22 Cdo 1725/2006

22 Cdo 1725/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Baláka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jiřího Spáčila,

CSc., ve věci žalobkyně Ing. D. L., správkyně konkurzní podstaty úpadce B. N.,

zastoupené advokátem, proti žalované B. N., zastoupené advokátem, o vypořádání

společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C

148/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.

ledna 2006, č. j. 11 Co 995/2005-294, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2006, č. j. 11 Co

995/2005-294, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. srpna 2005, č.

j. 8 C 148/2002-258, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k

dalšímu řízení.

Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.

srpna 2005, č. j. 8 C 148/2002-258, pod bodem I. výroku přikázal do výlučného

vlastnictví B. N. nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro P. k.,

katastrální pracoviště S., na LV č. pro obec S., kat. území M., a to pozemky

parcelních čísel 16, 134, 135/1, 135/2, 136, 554/4, objekt bydlení č. p. 6 v

M., postavený na pozemku parc. č. 16, pozemky ve zjednodušené evidenci –

parcely původ Pozemkový katastr (PK) parcelních čísel 131/1, 132, 133/1,

293/14, 295/5, 295/14, 295/22 a pozemky zapsané u Katastrálního úřadu pro J.

k., katastrální pracoviště P., na LV č. pro kat. území L. n. R. parcelních

čísel 241/3 a 242/4 a dále vybavení rodinného domu v M. č. p. 6 – zařízení

kuchyně, peněžní prostředky ve výši 5 140,91 Kč na běžném účtu vedeném u České

spořitelny, a. s., v P. a všechny závazky, které vznikly za trvání manželství a

byly věřiteli řádně přihlášeny jako konkurzní přihlášky do konkurzního řízení a

byly zjištěny a uznány správcem konkurzní podstaty v celkové výši 4 119 314,68

Kč. Pod bodem II. žalované ze společného jmění nepřikázal žádný majetek a žádné

závazky. Pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že úpadce B. N. a žalovaná uzavřeli 2.

10. 1976 manželství, které dosud trvá. Usnesením Krajského soudu v Plzni z 26.

10. 2001, sp. zn. 20 K 32/99, byl na majetek B. N. prohlášen konkurz. Správcem

konkurzní podstaty byla ustanovena žalobkyně Ing. D. L. Do konkurzního řízení

byly přihlášeny a správkyní konkurzní podstaty uznány pohledávky věřitelů v

celkové výši 4 119 314,68 Kč. Z této částky představuje částka 4 040 628,68 Kč

pohledávku ČSOB. Do prohlášení konkurzu na majetek úpadce společné jmění

manželů nebylo vypořádáno ani dohodou nebo rozhodnutím soudu zúženo. Soud

prvního stupně opakovaně dospěl k závěru, že pohledávka Č. vůči úpadci je

společným závazkem úpadce a žalované, nikoli pouze závazkem úpadce, jak tvrdila

žalovaná. Při úvaze o míře přiměřenosti rozsahu tohoto závazku, který úpadce

převzal bez souhlasu žalované, k majetkovým poměrům úpadce a žalované v době

jeho vzniku, soud vyšel z výpovědi úpadce, který uvedl, že o uzavření úvěrové

smlouvy s Č., ani o jeho záměru koupit rybník v kat. území L. n. R. včetně

části pozemků a lesů, žalované nic neřekl, že úvěr včetně úroků splácel, a to i

v době, kdy již na jeho majetek byl prohlášen konkurz, přičemž splácení úvěru

mu zakázala správkyně konkurzní podstaty, a byla mu odebrána i licence k

podnikání. Podle úpadce v době uzavření úvěrové smlouvy jeho situace v

podnikání nebyla špatná a byl přesvědčen, že úvěr splatí. Podle soudu prvního

stupně odkaz na údaje v daňovém přiznání úpadce za rok 1996, podle kterého

úpadce v tomto roce podnikal se ztrátou, nemohl nic změnit na závěru, že

závazek vzniklý z úpadcem uzavřené úvěrové smlouvy zjevně nepřevyšoval tehdejší

majetkové poměry úpadce a žalované. Soud poukázal na to, že § 143 odst. 1 písm.

b) občanského zákoníku (dále „ObčZ“) hovoří o celkových majetkových poměrech,

nikoliv jen o příjmových. Majetkové poměry úpadce a žalované tvořily i

nemovitosti v jejich tehdejším bezpodílovém spoluvlastnictví, kterými byl

poskytnutý úvěr zajištěn. S ohledem na výši přihlášených pohledávek a

skutečnost, že společné jmění úpadce a žalované je předluženo, byly všechny

věci tvořící společné jmění úpadce a žalované, jakož i závazky vzniklé za

trvání jejich manželství a přihlášené v konkurzním řízení, přikázány úpadci.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne

17. ledna 2006, č. j. 11 Co 995/2005-294, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se

ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním

posouzením věci. Dodal, že v době uzavření smlouvy o úvěru, tj., potřeboval

podnikatel souhlas druhého manžela jen při zahájení podnikání, k dalším právním

úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nepotřeboval.

Úpadce, který podnikal jako fyzická osoba, souhlas žalované k uzavření smlouvy

o úvěru proto nepotřeboval. I kdyby souhlas žalované s uzavřením úvěrové

smlouvy byl nutný a žalovaná jej nedala, nešlo by o absolutní neplatnost této

smlouvy, ale o neplatnost relativní, které se žalovaná nedovolala. V případě

relativní neplatnosti právního úkonu lze případný nesouhlas s právním úkonem

následně konvalidovat tzv. dodatečným souhlasem. Žalovaná tím, že podepsala

dodatky k úvěrové smlouvě z 1. 2. 1996 a 8. 11. 1996, úvěrové podmínky a

smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve společném jmění manželů,

„zhojila i svůj případný předchozí nesouhlas s uzavřením úvěrové smlouvy či

svoji případnou nevědomost o uzavření této smlouvy a dodatečně svůj souhlas s

touto úvěrovou smlouvou nepochybně projevila“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení

je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a

že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaná spatřuje v tom, že

odvolací soud neprovedl důkazy jí navržené v odvolání, a to důkaz účetnictvím

úpadce a jeho výslechem, a že soud prvního stupně neprovedl důkazy jí navržené

po poučení podle § 119a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) před vyhlášením

rozsudku soudem prvního stupně. K právnímu posouzení věci namítla, že i v

případě zániku společného jmění manželů prohlášením konkurzu se při vypořádání

společného jmění manželů vychází ze zásad § 150 ObčZ, je však omezena smluvní

volnost účastníků řízení a omezen způsob vypořádání ohledně majetku, se kterým

úpadce podnikal. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,

který veškeré věci přikázal do výlučného vlastnictví úpadce a v důsledku toho

přikázal úpadci i závazky přihlášené do konkurzu, pak žalovanou zcela vyloučil

z podílu na společném majetku. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s hmotným

právem, neboť nesprávně vyložil a aplikoval § 143 ObčZ a §14 odst. 1 písm. k)

zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále „KV“). Navrhla, aby dovolací

soud rozsudek odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, zrušil a věc

vrátil odvolacímu soudu, příp. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že zákonné důvody pro podání

dovolání nejsou dány a dovolání je nepřípustné.

Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že

dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o

dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v § 237 až 239 OSŘ,

přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za

splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.

Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, neboť

soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku

proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm.

c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam, poněvadž dovolacímu soudu není známo, že by

již řešil otázku, zda v řízení o vypořádání předluženého společného jmění

manželů (popř. bezpodílového spoluvlastnictví manželů) zaniklého prohlášením

konkurzu může soud s ohledem na zásady vypořádání vyplývající z občanského

zákoníku (viz § 149 odst. 2 a 3 ObčZ) rozhodnout i tak, že veškeré společného

jmění (bezpodílové spoluvlastnictví) manželů, přikáže pouze jednomu z nich.

Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a

dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Na právní vztahy mezi manžely vzniklé zánikem jejich společného jmění manželů

prohlášením konkurzu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. k) KV se použijí ustanovení

občanského zákoníku upravující vypořádání společného jmění manželů po zániku

manželství, i když manželství účastníků ke dni prohlášení konkurzu trvalo či je

nadále zachováno. Jedinou z judikatury dovolacího soudu známou modifikací

vypořádání společného jmění manželů zaniklého prohlášením konkurzu oproti

vypořádání tohoto jmění zaniklého zánikem manželství z hlediska zásad

vypořádání je, že „manžel úpadce je ustanovením § 14 odst. 1 písm. k) KV zbaven

možnosti prosadit u majetku, se kterým úpadce podnikal, vypořádání jeho

přikázáním do svého výlučného vlastnictví“ (viz druhá právní věta k rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikovaného pod

č. 20 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

Judikatura dosud dovozovala, že se manželé po zániku společného jmění

(bezpodílového spoluvlastnictví) manželů při vypořádání mohou platně dohodnout

i tak, že jeden z nich nabude menší podíl, případně se mu nedostane ničeho

(srov. Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2098).

Dovodila také pro soudní vypořádání, že „nelze vyloučit vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů, při kterém by byly přikázány všechny

věci do vlastnictví jednoho z manželů, kterému by bylo uloženo proplatit celý

podíl druhého manžela v penězích, … jde-li např. o zařízení obývacího pokoje,

ložnice apod., jejichž rozdělení podle jednotlivých kusů by nebylo účelné“. K

tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 25. 4. 1974, sp. zn. 3 Cz 15/74,

uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních

rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 502. Posledně uvedený

příklad nevhodného dělení vypořádávaných věcí mezi manžely, v němž bylo

předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zjevně jen vybavení

určitých místností či bytu, však nelze dobře srovnávat s posuzovanou věcí, v

níž jde o majetek nesrovnatelně většího rozsahu. Uvedené rozhodnutí ze

sedmdesátých let minulého století má v podstatě ilustrovat výjimečnost

příkladu, kdy se soud může odchýlit od zásady soudní praxe, podle níž by

společný majetek manželů - jeho pasiva a aktiva - měl být mezi účastníky

rozdělen pokud možno rovnoměrně tak, aby částka, kterou je povinen jeden z nich

druhému zaplatit na vyrovnání podílů, byla co nejnižší. K tomu srov. Rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, publikovaný v

Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1404).

Podle názoru dovolacího soudu také posuzovaný případ patří druhově k těm, kdy

bude namístě, aby aktiva společného jmění manželů nebyla mezi manžely

rozdělena, ale přikázána jednomu z manželů, a to logicky úpadci. Tato

výjimečnost řešení, k němuž také shodně přistoupily v této věci soudy obou

stupňů, je odůvodněna předlužeností společného jmění manželů a principem

ochrany věřitelů – obecným zájmem na dodržování platně uzavřených závazků.

Ostatně tito věřitelé ve vtahu k úpadci a jeho manželce nejsou vázáni ani

jejich dohodou (§ 150 odst. 2 ObčZ) ani rozhodnutím soudu potud, že se podle

práva mohou domáhat uspokojení svých pohledávek za společným jměním manželů,

resp. splnění společných závazků úpadce a jeho manžela ve smyslu § 143 odst. 1

písm. b) ve spojení s § 145 odst. 3 ObčZ, i z aktiv přikázaných z majetku ve

společném jmění manželů do výlučného majetku manžela úpadce na tomto manželovi

(v daném případě na žalované). Mohou-li být věřitelé manželů uspokojeni z

předluženého společného jmění manželů v rámci konkurzu stejně jen částečně, i

kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není pádného

důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k uspokojení

věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k vydobytí neuspokojené

části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce. K dovolaní

žalované v tomto směru lze též podotknout, že účastníci, ač mohli, nevyužili

žádnou z možností, kterou jim skýtalo ustanovení § 143a odst. 1 či § 148 odst.

2 ObčZ, ke včasnému zúžení společného jmění manželů. Nestalo-li se tak, pak

obecně platí: jako se manžel podnikatele podílí na zisku z příznivého průběhu

podnikání, stejně tak s ním musí sdílet podnikatelský neúspěch. Takové jsou

důsledky majetkového společenství manželů, do kterého manželé dobrovolně

vstoupili, aniž by dříve či později vyloučili nebo snížili rizika z podnikání

plynoucí.

Odvolací soud rozhodl v intencích výše uvedeného názoru dovolacího soudu ve

vztahu k aktivům společného jmění manželů. Úpadci pak přikázal i všechna

vypořádávaná pasiva, jejichž hodnota značně převyšuje hodnotu aktiv. Přitom

však opomněl, že pravidelným výrokem soudu v rámci jeho rozhodnutí o vypořádání

společného jmění manželů je stanovení částky na vyrovnání podílů. Pokud soud

žalobu na vypořádání společného jmění manželů nezamítá, je k vyslovení takového

výroku vždy povolán, i když není navrhován, protože podle § 153 odst. 2 OSŘ

není vázán žalobním návrhem, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob

vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejde-li o případ, kdy by se rozhodnutím

soudu mělo každému z účastníků dostat takových aktiv a pasiv, že by čistá

hodnota jim přikázaného majetku byla shodná, je povinností soudu, má-li

vyčerpat předmět řízení, aby rozhodl samostatným výrokem o tzv. vypořádacím

podílu, přesněji o částce, kterou je povinen jeden z účastníků řízení zaplatit

druhému tak, aby se každému z nich (za předpokladu stejné velikosti jejich

podílů ve smyslu § 149 odst. 2 věty prvé ObčZ) dostalo v úhrnu stejné hodnoty.

I v případě, kdy by z rozdělení majetku vyplynulo, že si účastníci na

vyrovnání nemají nic platit, neměl by soud opomenout vyslovit to ve výrokové

části rozsudku samostatným výrokem.

V posuzovaném případě takto soud prvního stupně nepostupoval a odvolací soud

tuto nesprávnost přehlížel, resp. nenapravil, aniž by tento výjimečný postup

jakkoliv odůvodnil. Pokud by soud prvního stupně rozhodoval v souladu s výše

uvedeným názorem dovolacího soudu o úplnosti enunciátu rozhodnutí v řízení o

vypořádání společného jmění manželů, měl by být součástí výrokové části jeho

rozsudku výrok o povinnosti žalované zaplatit úpadci (za předpokladu stejných

podílů manželů) částku představující polovinu rozdílu mezi aktivy a pasivy na

společném jmění, které v celém rozsahu přikázal do výlučného vlastnictví

úpadce. Tímto pochybením odvolacího soudu je dána věcná nesprávnost jeho

rozhodnutí a tudíž i podstatný důvod pro jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu

řízení.

K vypořádání pasiv takto předluženého společného jmění pak dovolací soud

považuje za potřebné poznamenat již nyní, že právě s ohledem na představu o

tom, jak by měl výrok o vyrovnání podílů konkrétně znít, by bylo vhodné, aby

pasiva společného jmění manželů byla mezi manžele rozdělena rovným dílem. Při

této úvaze dovolací soud přihlíží též k tomu, že pasiva (společné dluhy

manželů) nemohou být součástí konkurzní podstaty úpadce – srov. k tomu již

citované R 20/2000 – jeho třetí právní větu. Logickým důsledkem této úvahy v

daném případě by pak mělo být, že úpadci by bylo uloženo, aby žalované na

vyrovnání podílů vyplatil odpovídající podíl. Podle názoru dovolacího soudu tak

není v budoucnu vyloučeno, aby se žalované někdy později od úpadce (aniž by

začala běžet promlčecí doba – viz § 114 ObčZ) dostalo přisouzené hodnoty –

poloviny hodnoty společných aktiv.

Výrok rozsudku soudu prvního stupně je postižen i další vadou, jejíž

přehlédnutí odvolacím soudem činí rovněž jeho rozhodnutí nesprávným. Soud

prvního stupně nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže

přikázal úpadci „všechny závazky, které vznikly za trvání manželství a byly

věřiteli řádně přihlášeny jako konkurzní přihlášky do konkurzního řízení a byly

zjištěny a uznány správcem konkurzní podstaty v celkové výši 4 119 314,68 Kč“,

aniž pohledávky úpadce vůči jeho dlužníkům řádně identifikoval. Nejvyšší soud

v rozsudku z 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004, publikovaném na www.nsoud.cz

vyslovil právní názor, že odkaz na identifikaci pohledávek úpadce vůči jeho

dlužníkům v listinách, které netvoří součást rozsudku, je nepřípustný. Shodný

právní názor Nejvyšší soud zaujal v rozsudku z 31. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo

1443/2006, publikovaném tamtéž, v němž uvedl, že „není vyloučeno, aby soud v

řízení o vypořádání společného jmění manželů, zahájeného k návrhu konkurzního

správce podle § 26a odst. l KV, přikázal věci movité s odkazem na soupis

konkurzní podstaty, přičemž by uvedl, že tato listina je nedílnou součástí jeho

rozsudku a také by ji k jeho písemnému vyhotovení připojil. Soud přitom nesmí

přehlédnout, že v soupisu konkurzní podstaty mohou být sepsány i věci, které se

předmětem společného jmění nestaly a nelze je tudíž vypořádat“, a dále, že

„nedodržení uvedených požadavků na určitost výroku rozsudku představuje vadu

řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Citovaný výrok

dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je tak nesprávný pro svoji

neurčitost.

Z uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože

důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto

rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a

2 OSŘ).

S ohledem na důvody a výsledek rozhodnutí dovolacího soudu neměl tento soud

důvod, aby se zabýval dovolacími námitkami týkajícími se neúplnosti dokazování.

Ve znovu otevřeném řízení před soudem prvního stupně nejsou vyloučena nová

skutková zjištění ani ohledně hospodaření úpadce a žalované, neboť žalovaná

bude mít opět příležitost navrhovat ke svým tvrzením nové důkazy. Proto není

ani vyloučena změna dosavadních skutkových závěrů nalézacích soudů a na ně

navazujícího právního posouzení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2007

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu