28 Cdo 572/2024-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně APB - PLZEŇ a.s., IČO 270 66 410, se sídlem v Losiné 303, zastoupené Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované obci Hora Svatého Šebestiána, IČO 002 61 866, se sídlem v Hoře Svatého Šebestiána 3, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, o 56.083.580 Kč s příslušenstvím a 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 10/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. srpna 2023, č. j. 8 Co 214/2022-549, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se vůči žalované domáhala náhrady škody ve výši 56.083.580 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 200.000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného porušení povinností ze smlouvy o poskytování součinnosti obce při výstavbě větrných elektráren ze dne 6. 5. 2009, v jehož důsledku mělo dojít ke zmaření záměru žalobkyně a vzniku škody. Soud prvního stupně se zabýval otázkou platnosti smlouvy o součinnosti, přičemž smlouvu jako celek i její jednotlivá ustanovení vykládal se zřetelem k čl.
II odst. 3 předmětné smlouvy, podle něhož mohla být žalovanou poskytována pouze taková součinnost, která není v rozporu s právními předpisy. Dovodil potom neplatnost čl. II odst. 1, odrážky čtvrté, zmíněné smlouvy pro rozpor se zákonem. Ostatní činnosti popsané v témže odstavci bylo však možné vyložit způsobem, který neodporuje ustanovení zákona a jelikož smlouva jako celek obsahuje řadu dalších ujednání, jež nejsou v rozporu se zákonem, neshledal neplatnost smlouvy jako celku. Zdůraznil přitom, že veřejnoprávní korporace se nemůže ryze soukromoprávním jednáním zavázat k činnosti při výkonu veřejné moci, a dodal, že investiční záměr žalobkyně nebyl ovlivněn jednáním žalované.
Žaloba byla proto ve vztahu k požadovanému plnění na náhradu škody, stejně jako ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty zamítnuta.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 8 Co 214/2022-549, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran neplatnosti konkrétních částí smlouvy o poskytování součinnosti při výstavbě větrných elektráren, neboť jde o činnost směřující do samostatné působnosti obce. Ohledně žalobkyní vytýkaných porušení smluvních povinností však uvedl, že je třeba je posuzovat v kontextu celého průběhu spolupráce stran smlouvy, neboť je nepochybné, že v minulosti žalovaná svůj závazek splnila, avšak rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje byly větrné elektrárny z územního plánu žalované vyřazeny. Krajský soud potom dovodil, že ověření aktuálního stanoviska krajského úřadu nemůže být porušením smluvní povinnosti ze smlouvy o poskytování součinnosti, a mezi usneseními zastupitelstva žalované a žalobkyní tvrzenou vzniklou škodou není dána příčinná souvislost s ohledem na zásadní negativní stanovisko krajského úřadu k výstavbě větrných elektráren v daném místě i čase. Výše uvedené závěry vztáhl i pro žalobkyní uplatněný nárok na úhradu smluvní pokuty z jednotlivých tvrzených skutků o porušení dané smlouvy. Z předestřených důvodů shora jmenovaný rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru řečený rozsudek závisí na otázce hmotného práva, která v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatelka se táže, zda je porušením smlouvy jednání, kterým strana postupuje proti smyslu smlouvy a smluvním ujednáním v situaci, v níž uvedené činí preventivně z obavy, že by plnění smlouvy bylo v rozporu s právně nezávazným názorem krajského úřadu. K dané otázce dodává nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že se žalovaná nedopustila porušení smlouvy, neboť i přes rozhodnutí krajského úřadu měla obec nadále vynakládat veškeré úsilí, aby naplnila smlouvu o poskytování součinnosti, což nečinila. Z naznačeného důvodu dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobkyně není přípustné.
9. Vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který je účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k uzavření smlouvy o poskytování součinnosti došlo před 1. 1. 2014.
10. K předestřené otázce, kterou má dovolatelka za doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou, nelze než konstatovat, že se jedná toliko o speciální případ v judikatuře již posuzované obecné právní otázky, jenž tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se soudy nižších stupňů od stávající judikatury dovolacího soudu nikterak neodchýlily, jak bude uvedeno níže (srovnej namátkou obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2526/2016). Předpokladem obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody, 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a 4) presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je přitom dle judikatury dovolacího soudu míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak žalovaný skutečně jednal (případně opomenul jednat), a tím, jak jednat měl, aby dostál povinnosti ukládané mu právním předpisem či jinou právní skutečností (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1106/2003, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, nebo ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, i usnesení téhož soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2745/2017). Uvedené obecné principy soud potom posuzuje v poměrech konkrétního případu.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej zejména § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) a dle něhož žalovaná byla smluvně zavázána ke spolupráci při žalobkyní plánované výstavbě větrných elektráren v katastrálních územích žalované obce. V dopisu hejtmana Ústeckého kraje ze dne 30. 9. 2015 týkajícím se problematiky výstavby větrných elektráren a postoje krajského úřadu vyjadřujícího nutnost regulace řečené výstavby do doby, než budou vyřešeny zásady územního rozvoje kraje, je jasně vyjádřeno, že k případným návrhům změn územních plánů bude vydáváno negativní stanovisko. V návaznosti na naznačený postoj krajského úřadu se žalovaná po návrhu žalobkyně na změnu územního plánu obrátila písemným dotazem dne 15. 3. 2017 na Krajský úřad Ústeckého kraje s konkrétním dotazem, jaký postup krajského úřadu bude možné očekávat v případě zahrnutí ploch pro výstavbu větrných elektráren do územního plánu obce, přičemž právě pro předcházející zásadní negativní stanovisko krajského úřadu žalovaná zvolila tento postup, jímž by nejdříve ověřila aktuální stanovisko úřadu k případné změně územního plánu. Následná rozhodnutí žalované pak byla reakcí na odpověď – stanovisko úřadu ze dne 3. 4. 2017 obsahující zásadní záporný postoj k řečené výstavbě.
12. Při uvedených skutkových okolnostech tedy nelze přisvědčit dovolatelce, že by se žalovaná dopustila jednání, které by bylo v rozporu se závazky obsaženými ve smlouvě o součinnosti, neboť posuzované jednání žalované není v kolizi s tím, jak podle dané smlouvy byla povinna jednat (komisivně či omisivně). Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že daný dotaz krajskému úřadu nebyl ze své podstaty způsobilý zmařit záměr žalobkyně. Naopak se jednalo o ten nejefektivnější způsob zjištění rozhodných skutečností v otázce vymezování ploch pro záměr žalobkyně, která pak mohla na sdělení krajského úřadu adekvátně reagovat v situaci, v níž žalovaná nebyla objektivně způsobilá k přijetí požadované změny, jak již ostatně uvedly soudy nižších stupňů. Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, když u shora tvrzeného porušení smlouvy nedovodil odpovědnost žalované za škodu, neboť nedošlo k naplnění jedné z obligatorních podmínek pro její vznik.
13. Brojí-li žalobkyně rovněž proti nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu