25 Cdo 5157/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Národní 15, proti žalované Ústřední vojenské nemocnici Praha, se
sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, IČO 61883082, zastoupené JUDr.
Magdou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, o
náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C
37/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
dubna 2009, č. j. 39 Co 476/2008-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2009, č. j. 39 Co
476/2008-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že
žalobce se v žalované nemocnici podrobil extrakci všech zubů moudrosti, přičemž
extrakce dolních zubů byla z lékařského hlediska nezbytná a extrakce horních
zubů byla provedena vzhledem k prognóze budoucích problémů. Následně vznikla
komplikace – komunikace ústní a čelistní dutiny spojená se záněty a bolestmi,
které byly opakovaně operativně odstraňovány. Léčebné postupy i následná
pooperační léčba komplikací byly provedeny lege artis, komplikace nevznikly
pochybením lékařů a z výpovědi svědků MUDr. H., MUDr. V. a MUDr. N. soud
zjistil, že žalobce byl lékařem o možném vzniku těchto komplikací poučen.
Nebylo prokázáno, že by žalobce byl informován písemně a že by podepsal tzv.
informovaný souhlas s operací. Soud věc posoudil podle § 420 obč. zák., § 23
odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. a čl. 5 úmluvy publikované pod č. 96/2001 Sb.
mezinárodních smluv (dále jen „Úmluva o biomedicíně“) a dospěl k závěru, že za
škodu vzniklou žalobci nenese žalovaná odpovědnost, neboť její zaměstnanci
postupovali správně, neporušili žádnou právní povinnost a nedostatek písemné
formy informovaného souhlasu nebyl v bezprostředním příčinném vztahu se
vzniklou škodou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 39
Co 476/2008-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ nároku je
důvodný. Po zopakování důkazu zdravotnickou dokumentací žalobce vzal za
prokázané, že žalobce byl dne 20. 1. 2003 přijat do zdravotnického zařízení
žalované pro „zadržené-retinované zuby“, téhož dne podepsal „Informaci pro
pacienta při přijetí do ÚVN“, avšak „Souhlas A) s lékařským vyšetřením, B) s
léčebným postupem“ jím nebyl podepsán. Dne 21. 1. 2003 se podrobil operaci
„chir. komplik. extrakce ret. 8-8, 8+8.“ Na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná neprokázala, že jí žalobce udělil
souhlas k lékařskému zákroku, který tak provedla bez jeho předchozího
informovaného souhlasu, tedy v rozporu s čl. 5 Úmluvy o biomedicíně, a poukázal
též na čl. III, IV a IX Směrnice ředitele žalované č. 2/2000 z 27. 6. 2000 a
její přílohu. Svědecká výpověď MUDr. H., který tvrdí, že pacient s operací
souhlasil a že jej poučil, je vyvrácena existencí předtištěné, leč řádně
nevyplněné listiny označené jako „Souhlas“, přičemž svědci MUDr. V. a MUDr. N.
se s žalobcem setkali až při léčbě pooperačních komplikací. Uzavřel, že základ
nároku žalobce na náhradu škody podle § 420 obč. zák. je důvodný.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil
vadou, která může vést k odlišnému rozhodnutí ve věci, když v rozporu s ust. §
213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz zdravotnickou dokumentací žalobce, nikoliv
však výpověďmi svědků MUDr. H., MUDr. V. a MUDr. N., na jejichž základě soud
prvního stupně učinil své zjištění o udělení souhlasu. Uvádí, že žalobce byl
poučen o povaze výkonu i o možných rizicích a souhlas s výkonem udělil, přičemž
žádná právní norma nestanoví, že informovaný souhlas musí mít písemnou formu.
Žalobce v žalobě tvrdil, že k poškození jeho zdraví došlo v důsledku
nesprávného postupu lékařů, a teprve, když z výsledků dokazování vyplynulo, že
lékaři nepochybili, upravil svoje tvrzení a tvrdí, že nebyl řádně poučen o
možných komplikacích a kdyby o nich věděl, operaci by nepodstoupil. Dovolatelka
namítá, že informovaný souhlas žalobce dal, a navíc příčinou újmy na jeho
zdraví není nedostatek informovaného souhlasu. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a
rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání nesouhlasí s důvody žalované v dovolání.
Uvádí, že § 213 odst. 2 ani § 241 o. s. ř. neukládají odvolacímu soudu
zopakovat všechny důkazy provedené v řízení. Vzhledem k důvodům odvolání bylo
namístě zopakovat důkaz pouze zdravotnickou dokumentací, neboť soud prvního
stupně uzavřel, že z ní nic rozhodného neshledal, ačkoli je v ní obsažen
nepodepsaný formulář tzv. informovaného souhlasu, a případné opakování výslechu
svědků by nemohlo přinést nic nového. Bylo prokázáno, že žalobci nebylo
poskytnuto řádné poučení, zákrok nebyl zčásti indikovaný, tedy nezbytně nutný,
a proto měl být žalobce poučen obsáhleji o míře a pravděpodobnosti rizik, aby
se mohl zasvěceně rozhodnout, zda se takovému zákroku podrobí, a nebylo
prokázáno, že by žalovaná informovala žalobce o možnosti vzniku komunikace mezi
dutinami, která v jeho případě hrozila s pravděpodobností 80 %, jak vyplynulo
ze znaleckého posudku. Souhlas žalobce daný tím, že se předmětné operaci
podrobil, proto nelze považovat za informovaný souhlas ve smyslu Úmluvy o
biomedicíně, navíc si žalovaná sama vnitřními směrnicemi zakotvila povinnost
pořídit tento souhlas v písemné podobě. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání žalované, které je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 4. 2009,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.).
Odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že souhlas pacienta
může být výslovný i konkludentní, v podstatě ztotožnil chybějící podpis
pacienta na předtištěném formuláři se závěrem, že předchozí svobodný souhlas
nebyl udělen. Je třeba připomenout, že při posouzení, zda souhlas pacienta před
zákrokem byl či nebyl udělen, je nutno vycházet z právních předpisů závazných v
době, kdy měl být tento souhlas udělen.
Úmluva o biomedicíně ani zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, ve znění
účinném v době zákroku, nestanoví obecnou povinnost udělení informovaného
souhlasu písemnou formou, písemná forma byla vyhrazena jen některým speciálním
lékařským výkonům (např. převzetí nemocného do ústavní péče nebo při
transplantacích). Úmluva však klade důraz na to, aby souhlas byl informovaný,
což v případě předem plánovaného výkonu znamená, že pacient je před udělením
souhlasu poučen o povaze výkonu, jeho cíli a způsobu provedení, o jeho
důsledcích, o rizicích a možných komplikacích, o následném léčebném režimu,
příp. o alternativách výkonu a dalších okolnostech podle povahy výkonu nebo
zdravotnického zařízení jej poskytujícího. Je tedy v souladu s právními
předpisy obsah poučení podat ústně, avšak skutečnost, že pacient byl v
odpovídajícím rozsahu poučen a že souhlas udělil, musí být v řízení prokázána.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z odlišného skutkového základu, než
jak jej učinil soud prvního stupně východiskem pro své rozhodnutí, a na tomto
podkladě rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 pak odvolací soud
může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a
lze-li je provést bez průtahů.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud
prvního stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí
účastníků a svědků. Od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a
tím od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se odvolací soud může
odchýlit za předpokladu, že důkazy, z nichž při zjišťování určité skutkové
okolnosti vycházel soud prvního stupně, byly v odvolacím řízení zopakovány
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo
1586/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu
a v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C 6325). Není přípustné, aby se
odvolací soud pouze na základě přehodnocení důkazů provedených soudem prvního
stupně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, které bylo čerpáno
z výpovědí svědků či účastníků. Má-li odvolací soud pochybnosti o věrohodnosti
svědeckých výpovědí, jak je hodnotil soud prvního stupně a na nichž založil své
skutkové závěry, pak má zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně
vycházel, popř. provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další.
Neučiní-li tak, lze považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v
rozporu s ustanoveními § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.
Od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím od skutkového
stavu jím zjištěného se totiž odvolací soud může odchýlit za předpokladu, že
důkazy, z nichž soud prvního stupně při zjišťování určité skutkové okolnosti
vycházel, byly v odvolacím řízení opakovány. Pouze jde-li o listiny, jimiž byl
proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně (a též o výpovědi svědků,
popř. účastníků, které byly učiněny prostřednictvím dožádaného soudu), může
odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než
soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v Souboru
civilních rozhodnutí NS ČR pod C 997).
V posuzované věci soud prvního stupně na základě provedeného dokazování –
zejména výpovědí svědků před ním slyšených – učinil skutkový závěr, že žalobce
byl o zákroku a o možných rizicích poučen a souhlasil s ním, a odvolací soud,
aniž provedené důkazy v nezbytném rozsahu zopakoval, dospěl ke skutkovému
závěru zcela opačnému, totiž že zákrok byl proveden bez informovaného souhlasu
žalobce. Postup odvolacího soudu tedy nebyl v souladu s § 213 o. s. ř. a
odvolací řízení je tak postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn,
dovolací soud mezitímní rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta
za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve
věci samé (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu