U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně M. Ch., zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem
v Praze 5, Duškova 164/45, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Ondřejem
Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082, o zaplacení částky
784.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6
C 252/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
17. května 2016, č. j. 22 Co 80/2016-523, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.480,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ondřeje Hladkého, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 6 C 252/2014-494,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.500,- Kč spolu se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 73.500,- Kč za období
od 20. 6. 2014 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky
710.500,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky
710.500,- Kč za období od 20. 6. 2014 do zaplacení zamítl (výrok II.) a dále
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
částku 77.042,50 Kč k rukám žalovaného (výrok III.), že žalobkyně je povinna
zaplatit náklady hrazené státem, jejichž výše bude určena samostatným
usnesením, „a to ve výši 90,6 % k celku na účet Okresního soudu v
Mělníku“ (výrok IV.), a že žalovaný je povinen zaplatit náklady hrazené státem,
jejichž výše bude určena samostatným usnesením, „a to ve výši 9,6 % k celku na
účet Okresního soudu v Mělníku“ (výrok V.). Soud prvního stupně tak rozhodl o
uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo
žalovanému vzniknout tím, že v období od 1. 7. 2012 do 31. 10. 2013 užíval bez
právního důvodu specifikované nemovitosti (dále jen „nemovitosti“) v jejím
vlastnictví (oplocený areál), aniž za to cokoliv zaplatil. Z provedených důkazů
vzal soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 7. 9. 2010 smlouvu o budoucí
kupní smlouvě o převodu nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně na žalovaného, v
jejímž čl. IV. odst. 2 ujednali, že dnem účinnosti této smlouvy bude žalovaný
oprávněn veškeré nemovitosti užívat jak k soukromým, tak k podnikatelským
účelům (účinnosti tato smlouva nabyla dnem úhrady zálohy na dohodnutou kupní
cenu, což mezi účastníky bylo nesporné). Dne 1. 6. 2011 uzavřel žalovaný se
společností AMK Trans, s. r. o. (jejímž byl v té době jediným jednatelem a
společníkem) dohodu o převodu veškerých práv a povinností vyplývajících ze
smlouvy o smlouvě budoucí kupní, s níž žalobkyně jako budoucí prodávající
vyslovila písemný souhlas. Téhož dne, tedy 1. 6. 2011, uzavřela žalobkyně se
společností AMK Trans, s. r. o. (dále jen „společnost“) kupní smlouvu o převodu
nemovitostí, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že návrh na vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy bude podán až po doplacení
celé kupní ceny, která měla být uhrazena nejpozději do 30. 9. 2011, a pro
případ prodlení s jejím zaplacením bylo dohodnuto právo od smlouvy odstoupit,
což žalobkyně učinila dopisem ze dne 12. 3. 2014, neboť společnost celou kupní
cenu nedoplatila. Dále soud zjistil, že nemovitosti v době od 1. 7. 2012 do 31. 10. 2013 (dále jen „rozhodná doba“) užívala společnost, žalobkyně, její manžel
a další subjekty a že žalovaný užíval jen byt v 1. patře domu a garážové stání. Kupní smlouvou ze dne 17. 1. 2014 s právními účinky vkladu do katastru
nemovitostí ke dni 20. 1. 2014 pak žalobkyně prodala nemovitosti společnosti
GEOSTAVBY s. r. o. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno pouze to, že
žalovaný užíval v rozhodné době byt v 1.
patře domu a garážové stání, přičemž
za toto období žalobkyni zaplatil částku 22.500,- Kč, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 73.500,-
Kč, neboť podle vyžádaného znaleckého posudku činilo nájemné v daném místě a
čase částku 6.000,- Kč měsíčně; ve zbytku proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně proti výrokům II., III., IV. a V. Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 22 Co 80/2016-523, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích III., IV. a V. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k
dalšímu řízení; v zamítavém výroku II. o věci samé jej potvrdil. Odvolací soud
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že
nesjednali-li účastníci ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě žádnou úhradu za
užívání nemovitostí žalovaným, byl žalovaný na jejím základě oprávněn
nemovitosti (do 31. 5. 2011) užívat bezplatně. Na rozdíl od něj však s poukazem
na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp.
zn. 33 Cdo 969/2013, posoudil dohodu uzavřenou mezi žalovaným a společností dne
1. 6. 2011 jako platný právní úkon (§ 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník; § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) s tím, že smluvním
partnerem žalobkyně se stala společnost, která vstoupila do veškerých práv a
povinností žalovaného vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, včetně
jeho práva předmětné nemovitosti užívat; na základě smlouvy o smlouvě budoucí
kupní a dohody ze dne 1. 6. 2011 pak téhož dne byla uzavřena kupní smlouva mezi
žalobkyní a společností. Odvolací soud dospěl k závěru, že v době od 1. 7. 2012
do 31. 10. 2013 nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobkyně,
neboť subjektem, který od ní v této době přijímal plnění v podobě užívacího
práva k nemovitostem, byla společnost na základě dohody o převodu práv a
povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní a na základě samotné kupní
smlouvy. Námitce žalobkyně, že dohodou o převodu práv a povinností ze smlouvy o
smlouvě budoucí kupní byly převedeny jen ty povinnosti a práva vztahující se k
závazku uzavřít kupní smlouvu, odvolací soud nepřisvědčil s ohledem na obsah
této dohody, podle níž byly převáděny veškeré povinnosti a práva vyplývající ze
smlouvy o smlouvě budoucí kupní.
Žalobkyně v dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
potvrdil ve výroku II. zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, jeho
přípustnost podle ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného
práva, „zda právo užívat nemovitost obsažené ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní
či kupní smlouvě (ovšem s přihlédnutím ke specifiku tohoto případu) nijak
konkrétně nespecifikované, může obstát při neexistenci nájemní smlouvy a
současné absence podstatných jejích náležitostí (doba trvání nájmu, práva a
povinnosti smluvních stran, absence ujednání o nájemném, apod.), resp. zda toto
právo může nájemní smlouvu nahradit, nejen co do vzniku (nájemního) práva
nemovitost užívat ale i jeho obsahu, při současné absenci minimálně jedné ze
stran nájemní smlouvu uzavřít“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, resp. „se v případě rozsudku odvolacího soudu jedná o vyřešenou
právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že otázka formulovaná žalobkyní přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu v napadené části výroku o věci samé na jejím řešení nezávisí, jelikož ji
odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže,
neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud
vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Nad rámec již uvedeného je možno dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že
jakkoli platí, že smlouvou o postoupení pohledávky nelze vstoupit do práv a
povinností ze synallagmatických smluv, neboť jí lze toliko postoupit právo na
plnění, nikoli již smluvní povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 268/2004), nelze vyloučit, že se
smluvní strany dohodnou na změně v subjektech smlouvy, a proto - i přes absenci
výslovné právní úpravy - nelze popřít možnost „převést“ veškerá práva a
povinnosti ze synallagmatické smlouvy na třetí osobu tak, že nabyvatel vstoupí
do práv a povinností dřívější smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013). Právě tento závěr odvolací soud
aplikoval na dohodu ze dne 1. 6. 2011 uzavřenou mezi žalovaným a společností o
převodu veškerých práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní (s níž
žalobkyně vyslovila písemný souhlas), na základě níž měla společnost právo
nemovitosti tehdy ve vlastnictví žalobkyně užívat. Bylo-li ovšem v posuzované
věci již v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaný jako
fyzická osoba v rozhodné době užíval v nemovitostech pouze byt v 1. patře domu
a garážové stání, pak v rozsahu, v němž je v tomto období částečně užívala
společnost AMK Trans, s. r. o. jako osoba právnická na základě uvedené dohody
ze dne 1. 6. 2011, není žalovaný (jako fyzická osoba) v tomto sporu pasivně
věcně legitimován, jak jinými slovy vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud (platnost dohody ze dne 1. 6. 2011 žalobkyně v dovolání
nezpochybnila).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu