21 Cdo 20/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se
sídlem v Břeclavi, náměstí T.G. Masaryka č. 38/10, proti žalovanému Ing. Vilému
Barákovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Moravská leasingová a obchodní
společnost s.r.o. v likvidaci se sídlem v Hustopečích u Brna, Nádražní č. 1,
IČO 46965165, zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně,
Kotlářská č. 989/51a, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 132/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2012
č. j. 14 Co 187/2011-147, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 25.6.2008 u Okresního soudu v Břeclavi domáhal,
aby bylo určeno, že "nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav, pro obec a k.ú.
P., dům na parcele 1905, parcela p.č. 1905 - zastavěná plocha a nádvoří,
parcela p.č. 1906 - zahrada, nejsou zatíženy zástavním právem ze zástavní
smlouvy ze dne 11.3.1994 pro Moravskou leasingovou a obchodní společnost s.r.o.
v Hustopečích, IČ: 46965165, k zajištění pohledávky ve výši 16.000.000,- Kč s
příslušenstvím, právní účinky vkladu ke dni 21.4.1994". Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (nemovitosti
sice "původně vlastnil spolu s manželkou B. S.", avšak na základě dohody o
vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 2.10.1995 se stal
jejich výlučným vlastníkem), že dne 10.4.1994 uzavřel spolu se svojí manželkou
"jako zástavní dlužník a povinný" se společností Moravská leasingová a obchodní
společnost s.r.o. "jako věřitelem a oprávněným" zástavní smlouvu a smlouvu o
zřízení předkupního práva k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky ve
výši 16.000.000,- Kč a že "rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne
21.12.2007" byl prohlášen konkurs na majetek Moravské leasingové a obchodní
společnosti s.r.o. a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný.
Zástavní smlouvu (skutečně uzavřenou dne 10.4.1994) žalobce považuje za
neplatnou "pro neurčitost a nesmyslnost a zjevný omyl" při uzavírání smlouvy ze
strany obou účastníků, neboť ve smlouvě je uvedeno, že byla uzavřena 11.3.1994
v Hustopečích, avšak žalobce s manželkou ji podepsali 10.4.1994 v Bořeticích, a
že žalobce s manželkou zajišťují svoji pohledávku ve výši 16.000.000,- Kč vůči
úpadci zřízením zástavního práva ke svým vlastním nemovitostem, což "je
nesmysl". Navíc, dům ke dni uzavření zástavní smlouvy "ještě neexistoval a v
katastru nemovitostí zapsán nebyl", zástavní smlouva se týkala původního domu,
který byl zbourán, ale ke dni uzavření smlouvy byl ještě zapsán v katastru
nemovitostí; žalobce dovozuje, že nemohlo vzniknout zástavní právo k nově
vzniklé stavbě, když se zápis v katastru nemovitostí "týkal jiné věci, byť pod
stejným číslem popisným".
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 20.10.2010 č.j. 11 C 132/2008-98
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 30.273,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Rašovského. Poté, co
dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, odmítl
námitku žalobce o neurčitosti zástavní smlouvy "s ohledem na datum jejího
uzavření a na nesmyslné označení, čí pohledávka za kým je zajišťována", a to s
odůvodněním, že datum uzavření smlouvy není podstatnou náležitostí smlouvy a že
"z textu smlouvy jednoznačně vyplývá jaká pohledávka Moravské leasingové a
obchodní společnosti s.r.o. vůči žalobci a jeho manželce, v jaké výši, je
zajišťována" (v označení předmětu zajištění se jedná o písařskou chybu, která s
ohledem na znění celé smlouvy nemůže mít na platnost smlouvy žádný vliv).
Ohledně zástavy dovodil, že původní dům na pozemku p.č. 1905 v k.ú. P. byl
zbourán a na jeho místě postaven dům nový, že rozhodnutí o povolení odstranění
stavby ze dne 18.5.1993 bylo předloženo až s žádostí o zápis novostavby dne
1.8.1995 a že rozestavěnou stavbu nebylo možné do katastru nemovitostí v roce
1994 zapsat, a uzavřel, že "v době uzavření zástavní smlouvy existovala
rozestavěná stavba nového domu (tehdy neschopná zápisu do katastru
nemovitostí)", že "oběma stranám zástavní smlouvy bylo jasné, že jde o onu
rozestavěnou stavbu (i v původním znění zástavní smlouvy je jako předmět
zástavy uvedena rozestavěná stavba rodinného domu, později zřejmě kvůli souladu
s údaji v katastru byl předmět zástavy opraven na rodinný dům č.p. ...)" a že
nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se stavem skutečným způsobil žalobce,
který "nepodnikl kroky k odstranění zápisu zdemolovaného domu a sám při sepisu
zástavní smlouvy takový výpis, o němž musel vědět, že neodpovídá skutečnosti,
předložil (věřitel neměl důvod pochybovat o správnosti údajů zapsaných na listu
vlastnictví, z něhož vycházel při uzavírání smlouvy)". Podle soudu prvního
stupně, "pokud pochybnosti o platnosti zástavní smlouvy způsobil sám žalobce
svým jednáním, bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby takové jednání požívalo
právní ochrany".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 4. 2012 č. j. 14 Co
187/2011-147 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že neplatnost
zástavní smlouvy nezpůsobilo ani chybně uvedené datum jejího uzavření dne
11.3.1994 v textu smlouvy, ani záměna slova "pohledávka" za slovo "dluh", neboť
úmysl účastníků smlouvy je z jejího obsahu zcela zřejmý, jakož ani skutečnost,
že zástavní smlouva byla uzavřena k rozestavěné budově, když z textu uzavřené
zástavní smlouvy je zcela zřejmé, že byla uzavřena na stavbu tehdy
rozestavěnou; v roce 1994 se rozestavěné stavby do katastru nemovitostí
nezapisovaly, a zástavní právo k nim proto vznikalo dnem účinnosti zástavní
smlouvy, který nastával dnem uzavření smlouvy, nebylo-li dohodnuto jinak.
Uzavření zástavní smlouvy k rozestavěné stavbě nemohlo mít za následek
neplatnost zástavní smlouvy a zástavní právo pak nezaniklo dokončením stavby a
jejím zápisem do katastru nemovitostí. Odvolací soud dále dovodil, že zástavní
smlouva obsahuje ve svém bodě IV. sjednání (z hlediska jeho obsahu) "propadné
zástavy" (spočívající v tom, že po splatnosti zajištěné pohledávky je zástavní
věřitel zástavu oprávněn "prodat třetí osobě, popřípadě ji sám odkoupit, a to
za kupní cenu, která nesmí být nižší" než zajištěná pohledávka, k čemuž dlužník
věřitele "výslovně zmocňuje") a že proto "kupní smlouva uzavřená na základě
takové smlouvy by byla absolutně neplatná stejně jako plná moc za tímto účelem
zástavnímu věřiteli zástavním dlužníkem udělená"; smlouva o půjčce ze dne
7.3.1994 totiž "podléhá režimu občanského zákoníku stejně jako předmětná
zástavní smlouva a ujednání v čl. IV. umožňující zástavnímu věřiteli na základě
udělené plné moci zastavené nemovitosti prodat, a to případně i sobě", obchází
zákonnou úpravu § 151f odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud uzavřel, že
"žalobu domáhající se určení neexistence zástavního práva zřízeného předmětnou
smlouvou je nutno považovat za důvodnou".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že,
označil-li odvolací soud ujednání obsažené v čl. IV. zástavní smlouvy o
"propadné zástavě" za neplatné, nemůže to mít za následek neplatnost celé
zástavní smlouvy, neboť jde o ujednání oddělitelné od ostatních částí zástavní
smlouvy. Podstatnými náležitostmi smlouvy o zřízení zástavního práva byly podle
ustanovení § 151b odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994
předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Předmětná
zástavní smlouva tyto podstatné náležitosti obsahuje a je z ní patrné, mezi kým
byla uzavřena. Cílem obou smluvních stran a účelem zástavní smlouvy bylo
zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce. Ujednání o realizaci zástavního práva
"ve smyslu zpeněžení zástavy" není tedy neoddělitelným ustanovením od smlouvy,
a proto by měla být zachována ostatní část smlouvy. Protože odvolací soud
nesprávně vyhodnotil, že by se z důvodu neplatného ustanovení v čl. IV. stávala
neplatnou celá smlouva, žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde
o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda zástavní smlouva datovaná dnem 11.3.1994 (podle žalobce uzavřená
dne 10.4.1994) je neplatným právním úkonem, je třeba i v současné době
posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní
právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č.
87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb.
a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.1994 (dále jen "obč. zák.").
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu,
její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené
(srov. § 151a odst. 1 obč. zák.).
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo
ze zákona (srov. § 151b odst. 1 obč. zák.).
Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí
(srov. § 151b odst. 2 obč. zák.). Podle právní úpravy účinné do 30.6.1996 vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí představoval právní způsob nabytí
zástavního práva jen u nemovitostí, které byly evidovány (podléhaly evidenci) v
Katastru nemovitostí ČR; rozestavěné budovy tehdy nebyly v katastru nemovitostí
evidovány, a proto k nim zástavní právo vznikalo - jak správně uvedl též
odvolací soud - dnem účinnosti zástavní smlouvy (srov. právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 736/2006, který byl
uveřejněn pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel
domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je
promlčena (srov. § 151f odst.1 obč. zák.).
Zástavní právo slouží - jak vyplývá z výše uvedeného - k zajištění pohledávky a
jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je
zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Zástavní
právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky,
jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, jen z výtěžku prodeje nebo jiného
zpeněžení zástavy, provedeným způsobem (postupem) stanoveným zákonem.
Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné
zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava
do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví
zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39
občanského zákoníku. Uvedený závěr dovodila též pro právní vztahy vzniklé před
1.1.2001 ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5.9.2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000).
Protiprávní je nejen sjednání samotné tzv. propadné zástavy, ale každá smlouva,
která zástavnímu věřiteli umožňuje, aby se zástavou nakládal jako s vlastní
(jako kdyby mu připadla do vlastnictví) a aby zástavu "jako kdyby byla jeho
vlastní" za účelem uspokojení zajištěné pohledávky prodal nebo jinak zpeněžil,
ačkoliv zákon takové zpeněžení zástavy provedené (zorganizované) zástavním
věřitelem nedovoluje (zakazuje). Uzavře-li zástavní dlužník se zástavním
věřitelem dohodu, kterou mu udělí plnou moc k prodeji nebo jinému zpeněžení
zástavy za účelem splacení zajištěné pohledávky, má to podle ustálené
judikatury soudů stejné právní následky jako sjednání tzv. propadné zástavy.
Plná moc, která byla udělena k prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy za účelem
splacení zajištěné pohledávky, je proto pro obcházení zákona neplatným právním
úkonem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2004 sp. zn. 22 Cdo
1772/2004, uveřejněný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2005).
Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen
tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností,
za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního
obsahu (srov. § 41 obč. zák.).
Z ustanovení § 41 obč. zák. je zřejmé, že tam, kde se důvod neplatnosti
vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze
právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo,
oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné
postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní
úkon. K otázce možné částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k
oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu
právního úkonu, se dovolací soud opakovaně vyjádřil. Vyslovil názor, že
"oddělitelnost" části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy
dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností,
za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu
obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak
třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy
(srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
25.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 29.8.2007 sp. zn. 26 Odo 822/2006).
Dovodil-li odvolací soud, že je neplatné ujednání obsažené v čl. IV zástavní
smlouvy datované dnem 11.3.1994 (podle žalobce uzavřené dne 10.4.1994), podle
kterého "nesplní-li druhý účastník svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o
půjčce uvedené v čl. II. této smlouvy ..., je oprávněn první účastník
nemovitosti uvedené v čl. I. této smlouvy prodat třetí osobě, případně je sám
odkoupit, a to za kupní cenu, která nesmí být nižší, než je pohledávka uvedená
v čl. II. této smlouvy s příslušenstvím, k čemuž druhý účastník prvního
účastníka výslovně zmocňuje, a prodá-li předmětné nemovitosti první účastník
třetí osobě, je oprávněn převzít kupní cenu a z této uspokojit svoji pohledávku
včetně příslušenství, uvedenou v čl. II. této smlouvy", měl vzít současně v
úvahu, že z hlediska obsahu zástavní smlouvy nejde - s přihlédnutím k povaze
smlouvy - o takové ujednání, které by nebylo možné oddělit od ostatních částí
smlouvy, neboť ostatní části zástavní smlouvy mohou samy o sobě obstát a jejich
uplatnění není závislé na ujednání obsaženém v čl. IV smlouvy. S dovolatelem
lze proto souhlasit v tom, že ujednání obsažené v čl. IV smlouvy lze oddělit od
ostatních částí zástavní smlouvy a že proto jeho neplatnost nemůže mít za
následek neplatnost celé zástavní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá - z důvodu nesprávné
aplikace ustanovení § 41 obč. zák. odvolacím soudem - na nesprávném právním
posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle
ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému
soudu v Brně) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu