20 Cdo 2085/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
žalobkyně M. V., zastoupené, proti žalovanému F. ú. v Č. B., . o vyloučení věcí
z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 15 C 195/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2006, č. j. 8 Co 2857/2005-61, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2006, č.
j. 8 Co 2857/2005-61, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 7. 2005, č. j.
15 C 195/2005-35, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení označených
nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného žalovaným proti jejímu manželovi P. V.
k vymožení daňových nedoplatků. Soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 150
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), podle něhož dohodou o vypořádání společného jmění
manželů nesmí být dotčena práva věřitelů. Jelikož žalovaný měl před uzavřením
dohody o vypořádání společného jmění právo domáhat se uspokojení své pohledávky
za povinným i z majetku patřícího do společného jmění povinného a žalobkyně,
zůstává jeho právo zachováno i poté, co společné jmění bylo vypořádáno dohodou.
Žalovaný se proto může domoci cestou výkonu rozhodnutí uspokojení své
pohledávky za povinným z majetku, který podle dohody o vypořádání společného
jmění připadl žalobkyni; to, že dohodu s žalobkyní uzavřel správce konkursní
podstaty úpadce (P. V.) a že dohodu schválil konkursní soud, na uvedeném nic
nemění. Pro vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o.s.ř.“), soud prvního stupně důvody neshledal.
Rozsudkem ze dne 16. 3. 2006, č.j. 8 Co 2857/2005-61, Krajský soud v Českých
Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti z
výkonu rozhodnutí vyloučil. Vzhledem k tomu, že vypořádání společného jmění,
jež zaniklo prohlášením konkursu na majetek manžela žalobkyně, je podle zákona
nezbytné, a protože ustanovení § 335b odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zakazuje nakládat
s nemovitostmi toliko povinnému, dospěl odvolací soud k závěru, že dohoda o
vypořádání společného jmění, kterou uzavřel s žalobkyní správce konkursní
podstaty, není nedovolenou (a tedy neplatnou) dispozicí s majetkem postiženým
exekucí. Naopak, dohoda představuje právní úkon, který v konkursním řízení
nastoluje nové majetkové uspořádání, a to způsobem zákonem předvídaným, tedy
„nikoli způsobem, který by byl veden snahou dotknout se práv věřitelů (§ 150
odst. 2 obč. zák.).“ Správce konkursní podstaty má povinnost majetek úpadce
„realizovat k uspokojení přihlášených věřitelů“ (tj. i žalovaného) a nástrojem
k tomu sloužícím je zmíněná dohoda. Přehlédnout nelze, že dohodu o vypořádání
společného jmění schválil věřitelský výbor a následně soud. Výkon rozhodnutí
vedený proti P. V. tudíž postihuje věci, jejichž výlučnou vlastnicí se stala
žalobkyně; její právo k uvedenému majetku proto výkon rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 267 odst. 1 o.s.ř. nepřipouští.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž vytýká nesprávné
právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel
nezpochybňuje, že správce konkursní podstaty byl oprávněn vypořádat společné
jmění úpadce a žalobkyně dohodou uzavřenou ve smyslu ustanovení § 26a odst. 1
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), namítá však, že neměl možnost do vypořádání
zasáhnout, zejména nemohl jako věřitel pohledávky zajištěné zástavním právem na
nemovitostech, jichž se dohoda týkala, požadovat zpeněžení nemovitostí „tak,
aby cena za ně získaná odpovídala jejich hodnotě stanovené znaleckým posudkem.“
Cena nemovitostí, kterou složila žalobkyně na výzvu správce do konkursní
podstaty, činila totiž jen polovinu odhadní ceny věcí. Protože dohodou o
vypořádání společného jmění manželů nesmí být dotčena práva věřitelů, měl
odvolací soud hodnotit, jak bylo s nemovitostmi naloženo v konkursním řízení.
Prosazuje, že se v rámci výkonu rozhodnutí mohl domáhat uspokojení pohledávek i
z té hodnoty nemovitostí, která nebyla zaplacena do konkursní podstaty. Navrhl,
aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Dovolání – přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. –
je důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a
pouze v jeho intencích rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumá (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se
nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že
nemovitosti, k nimž žalobkyně uplatňuje vlastnické právo, jsou z výkonu
rozhodnutí vyloučeny.
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že Okresní soud v Českých
Budějovicích usnesením ze dne 4. 6. 2002, č.j. 34 E 59/2002-46, na návrh
žalovaného (oprávněného) nařídil proti P. V. (povinnému) k vymožení pohledávky
12.604.214,66 Kč (daňových nedoplatků podle výkazů nedoplatků) výkon rozhodnutí
prodejem rodinného domu č.p. 35 na pozemku parc. č. 62, pozemku parc. č. 62
(zast. plocha, nádvoří) a pozemku parc. č. 63 (zahrada), zapsaných na listu
vlastnictví č. 6746 pro o. Č. B. a katastrální území Č. B. 2, u Katastrálního
úřadu pro J. k., tj. nemovitostí ve společném jmění povinného a žalobkyně. K
nemovitostem zřídil žalovaný (správce daně) rozhodnutím ze dne 25. 7. 2001, č.
j. 258177/01/077940/3994, k zajištění daňové pohledávky ve výši 15.062.752,37
Kč zástavní právo (§ 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve
znění pozdějších předpisů). Na majetek povinného (P. V.) byl usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2004, č.j. 11 K 2/2004-16,
prohlášen konkurs. Správce konkursní podstaty úpadce (povinného) uzavřel 27.
12. 2004 s žalobkyní dohodu o vypořádání společného jmění manželů, jež byla –
po předchozím souhlasu Č. h. b., a. s., jako zvoleného zástupce věřitelů –
schválena usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 11 K 2/2004-59, které nabylo 25. 2. 2005 právní moci. Podle této dohody
připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně předmětné nemovitosti, o jejichž
vyloučení z výkonu rozhodnutí jde. Na základě uvedené dohody byl proveden vklad
práva vlastnického do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke
dni 4. 4. 2005. Správce konkursní podstaty vyzval 4. 5. 2005 podle ustanovení §
27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb. žalobkyni, aby ve prospěch konkursní podstaty
vyplatila pohledávky zajištěné zástavními právy k uvedeným nemovitostem (tj. i
vymáhanou pohledávku žalovaného) v celkové výši 16.706.063,31 Kč nebo aby ve
stejné lhůtě složila cenu nemovitostí, kterou stanovil částkou 2.000.000,- Kč.
Správce konkursní podstaty vydal 13. 5. 2005 potvrzení o zániku zástavních práv
(tj. i zástavního práva zřízeného rozhodnutím žalovaného) k předmětným
nemovitostem složením určené ceny zastavených věcí žalobkyní (zástavní
dlužnicí) dne 12. 5. 2005. Nemovitosti byly v rámci řízení o výkon rozhodnutí
oceněny znaleckým posudkem tržní cenou 4.000.000,- Kč.
Pro posouzení otázky, zda právo žalobkyně k nemovitostem nepřipouští
výkon rozhodnutí, jsou námitky dovolatele směřující proti postupu správce
konkursní podstaty v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 11 K 2/2004 bezcenné. Správce konkursní podstaty
vyzval žalobkyni (zástavní dlužnici), aby ve prospěch konkursní podstaty
vyplatila pohledávku žalovaného, která byla zajištěna zástavním právem na
nemovitostech, jež nabyla dohodou o vypořádání společného jmění manželů do
výlučného vlastnictví, nebo aby složila stanovenou cenu těchto nemovitostí (§
27 odst. 5, věta první, zákona č. 328/1991 Sb.). Nemovitosti se nestaly
součástí konkursní podstaty úpadce, protože žalobkyně určenou cenu správci
konkursní podstaty ve stanovené lhůtě složila, takže zpeněžení nemovitostí
nepřipadalo v úvahu. Výhrady žalovaného jako zástavního věřitele, který
přihlásil vymáhanou pohledávku a z titulu jejího zajištění zástavním právem na
nemovitostech uplatnil nárok na její oddělené uspokojení, proti úkonům správce
konkursní podstaty jsou řešitelné toliko v konkursním řízení způsoby zákonem
předvídanými.
Spor není ani v tom, že dohoda o vypořádání společného jmění úpadce a
žalobkyně, kterou – po zániku společného jmění prohlášením konkursu (§ 14 odst.
1 písm. k/ zákona č. 328/1991 Sb.) – správce konkursní podstaty uzavřel s
žalobkyní, se nepříčí ustanovení § 335b odst. 1 o.s.ř. zakazujícímu nakládat s
nemovitostmi postiženými výkonem rozhodnutí (tzv. inhibitorium); společné jmění
vypořádáno být musí, neboť se tím vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty,
který je možné zpeněžit a z výtěžku zpeněžení uspokojit konkursní věřitele
(srov. § 26 a násl. zákona č. 328/1991 Sb.).
Podle § 267 odst. 1 o.s.ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon
rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. Vlastnické právo (třetí
osoby, popř. manžela povinného) je – typickým – právem nepřipouštějícím výkon
rozhodnutí, ovšem jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí
neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník povinnost strpět
úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené věci (práva či jiné
majetkové hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého
majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného nebo
odporovatelného právního úkonu.
Podle ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být
dohodou (o vypořádání společného jmění manželů) dotčena.
Uvedené ustanovení představuje – vedle ustanovení § 143a odst. 4 obč.
zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu
společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke
dni zániku manželství – ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení
pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání
společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění
manželů se ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele
tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku
věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli –
nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil.
Není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení § 150
odst. 2 obč. zák., nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost
dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních
vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k
osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak,
jako kdyby její právní účinky nenastaly. Soudní praxe se dosud nevyjádřila k
tomu, zda neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů nastává bez
dalšího, tj. přímo ze zákona, nebo zda dohodou dotčení věřitelé – obdobně jako
věřitelé, kteří mají za dlužníkem vymahatelnou pohledávku podle § 42a odst. 1
obč. zák. – jsou na základě ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. aktivně věcně
legitimováni k žalobě o vyslovení právní neúčinnosti dohody.
Podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 byla soudní
praxe jednotná v tom, že věřitel může odporovat – jak vyplývá z ustanovení §
42a obč. zák. – každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení
jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své
věřitele. Takovým právním úkonem mohla být i dohoda o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, neboť po jejím uzavření nebo, týká-li se nemovitosti,
po její účinnosti, nemohl věřitel dosáhnout (bez pomocí odpůrčí žaloby)
uspokojení své pohledávky z majetku, který připadl manželu (bývalému manželu)
dlužníka. Významnou nebyla shledána ani okolnost, že bezpodílové
spoluvlastnictví bylo vypořádáno podle zásad uvedených v § 150 cit. zákona
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2791/99,
ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21
Cdo 2088/2000, ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2345/2000, a ze dne 29. 11.
2001, sp. zn. 21 Cdo 2544/2000).
Zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v
rámci institutu společného jmění manželů poskytl věřitelům, jejichž práva byla
dotčena dohodou o vypořádání společného jmění manželů, ochranu, která jde nad
rámec ustanovení § 42a obč. zák. Aby ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. nebylo
obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv
uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (tedy bez nutnosti domáhat
se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle § 42a obč. zák.) neúčinnost dohody
o vypořádání společného jmění manželů. Z toho, že neúčinnost – na rozdíl od
odporovatelnosti – nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit
námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení). Žalobu o vyloučení věci z výkonu
rozhodnutí, opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci,
soud zamítne, jestliže námitka žalovaného je důvodná, popřípadě vyjde-li za
řízení jinak najevo, že žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému
neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů. Věřitel vymahatelné
pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění
dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do
společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se
stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o
vypořádání společného jmění dlužníka jeho manžela nemůže zhoršit.
V poměrech řízení o výkon rozhodnutí pak – za situace, kdy dohoda byla sjednána
po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), případně po nařízení
výkonu rozhodnutí (exekuce) – platí, že oprávněný může podle § 107a o.s.ř.
navrhnout, aby do řízení nastoupil na místo dosavadního povinného ten, kdo se
stal výlučným vlastníkem postiženého majetku na základě neúčinného dohody o
vypořádání společného jmění, tj. manžel povinného.
Na uvedených závěrech nic nemění okolnost, že dohodu o vypořádání
společného jmění uzavřel s žalobkyní správce konkursní podstaty povinného
(úpadce) a že tato dohoda byla schválena konkursním soudem (§ 26a odst. 1, 2
zákona č. 328/1991 Sb.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 6. 1999, sp.
zn. 31 Cdo 1908/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
3/2000 pod č. 20, a v rozsudku ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004,
vysvětlil, že vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění
manželů) v konkursu na majetek jednoho z manželů nezbavuje věřitele práva
domáhat se uspokojení pohledávek i z majetku přikázaného v rámci vypořádání do
výlučného vlastnictví manžela úpadce.
Lze uzavřít, že názor vyslovený v dovoláním napadeném rozhodnutí – že
dohoda o vypořádání společného jmění, kterou uzavřel s žalobkyní správce
konkursní podstaty v průběhu konkursu na majetek P. V., nemůže být neúčinným
právním úkonem ve smyslu § 150 odst. 2 obč. zák. – tudíž správný není. Nejvyšší
soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene posoudit věc i z hlediska
ustanovení § 267 odst. 2 o.s.ř. Kdyby o žádný z případů v tomto ustanovení
uvedených nešlo, takže důvody pro vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí by
dány nebyly, nelze přehlédnout, že složením ceny nemovitostí ve prospěch
konkursní podstaty se žalobkyně (zástavní dlužnice) zprostila povinnosti plnit
žalovanému (zástavnímu věřiteli) a zástavní práva na nemovitostech zanikla.
Žalovaný by pak mohl být uspokojen jen z takto složené ceny (§ 28 zákona č.
328/1991 Sb.) a výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí by soud zastavil.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu