28 Cdo 572/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobců A) Ing. M. Š. a B) M. Š., obou zastoupených advokátem,
proti žalovanému V. L., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 100/99, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, č.j. 15 Co 342/2001-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, č.j. 15 Co 342/2001-88 a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 C 100/99-69,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 1. 3. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhali se
žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit a
vyklizené odevzdat nebytové prostory blíže popsané v žalobě, a to do 15 dnů od
právní moci rozsudku. Tvrdili, že jsou na základě kupní smlouvy ze dne
12.12.1996 vlastníky domu, v němž žalovaný užívá dvě místnosti, které mu byly
přiděleny v roce 1982 a 1984 jako byt. Vzhledem k tomu, že jde o místnosti
nebytové, které nebyly žalovanému dány do nájmu, užívá tyto místnosti
neoprávněně.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.4.1999,
č.j. 21 C 100/99-18, žalobě vyhověl v plném rozsahu. Dovodil, že dohoda o
užívání bytu ze dne 10.4.1992 je neplatný právní úkon podle § 39 o.z. a jejím
předmětem je plnění nemožné ve smyslu § 37 odst. 2 o.z. Věc posoudil podle §
126 odst. 1 o.z.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
31.3.2000, č.j. 15 Co 452/99-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového
stavu zaměřeného na zjištění účelu, pro který byla stavba povolena, jak je svým
stavebnětechnickým uspořádáním vybavena, popřípadě k jakému účelu se užívá bez
závad podle § 104 odst. 1 stavebního řádu. Vyslovil, že posouzení, zda v
určitém objektu jsou prostory bytové či nebytové je posouzením právní otázky.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 13.3.2001, č.j. 21 C 100/99-69,
žalobě vyhověl v plném rozsahu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že
žalobci jsou vlastníky nemovitosti, ve které se nacházejí předmětné místnosti.
Vzal za prokázáno, že žalovaný předmětné místnosti užíval od roku 1990 původně
s bratrem J. L. a dále na základě dohody o užívání bytu ze dne 10.4.1992
uzavřené s tehdejší vlastnicí domu Ing. E. P. a smlouvy o nájmu bytu ze dne
30.1.1998 uzavřené s žalobci. Rovněž vzal za prokázané, že rozhodnutím ze dne
24.11.1934, č.j. III-54553/34 byla povolena změna na byty s tím, že se jedná o
provizorium kdykoliv odvolatelné. S ohledem na obsah výše uvedeného rozhodnutí
bylo s předmětnými prostory nakládáno jako s bytovými. Věc posoudil podle § 104
odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., v platném znění s tím, že za rozhodující
považoval posouzení pro jaký účel je stavba svým stavebnětechnickým uspořádáním
vybavena a pro jaké účely ji lze v současné době užívat bez závad. Dospěl k
závěru, že nájemní smlouvy ze dne 10.4.1992 a 30.1.1998 jsou neplatné, neboť
předmětem smluv je od počátku plnění nemožné podle § 37 odst. 2 o.z. Povinnost
vyklidit nebytové prostory vázal soud prvního stupně s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 na zajištění bytové
náhrady. Zde zohlednil skutečnost, že v případě žalovaného jde o početnou
rodinu se čtyřmi nezletilými dětmi. Ohledně námitky neplacení řádného nájemného
za užívání předmětných prostor dospěl k závěru, že nešlo o úmyslné vyhýbání se
této povinnosti, nýbrž o důsledek ne příliš dobré finanční situace početné
rodiny žalovaného.
Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Uzavřel, že
pokud nebyly k dispozici listinné důkazy svědčící o tom, že předmětné prostory
byly kolaudovány jako bytové, je nutno vycházet z ustanovení § 104 odst. 1
zákona č. 50/1976 Sb. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že
smlouvy o nájmu bytu ze dne 10.4.1992 a 30.1.1998 jsou neplatné, neboť jejich
předmětem není byt. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 3
odst. 1 o.z. a vyklizení nebytových prostor podmínil zajištěním náhradního bytu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost blíže nezdůvodnili. Namítali, že rozsudek odvolacího soudu má
právní vady a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazovali na
skutečnost, že nezavinili neoprávněné přidělení nebytových prostor za účelem
bydlení. Nesouhlasili s posouzením § 3 o.z. s odůvodněním, že žalovaný již od
roku 1995 řádně neplatí poplatky za užívání jednotky a s tím spojené poplatky
za služby. Podle dovolatelů žalovaný též nesplácí dluhy na nájemném a
poplatcích za služby. Soudům obou stupňů vytýkali nedostatečná skutková
zjištění ve vztahu k § 3 o.z. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou
stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Odvolací soud v daném případě v rozporu s ustanovením bodu 15 části dvanácté,
hlavy 1 zákona č. 30/2000 Sb. neprojednával odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně, vydanému přede dnem účinnosti tohoto zákona, podle dosavadních
procesních právních předpisů a jmenovitě co do uvedení lhůty k případnému
dovolání proti svému rozsudku nesprávně výslovně odkazoval účastníky řízení na
odlišnou právní úpravu této lhůty v nyní platném ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř. (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Tento postup odvolacího soudu musel
dovolací soud posoudit ve smyslu ustanovení § 243c a ustanovení § 204 odst. 2
o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako nesprávné poučení
o dovolání a o lhůtě k jeho podání. Dovolací soud proto posuzoval dovolání
jako včas podané, třebaže bylo učiněno po uplynutí jednoměsíční lhůty podle
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000
Sb.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými - účastníky
řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1
o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a
dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání
nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky
obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval
vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Právní otázkou, jejíž řešení odvolacím soudem považuje dovolatelka za
nesprávné, a proto ji učinila předmětem dovolacího přezkumu, je otázka, zda ve
sporu o vyklizení bytu za situace, kdy žalovanému nesvědčí právo na bytovou
náhradu ani přímo podle výslovného ustanovení zákona, ani na základě analogie
zákona, lze žalobě přesto výjimečně – ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o.z. -
vyhovět za předpokladu přiznání práva na zajištění bytové náhrady.
Právní názor, že aktem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z. nelze konstituovat
dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva
vyklizovaného), ale lze výkon práva pouze odepřít, byl obsažen již v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v
časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170, stejně jako v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96, a
vyslovil jej i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn.
IV. ÚS 114/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 15, ročník 1999
– III. díl, pod poř. č. 110.
V uvažovaných souvislostech však nelze přehlédnout právní závěry vyjádřené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod poř. č. 5 (dále
též jen \"citovaný judikát\" nebo \"judikát R 5/2001\"), na který v odůvodnění
svého rozhodnutí poukázal odvolací soud. Právě v něm byla řešena právní otázka,
zda vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady musí být dáno pouze výslovnou
právní úpravou (popř. je lze dovodit z analogické aplikace této pozitivní
úpravy), nebo zda může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová
náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale žalobě o vyklizení bytu lze přesto
vyhovět (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o.z.) – výjimečně – za předpokladu
přiznání bytové náhrady.
Citovaný judikát vychází z toho, že bytová náhrada je v hmotném právu upravena
v rámci institutu nájmu bytu podle § 685 násl. o.z. především v ustanovení §
712 o.z..; smysl uvedeného institutu vyplývá zejména z § 712 odst. 6 o.z.
vyslovujícího zásadu, že má-li nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen
se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová
náhrada zajištěna.
Jak se dále v judikátu R 5/2001 uvádí, soudní praxe, vycházející z občanského
zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992 dovodila, že vyklizení po zajištění
bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, ale i
analogickou aplikací této pozitivní úpravy, a může posléze vyplynout i ze
situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale
přesto lze žalobě o vyklizení bytu vyhovět – vzhledem k důvodům hodným
zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. a VII. občanského zákoníku)
jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod poř. č. 39 - dále jen
\"R 39/86\").
Podle § 3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy (jimiž se rozumí souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti, a mají povahu norem základních). Toto ustanovení plní – v
rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jakou dříve plnily v posuzovaných právních
vztazích výše označené základní články VI. a VII. občanského zákoníku (ve znění
účinném do 31. 12. 1991). Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být
nadále použitelné.
Judikát R 5/2001 spočívá na právním názoru, že sice prostřednictvím ustanovení
§ 3 odst. 1 o.z. nelze \"založit právo\", že ale důsledkem jeho aplikace
(stejně jako důsledkem aplikace dřívějších článků VI. a VII.) není
konstituování \"nového\" práva, ale omezení práva existujícího. Rozhodnutí,
jímž byla povinnost vyklidit byt s odkazem na tyto články vázána na zajištění
bytové náhrady, bylo soudní praxí pojímáno – a ani ve vztahu k § 3 odst. 1 o.z.
není důvod k chápání jinému – nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo,
jež dosud neměl, ale že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na
bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci
rozhodnutí. Zároveň zdůrazňuje, že má-li být omezen výkon práva vlastnického
(jako je tomu v souzeném případě), nelze pominout, že tento výkon je v
nájemních vztazích omezen již ze zákona samotným institutem bytové náhrady,
který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, ale na druhé straně
právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu České
republiky, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení,
svazek 4, ročník 1995, II. díl, pod poř. č. 87).
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva,
vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují
– v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v
rozporu. V této souvislosti judikát R 5/2001 poukazuje jednak na již zmíněné
rozhodnutí R 39/86, v němž byla vyslovena zásada, že závěr o výjimečném
vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak
závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a
sociálními poměry, délkou užívání bytu a pod.), tak na straně toho, kdo se
vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho práva takto podmínila a odložila, jednak i na rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod poř. č.
36, že úvaha soudu (v rovině § 3 odst. 1 o.z.) musí být podložena konkrétními
zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou
účastníků sporu.
Dovolací soud neshledává důvod, pro který by se měl v souzené věci od těchto
právních závěrů v obecné rovině odchýlit, a nemůže proto dát za pravdu
dovolatelce v jejím právním názoru, že možnost vázat vyklizovací povinnost na
předchozí zajištění bytové náhrady je omezena pouze na případy, kdy tak
výslovně stanoví zákon. Zároveň ale nemůže přehlédnout to, že odvolací soud,
přestože na judikát R 5/2001 výslovně poukázal, neřídil se důsledně zásadami,
které v něm byly formulovány.
Při úvaze o aplikaci § 3 odst. 1 o.z. se totiž odvolací soud omezil jen na
poměry žalovaného, přičemž i zde z okolností, které mohou svědčit ve prospěch
přiznání bytové náhrady, zmínil pouze existenci přesvědčení žalovaných o tom,
že mají právní důvod k užívání předmětného bytu na dobu neurčitou (přesvědčení,
jež mělo – podle odvolacího soudu – trvat do doby zahájení soudního sporu o
vyklizení bytu, tj. do roku 1998). Jinými relevantními okolnostmi na straně
žalovaných se odvolací soud nezabýval a nijak nepřihlížel k poměrům žalobkyně.
Nevysvětlil zejména, čím je podle jeho názoru opodstatněna povinnost žalobkyně
strpět omezení vlastnického práva, ani to, proč je bytovou náhradou, na jejíž
zajištění se vyklizovací povinnost žalovaných váže, právě náhradní byt; v
důvodech odvolacího rozsudku – na rozdíl od jeho výrokové části – není
konkrétní forma bytové náhrady vůbec zmíněna.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce, která je předmětem dovolacího
přezkumu, je proto právním posouzením neúplným a z toho důvodu i nesprávným.
Právě na něm však rozsudek odvolacího soudu (přezkumu podrobený výrok týkající
se bytové náhrady) spočívá a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř. byl uplatněn právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak řeší shora vymezenou otázku v rozporu s
hmotným právem. Vzhledem k přípustnosti dovolání takto založené podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. a výše uvedeným právním závěrům byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším
řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených
závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu