30 Cdo 710/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobkyň a) Y. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Peštou, advokátem
se sídlem v Praze 2, Blanická 25, a b) H. V., zastoupené JUDr. Petrem Kšádou,
advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, proti žalovanému Hlavnímu
městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo
osoby 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem
Advokátní kanceláře Kříž a partneři s. r. o., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o
určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 9 C 9/2003, o dovolání všech účastníků řízení proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č.j. 13 Co 521/2011-599, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 13
Co 521/2011-599, se v části výroku I., jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 15. září 2011, č. j. 9 C 9/2003-543, ve výroku I. tak, že se
žaloba o určení, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá v rozsahu
jedné ideální poloviny, pozemku v katastrálním území Ď., zamítá, jakož i ve
výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. října 2007, č.j. „9 C 9/20003-373“ (správně „9 C /2003-373“) určil, že
„výlučným vlastníkem pozemkové parcely v katastrálním území Ď., obec P., a
pozemkové parcely, katastrální území Ď., je paní Y. H., v rozsahu ideální jedné
poloviny vzhledem k celku uvedených parcel(,) a paní H. V., v rozsahu ideální
jedné poloviny vzhledem k celku uvedených parcel.“ Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto z
odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku), že určovací žaloba je důvodná,
neboť kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 a ze dne 14. února 1994, které s
žalovaným (ve smlouvách vystupujícího v postavení kupujícího) uzavřela (jako
prodávající) M. B., právní předchůdkyně žalobkyň, jsou ve smyslu ustanovení §
37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné, a to z důvodu neurčitě vymezeného
předmětu smlouvy (prodej částí pozemků). S odkazem na v rozsudku citovanou
judikaturu konstatoval, že u obou smluv „nebyl geometrický plán v okamžiku
jejich podpisu ke smlouvě pevně a nezaměnitelným způsobem připojen a proto jsou
obě shora uvedené kupní smlouvy neplatné z důvodu neurčitě vymezeného předmětu
smlouvy (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Ke zhojení této vady nemohlo dojít ani
dodatečným připojením geometrického plánu č. 445-81/95 žalovanou stranou.“
Neztotožnil se naopak (ze strany žalovaného argumentovaným) s rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, v němž dovolací soud
zaujal právní názor, že jestliže geometrický plán byl přiložen jen jako příloha
k převodní smlouvě a přesto smlouva byla registrována a z obsahu k ní
připojeného a státním notářstvím předloženého geometrického plánu je objektivně
jasné, jaká nemovitost se převádí, není tato smlouva neplatná pro neurčitost. V
dovolacím rozsudku citovaná smlouva byla (totiž) uzavřena za účinnosti zákona
č. 95/1963 Sb., kdy registraci kupních smluv provádělo státní notářství a podle
ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky Ústřední správy geodézie a kartografie č. 23/1964 Sb. musel být geometrický plán k listině připojen jako její
neoddělitelná součást jen v případě, že listinou bylo zřizováno věcné břemeno,
které se vztahovalo jen k části pozemku. Byla-li listinou převáděna reálně
oddělená část nemovitosti, stačilo pouze předložení geometrického plánu, aniž
by musel být neoddělitelnou součástí listiny. Soud prvního stupně závěrem
zdůraznil, že i kdyby se ztotožnil s názorem žalovaného, že postačí odkaz na
objektivně existující geometrický plán, který splňuje náležitosti stanovené
zákonem, musí slovní popis oddělovaného pozemku, uvedený v kupní smlouvě,
odpovídat zobrazení pozemku v geometrickém plánu, což v případě kupní smlouvy
ze dne 14. února 1994 není splněno a její předmět je tak vymezen zcela
nesrozumitelně a zmateně. Je tomu tak z toho důvodu, že převáděná nemovitost,
označená v textu kupní smlouvy jako „část pozemku v k.ú. Ď. o výměře 5.791 m2
uvedené v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29.11. 1993,
kterým vznikl nový pozemek z celkové výměry 6.481 m2 o výměře 5.791 m2“,
naprosto neodpovídá pozemku plánu č. 370-39/93, na nějž smlouva odkazuje. „Dle
košilky tohoto geometrického plánu má pozemek výměru 316.109 m2 a vznikl
sloučením dvaceti menších pozemků.
Pozemku, který je předmětem tohoto sporu,
naopak dle uvedeného geometrického plánu odpovídá díl »o« o výměře 5.791 m2 (ve
srovnávací sestavě parcel označený jako ), o němž není v předmětné kupní
smlouvě zmínka.“
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října
2008, č. j. 13 Co 137/2008-455, podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního
stupně (v záhlaví nesprávně označeným rokem „2008“ namísto roku „2007“)
potvrdil „s tím, že se z výroku I vypouští slovo »výlučným«.“ Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními, jakož i s právním posouzením věci, které učinil soud prvního
stupně. Soud prvního stupně vzal správně za zjištěné, že k předmětným kupním
nebyly pevně a neoddělitelně připojeny geometrické oddělovací plány, na něž
tyto kupní smlouvy odkazovaly, ale jiné geometrické plány, které nechal
žalovaný vyhotovit v roce 1995. Žalovaný tyto geometrické plány společně s
listinou (označenou jako) „Upřesnění označení pozemku“ ze dne 8. února 1996
připojil ke kupním smlouvám až v roce 1996. Kupní smlouvy jsou neplatné pro
neurčitost jejich předmětu, která je důsledkem porušení povinnosti výslovně
upravené v § 19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. Ještě k 9. srpnu 2000 byly v
oficiálním mapovém operátu katastru nemovitostí vyznačeny původní pozemky o
výměře 5.542 m2 a o výměře 6.481 m2, jak byly vydány právní předchůdkyni
žalobkyň, M. B. Nebyly tam označeny žádné oddělené části těchto původních
pozemků podle geometrických plánů, na něž obě kupní smlouvy odkazovaly, ale ani
části pozemků uvedené v dodatečně vyhotoveném geometrickém plánu č. 445 –
81/95. Katastrální úřad Praha - město - tím, že povolil vklad vlastnického
práva k předmětným pozemkům podle uvedených kupních smluv ve prospěch
žalovaného - pochybil, když přehlédl, že kupní smlouvy nejsou dostatečně určité
[§ 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů],
protože ke smlouvám nebyl připojen geometrický plán, který by odpovídal
parcelním číslům pozemků uvedeným ve smlouvách. Ke každé z nich byl připojen
dodatečně vyhotovený geometrický plán (č. 445 - 81/95) a v něm uvedená parcelní
čísla pozemků nejsou totožná s parcelními čísly uvedenými v kupních smlouvách. Odvolací soud dále dodal, že Katastrální úřad Praha - město již zamítl svým
rozhodnutím ze dne 17. září 1997, č. j. V 11 5956/96/Te, návrh ze dne 20. května 1995 na vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného k pozemku podle
kupní smlouvy ze dne 14. února 1994, kterou žalovaný uzavřel s právní
předchůdkyní žalobkyň. Protože žalovaný nepodal proti tomuto rozhodnutí opravný
prostředek, nabylo toto rozhodnutí dne 30. září 1997 právní moci. V souladu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 33 Odo 868/2001, se
stalo splnění závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k
předmětným pozemkům nemožným (§ 575 odst. 1 a 2 obč. zák.), a v důsledku této
nemožnosti plnění zanikl i závazek, zde kupní smlouvy, ke dni, kdy nemožnost
plnění nastala. Přesto žalovaný podal návrh na vklad podle stejné smlouvy
podruhé.
Odvolací soud k tomu dále dodal, že i kdyby obě kupní smlouvy nebyly
neplatné pro neurčitost jejich předmětu podle § 37 odst. 1 obč. zák., jak
správně dovodil soud prvního stupně, zanikla by ke dni 30. září 1997 kupní
smlouva ze dne 14. února 1994 pro již shora uvedenou nemožnost plnění. Za
těchto okolností se následkem předmětných rozhodnutí katastrálního úřadu nic
nezměnilo na vlastnických vztazích k uvedeným pozemkům, které zůstaly ve
spoluvlastnictví žalobkyň, jež je nabyly děděním po své právní předchůdkyni,
matce M. B., a to ke dni její smrti, tj. ke dni dne 18. května 1996 (§ 460 obč. zák.). Upřesnění v potvrzujícím meritorním výroku v podobě vypuštění slova
„výlučným“ byla pak odstraněna logická nepřesnost, kdy žalobkyně jako podílové
spoluvlastnice předmětných pozemků, každá s podílem id. ? ve vztahu k celku,
byly zároveň označeny jako výlučné vlastnice. K dovolání žalovaného byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, č. j. 30 Cdo 1551/2009-494, rozsudky nalézacího i odvolacího
soudu zrušeny. Dovolací soud shledal zásadní význam toliko v otázce, „zda pouhá
skutečnost, že geometrický plán, na který smlouva ohledně převážné části
pozemku též odkazuje, není se smlouvou fyzicky pevně a neoddělitelně spojen,
způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu
smlouvy“ a dovodil, že tato otázka byla vyřešena nesprávně a v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu. K dovolatelem vymezené právní otázce týkající se
náležitostí kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnictví k (oddělené)
části pozemku, uvedl, že pro určitost a tedy platnost této smlouvy není
rozhodující, zda smlouva coby podkladová listina vskutku může z hlediska
požadavků katastrálního zákona obstát, nýbrž to, zda z hlediska v ní vymezeného
předmětu lze za užití ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dospět k závěru, že
předmět smlouvy je označen srozumitelně a určitě. Pro takový závěr není
určující, zda geometrický plán je či není neoddělitelnou součástí smlouvy,
neboť splnění tohoto požadavku je vyžadováno při rozhodování příslušného
katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Určujícím je pouze a jen to, zda předmět smlouvy, tj. k čemu se
smluvní strany uzavřenou smlouvou upínají, čeho chtějí dosáhnout (v tomto
případě úplatného převodu vlastnického práva k oddělené části pozemku z
prodávajícího na kupujícího), je označen (identifikován) určitě a srozumitelně. V případě smlouvy o převodu části pozemku je nezbytné předmět převodu označit
nezaměnitelným způsobem, a to ve vazbě na zpracovaný geometrický plán, který
pro účely povolení vkladu do katastru nemovitostí musí být součástí smlouvy
tak, aby se mohl stát podkladem pro zápis změny, pokud jeho obsah je v souladu
s údaji katastru nebo pokud není z technických příčin nezpůsobilý k zápisu
(srov. § 37 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb. a zákon č. 344/1992 Sb.).
Pokud je ve smlouvě, jíž se převádí
vlastnické právo k části pozemku, převáděná část pozemku označena zcela
nezaměnitelným způsobem, včetně odkazu na (již) zpracovaný geometrický plán
(který se má stát technickým podkladem pro provedení změny v souboru
geodetických informací a v souboru popisných informací), pak okolnost, že v
době uzavření smlouvy tento geometrický plán nebyl její součástí, nemůže bez
dalšího vést k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 37
odst. 1 obč. zák. ve vazbě na ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb. z
důvodu, že předmět koupě nebyl v kupní smlouvě označen určitě. Na věci nic
nemění, že k dosažení účastníky sledovaného převodu vlastnického práva, resp. k
nabytí vlastnictví vkladem je nezbytné, aby ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1
katastrálního zákona byl geometrický plán neoddělitelnou součástí smlouvy,
podle které má být proveden zápis (zde ve formě vkladu) do katastru
nemovitostí. Nejvyšší soud dále uvedl, že řešení uvedené otázky v dané věci
odvolacím soudem bylo ovšem specifické potud, že dovolatel k předmětným kupním
smlouvám nakonec pro účely vkladového řízení připojil jiný geometrický plán s
písemným dodatkem, že s ohledem na nově zpracovaný geometrický plán dochází k
upřesnění předmětných částí převáděných pozemků (oddělením nově vzniklých
pozemků). Odvolací soud dospěl k závěru o neurčitosti předmětu těchto smluv,
aniž by zkoumal, zda identifikace předmětu převodu v těchto smlouvách je z
občanskoprávního hlediska (ještě) souladná s obsahem nově zpracovaného
geometrického plánu či nikoliv. Pokud by taková identifikace - za užití postupu
ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. - s tímto geometrickým plánem souladná byla,
pak v situaci, kdy o vkladu vlastnického práva bylo již katastrálním úřadem
rozhodnuto, ač podle sdělení Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v
Praze, odboru kontroly a dohledu, měl katastrální úřad při rozhodování (vážně)
pochybit (soudům v občanském soudním řízení podle části třetí o. s. ř. ovšem
nepřísluší hodnotit či přezkoumávat postupy a rozhodovací akty katastrálních
úřadů), by neplatnost smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení jejího předmětu
nebylo možno dovodit. Podle Nejvyššího soudu by totiž (z hlediska požadavků na
vymezení občanskoprávního předmětu smlouvy) pro platnost smlouvy bylo (i
nadále) určující, zda předmět převodu byl (ne)zaměnitelně identifikován. Pokud
ano, pak okolnost, že v takto zcela výjimečné situaci příslušný katastrální
úřad přesto povolil vklad do katastru nemovitostí, je zde rozhodná potud, že k
právotvornému účinku vkladu (v důsledku pravomocného rozhodnutí katastrálního
úřadu) již došlo, že předložené listiny s předmětným geometrickým plánem podle
katastrálního úřadu ke dni podání vkladového návrhu tvořily relevantní podklad
pro zápis změny vlastnictví, a že proti uvedenému rozhodnutí katastrálního
úřadu nebylo možno uplatnit žádný opravný prostředek či žalobu podle části páté
o. s. ř.
Zdůraznil dále, že dovolací argumentace dovolatele vztahující se k
vyslovenému právnímu závěru odvolacího soudu o dodatečné nemožnosti plnění v
situaci, kdy katastrální úřad návrh na vklad nezamítl z věcných důvodů, nýbrž v
souvislosti se zjištěním, že prodávající M. B. v době podání tohoto návrhu již
nežila, je relevantní, má podklad v závěrech právní doktríny i judikatury
Nejvyššího správního soudu. Přitom jaké právní následky nastávají v případě
právní události - úmrtí převodce před rozhodnutím katastrálního úřadu, a
případně též před podáním návrhu na vklad do katastru, Nejvyšší soud podrobně
rozvedl v rozsudku ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003 (všechna zde
uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud jde o závěr soudu prvního
stupně stran neurčitosti vymezení předmětu převodu kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 (na otázku, jež v řešených souvislostech nebyla pro meritorní
rozhodnutí odvolacího soudu určující), dovolací soud uvedl, že bude v dalším
řízení nezbytné důsledně zohlednit argumentaci, kterou dovolatel vyložil v
rámci čl. IV. svého dovolání. Základem pro interpretaci (za užití § 35 odst. 2
obč. zák.) v textu této smlouvy zformulovaného předmětu, in concreto převáděné
části pozemku, přitom nemůže být jen formální verifikace číselných údajů, jak
jsou obsaženy ve smlouvě s odkazem na původně zpracovaný geometrický plán ze
dne 29. listopadu 1993, a v posléze zpracovaném geometrickém plánu ze dne 8. listopadu 1995, který dovolatel s uvedeným „upřesněním“ připojil ke smlouvě,
nýbrž posouzení, zda vymezený předmět smlouvy též co do polohy a výměry
převáděné části pozemku je či není identický s výsledkem, který nastal v
důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle této smlouvy a je zobrazen v
katastrální mapě. Za tím účelem je třeba reflektovat, že katastrální zákon
parcelou rozumí pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v
katastrální mapě a označen parcelním číslem, že geometrické určení nemovitosti
je určení tvaru a rozměru nemovitosti, vymezených jejími hranicemi v
zobrazovací rovině, že polohovým určením nemovitosti a katastrálního území je
určení jejich polohy ve vztahu k ostatním nemovitostem a katastrálnímu území
(srov. § 27 katastrálního zákona), a že jednou z náležitostí geometrického
plánu, coby technického podkladu pro zobrazení jednotlivých nemovitostí do
katastrální mapy, je grafické znázornění, které obsahuje zobrazení dotčených
nemovitostí před změnou a po změně. Proto pro závěr, zda vymezení předmětu
uvedené předmětné kupní smlouvy je určité či nikoliv, bude rozhodující (ve
všech souvislostech) verifikace údajů obsažených v kupní smlouvě, a to nikoliv
z formálního, nýbrž z materiálního hlediska. Jinými slovy řečeno, pokud v kupní
smlouvě jsou obsaženy údaje týkající se pozemku původ pozemkový katastr o
výměře 6.481 m2 a v době uzavření smlouvy o téže výměře v k.ú. Ď., s
vyjádřením, že prodávající prodává kupujícímu část pozemku o výměře 5.791 m2,
uvedené v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29.
listopadu
1993, kterým byl oddělen a označen nový pozemek, pak je nezbytné uvedené údaje
posoudit i s grafickými částmi původního a později zpracovaného geometrického. V případě, že by takovou identitu ani při důsledném posouzení všech údajů a
podkladových listin nebylo možno dovodit, tedy že by zde (z materiálního
hlediska) byl zjištěn (relevantní) nesoulad mezi tím, co je uvedeno v kupní
smlouvě ze dne 14. února 1994 a dále uvedeno a zakresleno v geometrickém plánu
ze dne 29. listopadu 1993 (který k této smlouvě nebyl připojen) na straně jedné
a tím, co je uvedeno a zobrazeno v následně zpracovaném geometrickém plánu ze
dne 8. listopadu 1995, pak by bylo nutno přistoupit k aplikaci § 37 odst. 1
obč. zák. s právně kvalifikačním závěrem, že předmět této kupní smlouvy nebyl
vymezen určitě. Z pohledu řízení o určení vlastnictví je podstatné, zda smlouvy
nejsou zatíženy vadami, s nimiž občanský zákoník spojuje absolutní neplatnost,
nikoliv to, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu a s jakými případnými
právními důsledky došlo k pochybení správního orgánu v řízení o povolení vkladu
do katastru nemovitostí podle těchto smluv. Katastrální úřad o podaných
návrzích pravomocně rozhodl - povolil předmětné vklady vlastnického práva k
nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch dovolatele, a proto je třeba
vycházet z toho, že pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v
okamžiku rozhodování katastrálního úřadu byly splněny všechny zákonem
předvídané podmínky. Důsledky promítnutí povolení vkladu do katastru
nemovitostí z hlediska stavu zápisů v katastru může zvrátit pouze závěr, že
převodní smlouvy jsou absolutně neplatné a že tudíž po právu jsou vlastnicemi
žalobou dotčených pozemků žalobkyně, nikoliv dovolatel. S neplatností smluv
ovšem nelze spojovat závěr, že pro nesplnění (těch kterých) podmínek ve smyslu
zákona o zápisech, katastrálního zákona či jiného katastrálního předpisu, měly
být správně návrhy na vklad podle uvedených kupních smluv katastrálním úřadem
zamítnuty. Po zopakování dokazování a zohlednění závazného právního názoru
dovolacího soudu, určil soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 9 C 9/2003-543, že výlučnými vlastníky pozemkové parcely a pozemkové
parcely, jsou v rozsahu ideální jedné poloviny vzhledem k celku uvedených
parcel žalobkyně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Pokud jde
o pozemek, jenž byl předmětem kupní smlouvy ze dne 23. září 1993, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že výsledek oddělení části pozemku podle geometrického
plánu, na který odkazuje předmětná kupní smlouva, tj.
číslo zakázky 301-1/92 a
316-35/92 na straně jedné, a grafické znázornění oddělené části pozemku po
upřesnění jeho označení podle geometrického plánu číslo zakázky 445-81/95,
podle kterého bylo pak vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo
žalovaného na straně druhé, není identické, protože zatímco oddělovaná hranice
části původního pozemku díl „d“ je v případě geometrických plánů, na něž
odkazuje kupní smlouva tvořena dvěma úsečkami, tak po upřesnění označení tohoto
pozemku novým geometrickým plánem je hranice oddělení pozemku tvořena jen
jednou úsečkou. Tvar pozemku zakresleného v katastrální mapě se tedy liší od
původně vytyčené části pozemku pro účely zřízení skládky odpadu. Proto tato
kupní smlouva není určitá a je tak podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Pokud
jde o kupní smlouvu ze dne 14. února 1994, kterou prodala právní předchůdkyně
žalobkyň žalovanému část pozemku v k. ú. Ď. podle geometrického plánu
potvrzeného dne 29. listopadu 1993, číslo zakázky 370-39/93, původ pozemkový
katastr a nově označeného podle geometrického plánu ze dne 7. dubna 1993, číslo
zakázky 327-35/92, jako pozemek, nemohl soud prvního stupně z hlediska
závazného právního názoru Nejvyššího soudu posoudit, zda předmět kupní smlouvy
je co do polohy a výměry převáděné části pozemku identický s pozemkem, ohledně
kterého bylo podle této kupní smlouvy vloženo vlastnické právo žalovaného do
katastru nemovitostí a který byl zakreslen do katastrální mapy. Soud prvního
stupně uvedl, že skutečnost, že tato kupní smlouva neodkazuje na geometrickým
plánem vyznačený díl „o“ o výměře 5791 m2, vede k tomu, že z materiálního
hlediska není možno ani při posouzení všech údajů a podkladových listin
identifikovat konkrétní část pozemku, který byl předmětem původního (číslo
zakázky 370-39/93) a později zpracovaného geometrického plánu (číslo zakázky
445-81/95). S přihlédnutím k připomínce dovolacího soudu, že je třeba vycházet
ze zcela výjimečné situace, kdy katastrální úřad návrh na vklad vlastnického
práva k převáděnému dílu pozemku povolil, ačkoli k těmto smlouvám nebyl
připojen geometrický plán, na který bylo ve smlouvách odkazováno, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že nedostatek kupní smlouvy nelze nahradit při
obligatorně písemné formě kupní smlouvy tak širokým výkladem obsahu této
smlouvy, při němž by soud dovodil, že mělo jít o pozemek označený v
geometrickém plánu jako díl „o“. Jde tedy o nedostatek, pro který nelze zkoumat
nesoulad mezi tím, co je uvedeno v kupní smlouvě ze dne 14. února 1994 a
zakresleno v geometrickém plánu číslo zakázky 370-39/93, který k této smlouvě
nebyl připojen (na straně jedné), a tím, co je uvedeno a zobrazeno v později
zpracovaném geometrickém plánu číslo zakázky 445-81/95 (na straně druhé). Proto
soud prvního stupně uzavřel, že ani kupní smlouva ze dne 14. února 1994 podle §
37 odst. 1 obč. zák. nebyla určitá, pokud jde o písemné a grafické určení
převáděného dílu pozemku, a proto byla neplatná. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví cit. rozsudek
soudu prvního stupně, pokud jde o pozemkovou parcelu v k. ú.
Ď., potvrdil,
pokud jde však o pozemkovou parcelu v témže k. ú., změnil jej tak, že zamítl
žalobu na určení, že jejími vlastnicemi jsou co do její ideální poloviny
žalobkyně (výrok I.). Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro závěr, zda
vymezení předmětů obou kupních smluv je určité, bylo třeba ověřit údaje v nich
obsažené a posoudit je z materiálního (ne z formálního) hlediska. V případě
kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 je zřejmé, že pozemek označený jako díl „d“
o výměře 3800 m2 a pozemek o stejné výměře nejsou identické. Jde o právně
relevantní nesoulad, jehož důsledkem je závěr, že předmět této kupní smlouvy
byl vymezen neurčitě a že je tato kupní smlouva v důsledku toho podle § 37
odst. 1 obč. zák. neplatná, a to absolutně a ex tunc. Následkem rozhodnutí
katastrálního úřadu č. j. V 11 16293/2000, se proto nic nezměnilo na
vlastnických vztazích k pozemku, který zůstal v podílovém spoluvlastnictví
žalobkyň, jež jej nabyly děděním po své právní předchůdkyni M. B. ke dni její
smrti. Odvolací soud však shledal, že jiná je situace, pokud jde o vlastnické
právo k pozemku, převedenému do vlastnictví žalovaného kupní smlouvou ze dne
14. února 1994, neboť je zřejmé, jaká část pozemku původ pozemkový katastr,
nyní v k. ú. Ď., byla touto smlouvou převáděna a je tak vyloučena záměna s
jiným pozemkem, či jinou částí pozemku. Navíc shodu obou pozemků v závěru
napadeného rozsudku konstatoval i soud prvního stupně. Nedostatek spočívající v
neoznačení převáděné části pozemku původ pozemkový katastr, později o výměře
6481 m2 jako díl „o“ o výměře 5791 m2, nečiní kupní smlouvu neurčitou, ani
nesrozumitelnou, protože správné označení předmětu tohoto učiněného právního
úkonu je seznatelné podle dalších identifikačních znaků a výkladem kupní
smlouvy, jejíž součástí bylo „Upřesnění značení pozemků“ a geometrický plán
číslo zakázky 445-39/93 a skutkových okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kupní
smlouva ze 14. února 1994, i když jde jinak o text mimořádně nekvalitní a
nekvalifikovaný, není zatížena takovými vadami, s nimiž občanský zákoník
spojuje absolutní neplatnost jako právního úkonu. V odůvodnění pro upřesnění
uvedl, že v případě pozemku hodnotil jinak listinné důkazy a došel i k odlišným
skutkovým závěrům než soud prvního stupně aniž by tyto důkazy při odvolacím
jednání znovu prováděl, když obsah listin se opětovným přečtením při odvolacím
jednání nemění (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008 nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009). Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni účastníci
řízení dovolání. Žalobkyně a) přípustnost svého dovolání proti té části rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odvozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
(tj. že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Ve svém rozsáhlém podání mimo jiné uvádí, že smluvním
stranám nebylo a ani nemohlo být k datu uzavření kupní smlouvy ze dne 14. února
1994 objektivně zřejmé co je předmětem převodu, natož třetím stranám s odkazem
na obecný zájem na určitost vlastnických práv (viz. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98). Písemným označením předmětu
převodu v kupní smlouvě, že jde o část pozemku o výměře 5791 m2, která byla
zahrnuta do nového pozemku ve vztahu ke zcela neurčité grafické identifikaci
předmětu kupní smlouvy v geometrickém plánu číslo zakázky 370-39/1993, je
neurčitost předmětu převodu a tudíž neplatnost kupní smlouvy ze dne 14. února
1994 zcela zřejmá. Namítla dále, že s odkazem na zákonnou úpravu v době
uzavření předmětné smlouvy a ustálenou judikaturu je vyloučeno, aby tak zásadní
a zřejmá neurčitost předmětu této kupní smlouvy byla nahrazována dodatečnými
úkony, jako je „Upřesnění označení pozemků“ ze dne 8. února 1996, a dodatečně
vyhotoveným geometrickým plánem číslo zakázky 445-81/95. Platnost smlouvy má
být posuzována k datu jejího uzavření s tím, že k pozdějším úkonům a událostem
se nepřihlíží. K dovolacímu důvodu o nesprávném právním posouzení věci
žalobkyně a) uvedla, že k němu došlo při posouzení zániku kupní smlouvy ze dne
14. února 1994 v důsledku pravomocného zamítnutí návrhu na vklad vlastnictví
podle této smlouvy Katastrálním úřadem Praha-město v roce 1997. Odvolací soud
ve svém rozsudku ze dne 20. června 2012, č. j. 13 Co 521/2011-599 (na str. 10
odůvodnění písemného vyhotovení) zásadně změnil právní posouzení stejné právní
otázky ohledně předmětné kupní smlouvy v řízení mezi stejnými účastníky a ve
stejné věci, aniž se v této otázce jakkoli změnila skutková a právní podstata. Z těchto důvodů dovolatelka a) navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně b) přípustnost svého proti té části rozsudku odvolacího
soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odvozuje z § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) i b) o. s. ř.. Uvádí, že v řízení došlo k porušení zásady
dvojinstančnosti, když komplexní vyhodnocení skutku provedl jen jediný
(odvolací) soud, který vyhodnotil listinné důkazy jinak než soud prvního stupně
a postupoval tak, aniž by při odvolacím jednání tyto listinné důkazy znovu
provedl. Odvolal se sice na judikaturu, žalobkyně b) však s tímto nesouhlasí,
když se domnívá, že na tyto listiny mělo být upozorněno a stranám měla být dána
možnost se k nim vyjádřit. Zejména pak v případě, kdy stejný soud v minulosti
tytéž listiny hodnotil jinak, tj. stejně jako soud prvního stupně i žalobkyně
b). Další vadu řízení spatřuje žalobkyně b) ve skutečnosti, že obě žalobkyně v
doplnění žaloby doručené soudu dne 2. června 2011 uvedly tři důvody neplatnosti
kupní smlouvy, přičemž soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozsudku na str. 9 vyložil, že „s ohledem na shora uvedená zjištění, že obě smlouvy jsou, každá
z jiného důvodu, neurčité…se již nezabýval nově uplatněnými důvody neplatnosti
smluv uvedených v doplnění návrhu žalobkyň…“. Tedy, i když soud dospěl k
závěru, že je předmět převodu neurčitý, nevypořádal se s námitkami, že
předmětná smlouva může být neplatná i z dalších důvodů. Dále žalobkyně b)
uvedla, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmět smlouvy ze dne 14. února 1994 je možné jednoznačně identifikovat, když sám odvolací soud shledal
text předmětné smlouvy „mimořádně nekvalitním“. Otázkou pak také zůstává
pojmový znak kupní smlouvy, a sice kupní cena, o které se zcela výslovně uvádí,
že je cenou za pozemek. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný přípustnost svého dovolání podaného proti té části rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, odvozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a formálně v něm uplatňuje dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b). Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu spatřuje především v tom, že odvolací soud v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“)
zpochybnil určitost identifikace pozemku převáděného kupní smlouvou ze dne 23. září 1993.
Zásadní otázkou je, zda pouhá skutečnost, že část pozemku označená v
kupní smlouvě nezaměnitelným způsobem (včetně odkazu na potvrzený geometrický
plán existující v době uzavření kupní smlouvy) byla v dodatečně vypracovaném
geometrickém plánu (vypracovaném z důvodu změny číslování pozemků, a zapsanému
do katastru nemovitostí) odchylně geometricky určena oproti původnímu
geometrickému plánu, představuje právně relevantní nesoulad, jehož důsledkem je
absolutní neplatnost kupní smlouvy ex tunc pro neurčité vymezení předmětu
smlouvy. Jinými slovy zda nesoulad mezi polohovým určením stranami v kupní
smlouvě nezaměnitelně identifikované části pozemku a polohovým určením téhož
pozemku, jak bylo následně zaneseno katastrálním úřadem do katastrální mapy na
základě upřesněného geometrického plánu, způsobuje neplatnost smlouvy ex tunc
pro neurčitost předmětu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl odvolacím soudem potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V doplňujícím podání žalobkyně a) v reakci na dovolání žalovaného mimo
jiné uvedla, že tvrzení žalovaného při formulování otázky jím tvrzeného
zásadního právního významu odporuje skutkové podstatě vyplývající z dosud v
řízení provedených listinných důkazů, zejména z kupní smlouvy ze dne 23. září
1993, a geometrickým plánům, na které žalovaný odkazuje. Konkrétně
nejpodstatnější rozpor mezi účelovým tvrzením žalovaného o tom, že převáděná
část pozemku, označená v kupní smlouvě jako díl „d“ byla nezaměnitelným
způsobem určena a v řízení provedenými důkazy, spočívá v tom, že geometrický
plán číslo zakázky 301-1/92 ze dne 27. srpna 1992, na který kupní smlouva
odkazuje, nebyl geometrickým oddělovacím plánem, ale pouze grafickým plánem. Jediným geometrickým oddělovacím plánem byl geometrický plán číslo zakázky
445-81/95 ze dne 8. listopadu 1995, který žalovaný neoddělitelně „přišil“ ke
kupní smlouvě ze dne 23. září 1993 až dne 19. května 2000, tudíž po smrti
prodávající M. B., která zemřela dne 18. května 1996. Podle žalobkyně a)
dovolání žalovaného nesplňuje zákonné podmínky pro rozhodnutí o tom, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto navrhla,
aby dovolací soud toto dovolání odmítl, případně, pokud by jej shledal
přípustným, zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dovolání byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně
zastoupenými advokáty v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a obsahují
zákonem stanovené náležitosti. Dovolání žalovaného ovšem není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., neboť v rozsahu podaného dovolání žalovaným napadený rozsudek
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Žalovaný zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu
spatřuje především v tom, že odvolací soud v rozporu se zákonem a judikaturou
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zpochybnil určitost identifikace pozemku
převáděného kupní smlouvou ze dne 23. září 1993. Otázkou, na které je založeno
napadené rozhodnutí a která má po právní stránce zásadní význam, je otázka
určitosti identifikace převáděné části pozemku v kupní smlouvě ze dne 23. září
1993. Konkrétně, zda pouhá skutečnost, že část pozemku označená v kupní smlouvě
nezaměnitelným způsobem (včetně odkazu na potvrzený geometrický plán existující
v době uzavření kupní smlouvy) byla v dodatečně vypracovaném geometrickém plánu
(vypracovaném z důvodu změny číslování pozemků, a zapsanému do katastru
nemovitostí) odchylně geometricky určena oproti původnímu geometrickému plánu,
představuje právně relevantní nesoulad, jehož důsledkem je absolutní neplatnost
kupní smlouvy ex tunc pro neurčité vymezení předmětu smlouvy. Z obsahu dovolání žalovaného je však zřejmé, že žalovaný ve skutečnosti
brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu (obou soudů) ohledně nesouladu
geometrického zaměření pozemku v k. ú. Ď., který byl předmětem kupní smlouvy ze
dne 23. září 1993, a to při porovnání grafického znázornění předmětného pozemku
v geometrickém plánu ze dne 27. srpna 1992, číslo zakázky 301-1/92, s jeho
grafickým znázorněním v geometrickém plánu ze dne 8. listopadu 1995, číslo
plánu 445-81/95. Odvolací soud totiž ve shodě se soudem prvního stupně v tomto
směru skutkově uzavřel (shrnuto z jeho formulace především na str. 9 odůvodnění
jeho rozsudku), že grafické znázornění tohoto pozemku v uvedených geometrických
plánech není identické. Z toho (logicky) vyvodil právně kvalifikační závěr, že
předmět kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 byl vymezen neurčitě a že je tato
kupní smlouva z tohoto důvodu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně
neplatná s účinky ex tunc. Jestliže při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. vychází Nejvyšší soud ze skutkového stavu, jak byl zjištěn
soudem prvního stupně, resp. z nějž při meritorním rozhodování vycházel
odvolací soud, a jestliže z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda
má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.,
přihlédnuto, pak nezbývá, než uzavřít, že uvedený skutkový stav umožňoval
odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, a že na
základě žalovaným uplatněné dovolací argumentace nebylo možno dospět k závěru o
zásadním právním významu takto napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jinými
slovy řečeno, nelze-li při posuzování přípustnosti dovolání revidovat skutkový
stav, jenž byl rozhodný pro právní posouzení věci odvolacím soudem, které
konvenuje v rozhodovací praxi konstantně řešené právní otázky označení
(identifikace) nemovitosti v převodní smlouvě, nelze v daných poměrech ani
dospět k závěru o přípustnosti takto podaného dovolání. Odvolací soud při
právním posouzení věci vycházel z jedinečných skutkových okolností daného
případu, přičemž za daných skutkových poměrů jeho právně kvalifikační závěr
vyznívá správně a z hlediska odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku i
velmi přesvědčivě. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve svém dovolání ve skutečnosti uplatňuje
skutkové námitky (předestírá svou skutkovou verzi případu stran označení
převáděné části pozemku ve vazbě na zpracované geometrické plány), jimiž
vymezuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., ke kterýmžto
okolnostem ovšem při posuzování přípustnosti nelze podle § 237 odst. 3 o. s. ř. přihlížet, nezbylo v dané věci Nejvyššímu soudu, než takto podané dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. Dovolání žalobkyň proti měnící části meritorního výroku odvolacího
soudu pak Nejvyšší soud shledal důvodnými, a to v naplnění dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláními napadeného rozsudku je
zřejmé, že po vydání shora cit. kasačního rozhodnutí odvolací soud důsledně
vycházel z vysloveného právního názoru Nejvyššího soudu a rozsouzení této
nepochybně skutkově i právně složité věci vynaložil mimořádné úsilí i
pečlivost. Nejvyšší soud se přesto nemůže ztotožnit s právním posouzením věci
odvolacím soudem, v jejímž důsledku došlo k částečné změně prvoinstančního
rozhodnutí. Zatímco v předchozím kasačním rozhodnutí nebylo procesního prostoru,
aby se dovolací soud mohl vyjádřit k otázce vymezení předmětu kupní smlouvy ze
dne 14. února 1994, když v uvedeném rozhodnutí pouze jako obiter dictum nadnesl
k řešení otázky, resp. východiska při posuzování problematiky označení předmětu
převodu s ohledem na v mezidobí dva zpracované geometrické plány obsahující
grafické znázornění v nich specifikovaných (částí) pozemků, nyní tato možnost s
ohledem na žalobkyněmi mj. vymezený dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nastala.
Předmět převodu je v kupní smlouvě ze dne 14. února 1994 je vymezen
následovně:
„Čl. I
Prodávající má ve svém vlastnictví pozemky v k. ú. Ď. o celkové výměře 6.481
m?.
Vlastnické právo k pozemku nabyla prodávající (….)
Místní úřad Praha 8-Ďáblice, jako osoba povinná, v dohodě o vydání nemovitosti
ze dne 9. 6. 1993 sp. zn. Práv. 37/9,1 vydal podle geometrického oddělovacího
plánu č. 327 – 35/92 ze dne 7. 4. 1993
pozemek – dříve o výměře 6.481 m? – nyní pozemku
o výměře 6.481 m?
Podle této dohody je v nově založeném listu vlastnictví zapsáno:
ALV – vlastník – B. M., r. č….
bytem …
BLV – pozemek – orná půda o výměře 6.481 m?
CLV-DLV – bez zápisu
Čl. II
Prodávající prodává touto kupní smlouvou a tímto již prodal do vlastnictví
kupujícího, který již převzal část pozemku v k. ú. Ď. o výměře 5.791 m? uvedené
v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29. 11. 1993, kterým
vznikl nový pozemek z celkové výměry 6.481 m? o výměře 5.791 m?.
Nově vzniklý pozemek v k. ú. Ď. přechází za účelem výstavby skládky tuhého
komunálního odpadu dle pravomocného územního rozhodnutí čj. 640/92-S/rh ze dne
30. 6. 1992 za dohodnutou kupní cenu 3,519.480,- Kč slovy…
Tato dohodnutá kupní cena odpovídá ocenění ve znaleckém posudku…
Za tuto dohodnutou kupní cenu kupující od prodávajícího tuto nemovitost
kupuje.“
Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují. Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím, může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit. Podle druhého odstavce téhož paragrafu
právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu
vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům
smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práv a povinnost,
není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku
uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co
plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem,
z čehož vyplývá, že je třeba vycházet z vůle toho, kdo právní úkon učinil,
přičemž je nutno chránit dobrou víru toho, komu je projev vůle adresován. Ustanovení § 35 obč. zák. tedy zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad
projevu vůle (tam, kde není výslovně projevená vůle jiná) řídil právě logikou
věci. Absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle
účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky
nechovaly (nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. II. ÚS
16/01, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo
2608/98). O obsahu právního úkonu mohou (a v právní praxi také v tomto směru
velmi často nastávají) pochybnosti, a pro takový případ ustanovení § 35 odst. 2
obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto
pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření
právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního
úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud
posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto
musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či
výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace
neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v
průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou
projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §
35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již
učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje
pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili
účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval
v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k
jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z
nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jejž měly
naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37
obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98). V posuzované věci předmětem zájmu je písemná smlouva o převodu
nemovitosti, která písemně zachycuje obsah právního úkonu, k němuž upínaly
projevy vůle účastníků s cílem dosáhnout jimi (v době, kdy účastníci tento
projev vůle činili) sledovaného (věcně) právního následku, tj. převodu
vlastnického práva k nemovitému majetku, jak byl účastníky označen v této
smlouvě. K právní perfekci převodní smlouvy by však mohlo dojít jen tehdy,
pokud by mj. byl její obsah vyjádřen srozumitelně. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím
měl být vlastně vyjádřen. Výklad právního úkonu je součástí jeho uplatnění na vztahy jím
upravené. Jako je náležitostí vůle její určitost, tak je náležitostí projevu
vůle její srozumitelnost. Projev vůle nemohl by splnit svou funkci ani v
případě danosti určité vůle, kdyby projev vůle tuto vůli nevyjadřoval
srozumitelně. Srozumitelnost projevu chybí, pokud pro neúplnost, rozpornost
anebo pro jinou příčinu, danou v rovině projevu, nikoliv v rovině vůle,
nevyplývá z něj jeho obsah, tedy např. pokud není zřejmé, zda se věc prodává
anebo kupuje, který z účastníků je kupujícím a který prodávajícím, jaká věc se
kupuje atd. V případě nesrozumitelnosti projevu je zapotřebí se pokusit o její
odstranění výkladem (§ 35 obč. zák.). Nesrozumitelnost projevu se dá obyčejně
eliminovat, pokud se jedná skutečně o chybu v projevu a nikoliv o
nesrozumitelnost způsobenou neurčitostí vůle. Výsledkem výkladu právního úkonu
tedy musí být zjištění srozumitelného a určitého obsahu projevu vůle. Pokud i
po použití všech (interpretačních) způsobů a prostředků zůstane smysl projevu
vůle nesrozumitelný či neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti
je nerealizovatelný; z tohoto důvod občanský zákoník v ustanovení § 37 odst.
1
spojuje neurčitost a nesrozumitelnost projev vůle, resp. právního úkonu s
neplatností. (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o.,
Bratislava 1998, str. 161 a násl.). V čl. II kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 se v prvním odstavci
předně uvádí, že „Prodávající prodává…do vlastnictví kupujícího…část pozemku v
k. ú. Ď. o výměře 5.791 m2 uvedené v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29.11. 1993…“ Tato formulace je určitá i srozumitelná z
hlediska projevené vůle účastníků potud, že prodávající strana projevuje svou
vůli prodat pouze část pozemku v k. ú. Ď., přičemž stran dalšího vymezení
převáděné části pozemku odkazuje na označený geometrický plán. Z grafického
znázornění tohoto geometrického plánu ovšem nelze (přímo) zjistit, o jakou část
pozemku se má jednat. Odvolací soud ovšem v odůvodnění svého rozsudku za užití
jazykového a logického výkladu (s výhradou Nejvyššího soudu o závěru, která
část pozemku byla skutečně touto smlouvou převáděna) správně dospívá k dílčímu
(nezpochybnitelnému) závěru, že „V čl. I této kupní smlouvy je obsaženo, že
pozemek o výměře 6481 m2 v katastrálním území Ď. byl dříve označen a měl
tutéž výměru. Geometrickým plánem ze dne 29. 11. 1993, č. zak. 370-39/93 bylo
do pozemku sloučeno 20 různých částí pozemků, ale z tohoto geometrického plánu
a z výkazu výměr k němu je zřejmé, že jedinou částí původního pozemku,
slučovanou do pozemku, byla právě část pozemku, později o výměře 5.791 m2,
která byla v tomto geometrickém plánu označena jako díl »o«. Z toho je zřejmé,
jaká část pozemku původně, nyní byla touto kupní smlouvou převáděna. Je tak
vyloučena záměna s jiným pozemkem, či jinou částí pozemku. V grafické části
geometrického plánu č. 370-39/93 je pozemek zobrazen jako díl »o« a ve výkazu
výměr podle katastru nemovitostí je tento převáděný pozemek zaznamenán jako díl
»o« pozemku o výměře dílu 5791 m2. Tento díl byl spolu s ostatními 19 díly
jiných pozemků sloučen do pozemku o výměře 316.109 m2.“
Čl. II posuzované kupní smlouvy ovšem obsahuje také druhý odstavec, ve
kterém projev vůle prodávající strany pokračuje, a to s jazykovým vyjádřením,
že „Nově vzniklý pozemek v k. ú. Ď. přechází za účelem výstavby skládky tuhého
komunálního odpadu dle pravomocného územního rozhodnutí čj. 640/92-S/rh ze dne
30. 6. 1992 za dohodnutou kupní cenu 3,519.480,- Kč.“ Třetí odstavec téhož
článku smlouvy pak obsahuje informaci, že „tato dohodnutá kupní cena odpovídá
ocenění ve znaleckém posudku….“, přičemž poslední - čtvrtý odstavec téhož
článku smlouvy stanoví, že „Za tuto dohodnutou kupní cenu kupující od
prodávajícího tuto nemovitost kupuje.“ Zatímco tedy z obsahu prvního odstavce
čl. II kupní smlouvy lze - ve smyslu již shora připomenuté interpretace
odvolacím soudem - dospět k dílčímu závěru, že projev vůle prodávající strany
se upínal k prodeji části pozemku původ pozemkový katastr v cit. k. ú., resp. k
později označené o výměře 5.791 m2, graficky znázorněné jako díl „o“ v
předmětném geometrickém plánu, z obsahu druhého až čtvrtého odstavce téhož
článku převodní smlouvy lze jedině dospět k dílčímu závěru, že předmětem
převodu má být „nově vzniklý pozemek v k. ú. Ď.“ Tyto rozporné dílčí závěry
coby výsledné informace zjištěné provedením interpretace uvedených dvou částí
čl. II kupní smlouvy, ovšem přetrvávají i po podrobení jejich výkladu v
konfrontaci, resp. výkladu s dalšími ustanoveními posuzované kupní smlouvy.
Text kupní smlouvy je tedy z hlediska vymezení jejího předmětu sice určitý, leč
jeho obsah není pro interpreta srozumitelný, neboť (volně vyjádřeno s ohledem
na přijaté dílčí interpretační závěry) prodávající na straně jedné prodává část
pozemku (označeného jako díl „o“) z původně označeného pozemku původ pozemkový
katastr, resp. pozemek v k. ú. Ď., přičemž na straně druhé v téže kupní
smlouvě současně projevuje svou vůli prodat kupujícímu geometrickým plánem nově
označený pozemek v témže k. ú.; projev vůle prodávající strany je tedy
nesrozumitelný.
Jestliže i přes použití veškerých (interpretačních) způsobů a
prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný nebo neurčitý, v rozsahu
nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je nerealizovatelný. A proto občanský
zákoník stanoví (§ 37 odst. 1), že neurčitý a nesrozumitelný projev vůle je
neplatný (Luby, Š., op. cit., str. 164).
Nejvyšší soud tedy oproti právnímu názoru odvolacího soudu přisvědčuje
dovolací námitce žalobkyně b), že z tohoto důvodu je kupní smlouva ze dne 14. února 1994, uzavřená mezi prodávající (právní předchůdkyní žalobkyň) M. B. a
kupujícím Hlavním městem Prahou (nyní žalovaným), podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Současně se však nedomnívá, jak dovozovala ve svém dovolání
žalobkyně a), že tato kupní smlouva je podle § 37 odst. 2 obč. zák. absolutně
neplatná pro nemožnost plnění (Nejvyšší soud zde pro stručnost odkazuje na
odůvodnění svého předchozího rozsudku - viz především jeho str. 15). Kromě toho nelze souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu, že v
grafické části k této smlouvě připojeného geometrického plánu ze dne 8. listopadu 1995, číslo zakázky 445-81/95, je zobrazený pozemek v k. ú. Ď.,
stejného tvaru, „jako díl »o« zobrazený v grafické části geometrického plánu ze
dne 25. 11. 1993, č. zak. 370-39/93, který však ke smlouvě přiložen nebyl“,
když „Stejně jako tento díl »o« i pozemek měl podle výkazu výměr geometrického
plánu výměru 5791 m2.“ Důvodem je již (byť z pohledu zeměměřičského zcela
nevýznamná) okolnost, že zatímco v grafickém znázornění geometrického plánu ze
dne 25. listopadu 1993, číslo zakázky 370-39/93, je u zobrazeného dílu „o“, v
části mezi číselnými body 28 a 29 uvedena měřená délka „66,20“, pak v
geometrickém plánu ze dne 8. listopadu 1995, číslo plánu 445-81/95, je v této
části grafického znázornění (tlustou plnou čárou představující nový stav hranic
- k tomu srov. Příl. 16.5 písm. b) v době uzavření předmětné kupní smlouvy
platné prováděcí vyhlášky zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem a katastrálního zákon) mezi body 39 a 40 uvedena měřená délka
„66.37“. V poměrech této věci by to znamenalo, že pokud by se neuplatnil shora
učiněný závěr o nesrozumitelnosti projevu vůle v kupní smlouvě ze dne 14. února
1994, nezbylo by, než výše uvedenou otázku ohledně identity grafického
znázornění v uvedených geometrických plánech podrobit odbornému posouzení
znalcem z oboru geodézie a kartografie, neboť v takovém případě by záviselo
rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Odlišnost délky mezi předmětnými body v dotčené části grafického zaměření
pozemku v jednotlivých geometrických plánech totiž logicky tenduje k
předpokladu, že není-li mezi předmětnými body shoda stran délky té které
znázorněné strany, pak nemůže být zachována totožnost polohy takto graficky
znázorněného pozemků, neboť se - byť třeba zcela nepatrně - jednotlivá jeho
grafická znázornění odlišují. V důsledku toho by pak přirozeně nemohla panovat
ani shoda mezi projevenou vůli účastníků smlouvy a výsledkem, jenž se projevil
vkladem vlastnického práva podle uvedené kupní smlouvy, k níž byl připojen
dodatečně zpracovaný geometrický plán. Pro úplnost nutno dodat, že v případě
pozemku v cit. k. ú.
uvedený nesoulad grafického znázornění byl natolik zjevný,
že znalecké participace zde nebylo zapotřebí; vzhledem k odmítnutí dovolání
žalovaného se však tato otázka nestala předmětem dovolacího přezkumu a je zde
zmíněna toliko okrajově.
Vzhledem k důvodům, jež vedly dovolací soud k vydání tohoto rozsudku,
není již zapotřebí reagovat na další dovolací námitky žalobkyň, neboť v
procesních poměrech této věci - byť by další dovolací námitky mohly být v té
které své části shledány relevantními - jsou de facto konzumovány shora
vyloženým právním názorem o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není v dovolání
žalobkyněmi dotčeném rozsahu správný, jakkoliv je třeba kvitovat přístup a
pozornost, jež byla ze strany odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně)
věnována tomuto soudnímu případu; Nejvyšší soud jej proto v rozsahu, jak se
podává z výrokové znělky tohoto rozsudku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu