22 Cdo 2526/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně T. Ž., zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti žalovanému Ing. V. B., správci
konkursní podstaty úpadce JUDr. A. Ž., zastoupenému JUDr. Alenou Ježkovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, o určení
neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 119/2005, o dovolání žalobkyně a
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2015,
č. j. 21 Co 141/2013-692, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2015, č. j.
21 Co 141/2013-692, se ve výroku III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 9 C
119/2005-616, určil, že dohoda účastníků o vypořádání společného jmění manželů
žalobkyně a JUDr. A. Ž. z 1. 11. 2004 je v části pod bodem 2. písm. b) a bodem
3. její přílohy č. 1, jimiž mělo dojít k vypořádání doplatku kupní ceny 200 000
Kč za prodej nemovitosti rekreačního objektu v R. nad J. dle kupní smlouvy ze
14. 6. 2002 a závazků JUDr. A. Ž. ve výši 19 199 543,84 Kč, neplatná (výrok
I.). Ve zbytku žalobu na určení neplatnosti dohody o vypořádání společného
jmění manželů zamítl (výrok II.) a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
žádnému z účastníků (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. 6.
2015, č. j. 21 Co 141/2013-692, napadený rozsudek potvrdil v části výroku pod
bodem I., pokud jím bylo určeno, že dohoda účastníků o vypořádání společného
jmění manželů žalobkyně a JUDr. A. Ž. z 1. 11. 2004 je v části pod bodem 2
písm. b) její přílohy č. 1 – jíž mělo dojít k vypořádání doplatku kupní ceny
200 000 Kč za prodej nemovitosti rekreačního objektu v R. nad J. dle kupní
smlouvy ze 14. 6. 2002 – neplatná (výrok I.). Ve zbývající části výroku pod
bodem I. rozsudek změnil tak, že žaloba s požadavkem, aby bylo určeno, že
dohoda účastníků o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a JUDr. A. Ž.
z 1. 11. 2004 je neplatná v části pod bodem 3 její přílohy č. 1, jíž mělo dojít
k vypořádání závazků JUDr. A. Ž. ve výši 19 199 543,84 Kč, se zamítá (výrok
II.). Odvolací soud dále rozhodl, že žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a České
republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů vůči oběma účastníkům řízení
(výrok IV.). Shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady
nákladů řízení jinak úspěšnějšímu žalovanému ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Vzal v potaz, že příčinou sporu bylo především to, že se žalobkyně nedostatečně
seznámila s přílohami podepisované smlouvy, na druhou stranu žalovaný měl na
situaci podstatný podíl. Na žalovaného, jako správce konkurzní podstaty, byly
zákonem č. 328/1991 Sb. kladeny větší požadavky na odbornou způsobilost,
týkající se rovněž uzavírání smluv spojených s činností správce. Přestože
žalobkyně nebyla v této věci přiměřeně pečlivá, žalovanému lze přičíst k tíži,
že pasivitě žalobkyně, která zjevně vycházela z její nezkušenosti, přihlížel,
aniž by se ji pokusil upozornit na to, aby smlouvu přečetla a vyhotovení
smlouvy jí předal. Přitom se jednalo o záležitost pro žalobkyni zcela zásadního
ekonomického i osobního významu. Žalovaný, který dohodu koncipoval, navíc
vyhotovení žalobkyni nepředal, přestože i jeho stíhá povinnost dbát, aby bylo
odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku sporů (§ 43 občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. - obč. zák.).
Proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 6. 2015, č. j. 21 Co 141/2013-692,
podává dovolání jak žalovaný (dále také „dovolatel“), který napadá výrok III.,
tak žalobkyně (dále také „dovolatelka“), která dovoláním brojí proti výroku I. v části, ve které odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem II. a proti výroku II. Účastníci opírají přípustnost
dovolání shodně o § 237 o. s. ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na
otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka navíc
tvrdí, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Důvod dovolání shodně spatřují v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání žalobkyně i vyjádření
žalovaného k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro
stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu). Žalovaný dovoláním napadá výrok III., kterým mu nebylo přiznáno právo na
náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. Nesprávnost právního
posouzení spatřuje v nesprávné aplikaci § 150 o. s. ř. Od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil již tím, že účastníky
neseznámil se záměrem aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., když tato aplikace
byla v řízení překvapivá (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014). Takovým postupem dovolateli znemožnil
vyjádřit se k uvedenému záměru a tím účinně hájit vlastní práva. Nadto nesprávně posoudil samotnou aplikaci § 150 o. s. ř., neboť se nevypořádal
se všemi okolnostmi projednávané věci, které za řízení vyšly najevo. Nevzal v
úvahu chování žalobkyně v průběhu řízení, stejně jako to, že se nepokusila
seznámit se s obsahem podepisovaných listin. Přehlédl také, že žalobkyně
nepravdivě napadala dovolatele, ač sama tvrdila, že nepoctivého jednání se
dopustil její manžel. Žaloba byla navíc podána účelově k maření konkursního
řízení. Odvolací soud se nezabýval ani tím, zda je spravedlivé hradit náklady
řízení z konkursní podstaty manžela na úkor věřitelů. Spravedlivým se
rozhodnutí nejeví také s přihlédnutím k tomu, že zástupcům účastníků byla
vyplacena odměna ve výši téměř 4 miliony Kč, zatímco žalovanému nebyla přiznána
náhrada žádná. V této souvislosti cituje četnou judikaturu dovolacího soudu, z které vyplývá,
že mimořádné okolnosti pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. jsou dány tehdy, jevilo-li by se nespravedlivé ukládat náhradu nákladů
řízení neúspěšnému účastníku a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat po
úspěšném účastníku, aby nesl náklady ze svého. Závěrem odkazuje na rozhodnutí,
která připomínají, že je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci a že výjimky
z pravidla je třeba v procesním právo vykládat restriktivně. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku III. zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně k dovolání žalovaného uvádí, že odvolací soud postupoval při aplikaci
§ 150 o. s. ř.
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; důvody
pro aplikaci § 150 o. s. ř. byly dány, proto navrhuje dovolání žalovaného
zamítnout nebo odmítnout. K dovolání žalobkyně
Nejvyšší soud projednal dovolání žalobkyně v souladu s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů (zákon č. 40/1964 Sb.); dovolání není přípustné, rozhodnut odvolacího soudu je v souladu
s judikaturou dovolacího soudu a některé dovolací námitky vycházejí z jiného
než zjištěného skutkového stavu. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena
otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně
přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr
však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne
8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Zjištěný skutkový stav je tento: Na místě manžela žalobkyně – úpadce – uzavřel
s žalobkyní dohodu o vypořádání společného jmění manželů (SJM) žalovaný jako
správce konkursní podstaty. Žalobkyně tvrdí, že manžel jí před podpisem dohody
poslal návrh, podle kterého se jí ze společného majetku mělo dostat zejména id. ? nemovitosti; nicméně při jednání s žalovaným podepsala dohodu s přílohami,
podle kterých se jí nakonec nedostalo nic. Přílohy si nepřečetla, protože
důvěřovala žalovanému jako správci konkursní podstaty a měla za to, že jsou
totožné s těmi, které ji předtím poslal e-mailem manžel. V řízení se však
neprokázalo, že by žalovaný o ev. omylu žalobkyně věděl či jej dokonce vyvolal;
žalobkyni se podle soudu prvního stupně nepodařilo ani prokázat, že by měla v
úmyslu uzavřít jinou dohodu, než jaká byla konkursním soudem schválena. Dovolatelka nyní z různých hledisek zpochybňuje platnost dohody o vypořádání
SJM. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání pro řešení právní
otázky, zda dohoda o vypořádání SJM je smlouvou o převodu nemovitosti, a
vyžaduje tak náležitosti takové smlouvy. Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech
nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pro uzavření smlouvy písemnou formou
stačí písemný návrhu a jeho písemné přijetí. Jde-li však o smlouvu o převodu
nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Pokud se dohody mezi manžely o vypořádání zaniklého SJM týkají nemovitostí,
musí mít písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru (viz § 149a
obč. zák. a § 150 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o vypořádání SJM vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za trvání
manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou
formu i smlouva o převodu vlastnického práva (§ 739 odst. 1 občanského zákoníku
č. 89/2012 Sb.). Došlo-li po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k dohodě o jeho
vypořádání, podle níž připadne nemovitost z bezpodílového spoluvlastnictví do
výlučného vlastnictví jednoho z manželů, nedochází tu k převodu nemovitosti
nebo její části, o němž by musila být uzavřena smlouva odpovídající ustanovením
§ 46 odst. 1 a § 134 odst. 2 obč. zák.
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6.1973, sp. zn. 4 Cz 38/73, publikovaný pod č. 38/1974 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 1012/2004); tento právní názor převzala i odborná literatura
(viz např. Bičovský, J., Holub, M.: Občanský zákoník a předpisy souvisící. Panorama Praha, 1984, díl I., s. 247; viz též odkazy na toto rozhodnutí v
novějších komentářích – např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 234). Také
nový občanský zákoník implicitně vychází z toho, že tu o převod nemovitosti
nejde – požaduje totiž písemnou formu tam, kde ji vyžaduje také („i“) smlouva o
převodu nemovitosti. Vzhledem k principu legitimního očekávání též nelze zpětně
popřít správnost dosavadní praxe a tím znejistit (a dodatečně zneplatnit)
dohody, které uzavírali účastníci zaniklých SJM v dobré víře ve správnost
judikatury i literatury. Proto se dovolací soud v dané věci nehodlá odchýlit od
právního názoru vysloveného v citovaných rozhodnutích, že dohody o vypořádání
SJM, uzavřené podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jehož součásti je
nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, nemusí být na jedné listině ve
smyslu § 46 odst. 2 obč. zák. Z obsahu dovolání se podává údajně neřešená právní otázka, zda nedostatek
fyzického spojení a nepodepsaných příloh ke smlouvě o vypořádání SJM způsobuje
neplatnost smlouvy. Tuto otázku je třeba řešit s přihlédnutím ke skutkovému
stavu, ze kterého odvolací soud vycházel; žalobkyně netvrdila, že by přílohy
byly k textu smlouvy připojeny až po jejím podpisu, namítala však, že při
podpisu měly přílohy jiný obsah než ten, se kterým ji před uzavřením smlouvy v
e-mailové korespondenci seznámila třetí osoba – její manžel. Z tohoto
skutkového stavu vychází i dovolací soud. K písemné formě se vyjádřila jak judikatura, tak i odborná literatura. Rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006, publikovaný pod
č. 92/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatuje: „Písemný právní
úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob,
nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí, a to
písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon)
jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v
písemném textu listiny (právně významný je pouze ten projev vůle jednajícího,
který je vyjádřen v písemném textu; proto eventuální záměry jednajícího v
písemném textu nevyjádřené jsou právně bezvýznamné). Písemný projev musí být
zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby (srov. Jehlička,
O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 206)“. Závěr odvolacího soudu o dodržení písemné
formy je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Zákon zjevně rozlišuje právní úkony, které jsou učiněny na jedné listině (§ 46
odst. 2 obč.
zák.), od jiných obligatorně písemných právních úkonů, které na
jedné listině být nemusí (§ 46 odst. 1 obč. zák.). Vyžaduje-li zákon, aby
podpisy byly na jedné listině, lze tomuto požadavku vyhovět i způsobem
stanoveným v § 7 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s
listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o
ověřování), ve spojení s § 2 prováděcí vyhlášky č. 36/2006 Sb. Nemusí-li však
být projevy vůle stran dohody o vypořádání SJM na téže listině, a jsou-li
zachyceny na více souvisejících listinách, nebrání její platnosti to, že každá
z těchto listin není podepsána. I zde lze ostatně poukázat na doposud obvyklou
praxi při uzavírání dohod o vypořádání SJM (a nejen jich), která nebyla v
judikatuře nijak zpochybněna; přísné požadavky na podpis každé stránky dohody
by mohly zneplatnit řadu obligatorně písemných dohod i smluv účastníků,
uzavřených v minulosti, a to i v případech, kdy mezi účastníky není spor o tom,
že zachycují jejich skutečnou vůli. Ustanovení § 46 odst. 2 poslední věta obč. zák. má pouze vyloučit běžný kontraktační proces, kdy nabídka a akceptace jsou
na dvou odlišných listinách (např. v rámci korespondence), nikoli založit
povinnost opatřit projevem vůle (podpisem) každou jednotlivou listinu, na které
je dohoda zachycena (k tomu srovnej např. ELIÁŠ, K., a kol. Občanský zákoník:
Velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a
literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Linde Praha, 2008. str. 289). Na tom nic nemění ani skutečnost, že je obecně žádoucí, aby podepsány byly
všechny listiny zachycující obsah dohody, neboť v opačném případě, může
docházet ke sporům, které budou řešeny podle pravidel o důkazním břemenu (nyní
výslovně § 566 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Judikatura dovolacího soudu dovozuje, že vyčlenění nezbytné náležitosti smlouvy
(essentialia negotii) do příloh není na překážku platnosti uzavřené smlouvy (k
tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo
221/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1422/99). To lze pro poměry dohody o vypořádání SJM konkretizovat. Odkazuje-li
účastníky v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. písemně uzavřená a
podepsaná dohoda o vypořádání SJM včetně nemovitostí, které byly jeho součástí,
na způsob vypořádání uvedený v přílohách dohody, pak se tyto přílohy stávají
obsahovou součástí dohody a platí pro ně vše, co bylo řečeno o obligatorně
písemných smlouvách; ostatně občanský zákoník pojem „příloha smlouvy“ nezná,
zpravidla tak půjde o její součást, jen z technických důvodů připojenou za
základní text. „Přílohy“ se v takovém případě stávají obsahovou součástí
dohody o vypořádání SJM. Otázky vznesené v této souvislosti dovolatelkou tak
odvolací soud řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovozuje-li dovolatelka neplatnost smlouvy ze skutečnosti, že přílohy nebyly
připojeny ke smlouvě, ač to smlouva samotná předpokládá, lze přisvědčit
odvolacímu soudu, že přílohy součástí smlouvy byly.
Názor, že formulací
„přílohy jsou nedílnou součástí této dohody“ se zjevně rozumí obsahová
neoddělitelnost příloh smlouvy, nikoli skutečnost, že jsou přílohy ke smlouvě
fyzicky neoddělitelně připojeny, není nepřiměřený; ostatně tu jde o výklad
projevu vůle, učiněný v nalézacím řízení na základě hodnocení důkazů, které
dovolací soud nemůže přezkoumávat. Ohledně příloh (nebo jiných nepodepsaných listin zachycujících obsah dohody)
mohou vyvstat dva základní typy sporů: Účastník buď může tvrdit, že – zejména v
případě, že existuje jediný exemplář – byly některé listy po podpisu dohody
zaměněny, nebo může popírat, že – ač k záměně či jiné manipulaci nedošlo –
listina nevyjadřuje jeho skutečnou vůli. O první případ v dané věci nešlo;
žalobkyně netvrdila, že by někdo listiny po podpisu dohody zaměnil, uváděla, že
podepsala dohodu, ke které byly přiloženy přílohy o jiném obsahu, než se
domnívala, a že se s jejich obsahem při podpisu dohody neseznámila. Toto
tvrzení lze zahrnout pod skutkovou podstatu omylu. Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba
učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o
něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto
osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Skutečnost, že omyl může způsobit neplatnost právního jednání jen tehdy,
vyvolal-li ho adresát právního úkonu či musel-li o něm vědět, akcentuje i
ustálená judikatura dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V nyní souzené věci nebylo prokázáno, že žalovaný (osoba, jíž byl právní úkon
určen) omyl dovolatelky vyvolal, či o něm musel alespoň vědět, tedy že se jedná
o omyl ve smyslu § 49a obč. zák.; o relevantní omyl tak nemohlo jít, a proto je
otázka jeho omluvitelnosti nevýznamná. To, že se žalobkyně snad spolehla na
fakt, že druhou stranou smlouvy je správce konkursní podstaty, nemůže být
významné, neboť se neprokázalo, že by se na vyvolání omylu zaviněně podílel. Není tu tedy žádný z důvodů zakládající přípustnost dovolání. Dovolatelka tvrdí, že správce konkursní podstaty je „osobou s vyšší mírou
důvěryhodnosti“; názor o vyšší věrohodnosti správce patrně opírá o to, že pro
výkon funkce musí splňovat určité předpoklady. Tato otázka – takto konkrétně
položená - nebyla v judikatuře řešena, a to podle ní zakládá přípustnost
dovolání. Jde však jen o speciální případ již řešené obecné právní otázky. Zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ (chráněna jsou práva bdělých), která se
uplatňuje i v konkursním řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 435/99), na uzavírání smluv (dohod) se správcem, resp. o užší otázku, zda je omluvitelný omyl vyvolaný tím, že účastník dohody se s
jejím obsahem vlastní vinou neseznámil, jen proto, že druhou stranou byl
správce konkursní podstaty.
O omluvitelný omyl nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí
při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného
právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo
1251/2002), jinak řečeno, jestliže si žalobkyně dohodu před podpisem
nepřečetla. Do seznamu správců lze zapsat jen bezúhonnou fyzickou osobu, která je plně
způsobilá k právním úkonům, má přiměřenou odbornou způsobilost a se zápisem
souhlasí (viz § 8 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ,o konkursu a vyrovnání, dále
„ ZKV!). Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a
odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu
uloží soud (srov. § 8 odst. 2 ZKV). Požadavek odborné péče se vztahuje jen ke
správě a zpeněžování konkursní podstaty; nelze dovodit, že by správce měl
chránit i práva osob, se kterými uzavírá smlouvy týkající se konkursní podstaty
a už vůbec nelze mít za to, že by tyto osoby mohly bez rizika pro svá práva
podepisovat smlouvy, které jim správce předloží, aniž by se ujistily o jejich
obsahu. To v dané věci navíc za situace, kdy nebylo prokázáno, že by o tvrzeném
omylu správce věděl či vědět mohl a měl. Nějaké mimořádné okolnosti, svědčící
v této souvislosti ve prospěch žalobkyně, které by umožňovaly věc posoudit v
její prospěch, zjištěny nebyly. Naopak sama uvedla, že tušila, že manžel má
finanční problémy, ten ji však ujišťoval o opaku a ona mu věřila; když poté
zjistila, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, měl to pro ni být důvod k
tomu, aby si tvrzení manžela více ověřovala. Ostatně uzavřená dohoda
nevybočovala z linie nastolené judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006). Při přijetí výkladu nastíněného dovolatelkou by musel být omluvitelným každý
omyl spočívající v rozporu mezi podpisem písemně projevenou a představou
účastníka, způsobený nepřečtením uzavírané dohody, i v případě, že by na druhé
straně stál jako zástupce kontrahenta advokát, že by ji nedbalý účastník
uzavíral se státem s tím, že osoby jednající jménem státu požívají vyšší
důvěryhodnosti, apod. Je na každém, kdo smlouvu uzavírá, aby dbal na shodu jeho
skutečné vůle s projevem. Ani tvrzení, že přílohy smlouvy byly manželem zaměněny, nebylo v řízení
prokázáno. Proto otázka, zda záměna příloh smlouvy je v rozporu s dobrými
mravy, není otázkou, na které napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí; lze zopakovat, že by tu šlo o omyl vyvolaný třetí osobou, který by mohl
být relevantní jen za podmínek uvedených v § 49a obč. zák. Samotný obsah
dohody, spočívající ve vypořádání SJM, nepochybně v rozporu s dobrými mravy
není, a pokud by snad dovolatelka byla uvedena v omyl, bylo by to možno řešit
právě jen podle výše uvedených pravidel o omylu. Dovolatelka dále předkládá otázku, zda dohoda o vypořádání SJM je dostatečně
určitá, nejsou-li vypořádávané závazky jednotlivě specifikovány, nýbrž pouze
souhrnně označeny, a tuto otázku považuje v rozhodovací praxi dovolacího soudu
za doposud neřešenou.
Jde však jen o specifický případ již řešené otázky
výkladu právních úkonů, resp. jejich určitosti, a ta je judikaturou řešena. Odvolací soud se ani v této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Na dohodu o vypořádání společného jmění manželů nejsou kladeny zvláštní
obsahové požadavky oproti obecné úpravě právních úkonů (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1342/2011, z literatury
také ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář: úplný
text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Linde Praha, 2008, str. 684). Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové
věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím interpretačních
pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák. (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 346/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Pokud i přes použití všech interpretačních
způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný či neurčitý, pak
je takový právní úkon v rozsahu neurčitosti či nesrozumitelnosti absolutně
neplatný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
710/2013). To, zda je určitý právní úkon nesrozumitelný, je vždy na úvaze soudu
rozhodujícího v nalézacím řízení, je třeba zohlednit všechny okolnosti
konkrétní věci. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,
jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie
smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a
hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv
zásadou (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03,
citovaný v řadě dalších rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu). Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, že bod 3 přílohy č. 1 dohody o
vypořádání SJM je dostatečně určitý. O rozsahu závazků nebylo mezi stranami
sporu, neboť dohodu podepsaly obě smluvní strany (včetně manžela dovolatelky) a
v této části (závazky připadnuvší manželovi) žalobkyně nenamítala, že by byla
uvedena v omyl. Jestliže dohoda o vypořádání SJM měla být koncipována jako
konečná, přičemž rozsah převáděných závazků byl určen tak, že se jedná o
závazky vzniklé činností manžela a zároveň se strany zcela shodly na jejich
výši (a to s přesností na haléře, když se jednalo o částku přesahující 19
milionů Kč), je zřejmé, že o rozsahu vypořádávaných závazků nebylo mezi
stranami pochyb. Vymezení vypořádávaných závazků není v rozporu ani s § 150 odst. 2 obč. zák.,
neboť věřitelé přihlášení do konkurzního řízení s dohodou manželů v tomto znění
vyslovili souhlas prostřednictvím zástupce věřitelů (§ 26a odst. 2 věta druhá
zákona č.
328/1991 Sb.); vůči jiným možným věřitelům, do konkurzního řízení
nepřihlášeným, pak dohoda o vypořádání SJM nemá účinky a manželé ve vztahu k
nim nadále zůstávají solidárními dlužníky (k tomu srovnej např. již rozsudek
Nejvyššího soudu ČR z 27. 5. 1970, sp. zn. 2 Cz 1/70, publikovaný ve Sborníku
IV Nejvyššího soudu ČSSR z r. 1986, str. 504, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy 12/2007, str. 467, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 909/2008). Ostatně sama dovolatelka v této souvislosti nabízí analogické rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006 (uveřejněné pod
číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které se týká
postoupení pohledávky. V odůvodnění rozhodnutí se výslovně uvádí, že dovolací
soud se neztotožňuje s právním názorem, podle kterého dohoda postrádá znak
určitosti právního úkonu, není-li v ní výslovně identifikována postupovaná
pohledávka, o kterou v předmětné věci jde. Dále pak, že požadavek určitosti je
naplněn, je-li z identifikace pohledávek nepochybné, které pohledávky jsou
předmětem cesse. Vyvozuje-li proto dovolatelka z rozhodnutí obecný závěr, že
požadavek určitosti dohody je naplněn až tehdy, je-li souhrn pohledávek označen
osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku, je třeba uvést, že takový
závěr z předloženého rozhodnutí nevyplývá. K námitce „obrácení“ důkazního břemene: Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v
časopise Právní rozhledy č. 7/1998. Dovolací soud uvedl: „Důkazní břemeno
ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence
těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho
účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí“ (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2675/2006,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 1/2008). Dovolatelka nicméně netvrdí,
že by oproti době podpisu dohody došlo k záměně podepsaných příloh, popírá jen,
že by v nich byla zachycena její skutečná vůle. Vyšel-li tedy soud ze
skutkového zjištění, že podepsala smlouvu s přílohami, podle kterých měly
nemovitosti připadnout manželovi, je na ní důkazní břemeno ohledně skutečností
vylučujících právní následky jejího – podpisem projeveného – souhlasu, tedy
skutečností zakládající právně relevantní vadu projevené vůle (omyl či
donucení) – ty však neprokázala. Rozsudek odvolacího soudu je tak i v této
části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K obsahové oddělitelnosti části dohody o vypořádání SJM: Dovolací soud, vázán
obsahem dovolání, se nemůže zabývat otázkou částečné neplatnosti dohody pro
důvody soudy uvedené (viz k tomu např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soud ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo
1038/2009, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007).
Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
2. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 952/2002, podle kterého neplatnou část dohody o
vypořádání společného jmění manželů nelze z povahy věci oddělit od jejího
ostatního obsahu, což činí dohodu neplatnou v plném rozsahu. Nelze však přisvědčit dovolatelce v její snaze uvedený závěr zobecnit. Předkládané rozhodnutí nepopírá již ustálenou judikaturu týkající se posouzení
platnosti právního úkonu, nýbrž z ní zcela vychází. Tam, kde se důvod
neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze obsahově
oddělit od zbytku právního úkonu, je neplatná jen tato část; není-li možné
postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní
úkon. Zároveň dovolací soud pravidelně zdůrazňuje, že je třeba dávat přednost
přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod č. 44, roč. 1998, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013). Je též třeba vždy přihlížet
ke všem okolnostem dané věci; vždy záleží na konkrétní skutkové situaci, a ta
byla ve věci, na kterou dovolatelka odkazuje, jiná, než v dané věci. I rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 952/2002 vychází z této ustálené rozhodovací praxe,
když předkládaný závěr o neplatnosti celé dohody opírá právě o skutečnost, že
neplatná část právního úkonu nebyla obsahově oddělitelná při zachování ostatní
části dohody. V nyní souzené věci odvolací soud vyslovil neplatnost pouze té
části dohody, která se týkala vypořádání doplatku kupní ceny 200 000 Kč z
prodeje nemovitosti v R. nad J., neboť bylo zjištěno, že tato částka není
součástí SJM (závěr o neplatnosti této části dohody dovolání nenapadají, a tak
se jím Nejvyšší soud nemohl zabývat). S přihlédnutím k obsahu dohody a skutkovým okolnostem je správný právní názor
odvolacího soudu, že v této konkrétní věci obsah neplatné části dohody lze
oddělit od ostatní části dohody, aniž by byla dotčena platnost této zbylé
části. Nedochází k situaci, kdy by část společného jmění manželů zůstala v
důsledku částečné neplatnosti nevypořádána, ani tím nevzniká nerovnost v
rozdělení majetku; zůstává totiž bezezbytku naplněno smluvené uspořádání, podle
kterého celé SJM připadá do výlučného vlastnictví manžela. Uzavřel-li odvolací soud, že neplatná část dohody je obsahově oddělitelná od
její zbylé části, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu dovolatelkou
uplatněných námitek v souladu s judikaturou dovolacího soudu; Nejvyšší soud
proto její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. K dovolání žalovaného
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí také v rozsahu uplatněných
námitek žalovaného a zjistil, že dovolání je důvodné; odvolací soud rozhodl o
aplikaci § 150 o. s. ř. v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud opakovaně vyslovil: „Z práva na spravedlivý proces vyplývá
povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se
vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř.,
pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či
důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato
povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí
již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl
od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v
odvolání. Tento prostor zahrnuje i legitimní očekávání strany, že bude soudem
explicitně vyzvána, aby se ve věci vyjádřila, zamýšlí-li soud aplikaci § 150 o.
s. ř.“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1669/2014, usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014, či
dovolatelem odkazované usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014).
Pokud odvolací soud nedal účastníkům příležitost se k možné aplikaci § 150 o.
s. ř. vyjádřit (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS
1378/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13)
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242
odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se nezabýval dále uplatněnými námitkami, které se vztahovaly k
samotnému posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 150 o.
s. ř., neboť zrušením napadeného výroku se dovolateli otevírá procesní prostor
uplatnit v odvolacím řízení námitky, se kterými se soud v odůvodnění rozhodnutí
vypořádá. Pokud krajský soud opětovně shledá, že existují důvody hodné
zvláštního zřetele pro využití moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.,
vytvoří účastníkům řízení nejprve prostor k vyjádření se k jeho eventuální
aplikaci a teprve poté zváží, zda a jakým způsobem ustanovení § 150 o. s. ř. v
dané věci aplikovat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení
rozhodnou soudy v dalším řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc.
předseda senátu