozhodovala ve věci pouze co do
částky 2.259.617,- Kč s příslušenstvím; žalobci vzali ve zbytku žalobní návrh
zpět (původně o 5.626.867,- Kč). Rovněž odvolací soud ve věci odkázal na
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně
ve věci samé. Uvedl, že uplatňovaný nárok má veřejnoprávní povahu, vzniká na
základě správního rozhodnutí a jenom v rovině správního práva může být tento
nárok vypořádáván. Soukromoprávní nárok ve věci dán není a nemůže být proto ani
soudně vymáhán. Nově vznikající obci vznikl nárok na majetek až v důsledku
rozhodnutí Ministerstva vnitra o rozdělení obce, a toto rozhodnutí je
konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten
majetek, který v něm byl zahrnut. Odvolací soud tudíž ve věci samé potvrdil
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně; nákladový výrok soudu prvního stupně
změnil pouze tak, že v něm vyjádřil solidaritu žalobců k placení nákladů řízení
před soudem prvního stupně (odkaz na smlouvu o postoupení pohledávky).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Jeho
přípustnost je možné dovozovat pouze ze zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu a důvodnost podaného dovolání, ačkoliv žalobci ani
přípustnost ani důvodnost podaného dovolání výslovně neuvádí, byla dovozována z
nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Žalobci v textu dovolání
uvedli několik otázek, přičemž příkladmo lze uvést otázku, kdo a jakým způsobem
(pořadem práva) se mohl domoci ochrany majetkových práv vzniklé obce; dále
žalobci argumentovali jak rozhodováním Ústavního soudu, tak i kauzami
Evropského soudu pro lidská práva. Na závěr navrhli zrušení rozsudků obou
nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud též uvádí, že v hlavičce (a na samém konci) dovolání
došlo k záměně jednoho ze žalobců – namísto L. J., která zemřela v průběhu
řízení v roce 2010, je účastníkem řízení její dědic T. J.; přiložená plná moc k
zastupování je správně udělena T. J.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a
zjistil, že žalobci, zastoupení společným advokátem, podali dovolání v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je ve věci
možné dovozovat pouze z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
podle kontextu dovolání uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání žalobců neshledal přípustným. Důvody pro tento
závěr jsou obsaženy již v rozsáhlém odůvodnění předchozího rozhodnutí dovolací
instance – usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1249/2009, o jehož
závěry je opřena též argumentace soudů nižších instancí. Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že nově vznikající obci (žalobkyni) vznikl nárok na majetek až v
důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce, kteréžto rozhodnutí
bylo konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen
na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Na majetek, který v něm zahrnut nebyl,
naopak nově vzniklé obci soukromoprávní nárok nevznikl (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 809/2005). Nejvyšší soud v rozhodnutí
dále výslovně uvedl, že „v případě pochybení při stanovení celkového množství
majetku rozdělované obce lze uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o
rozdělení obce. Není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy
nárok vznikající bez ohledu na rozhodnutí ministerstva vnitra), nemůže tu být
ani nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení.“
Nejvyšší soud poté, co neshledal zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, když příslušná problematika již byla soudem řešena, posoudil
rozhodnutí odvolacího soudu jako správné. Proto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.
Úspěšnému žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovaný však k
dovolání nepodal vyjádření a proto dovolací soud rozhodl tak, jak je ve výroku
II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu