29 Odo 492/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně Mgr. H. V., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadce K.
Š., proti žalované A. Š., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 62/99, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 4
Cmo 279/2002-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 4 Cmo
279/2002-158, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 30. září 2002, č. j. 36 C 62/99-131, Krajský soud v Praze
rozhodl, že z věcí, jež spadají do společného jmění manželů K. Š. (úpadce) a A.
Š. připadají do vlastnictví žalované A. Š.:
1) movité věci nacházející se v bytě žalované v K.,
2) vybavení a zásoby kadeřnictví nacházející se v domě v K.,
3) osobní automobil SUBARU s přívěsem a
4) zůstatky na 2 účtech u České spořitelny a. s., pobočky v K., ve výši
3.599,20 Kč (číslo účtu 1031629-148/0800) a 4.359,05 Kč (číslo účtu
652-148/0800).
Do vlastnictví úpadce soud přikázal:
1) nemovitost čp. 3230 se stavební parcelou číslo 3368 v katastrálním území K.,
zapsané na listu vlastnictví číslo 13430 u Katastrálního úřadu K.,
2) vybavení lékárny a auto moto prodejny, vše nacházející se v domě v K.,
3) zůstatky na účtech ve výši 190.197,- Kč, 692,- Kč a 2.157,- Kč,
4) peníze a ceniny ve výši 54.781,- Kč a
5) částku vybraného nájemného ve výši 1.297.258,- Kč.
Úpadci soud přikázal uhradit pohledávky celkem 31 vyjmenovaných věřitelů, v
souhrnné výši 29.243.915,95 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že společné jmění manželů Š.,
jejichž manželství trvá, zaniklo 12. února 1999, kdy byl prohlášen konkurs na
majetek K. Š.. K rozsahu aktiv společného jmění, jak byla vypořádána výše, soud
uvedl, že sporným bylo pouze nájemné za pronájem nemovitosti čp. 3230 a náhrada
škody z ušlého nájemného z této nemovitosti. Z hlediska pasív společného
jmění poukázal soud na spor o výši závazků z podnikatelské činnosti pozdějšího
úpadce. Konečně uvedl, že co do způsobu vypořádání nesporných aktiv je spor
veden o to, komu má být přikázána nemovitost čp. 3230.
Co do zařazení částky nájemného vybraného za pronájem nemovitosti čp. 3230 po
prohlášení konkursu, soud uvedl, že požitky získané z majetku spadajícího do
společného jmění manželů do doby jeho vypořádání je nutno zahrnout do
společného jmění manželů a vypořádat je též.
K pasívům společného jmění pak s odkazem na závazný právní názor obsažený ve
zrušovacím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, č. j. 4 Cmo
398/2000-99, uzavřel, že do vypořádání je nutné zahrnout i závazky vzniklé z
provozu lékárny (provozované pozdějším úpadcem), o jejichž existenci se
žalovaná (stejně jako o stav úpadcova hospodaření) nezajímala.
Ke způsobu vypořádání domu čp. 3230 soud opět odkázal na závazný právní názor
odvolacího soudu, s tím, že i na jeho základě setrvává na původním názoru
(obsaženém v prvním, posléze zrušeném, rozsudku), že nemovitost nelze zahrnout
do úpadcovy konkursní podstaty bez dalšího, neboť ta sloužila a slouží i k
podnikání žalované.
Soud poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod
číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
20/2000“), s nímž se ztotožnil, s tím, že z tohoto rozhodnutí vyplývá, že je-li
jeden z manželů úpadcem, nelze nemovitost ve společném jmění vypořádat
přikázáním do podílového spoluvlastnictví manželů. Dále uvedl, že nelze
přehlédnout zatížení nemovitosti zástavním právem ve prospěch společnosti K. s.
r. o. (původně K. b., a. s.). Proto nemovitost přikázal do výlučného
vlastnictví úpadce.
Vzhledem k výši dluhů, k jejichž úhradě byl zavázán úpadce (29.943.915,95 Kč)
a hodnotě majetku přikázaného každému z manželů do výlučného vlastnictví,
nenáleží žalované podle soudu již na vyrovnání podílů žádná finanční částka.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j.
4 Cmo 279/2002-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl určen
majetek připadající úpadci tak, že do výlučného vlastnictví úpadce se dále
přikazují pohledávky v celkové výši 1.005.949,- Kč „jak byly učiněny nespornými
dne 27. března 2000 při jednání před soudem prvního stupně, a to bez ohledu na
to, jak byly ke dni právní moci tohoto rozsudku uhrazeny“ (první výrok). Ve
zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že výchozím bodem úvah o vypořádání společného jmění
manželů muselo být zjištění masy do něj náležejícího majetku. K tomu zdůraznil,
že proti tomu, jak byla ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 písm. a/ občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) v řízení zjištěna a jak byla určena jeho
hodnota, žádný z účastníků ničeho nenamítal.
Dále - cituje ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. - zdůraznil, že
vzhledem k tomu, že masa dluhů, pro něž byl prohlášen konkurs na majetek K. Š.,
vznikla z činnosti jmenovaného, je třeba se zabývat otázkou, zda úpadce na sebe
bral závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům
manželů nebo zda je na sebe bral bez souhlasu žalované. Při řešení této otázky
pak odvolací soud vzal v potaz především tvrzení žalované, že se o obchodní
aktivity svého manžela nezajímala a neměla tudíž představu o tom, kolik činí
ztráta z jeho podnikání. Toto tvrzení podle něj správně nebylo dále prokazováno
žalovanou nabízenými důkazy, jelikož tyto důkazy nemohly z níže uvedených
důvodů ozřejmit rozsah pasív náležejících do společného jmění manželů.
V daném případě - pokračoval odvolací soud - je totiž především třeba vzít v
úvahu, že žalovaná souhlasila s tím, aby společný majetek byl zatížen zástavami
zajišťujícími uvažované úvěry jejího manžela, které měly dosáhnout 31 miliónů
Kč. Nelze proto uvěřit tvrzení, že žalovaná o objemu byť budoucích obchodů
svého manžela nevěděla a nebyla srozuměna s tím, že budou financovány z úvěrů v
uváděné výši. Z jejího jednání je naopak třeba dovodit, že manžel její souhlas
s prováděním obchodů v takovém rozsahu obdržel právě tím, že jeho možné dluhy
společně s ním zajišťovala. Souhlas jednoho manžela s vytvářením závazků nad
rozsah uvažovaný v ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. nelze v této
souvislosti vykládat tak, že by úpadce potřeboval souhlas s každým obchodem
eventuálně závazkem vzniklým v důsledku jeho činnosti, jestliže celková suma
dluhů nepřesáhla onu část, s níž byla žalovaná předem seznámena. Byla-li tedy
žalovaná informována o možných dluzích v rozsahu 31 miliónů Kč a tyto dluhy
nakonec dosáhly (jak bylo zjištěno v konkursním řízení) cca částky 29 miliónů
Kč, lze podle odvolacího soudu uzavřít, že veškeré pohledávky zjištěné v
konkursu patřily do společného jmění manželů; jakékoli další důkazy by v této
souvislosti byly nadbytečné.
Podle dosavadních (nezpochybněných) skutkových zjištění, aktiva společného
jmění manželů nedosahovala ani částky 14 miliónů Kč. Reprezentovala-li pasíva
společného jmění manželů 29 miliónů Kč, pak podle § 149 odst. 2 obč. zák.
připadá na žalovanou necelých 7 miliónů Kč aktiv, zatíženy více než 14,5
milióny Kč pasív. Při vypořádání tedy aktiva nepřipadají na žádného z manželů.
Ke způsobu vypořádání odvolací soud uvedl, že oba účastníci souhlasili s tím,
jak byly soudem prvního stupně vypořádány movité věci a finanční prostředky na
účtech a z odvolání se nepodává, že by žalovaná v této části rozsudek soudu
prvního stupně napadla. I když lze mít určité pochybnosti o správnosti rozsudku
v této jeho části, neboť žalované nejspíše vznikla povinnost v alikvotní části
společného jmění manželů přikázaného do jejího výlučného vlastnictví plnit ve
prospěch konkursní podstaty, ponechal odvolací soud tuto část napadeného
rozhodnutí beze změny, s tím, že „v tomto rozsahu již nabylo právní moci“.
Odvolací soud též uzavřel, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek manžela
žalované budou z jeho majetku uspokojovány veškeré dluhy, které vznikly za
trvání společného jmění manželů. Je to tedy on, kdo bude zavázán k jejich
úhradě, takže mu ze společného jmění manželů musí připadnout i ta část, z níž
je možné dluhy uhradit, tedy aktiva společného jmění manželů.
K žádosti žalované, aby do jejího výlučného vlastnictví byly přikázány
nemovitosti, odvolací soud odkázal na znění ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), s tím, že
v daném případě úpadce alespoň s částí nemovitostí podnikal, takže tato jejich
část do konkursní podstaty patří a mohla by z ní být vyvedena jen tak, že by
žalovaná poskytla do konkursní podstaty finanční náhradu. Tu by však žalovaná
nemohla hradit respektive započítávat z masy celkově zjištěného objemu
společného jmění manželů, neboť tento objem zdaleka nedosahuje výše vzniklých
dluhů. Žalovaná však neprokázala připravenost finanční náhradu poskytnout, když
za takový důkaz odvolací soud neměl příslib úvěru daný žalované 10. července
2002 N. d. z. (jednak proto, že byl za záložnu učiněn osobami, jejichž
oprávnění k takovému kroku nebylo doloženo, jednak proto, že na záložnu byla v
mezidobí uvalena nucená správa). Z výše uvedeného podle odvolacího soudu plyne,
že tvoří-li nemovitost podstatnou součást konkursní podstaty, která nepostačuje
k úhradě úpadcových dluhů, nebylo možné postupovat jinak, než ji přikázat do
výlučného vlastnictví úpadce.
Opodstatněnou shledal odvolací soud jen námitku žalované o nutnosti přihlédnout
k nespornému „závazku“ úpadce ve výši 1.005.949,- Kč.
Žalovaná podala proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a/ až c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc že jsou
dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b), a že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(odstavec 3).
V rovině právního posouzení věci dovolatelka především kritizuje výklad
ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV v souvislosti s výrokem o přikázání domu
čp. 3230 se stavební parcelou číslo 3368 v katastrálním území Kladno.
Ustanovení o tom, že ta část společného jmění, se kterou úpadce podnikal, spadá
vždy do podstaty, lze podle dovolatelky vyložit dvojím způsobem. Buď jde o část
celkového společného jmění, tedy o některé věci a majetkové hodnoty, které do
něj patřily a s nimiž úpadce podnikal (tuto interpretaci sdílí i dovolatelka),
anebo jde o tu část každé jednotlivé věci a majetkové hodnoty, s níž úpadce
podnikal. Soudy - pokračuje dovolatelka - tuto otázku neřešily, ač tak měly
učinit, neboť je zřejmé (bylo zjištěno), že úpadce podnikal jen s částí
nemovitostí (a s částí podnikala dovolatelka). Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí není patrno, ze které z možných verzí výkladu uvedeného ustanovení
odvolací soud vyšel. Závěr o přikázání celých nemovitostí úpadci však
dovolatelka nemá za správný bez zřetele k možným verzím výkladu. Jde-li o část
každé jednotlivé věci, pak měla být úpadci přikázána jen ta část nemovitosti,
kterou užíval, popřípadě podíl, který této části odpovídá. Jde-li o část
celkového jmění, vztahuje se dotčená pasáž ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/
ZKV na věci, které úpadce užíval „sám“; takovými věcmi však nemovitosti nebyly.
Potud dovolatelka odkazuje na první odstavec části II. svého odvolání z 30.
října 2002 a na další svá vyjádření a přednesy, zejména na vyjádření z 24.
března 2000, s tím, že její argumentaci (včetně citace publikované judikatury)
soudy přehlédly a nevypořádaly se s ní.
Dovolatelka dále uvádí, že závěr obsažený v napadeném rozhodnutí (ve druhém
odstavci na str. 3), podle kterého odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze
dne 16. ledna 2002, č. j. 4 Cmo 398/2000-99, „potvrdil názor soudu prvního
stupně o tom, že nemovitost nelze přikázat do vlastnictví žalované“, zcela
nevystihuje závěry obsažené ve zrušovacím usnesení. Zdůrazňuje, že odvolací
soud ve zrušovacím usnesení také uvedl, že žalovaná ničím nedoložila ani
nenavrhla důkaz své schopnosti složit finanční prostředky ve prospěch podstaty.
To dovolatelka k výzvě soudu prvního stupně učinila, ten však k tomu
nepřihlížel. Dovolatelka se bohužel v souvislosti s potvrzením N. d. z. stala
obětí podvodu, který netušila a neodhalila. Ačkoli její zástupce při odvolacím
jednání uvedl, že příslib úvěru řádně vyžádala a zaplatila a že je schopna
zajistit příslib úvěru u jiného peněžního ústavu, odvolací soud k tomuto
tvrzení nepřihlédl. Soudům nižších stupňů dovolatelka rovněž vytýká, že se
nezabývaly tím, že prodeji nemovitosti v konkursu brání dohoda o zajištění
závazků i věcné předkupní právo F. n. m. České republiky (dále též jen „Fond“),
tedy omezení plynoucí ze smlouvy uzavřené mezi manžely Š. a Fondem 1. července
1996 (zejména z článků XV. a XXI.); potud odkazuje na své vyjádření z 24.
března 2000.
Závěry soudů nižších stupňů o společných závazcích vycházejí podle dovolatelky
ze zjevně nesprávných skutkových zjištění, která podle obsahu spisu nemají (a
nemohou mít) oporu v provedeném dokazování (potud dovolatelka odkazuje např. na
svědeckou výpověď K. Š.). Navíc nebyly (a to i v důsledku nesprávného právního
posouzení věci) provedeny dovolatelkou navržené důkazy svědeckými výpověďmi
Mgr. M. a Mgr. G. (k finančnímu hospodaření úpadce a k čerpání úvěrů na provoz
lékárny úvěrovou smlouvou s K. b. a. s.), z čehož dovolatelka usuzuje na vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při právním posouzení věci odvolací soud podle dovolatelky pochybil i ve
výkladu a aplikaci ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. a to tím, že
posuzoval úpadcovy závazky souhrnně. Podle dovolatelky tak měl činit u každého
z těchto závazků zvlášť a zjišťovat, zda přesahoval míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů a zda jej jeden z manželů převzal bez souhlasu druhého z nich.
To však soudy (s výjimkou prvního rozhodnutí soudu prvního stupně) neučinily.
Zjištění obsažená v napadeném rozhodnutí (zejména ve druhém odstavci na str. 6)
se tak týkají jen úvěru od K. b. a. s. Jen tento úvěr byl zajištěn zástavním
právem a nelze tedy dovodit, že dovolatelka souhlasila s tím, aby společný
majetek byl zatížen zástavami zajišťujícími jakékoli uvažované úvěry jejího
manžela (ať již všechny nebo do určité výše). Dovolatelka souhlasila jen s
úvěrem K. b., a. s., fakticky určeným na nákup společných nemovitostí a jen se
zajištěním tohoto úvěru. Jiné závazky takto zajištěny nebyly. Soudy podle
dovolatelky vyšly i z nesprávné celkové výše úpadcových dluhů (29.000.000,-
Kč), když „v předávacím protokole pro konkursní řízení“ jsou uvedeny závazky v
celkové výši 23.554.326,71 Kč. Závěr obsažený v napadeném rozhodnutí, že možné
manželovy dluhy (patrně všechny souhrnně) společně s ním zajišťovala, je proto
dle dovolatelky zjevně nepodložený a nesprávný. Dovolatelka označuje za
spekulativní, nepodložený a nesprávný též závěr obsažený ve zrušovacím
usnesení, podle kterého hotové peníze získané prodejem léků byly „nepochybně“
utráceny v rámci společného jmění manželů. Proto dovolatelka požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledává dovolání v rozsahu týkajícím se přikázání nemovitostí do
výlučného majetku úpadce přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro
řešení otázky výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV (jež v jeho
rozhodovací praxi v podobě předestírané mu k řešení dovolatelkou dosud
zodpovězena nebyla). V rozsahu týkajícím se pasív společného jmění manželů (a
tedy aplikace ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák.) je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
V mezích dovolacího přezkumu se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Při úvaze o správnosti právního posouzení tedy dovolací
soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit
příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká
(prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.) též pochybení
při zjišťování skutkového stavu věci (jako zde), není v této fázi přezkumu
podstatné (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dle ustanovení § 143 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů tvoří
a/ majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání
manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého
jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela,
jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z
manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z
manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo
jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka,
b/ závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za
trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží
výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Ustanovení § 144 obč. zák. pak určuje, že pokud není prokázán opak, má se za
to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné
jmění manželů.
Z ustanovení § 146 obč. zák. se dále podává, že majetek ve společném jmění
manželů nebo jeho část může jeden z manželů použít k podnikání se souhlasem
druhého manžela. Souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku ve
společném jmění manželů nebo jeho části. K dalším právním úkonům souvisejícím s
podnikáním již souhlas druhého manžela není třeba.
V této podobě platila cit. ustanovení občanského zákoníku v době prohlášení
konkursu na majetek K. Š. a jde i o jejich současné znění.
Podle bodu 2. článku VIII. zákona č. 91/1998 Sb., věci, které ke dni 1. srpna
1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí
společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998
a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se
stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV ve znění účinném k 12. únoru 1999,
má prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že jím zaniká úpadcovo
bezpodílové spoluvlastnictví manželů a do podstaty spadá ta jeho část, s níž
úpadce podnikal.
Ve spojení s cit. bodem 2. článku VIII. zákona č. 91/1998 Sb., který nabyl
účinnosti 1. srpna 1998, se však již od posledně uvedeného data rozumělo
bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů podle § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV společné
jmění manželů.
K důvodům, jež soudy vedly k přikázání nemovitosti čp. 3230 se stavební
parcelou číslo 3368 do výlučného vlastnictví úpadce, je nutno uvést
následující:
Dovolatelka se především mýlí, podrobuje-li ve vztahu k ustanovení § 14 odst. 1
písm. k/ ZKV kritice i rozhodnutí soudu prvního stupně; ten totiž závěr o
přikázání nemovitostí úpadci na aplikaci tohoto ustanovení nezaložil (naopak
uzavřel, že nemovitost čp. 3230 nelze zahrnout do úpadcovy konkursní podstaty
bez dalšího, neboť ta sloužila a slouží i k podnikání žalované).
Dovolací námitky jsou však opodstatněné, směřují-li proti tomu, jak potvrzení
uvedeného výroku zdůvodnil odvolací soud. Spor o přikázání věci do výlučného
jmění jednoho z manželů se jmenovitě vedl o nemovitost čp. 3230 (a v mezích
dané argumentace se přehlíželo, že jde též o přikázání stavební parcely číslo
3368); z napadeného rozhodnutí pak vskutku není jasné, zda závěr, že úpadce
podnikal alespoň s „částí nemovitostí“, má být interpretován tak, že úpadce
podnikal s jednou ze dvou označených nemovitostí (a se kterou) nebo že podnikal
s částmi (a kterými) některé z těchto nemovitostí. S přihlédnutím ke skutkovým
závěrům, z nichž napadené rozhodnutí vychází, je přitom pravděpodobné, že úvaha
odvolacího soudu směřovala k vyslovení závěru, že úpadce podnikal s částí
nemovitosti čp. 3230. Za této situace ovšem nemůže obstát názor, podle kterého
z uvedeného důvodu tato část do konkursní podstaty patří. S dovolatelkou lze
souhlasit v tom, že smyslem úpravy obsažené v § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV nebylo
a není přikázat v mezích vypořádání společného jmění manželů do konkursní
podstaty reálnou (dosud neoddělenou) část věci v právním smyslu (u nemovitosti
např. jen nebytové prostory, ve kterých úpadce podnikal, apod.). Jde o to, že
do konkursní podstaty má být takto přikázána část celkového společného jmění
manželů, tedy některé věci a majetkové hodnoty (jako celek), které do něj
patřily a s nimiž úpadce podnikal.
Aplikace ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV, modifikující v daném ohledu
způsob vypořádání aktiv společného jmění manželů, přitom není podmíněna jen
tím, zda pozdější úpadce s příslušným majetkem vskutku podnikal, nýbrž i tím,
že se toto podnikání odvíjelo od souhlasu druhého manžela ve smyslu ustanovení
§ 146 obč. zák. (před 1. srpnem 1998 ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví
manželů šlo o obsahově totožný § 148a odst. 1 obč. zák.), který mohl být udělen
i konkludentně a jehož důsledkem bylo, že právní úkony podnikajícího manžela
při dispozici se společným majetkem nemohly být stiženy relativní neplatností
ve smyslu ustanovení § 40a a § 145 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1731/2003 nebo mutatis
mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 2 Cdon
2072/97, uveřejněný v časopise právní rozhledy číslo 5, ročník 1999, str. 270).
Na vazbu ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV k ustanovení upravujícímu možnost
jednoho z manželů podnikat s majetkem, který je součástí jejich majetkového
společenství, upozorňuje (tehdy ve vztahu k institutu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů) např. též dílo Steiner, V.: Zákon o konkursu a
vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 106. Ani v
tomto ohledu se odvolací soud věcí nezabýval. Přitom bylo jeho úkolem se v
mezích označených ustanovení vyslovit především k řešení přijatému soudem
prvního stupně, totiž, zda skutečnost, že s částí téhož majetku podnikal i
druhý z manželů, bez dalšího vylučuje aplikaci § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV nebo
zda k přikázání majetku do konkursní podstaty naopak postačuje, že úpadce s
majetkem byť i v nepatrném rozsahu podnikal, bez zřetele k tomu, že jiné
podnikání s touž věcí realizoval (třeba i ve větší míře než úpadce) druhý
manžel.
Odvolací soud ovšem závěr o přikázání nemovitostí úpadci založil i na úvaze,
podle které tvoří-li nemovitost podstatnou součást konkursní podstaty, která
nepostačuje k úhradě úpadcových dluhů, nebylo možné postupovat jinak, než ji
přikázat do výlučného vlastnictví úpadce. Také v tomto ohledu jde o úvahu
nesprávnou.
Již v R 20/2000 Nejvyšší soud vysvětlil, že řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví úpadce je zvláštním druhem sporu vyvolaného konkursem, kterým
se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty a který nahrazuje spor o
vyloučení věci z konkursní podstaty. Tento závěr pak beze zbytku platí i pro
institut společného jmění manželů (pro vypořádání společného jmění manželů).
Argumentace založená na závěru, že označený majetek ve společném jmění manželů
tvoří podstatnou součást konkursní podstaty jednoho z těchto manželů a proto
nemůže být v rámci vypořádání přikázán do výlučného vlastnictví druhému z nich,
je ovšem argumentací důsledkem, který má teprve mít soudní rozhodnutí v této
věci. Jinak řečeno, má-li být sporem o vypořádání společného jmění manželů
teprve definitivně vymezen rozsah majetku konkursní podstaty, nemůže být způsob
vypořádání založen na úsudku, že takový majetek konkursní podstatu z větší
části tvoří.
Nepřesná je v této souvislosti též úvaha odvolacího soudu, podle které v
důsledku prohlášení konkursu na majetek manžela žalované budou z jeho majetku
uspokojovány veškeré dluhy, které vznikly za trvání společného jmění manželů a
je to tedy on, kdo bude zavázán k jejich úhradě.
Již v R 20/2000 Nejvyšší soud ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví
manželů uzavřel, že vypořádání společných závazků (dluhů) manželů nezasahuje
do práv a povinností třetích osob (věřitelů a jiných), které nejsou účastníky
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jimž zůstávají
nedotčena všechna jejich práva i námitky. Tento závěr platí beze zbytku (a to
i v průběhu konkursu vedeného na majetek některého z manželů) i pro institut
společného jmění manželů, přičemž v rámci tohoto institutu je umocněn zásadou
formulovanou v § 150 odst. 2 obč. zák. (podle kterého práva věřitelů nesmí být
dohodou manželů /o vypořádání společného jmění manželů/ dotčena). Jinak řečeno,
to, že manžel žalované je v konkursu, neznamená, že by soudní rozhodnutí vydané
ve sporu o vypořádání společného jmění manželů, podle kterého společné závazky
(dluhy) tvořící společné jmění manželů má uhradit on, zbavovalo byť i jen
konkursní věřitele práva domáhat se uspokojení těchto závazků i z majetku
přikázaného v rámci vypořádání společného jmění manželů do výlučného
vlastnictví žalované.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy co do argumentů, na nichž spočívá
závěr o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví úpadce, správné není.
Nesprávné jsou též úvahy odvolacího soudu týkající se pasív společného jmění
manželů (závazků vzešlých z podnikání pozdějšího úpadce). Odvolací soud založil
závěr, že žalovaná s dluhy vzešlými z manželova podnikání souhlasila až do
limitu 31 miliónů Kč, na úvaze, podle které do této výše byla ochotna zajistit
úvěry, o které pozdější úpadce žádal.
Především je nutno poznamenat, že smlouva o úvěru je smlouvou vzájemnou, kterou
se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní
prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní
prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 497 obchodního zákoníku - dále též jen
„obch. zák.“). Typově jde také o smlouvu, na jejímž základě je poskytnutí
peněžních prostředků vázáno na určitý účel (§ 501 odst. 2 obch. zák.).
Otázku, zda žalovaná byla ochotna akceptovat manželovo zadlužení formou
poskytnutých úvěrů, tak nelze posuzovat (pro účely závěru, že za této situace
lze ve stejné míře dovodit její souhlas se vznikem závazků zahrnutých do
vypořádání) odděleně od účelu, který byl úvěrem sledován. Měl-li být úvěr
poskytnut za účelem nákupu společných nemovitostí (jak tvrdí žalovaná), je
kvalita souhlasu se zatížením společného jmění závazkem vzešlým z povinnosti
úvěr splácet nepochybně jiná, než kdyby šlo o souhlas týkající se zatížení
společného jmění manželů jiným typem závazků vzniklých z podnikání manžela
žalované. K tomu, aby bylo možné takovou úvahu vůbec vést, by pak po skutkové
stránce muselo být nejprve postaveno najisto, za jakým účelem měl být takový
úvěr poskytnut a posléze účel sledovaný opatřením takového úvěru porovnat s
povahou závazků, z nichž vznikly dluhy zahrnuté do vypořádání. To se však v
posuzované věci nestalo, takže nelze ani říci, zda vypořádávané závazky jsou
vůbec závazky vzniklými ze smluv z jednostranných právních úkonů pozdějšího
úpadce nebo z jiných právních událostí, a o jaké závazky vlastně jde. Přitom
již označení některých věřitelů (F. ú. K., Č. s. s. z., Ú. p. K.) dokládá, že
některé z těchto závazků zřejmě vznikly při plnění veřejnoprávních povinností
pozdějšího úpadce.
Odvolací soud nadto svou úvahu založil na paušálním porovnání „uvažovaných
úvěrů“ se souhrnem závazků, k jejichž úhradě byl nyní zavázán úpadce.
Pro závěr, zda šlo o závazky, jejichž rozsah přesahoval míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, však není podstatná výše jejich nesplaceného
zůstatku, nýbrž to, o jak vysoké závazky šlo v době, kdy vznikly (kdy jimi
pozdější úpadce zatížil společné jmění manželů).
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů se nadto podává toliko existence jediného
úvěru (nesplaceného ve výši 8.683.749,30 Kč). Právě proto, že takový úvěr byl
poskytnut, je současně do jeho výše vyloučeno konstruovat ve stejném rozsahu
souhlas žalované se zatížením společného jmění manželů dalšími závazky.
Právnímu závěru, že žalovaná ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ obč.
zák. souhlasila se zatížením společného jmění manželů do částky 31 miliónů Kč,
žádný skutkový závěr, na jehož základě by tento úsudek bylo možné učinit,
nepředchází a v dotčené části je tak naplněn i dovolací důvod dle § 241a odst.
3 o. s. ř.
S přihlédnutím k výše uvedenému proto Nejvyšší soud již na tomto základě
napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). S dalšími námitkami dovolatelky
obsaženými v dovolání (týkajícími se např. její způsobilosti vyplatit zástavní
právo k nemovitosti nebo nesprávnosti úvahy, podle které hotové peníze získané
prodejem léků byly „nepochybně“ utráceny v rámci společného jmění manželů) se
v další fázi řízení vypořádá odvolací soud.
Při novém projednání věci odvolací soud nepřehlédne, že rozsudek soudu prvního
stupně je ve výroku postižen chybou v psaní co do označení sporné nemovitosti,
že na základě podaného odvolání je povinen rozsudek soudu prvního stupně
přezkoumat v plném rozsahu a že měnící výrok obsažený ve zrušovaném rozhodnutí
byl nepřezkoumatelný, neboť pohledávky úpadce vůči jeho dlužníkům jím nebyly
řádně identifikovány (odkaz na identifikaci v listinách, které netvoří součást
rozsudku, je nepřípustný).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu